Tak nám zrušili vojenské Brdy. Zatím tedy jen na papíře a od roku 2016 (s pyrotechnickým dočištěním do konce roku 2017). K tomuto tématu vyšel zajímavý článek na webu AČR, kterému se zde chci věnovat. Další chronologické informace jsou zde.

Ministr herec Stropnický konstatoval, že nechce z Brd udělat skanzen. K tomu dodávám, že právě jeden skanzen pomohl zrušit. Skanzen pusté krajiny a přírody. Bohužel.  

Na následujících řádcích se pokouším stručně zpracovat (pokud možno s potlačením mého názoru na věc) velmi citlivé a emotivní téma. Je jím bezesporu zrušení VVP Brdy Jince.

Ponechme stranou historii, ať už samotný administrativní vznik střelnice v roce 1926, výkup pozemků od velkostatků, vykácení dopadových ploch, vojenské využití před druhu světovou válkou, fungování středních Brd jako cvičiště wermachtu, definitivní vysídlení civilního obyvatelstva v 50. letech, sovětskou éru a budování utajovaných objektů.

Vynechme i novější věci jako byla mezinárodní cvičení, zneškodňování výbušnin, výcvik pro zahraniční mise, výcvik PČR, cvičení složek Integrovaného záchranného systému a podobně.

Toto všechno bylo (s přípravami už od 90. let) jaksi rychle zapomenuto díky záměru Ministerstva obrany zveřejněnému 6. dubna 2011, zrušit VVP Brdy.

   Nejsem politik ani mne moc politika nezajímá. Protože se konce prstů našich čelních představitelů na relativně krátkou dobu dotkly i regionu Brd (učinili jej tak známějším, ba kótu 718 i slavnou) a protože jsem v tom měl - a skoro pořád ještě mám - hokej, jak že to vlastně všechno bylo, pokusil jsem se sestavit hrubý scénář skoro už zapomenutého dění kolem plánovaného amerického radaru.

V současné době (2011) je naplánováno v rámci tzv. Bílé knihy ministerstva obrany postupné vyřazení některých položek výzbroje naší armády. Jednou takovouto zbraní je i protiletadlový raketový komplet 2K12 KUB. (?Životnost končí kolem roku 2015, kompletní modernizace by stála přibližně 15 miliard korun, nadzvukové letouny mají přednost před protivzdušnou raketovou obranou.?) Naživo spatříme dnes tento systém PVO nejspíše na dni otevřených dveří 25. protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích nebo na některé z přehlídek vojenské techniky, ale v době relativně nedávné se právě v Brdech, a to těch tzv. Jižních, nacházela jedna ze základen tohoto systému.

Každý, kdo byť jen jednou navštívil brdskou dopadovou plochu Jordán nebo Brda, nemohl si nevšimnout  betonových  objektů,  které  zde již více jak 80 let nehybně stojí jako připomínka odhodlání tehdejší Československé republiky, bránit svou suverenitu uprostřed Evropy. Betonové terče na Brdě, nebo sruby na Jordánu, jsou ukázkou tehdejších zkoušek prováděných armádou, jejichž výsledek poté určil konečnou podobu obranných objektů, které měly sloužit proti případnému napadení nepřítelem.

Zatímco o terčích a srubech, jenž zůstaly zachovány, se ví mnohé, o dalších objektech v Brdech, které měly již jasný cíl, se skoro moc neví. Snad je to tím, že nebyly použity, snad tím, že do dnešních dnů se z nich dochovala jen torza, přesto by bylo chybou, nepřipomenout si tyto kdysi hrdé obránce tehdy mladého a demokratického Československa.

Podle Matouška lze vznik moderního vojenství datovat obdobím od počátku 16. století do poloviny 17. století. Autor pak rozeznává dva aspekty, které vývoj vojenství ovlivňovaly, a to změny ve vývoji vojenské techniky a změny v organizaci armád. Autor naznačuje také vliv rozvoje vojenství na utváření české krajiny. Vedle výstavby různých vojenských objektů a komunikací sloužících k přesunům vojska, můžeme za nejzásadnější zásahy branné moci do volné krajiny považovat zřizování rozsáhlých výcvikových prostorů. Jedním z nejstarších v České republice je Vojenský újezd Brdy, zřízený ve 20. letech minulého století.

   Po každé lidské činnosti zůstávají ještě dlouhá léta větší či menší stopy. Málokdy se stane, že by nebylo možno v určité éře nebo lokalitě poodhalit alespoň trochu roušku tajemství. Je samozřejmé, že velmi záleží na tom, do jak hluboké historie se ponoříme. Tentokrát zabrousíme do historie jenom nedávno minulé. Budeme sledovat pozůstatky, které doprovázejí každé větší shromáždění lidí na malém prostoru, ať už za účelem trvalého bydlení nebo pro ubytování přechodné - vodovody a kanalizace.

Vrch Bílá skála v Brdech je charakteristický soustředěním několika poměrně kontrastních biotopů na nevelkém území. Holé a suché temeno předvrcholu 713 m s náznakem vřesoviště přechází rychle v kamenitý les svažující se k hornímu toku Litavky na straně severní a v podmáčené smrčiny při bývalé střelnici „Rafanda“ na jihovýchodě.

Na jihovýchodním úbočí kóty 713 (která sice není samotnou Bílou skálou, ale je jejím jménem jako jeden z konců krátkého společného hřebínku často nazývána) se nachází zajímavý zemní zářez. Jeho srovnané dno je jako stvořené pro trasu úzkorozchodné kolejové dráhy, a četné nálezy kolejových hřebů a dalšího materiálu tento předpoklad snadno potvrdily.

U malé obce Nevid, nacházející se zhruba čtyři kilometry od Mirošova, najdeme nepatrné zbytky čehosi, co na první pohled příliš nepřipomíná vojenské zařízení. Pár desítek metrů západně od okraje obce překonává polní cesta v nadmořské výšce okolo 510 m nenápadné bezejmenné návrší. Plynulosti orby na zdejších pozemcích překáží kromě čerpací stanice produktovodu pocházející z moderní doby také plevelem a křovinami zarůstající dvacetimetrový kruh, s malou cihlovou stavbičkou uprostřed.