Na Brdech není významnější a přitom tak stranou stojící masiv. Pokud tedy do středočeské vrchoviny skutečně patří, neboť je v lecčems odlišný. Mám na mysli Kokšín (684 m), nejzápadnější výspu ticha a klidu, kterou občas využívá ke hnízdění čáp černý, výrazný vrch nad údolím Bradavy a Mítovského potoka (oba potoky obývá rak kamenáč).

Skoro 30 let chodím po Brdech a v paměti mi utkvívají krom zážitků, jakými jsou třeba setkání se zvěří, vrtochy počasí a všelijaké nálezy, také vzpomínky na zajímavé výhledy. Jsou pomíjivé, nedají se ani zachytit, nejvzdálenější horizonty bývají nejasné, těžko lze podobnou atmosféru daleké dohlednosti přesně opakovat. Slunce je v jiné poloze, je jiná teplota, vlhkost, oblačnost, fouká jiný vítr. Na výhledu většinou nejde třeba půl dne čekat na lepší podmínky.

Přesto člověku zůstane desítky kilometrů vzdálený horizont v paměti, a pokud ho vídává i z jiných podobně orientovaných výhledů, začne řešit zejména výrazné objekty (hory, kostely, věže, rozhledny, lomy, města, komíny). Když se mu jich několik podaří identifikovat, často se stane, že se pak poblíž těchto cílů ocitne a má možnost se podívat opačným směrem, čímž si lépe osvojí celkové prostorové uspořádání objektů a snáze se mu pak určují další méně výrazné cíle v okolí.

Takto jsem smýšlel o výhledech a vzdálených horizontech do srpna 2020. Pak jsem uviděl po letech zase Milešovku (837 m) z Prahy (862 m), a řekl jsem si, že to tak nenechám, že si v tom včetně několika atmosférických jevů udělám pořádek. O ten se s vámi, chcete-li, podělím.

Z úst nebo z pera mnohých vlivných osobností naší vysoké či nižší politiky jsme během lobbování za zrušení VVP slýchali o tom, že je třeba tuto oblast, v níž je doslova otisknut historický a přírodní obraz opuštěné krajiny v českém vnitrozemí, uchránit od výstavby. S velkou pompou bylo vyslyšeno dávné volání jednoho nejmenovaného aktivisty, které se jaksi hodilo do krámu zadavatelů konce institutu vojenského prostoru v centrálních Brdech, a jako jediná a nejlepší varianta i přes některé protihlasy byl prosazen pro další léta institut chráněné krajinné oblasti. O tom, že to není ochranářský institut, asi někdy jindy v jiném článku.

Územní nezastavitelnost bohužel samotný institut CHKO kromě prvních zón (pár procent území) nezaručuje. Tímto článkem bych chtěl informovat průběžně o tom, kdo co kde zamýšlí, připravuje, buduje či provozuje v rozporu s původními idejemi o pustém přírodním koutu.

    Při pohybu po vrchovině narážíme na všelijaké pozůstatky lidské činnosti nebo na fragmenty původních lesů. Mnohdy jsou svědci zašlých časů v terénu pozměněni k nepoznání, a zbývá už právě jen místní nebo pomístní název uchovaný (škoda, že někdy nešetrně) dodnes.

    Zamysleme se tedy v následujících řádcích nad jmény, jež nám zdarma věnovali naši předci v podobě zdánlivě nesouvisejících hesel rozprášených po rozlehlých lesích.

   Nenápadný, přírodně, krajinně a historicky zajímavý vrch vysoký sotva 704 m n.m. krčící se ve východním svahu Toku. Od Brdy a od Octárny výrazný "klobouk" (odtud zřejmě jeho jméno) v lesnatém širokém údolí, podobně se jeví i z Třemošné, ale od Toku jde jen o jakýsi vedlejší spočinek jeho táhlého hřebene směrem k Ohrádce. Tvarem terénu vrch napodobuje ženské ňadro (o velikosti by se dalo polemizovat), to má však jemnou a hebkou pokožku, což se o povrchu lesem pokrytého Kloboučku rozhodně říci nedá. Zvláště v jeho příkřejších partiích je chůze obtížná všudypřítomným kamenným mořem. Vezměme si tedy pevnější boty a pojďme si jej poznat "po vlastních".

Kolvín je jednou ze vsí, které padly v letech 1952 - 1953 za oběť rozšiřování a uzavírání vojenského výcvikového prostoru Brdy. Dosti bezohledně provedeným vysídlením se uzavřela přinejmenším šestisetletá historie tohoto sídla na jihozápadním úbočí vrchu Palcíře. Dnes jsou svažité louky a křoviny na místě bývalého Kolvína zčásti bývalou cílovou plochou pěchotní a protitankové střelnice, ale díky zbytkům sklepů, podezdívek a dalších pozůstatků po působení lidských rukou zaniklou ves stále připomínají a přesně lokalizují celou řadu stavení.

Na jistém webu zabývajícím se Brdy jsem kdysi četl povzdechnutí, že je málo známo o hřbetu, který odděluje na severu vlastní Brdy od mohutného valu Radče. Protože zde žiji a trochu mám zmiňovanou oblast prochozenou, pokusím se ji čtenáři poodhalit.

Jde o území ohraničené na východě silnicí z Mýta přes Cheznovice do Strašic, na západě končí výrazným a místními pověstmi opředeným Žďárem. Na jihu se od Brd vymezuje zprvu širokou plání, jež se za Strašicemi zužuje v údolí, jímž pokračuje zmíněná silnice do Dobříva a Rokycan. Severní hranici tvoří prakticky dálnice E-5 v úseku Mýto – Rokycany. Výška zdejších vrcholů se pohybuje vesměs pod 650m. Výjimkou je nejvyšší, nad Strašicemi se nacházející vrchol s místním názvem Bambule, který ji nepatrně překračuje.

   Vydáme-li se do nejvyšší středočeské vrchoviny, nevyhneme se svými kroky cestám a pěšinám, které, ať si to uvědomujeme nebo ne, jsou nám společnicemi asi nejčastějšími. Proto bychom se na ně mohli podívat ve světle jejich historie, dalších souvislostí a ukázat si na nich zajímavá místa.

   O historii Záběhlé, nebo spíše tedy Záběhlých, se lze dočíst z různých zdrojů poměrně hodně. Proto se zde zaměřím na minulost obce očima rodáků. Budu tedy čerpat téměř výhradně a záměrně z "Kroniky života obce Přední a Zadní Záběhlé" (dále jen "kronika"). Tento soubor vzpomínek od mnoha místních rodáků vzešel z jejich prvního srazu v r. 1985...