K sepsání článku a vůbec k vyšší aktivitě "zlatým" směrem mne přivedl web České geologické služby, kde se během roku 2014 objevil "schválený prognózní zdroj" zlatonosné rudy Malý Tok. Uvědomujíc si nedávnou brdskou zlatou anabázi jsem se rozhodl prozkoumat problematiku zlata ze všech úhlů pohledu, neboť například výsledky ze zde následně vypsaného průzkumu budou známy až za mnoho let.

   Voda je pro les jako krev pro člověka. Stružky a potoky jsou žílami, Slunce srdcem a tepny představují vodní srážky vypadávající z mraků. Protože se v posledních letech hodně hovoří o změnách v koloběhu vody, chtěl bych se tímto článkem zamyslet nad organismem, kterým je les, a zejména nad jeho vodním režimem.

   Ať už se pohybujeme na kole, na lyžích nebo pěšky, vždycky kromě živé a neživé relativně statické přírody kolem nás pozorujeme i dynamicky se vyvíjející počasí, které dokáže velmi pozitivně nebo negativně ovlivnit náš estetický zážitek, případně i zdraví. Pojďme se teď nechat chvilku omámit naší fantazií, projděme se po lesích a přečkejme s nimi všechny projevy a zvláštnosti brdského mikroklimatu.

Byly doby, kdy tetřev hlušec byl u nás běžným volně žijícím ptákem. Řada zeměpisných a místních názvů po celých Čechách ostatně jeho kdysi hojný výskyt zřetelně dokládá. Možná proto je mezi širokou veřejností rozšířeno povědomí, že na Brdech, v okolí jejich nejvyššího vrcholu jménem Tok, se to tetřevy přímo hemží. Není to tak docela pravda…

Strom - ocitni se, člověče, náhle na jednom místě a zakořeň tu na dlouhá desetiletí nebo staletí. Neuhneš před nepřízní počasí ani před zvůlí lidí. Chránit tě mohou jenom jiní jedinci kolem, když máš štěstí. A když ho máš ještě víc, lidé na tebe nějak pozapomenou a stane se z tebe postupem času pamětník. A pak i člověk se ti začne klanět a jediné, s čím zápasíš, je tvé zdraví. Pláčeš štěstím. Churavíš, pomalu ale jistě chřadneš a umíráš. A stojící nebo ležící torzo tě pak ještě dlouho připomíná.

   Projděme se nyní na první pohled ryze monokulturním lesem "naší" vrchoviny. Zjistíme, že se tu a tam dá přece jen objevit "poslední mohykán" nebo dokonce celý starý les. Obmýtní doba brdského lesa sahá nejvýše ke sto rokům, i  vlivem nadmořské výšky. Ale je dobře, že lze narazit i na hospodářsky tolerované výjimky.

V Brdech, které jsou nejvyšší pahorkatinou ve středních Čechách, se nejvíce houbaří v období růstu hřibovitých hub. Je to od června do října, s výjimkou přestávek, kdy tyto houby nerostou.