Stáří stromů

U žijících stromů lze stáří určit několika nepřímými metodami nebo složitější a technicky náročnější přímou metodou dendrologického průzkumu. Sám jsem učinil v roce 1994 několik jednoduchých poznání na pařezech douglasek tisolistých na hřebeni Břízkovce, na nichž jsem napočítal 110 let stáří. Dá se tedy odhadnout, že nejstarší a objemově největší douglasky tisolisté na Brdech pochází z let kolem roku 1884. To docela dobře odpovídá i letům, kdy vznikl lovecký zámeček Tři Trubky s okolní parkovou úpravou, v níž se tyto dovezené stromy umělou výsadbou prosadily.

Další takové zjištění jsem měl z téhož roku ze západního břehu Hořejšího Padrťského rybníka, kde jsem na největších smrkových pařezech napočítal až 163 letokruhů. Domnívám se tedy, že největší zdejší dožívající smrkové kolosy svůj život začínaly kolem roku 1831 a dnes jim je řádově 190 let.

Když si položíme otázku, jak dvousetleté smrky nebo i výrazně starší listnaté stromy přežily až do dnešních časů všechny kalamity a zásahy člověka, odpovědí nám bude nejspíš kombinace vhodné lokality výskytu a vhodného načasování jejich zrození do správné doby s ohledem na okolní vegetaci.

Smrk se například musel narodit tak, aby měl poblíž prameniště, které mu dalo náskok nad svými soky v okolí. Tím si ho všiml člověk při prvním obmýtí, kdy neměl chuť jej kácet, neboť by ho to stálo mnoho sil. Mezitím musel smrk díky své poloze v hlubším údolí odolat vichřici v roce 1870, díky dostatečnému zdroji vody utopil v pryskyřici i kůrovce ve 20. letech 20. století, aby opět odolal vichřici v roce 1941. Za socialismu musel mít štěstí na shovívavého lesního hospodáře, který jeho majestátnost toleroval a nechtěl být na jeho úkor úderníkem. Právě nyní takoví smrkoví velikáni svádí další boj s kůrovcem.

Obdobně jedle musela být v kritických okamžicích kryta okolním porostem, nesměla být u cest a musela chvíli zůstat utajena. Jako vejstavek musela na pár desetiletí odolat větrům a námraze, aby jí pak na čas opět pohltil a částečně ukryl monokulturní les. Ten teď zase kvůli kalamitě ustupuje a odhaluje jedlové královny v celé kráse, snad to opět přečkají a při té příležitosti zvládnou zasít množství svých následovnic.

Brdské buky jako typičtí představitelé hlubokých lesů pocukrovaných loňským listím a bochánky mechu v nedozírných kamenných mořích měly pro svou dlouhověkost zpravidla velmi nenápadný a přikrčený zrod. Dlouho ve stínu svých statných otců čekaly a zakrsle sílily, až se jim otevře pádem tatínka modré nebe, aby se pak utkaly o získané světlo v dalších pár desetiletích se svými konkurenty. Muselo to být v hůře dostupných spíše svahovitých lokalitách, aby je člověk nevyměnil za průmyslovější smrky.

Méně zastoupené javory kleny nebo jasany ztepilé to měly ještě daleko složitější. Dávka jejich štěstí, aby se dožily dnešních dob, musela být vskutku enormní. Proto tyto v Brdech vzácnější dřeviny nacházíme zpravidla podle cest a v lidských sídlech, jedinců žijících ve volném lese je pomálu.