V roce 1941 byla v prostoru střelnice Brdy, nesoucí toho času jméno Truppenübungsplatz Kammwald, zahájena výstavba impozantního radiolokačního zařízení, představujícího ve své době vrchol technologických možností na poli vysokofrekvenční elektroniky.

Když jsem přemýšlel, jakým tématem bych se nově zabýval, napadla mne letadla v Brdech. A protože v roce 2003 došlo nad Brdy k letecké katastrofě, rozhodl jsem se napsat o spadlých letadlech. Na Internetu jsem si vyhledal podklady k posledním třem nehodám, lákalo mne však i období druhé světové války a těsně po ní. Vždyť v té době bylo severně od cílové plochy Jordán postaveno Němci letiště. A je-li letiště, musí tam být i letadla a bylo by podivné, kdyby se o tom nic nevědělo.

... aneb Klondajk podruhé a přesněji ! Před několika roky jsem spolu s hrstkou lidí podnikl výpravu na tajemný a různými pověstmi opředený „Klondajk“. S odstupem času jsem zjistil, že naše společné pojednání o této raketové základně se setkalo u návštěvníků stránek http://brdy.unas.cz/ s velkým zájmem. Byl jsem si vědom toho, že mnoho informací jsem musel odvodit pouze z toho, co jsem viděl a že pravda může být jiná. Což se v některých případech potvrdilo.

Zhruba rok po uvedení prvních informací na téma Klondajk jsme v roce 2003 zveřejnili svědectví člověka, který během své vojenské služby v roce 1984 - 1985 poznal toto místo z jeho patrně nejdrsnější stránky, když jako voják základní služby, absolvent, strávil uprostřed lesů 11 měsíců života při jeho výstavbě. Nyní přinášíme svědectví jiného člověka, který na Klondajku působil rovněž jako voják základní služby, ale o pět let později. Mráz studené války sice v té době začal již pomalu polevovat, ale na stožeckém hřebeni to patrně ještě příliš znát nebylo. Naopak, možná právě v těchto časech se zdálo, že veliký obr prožívá svá nejlepší léta a navíc jej čeká skvostná budoucnost. Iniciační technologické problémy byly již odstraněny, mouchy vychytány, dětské nemoci vyléčeny. Sloužit na Klondajku v roli řadového vojáka základní služby proto muselo být výsadou a ctí. Nebo tomu byo jinak...?

Tento článek je svědectvím člověka, který poznal Klondajk z jeho patrně nejdrsnější stránky. Jako voják základní služby, absolvent, strávil uprostřed lesů v letech 1984 a 1985 při jeho budování 11 měsíců života. Díky jeho svědectví se nyní můžeme vypravit do historie téměř dvě desítky let vzdálené a pochopit, proč největší raketová základna PVOS na uzemí našeho státu obdržela právě tuto symbolickou přezdívku. Autor informací si z osobních důvodů nepřeje být jmenován, což samozřejmě respektujeme a ponecháme jej v anonymitě.

„Klondajk definitivně končí!“ Tak tuto zprávu jsem zaslechl poprvé na jaře roku 2001 a zpočátku jsem ji příliš pozornosti nevěnoval, protože se mi prostě nezdála příliš pravděpodobná. Ano, již několik let bylo zřejmé, že osud největší raketové základny protivzdušné obrany státu je nahnutý, ale že by definitivní konec, to se mi moc nezdálo. Například již někdy v polovině 90. let, tuším, že to mohlo být na přelomu roku 1994 a 1995, možná ale i o rok později, jsem ve novinách četl jakýsi tip na běžkový výlet po hřebenovce z Cukráku na Plešivec. V článku se tehdy o Klondajku hovořilo jako o „zrušené raketové základně“ a pokud si dobře vzpomínám, v mapce trasy, která byla u článku uvedena, byla poloha Klondajku naznačena piktogramem přelomené rakety. Když jsem se ale poté na místo vypravil, abych si „zbytky zrušené základny“ pěkně prohlédl, setkal jsem se s vojenským zařízením, které se jevilo být v plném provozu. Pak bylo možné tu a tam slýchat různé hlášky mezi brdomily, ale vždy bez záruky a jasnějších důkazů.

V první polovině 80. let vznikla nad městem Dobříš na brdském hřebenu poblíž Jistevníku obrovská stavba vojenského charakteru. Všechno okolo stavby bylo přísně tajné, navenek pronikaly jen zlomky informací, mnohdy záměrně nebo přirozenou cestou zkreslené. Jenže v Česku se stejně všechno rozkecá a tak se postupně šířila pověst o obří raketové základně, o raketových silech a atomových hlavicích. Kde chyběly informace, zapracovala fantazie lidí. Skutečnost se od pověstí bohužel mnoho nelišila a na druhou stranu všechno bylo jinak!

Klondajk, tajemné monstrum rozkládající se na hlavním brdském hřebeni mezi Stožcem a Jistevníkem, svého času největší raketová základna protivzdušné obrany státu. Znají jej snad všichni brdomilové, ačkoli možná ne všichni pod tímto názvem. Naprosté většině z nich byl více než trnem v oku, neboť při jeho výstavbě byly zplundrovány desítky a stovky hektarů brdského lesa v jedné z nejhezčích oblastí Hřebenů. Nutno však zároveň přiznat, že právě ona kolosální rozloha a všudypřítomná atmosféra tajemna ty samé jedince často přitahovala a naplňovala jejich mysl řadou nezodpověditelných otázek.

Historie vojenského prostoru ve Středních Brdech je pozoruhodně spjata s historií Československé republiky. Bylo krátce po první světové válce, do té doby nejtragičtější historické zkušenosti novodobých světových dějin, když se do neklidného prostředí Evropy zrodil nový stát – stát Čechů a Slováků - Československá republika. Mladá republika vykročila svoji nelehkou, ale nadějeplnou cestou, k jejímuž zabezpečení však potřebovala mimo jiné i nový systém státní obrany. První hlasy, volající po zřízení výcvikového prostoru, se začaly ozývat již v roce 1924, ale v myšlení národa vyvolaly spíše záporné reakce. Československá společnost se tehdy rozdělila nadva tábory - na jednu stranu se postavili pragmatičtí politici, na druhou stranu zástupci kulturně-humanitního smýšlení – vědci, literáti, četná občanská sdružení a spolky. I přes mnohé negativní ohlasy bylo nakonec zřízení vojenského prostoru v roce 1926 schváleno, a v průběhu let 1927 až 1930 realizováno…