|
Ať už se pohybujeme na kole, na lyžích nebo pěšky, vždycky kromě živé a neživé relativně statické přírody kolem nás pozorujeme i dynamicky se vyvíjející počasí, které dokáže velmi pozitivně nebo negativně ovlivnit náš estetický zážitek, případně i zdraví. Pojďme se teď nechat chvilku omámit naší fantazií – projděme se po lesích a přečkejme s nimi všechny projevy a zvláštnosti brdského mikroklimatu.
Nižší srážky Brdy trochu doplácí menším množstvím srážek na existenci pohraničních hor, zejména Šumavy, Českého lesa a Krušných hor, které vytváří v české kotlině jakousi „srážkovou poušť“. Nejvíce se to projevuje v zimních měsících nižší sněhovou pokrývkou. Na lyže v Brdech obvykle stoupáme poprvé kolem Vánoc (díky inverzím – viz dále) a podruhé až ve vrcholící zimě koncem února. Některá jara jsou tak extrémně suchá. Velká část menších toků odvodňující níže položené partie úplně vysychá, voda dalších se často nepozorovaně ztrácí do naplavenin. Podstatné části studánek se nedá v tomto období věřit. Vodárenské nádrže stačí sotva uspokojovat poptávku po pitné vodě, také trochu díky zalévání chtivých zahrádkářů. Do lesů bývá vyhlášen zákaz vstupu pro nebezpečí požáru. Vcelku objektivním ukazatelem vlhkých a suchých let (s určitým zpožděním) nám může být někdy zatopený – jindy suchý – lom pod Palcířem severně od bývalého Kolvína . Léto jako by se srážkový deficit snažilo dohnat bouřkami a intenzivnějšími dešti. Velké plochy lesů ve vnitřních Čechách mraky přitahují jako magnet. Největší brdské povodně spadají výhradně do období od poloviny května do poloviny srpna. Několik dnů neustávající deště spojené obvykle s chladným počasím následujícím po prudkých bouřkách nejsou výjimkou a vyhánějí z lesů i ty nejotrlejší otužilce. Studené a vlhké lesy se pak ponoří do mlh a trvá několik dnů než opět zvítězí léto. Podzimní měsíce nejsou bohaté na srážky. Jejich podstatnou část zachycuje z mlh a mraků vegetace. Přesto přeze všechno, vlhko v lesích ještě je, když stále narážíme na hejna komárů a much, rosnatku a sedmikvítek evropský. Inverze Specifická je brdská inverze, kterou zastihneme nejčastěji v listopadu a v prosinci, výjimečně na jaře. Svojí nadmořskou výškou kolem 700 m n.m. dosahují kopce téměř výšky horního okraje inverzní oblačnosti. Velmi zřídka se stává, že se v nejvyšších polohách ocitnete nad mraky a svítí vám sluníčko, častěji se budete pohybovat v teplotách hluboko pod bodem mrazu a na sluneční svit nebudete mít nejmenší naději. Kombinace tohoto jevu s eventuelní vyšší sněhovou nadílkou v podzimních měsících způsobuje pomalejší odtávání pokrývky a při dobrém střídání inverzní a na sněžení bohaté oblačnosti vzniká čas od času paradox, že na pohraničních horách (kde za inverze sníh odtává) je na rozdíl od Brd méně sněhu nebo dokonce žádný. A tak jsme někdy kolem Mikuláše nemile překvapeni neočekávaným sněhem nebo jeho množstvím, o to hůře, že bývá mokrý a na povrchu málo zmrzlý. Mrznoucí mlhy a námraza Hlavně během inverzního počasí, často kolem Vánoc, dochází v Brdech k ledovým jevům. Vlhkost obsažená v po horách táhnoucích se mlhách ulpívá také na stromech a tvoří se námraza. Proto můžeme pozorovat na okrajích porostů, na exponovaných stromech, chybějící špičky smrků. Pohyb v lese například za novoroční oblevy se silnějším severozápadním větrem, který by pročesával těžké, ledem obalené stromy, a tu a tam by odkrajoval z jejich kmenů několikametrové a mnoho kilogramů vážící krunýře, může být velmi nebezpečným adrenalinovým sportem. Odtávající sníh Pozorujeme-li sněhovou pokrývku během zimy, zjistíme, že její nejsilnější vrstvu zaznamenáme zpravidla na přelomu února a března. Poté sníh odtává rychleji než stačí dopadávat nový. Průběh na sníh vydatnějších zim však na pár místech bývá odlišný vlivem zvýšené tvorby závějí a existence relativně členitých odlesněných ploch ve vrcholových partiích hor. Ať už je to cílová plocha Jordán nebo Tok, na obou se vyskytuje často ještě i v květnu několik izolovaných tajících památek na právě uplynulou zimu. Zejména na Toku lze pozorovat, kterak si odtávající sněžníky hloubí terén, a tak s každým dalším rokem setrvávají stále déle. Bez existence vysoko exponovaných a členitých odlesněných ploch by tento fenomén známý jen z velehor nemohl vzniknout. Kromě vysoko položených míst, kde si můžeme na jaře ještě dlouho sáhnout na něco zmrzlého, lze najít o hodně skromnější a také méně trvanlivější zbytky sněhu na severních a východních delších svazích vnitřních údolí, nejčastěji na pasekách obdařených přirozenou obnovou v podobě hustých několikaletých smrčků, pod nimiž se sníh schovává v silnějších zimách nejpozději do dubna. To, že to bývá v místech výstupu kamenných moří nad vegetační kryt, je zcela normální. Padrťský setrvačník Na vrchovině je hodně údolí, potoků a vodních ploch, ale jen jedno ploché a široké údolí je ovlivňováno přítomností velkých mas vod natolik, že to lze přímo pozorovat. Je jím samozřejmě údolí Padrťského potoka a ovlivňováno je rozlehlými Padrťskými rybníky. Nejde jen o ony dva velké rybníky, ale i o několik menších vodních ploch v jejich okolí a také o podmáčené smrčiny a vlhké louky. Na podzim trvá poměrně dlouho, než oba velké rybníky z větší části zamrznou a okolní lesy a pláně přijdou zimě na chuť, zato v březnu se nechce mrazem opanované údolí dlouho vzdát nastupujícímu jaru. Samozřejmě je to vše znát na teplotách, inverzích a mlhách, o kterých by nám asi mohli poslední pamětníci zaniklé Padrtě zasvěceně vyprávět. Také v létě se přítomnost rybníků projevuje vyšší vlhkostí a nižší teplotou. Historické změny klimatických podmínek Tvar a povrch reliéfu předurčuje klimatické pochody v konkrétní lokalitě. Tvar krajiny příliš ovlivnit nelze, i když například povrchová těžba na Červeném vrchu proti dobám sucha a povodním zrovna nepůsobí. Tedy, zbývá povrch. Je tvořen výhradně lesním porostem, občas lučními společenstvy a v mizivém procentu vodní hladinou. Už od 16. století se začala měnit druhová skladba porostů v neprospěch listnatých dřevin. Vznikly smrkové monokultury, těm vděčíme za kyselejší půdu, která není schopná zadržet tolik vláhy. Zhušťováním cestní sítě a odvodňováním podmáčených míst byly Brdy zbaveny velkého procenta své původní vlhkosti a svého vodního rezervoáru. Odlesněním střelnic, zejména Jordánu a Toku, výstavbou Klondajku a dalších menších betonových monster se změnily odtokové podmínky v dotčených oblastech, které ale mají v těchto případech velký vliv i na své širší okolí. Brdy tvoří jakýsi mantinel znečištění severozápadních Čech, chrání tak jižní Čechy. Půda a stromy bojují i dnes po snížení produkce emisí s kyselými dešti, pozorovat můžeme smrky s rezavějícím jehličím a jeho ústupu na stromech v nadmořských výškách kolem 750 m, například na Hlavě, Jordánu, Praze a Toku. Půda je díky takovým srážkám zase kyselejší a vyplavuje se z ní hliník, se kterým si musí pak poradit úpravny pitné vody. Porosty trpí ještě okusem, loupáním zvěří, ta je z tohoto hlediska udržována v nesmyslně vysokých stavech zimním přikrmováním, byť zčásti v oborách. Lesy za dnešních podmínek neudrží větší množství vody a rychle podléhají obdobím sucha, rovněž nejsou schopny výrazněji snížit rozsah povodní. Nezdravý les = nezdravé klima Do budoucna snad lze počítat s postupným, ale velmi pomalým, zlepšováním druhové skladby lesů. Uvažuje se o stavbách přehrad nebo suchých poldrů, které však neřeší příčiny neodhadnutelných odtokových poměrů na horních povodích brdských toků, ale snaží se čelit až katastrofám na středních a dolních tocích svojí kontroverzní existencí. Ve spojení s proklamovaným globálním oteplováním se stále více vody zbavovaný brdský les výstavbou osamocených obřích prakticky retenčních nádrží nezachrání. Naopak, v dobách sucha bude jejich hladina povážlivě klesat a z vyprahlých lesů k nim nedoteče ani kapka. Finance určené na tyto megalomanské projekty ničící zrovna nejvlhčí části lesů by se mohly spíše věnovat na rozvrácení monokultur, na obnovu původních lesů, místních drobných mokřin a rašelinek, aby Brdy mohly opravdu fungovat jako správná „hydrologická houba“ tak, jak ji popisoval v roce 1925 prof. Dr. V. Láska.
 |
