V době, kdy se všeobecně očekávalo zničení Brd ze strany masového komerčního turismu, přišla pro lesy pohroma z úplně jiné strany. Po drobných záchvěvech lesních kalamit větrných a mniškových se spojením několika negativních faktorů objevila na Brdech po dlouhých letech nová broučková doba - doba kůrovce.

Už Karel Klostermann popisoval okolnosti a průběh takové přírodní katastrofy ze šumavských lesů z druhé poloviny 19. století. V té době na Brdech finančně krvácel Dr. Bethel Henry Strousberg a lesní kalamita nejprve zapálila jiskřičku naděje v jeho podnikání, aby ji následně definitivně zhasla.

Další podobnou pohromu Brdy zažily za 2. světové války, kdy větrná smršť doslova svlékla kopce, vršky a hory ze smrkového hávu, zejména v severozápadních koutech vrchoviny.

Invaze broučků byla v uvedených případech spíše průvodním nebo závěrečným jevem, který dokresloval nebo prohluboval kalamitu. PRVOPŘÍČINA těchto opakujících se globálních jevů, které měly a mají dlouhodobý dopad na celou krajinu z nejrůznějších hledisek, jsou po celá ta léta stejná - z lesů se od dob železářství, uhlířství a sklářství stala továrna na rychle rostoucí a optimálně zpracovatelné smrkové dřevo. Ze spíše sporadického zastoupení smrků se během několika staletí stala dřevina naprosto dominantní, tím spíše pak v době intenzivního lesnického hospodaření za socialismu. Kromě druhové chudoby v této továrně na dřevo vznikla i chudoba věková.

Smrk nemá hluboké kořeny, pokrývají prakticky jen povrch. Jejich tenké vlásky sbírají živiny jen v nejbližších centimetrech pod ním. Je tedy náchylný k vývratům ve vlhčí půdě, zejména po rozvrácení celistvosti porostu jinou příčinou. Přesto smrk miluje vlhko, potřebuje srážky. Nepříznivé kombinace srážek a teplot pro ně však bývají destruktivní - zejména těžký sníh nebo proudící namrzající vlhké mlhy - hlavně na okrajích vysokých porostů dochází ke zlomům a k narušování celistvosti smrčin. Smrk miluje chladno a inverzní kotliny, do nichž stéká studený vzduch z kopců kolem. Asi jsme si všichni ale všimli, že 105 cm sněhu v Míšově už od roku 1929 nikdy nebylo - ubylo srážek, a pětiměsíční souvislá sněhová pokrývka byla naposledy v zimě 1995/96. Že je tepleji. Dopad exhalací, zejména z dob socialismu, na dlouhodobé zhoršení lesních půd je starou nepovzbudivou třešínkou na už tak jedovatém dortu.

Kyselá odvodněná přesušená půda bez živin (biota se z lesů odváží téměř beze zbytku) a humusu nedovoluje porostům smrku blížící se díky předchozím globálním jevům k době obmýtí sát nedostatečný a velmi nepravidelný přísun vláhy. Zimní ledové jevy lámou většinu okrajových špiček, sem tam víc zafouká, vznikají kotlíky a stejnověké monokultury nejsou kompaktní. Je s podivem, že i za této situace dokázaly smrčiny udržet na svých větvích několikaleté řady jehlic. Jako by živořící smrky čekaly na několik ještě sušších a teplejších jar. Tak bych popsal člověkem způsobenou DRUHOPŘÍČINU.

Od doby socialismu jsme se posunuli do digitálního věku, kdy se nikomu nechce pracovat rukama a člověk znalý řemesla je k nesehnání. Pokrok není k zastavení, a tak se nám po lesích prohání harvestory a vyvážečky. Ruční práce je drahá a nikdo to nechce dělat, nikdo to neumí. Razí se cesta k přetěžování lesních hospodářských plánů, ačkoliv to podle dokumentace není v papírech vidno - les se prořeďuje, snižuje se zakmenění. Zdůvodňuje se to zmlazením a přirozenou obnovou, neboť na tu umělou už by nebyly peníze a ani lidi.

Osamocení mohykáni po závěrečném proředění bez omrzlých ulámaných špiček vzpomínají na dobu se špičkami, než kolem nich projel harvestor a dal tak prostor mladšímu pokolení. Štěpkovač pak zahrál v pár dnech písničku na rozloučení se s posledními zbytky dřevní hmoty. Kamiony začaly rádi využívat nesčetné mnohdy už asfaltové pěšiny do všech i zapadlých koutů lesa, na něž se v dnešní době musí udělat řádný projekt i s bombastickým odvodněním. Hlavně, že mají ty cesty jména - jaká, to je jedno. A dříví se vozí a vozí. Z lesa do lesa, přes půl republiky, přes půl kontinentu. Někde opodál je jedna dvě menší oplocenky s jedlí a bukem. Ale toho úsilí, aby mladé stromky rostoucí nepoměrně pomaleji než smrky nebyly udušeny trávou pasek! Na víc nezbývá sil, nejsou lidé, kteří by denně procházeli porosty a hlídali brouka. Lidé sedí u laptopů a věnují se digitálně papírové válce, jak obstát v moři předpisů, nařízení, termínů a limitů. Odůvodňují, proč veřejnou zakázku musí vyhrát zrovna pan Novák1, i když je pan Novák2 levnější. Tatam je pružnost zásahu proti tiše se plížící kalamitě. Cena dřeva příchodem broučkové doby v jiných lesnatých oblastech klesá, rádoby tržní dotační ekonomika dusí i ty poslední snahy s tím něco zásadnějšího dělat. Tolik TŘETIPŘÍČINA.

Brouček tu je už odnepaměti a čeká, kdy by nejsnáze rozšířil svoje řady v mocnou armádu, která se nezalekne ani borovic. Snadno zjišťuje, že jsou smrky oslabené, v příhodných letech se mu daří a násobí se (2x, 3x, 4x) a šíří. A může být opravdu hodně a hodně dobrých lesních hospodářů, ale stačí několik oblastí, kde se to podcení u jiných, méně dobrých lesních správců, a je nezastavitelná kalamita na světě. 

Zajímavé je, že to na Brdy přichází jako na poslední významnější lesní oblast. Nevím, čím to přesně je, zda tím, že tu nemáme národní park s experimenty, nebo tím, že tu je lesnictví tak dlouho doma, nebo tím, že je to tu přece jen z lesa blíž do kamen? 

Asi se tedy už můžeme těšit na šedivé stojaté pahýly s borůvkovým, březovým a jeřabinovým podrostem, zvláště v méně přístupnějších terénech. Na skládky plné hald dřeva. Na nové výhledy. Tu a tam na výstavky, které mají aspoň pár zelených větví. Na spoustu posedů, na nové dřevěné lávky, možná i na nové hatě. Na prohloubení problémů se suchem v krajině a s náhlými povodněmi, na rozšíření kalamity o větrné důsledky na rozvrácených porostech a na další broučky.

Jak asi bude velkým jedlím ukrytým dosud ve smrkových houštinách? Ukážou se nám vážně na velké dálky jen bukové, dubové, javorové a modřínové zbytky vzrostlého lesa? Ponoří se brdský les za jedno nebo dvě destiletí do neprostupných houštin? Co se bude na pilách řezat za 8 let? Ukáže konečně příroda zlenivělému člověku, jak se má "pěstovat" les?

   K sepsání článku a vůbec k vyšší aktivitě "zlatým" směrem mne přivedl web České geologické služby, kde se během roku 2014 objevil "schválený prognózní zdroj" zlatonosné rudy Malý Tok. Uvědomujíc si nedávnou brdskou zlatou anabázi jsem se rozhodl prozkoumat problematiku zlata ze všech úhlů pohledu, neboť například výsledky ze zde následně vypsaného průzkumu budou známy až za mnoho let.

   Voda je pro les jako krev pro člověka. Stružky a potoky jsou žílami, Slunce srdcem a tepny představují vodní srážky vypadávající z mraků. Protože se v posledních letech hodně hovoří o změnách v koloběhu vody, chtěl bych se tímto článkem zamyslet nad organismem, kterým je les, a zejména nad jeho vodním režimem.

   Ať už se pohybujeme na kole, na lyžích nebo pěšky, vždycky kromě živé a neživé relativně statické přírody kolem nás pozorujeme i dynamicky se vyvíjející počasí, které dokáže velmi pozitivně nebo negativně ovlivnit náš estetický zážitek, případně i zdraví. Pojďme se teď nechat chvilku omámit naší fantazií, projděme se po lesích a přečkejme s nimi všechny projevy a zvláštnosti brdského mikroklimatu.

Byly doby, kdy tetřev hlušec byl u nás běžným volně žijícím ptákem. Řada zeměpisných a místních názvů po celých Čechách ostatně jeho kdysi hojný výskyt zřetelně dokládá. Možná proto je mezi širokou veřejností rozšířeno povědomí, že na Brdech, v okolí jejich nejvyššího vrcholu jménem Tok, se to tetřevy přímo hemží. Není to tak docela pravda…

Strom - ocitni se, člověče, náhle na jednom místě a zakořeň tu na dlouhá desetiletí nebo staletí. Neuhneš před nepřízní počasí ani před zvůlí lidí. Chránit tě mohou jenom jiní jedinci kolem, když máš štěstí. A když ho máš ještě víc, lidé na tebe nějak pozapomenou a stane se z tebe postupem času pamětník. A pak i člověk se ti začne klanět a jediné, s čím zápasíš, je tvé zdraví. Pláčeš štěstím. Churavíš, pomalu ale jistě chřadneš a umíráš. A stojící nebo ležící torzo tě pak ještě dlouho připomíná.

   Projděme se nyní na první pohled ryze monokulturním lesem "naší" vrchoviny. Zjistíme, že se tu a tam dá přece jen objevit "poslední mohykán" nebo dokonce celý starý les. Obmýtní doba brdského lesa sahá nejvýše ke sto rokům, i  vlivem nadmořské výšky. Ale je dobře, že lze narazit i na hospodářsky tolerované výjimky.

V Brdech, které jsou nejvyšší pahorkatinou ve středních Čechách, se nejvíce houbaří v období růstu hřibovitých hub. Je to od června do října, s výjimkou přestávek, kdy tyto houby nerostou.