Zcela jistě už jste na svých cestách nejvyšší středočeskou vrchovinou narazili na pozůstatky osídlení neznámého původu a osudu. Lidé se už od dávných dob pohybovali ve zdánlivě "neprostupných" končinách a zakládali hradiště (Plešivec, Žďár, Kokšín, Zavírka?, Hradiště?) na vyvýšených místech. Skrze okolní údolí vedly stezky. V pozdějších dobách lidé začali mýtit les, zakládat pole, osady, vesnice. Snad nejstarší historicky zmiňovanou vsí jsou Rpety u Hořovic. Rychle následovaly další, asi nejrychlejší osidlovací tempo vykazovalo pak 14. století. Zakládaly se hrady (Valdek, Dršťka ? Ronšperk ? u Skořic, Třemšín, Chlukov na Lipovsku, Liškův hrad u Mítova, Homberk u Příkosic, Vimberk u Melmatěje), tvrze (Drahlín, Mrtník, Obecnice, Podluhy, Vysoká, Rožmitál, Ostrý u Felbabky, Vranovická Hůrka u Vranovic, Jince, Poříčí, Hořehledy, Strašice, Stará Hora ? Na Purku ? u Číčova) a kláštery (Svatá Dobrotivá, Teslín). Vznikaly zámky, přišly další vlny osídlování spojené s kolonizací a také s rozvojem železářství. Začaly se objevovat osamocené hájovny, myslivny, strážní boudy, sklárny, hutě, hamry, lovecké boudy. V posledním století pak vlivem jiného způsobu využití krajiny přišla éra vojenských staveb a zároveň doba likvidace nebo alespoň chátrání podstatné části "civilních" staveb z dob předchozích.  

Tento článek, který vznikl díky nápadu a aktivitě Stanislava "Stana" Čechury, má být zatím seznamem studánek, studní a pramenů na území Brd. Vzhledem k  tomu, že se jedná o vrchovinu nad jiné bohatou na vodní prameny, nepůjde asi nikdy o seznam uzavřený. Navíc, studánky se v průběhu času nejen rodí a zanikají, ale také zlepšují a zhoršují....

Pokud je mi známo, Fabián sice není tak velký jako třeba Krakonoš, aby mohl bez námahy překračovat kopce a celé hřebeny, ale Brdy zase nejsou tak vysoké, aby je dobrý bůžek nemohl přeletět s vánkem, který rozestupuje mlhu, jež se ráda nad vrchy a horami středních Čech dlouho převaluje. Pojďme se teď na chvilku jako obři nebo bozi projít po brdských kopcích od Třemšína po Cukrák.

Pojďme se na chvíli ponořit do chladných vod stékajících ze strání, bublajících v hlubokých tůních a líně se převalujících v rozlehlých vodních plochách uprostřed hlubokých lesů. Zaposlouchejme se do té přírodní hudby a zkusme pochopit, co nám asi říká.

Tato stránka je vstupní branou k jakési minisérii článků, jež by měly pojednávat o rozličných věžovitých stavbách, na které může člověk narazit při svém putování rozlehlými brdskými hvozdy. Podstatná část textu vznikla vlastně již někdy v roce 2001 a nějak se zatoulala do hlouby mého počítacího/psacího stroje, takže vše zůstalo tak trochu zapomenuto. Čas od času jsem si na téma vzpomněl, ale chvilku k jeho konečnému zpracování jsem si našel až nyní. Jednotlivé články mohou proto obsahovat informace ne zrovna čerstvé a je možné, že se situace na některých popisovaných místech mohla trochu změnit. Stalo-li se tak, pak se za případné neaktuálnosti omlouvám a budu-li na ně upozorněn, rád je opravím.

Dnešní příspěvek bude krátký, bude to spíš jakési připomenutí toho, že existuje řada míst, která jsou více než pozoru hodná, byť často nejsou předmětem přímého brdomilského zájmu. Když napovím, že řeč bude o kusu lesa severovýchodně od Dobříše, jehož středobodem je známý dřevěný altán, řada z vás bude jistě již mnohé tušit. A když ještě doplním, že svého času byla většina tohoto lesa součástí velké lesní obory táhnoucí se od vrchu s romantickým názvem Aglaia až k Morovratům, každému bude hned jasné, že zmínka bude o místě nazvaném Královská (nebo někdy také Králova) stolice.

Každý správný brdomil už jistě nesčetněkrát navštívil náš brdský hrad Valdek. O hradě samotném už bylo popsáno mnoho stránek papíru (i toho elektronického) a okénky kinofilmu popř. pamětí digitálních fotoaparátů se rovněž v souvislosti s Valdekem nešetřilo. Je to nesporně dobře, neboť se jedná o hrad půvabný, dobře situovaný a v kraji brdském nejslavnější. Proto se domnívám, že rozepisovat se zde o Valdeku podrobně je vcelku zbytečné a navíc se o něm v rubrice zajímavá místa jeden pěkný článek nachází. Tentokrát bych čtenářům rád přiblížil krajinu na jih a jihozápad od Valdeka, která na rozdíl od hradu není tak všeobecně známa. Zaměřím se na tři zajímavá místa: Jindřichovu skálu, “Jezírko“ pod Valdekem a Krkavčinu.

V následujícím textu bych vás rád provedl jednou z nejpůvabnějších oblastí Brdské vrchoviny, tzv. Jineckými hřebeny. Používat pro ně jiný místní název, tj. Hřebeny, by mohlo být matoucí a vést k záměně s jinými Hřebeny a to těmi, které se zdvihají za pražskou Zbraslaví, pokračují jihozápadním směrem a jsou zakončeny vrchem Pískem (resp. Písky). I Jinecké hřebeny mají směr jihozápadní, jsou ovšem o dost kratší a skládají se ze čtyř vrcholů: Koníček, Komín, Hřeben a Pec. Tato jména jsou známa hlavně mezi místními obyvateli a vědí o nich samozřejmě také opravdoví znalci Brd. Pro příležitostné návštěvníky a uživatele  turistických map znamenají Jinecké hřebeny pouze Koníčka nebo v lepším případě Koníčka a Hřeben (resp. Hřebeny) jako souhrnný název pro vrcholy za Koníčkem.

Mým domovem byla a navždy zůstane malá vesnička Rejkovice, která leží asi 20 km na sever od okresního města Příbram na železniční trati Zdice – Protivín. Rejkovické domky jsou roztroušeny na úpatí vrchu Plešivce podél řeky Litavky, která se v těchto místech zakusuje do krajiny a vytváří tak údolí zvané Jakubské. “Náš“ Plešivec ve mně vždy vyvolával různé pocity. Byl to respekt a úcta před mohutností jeho skal a skalních útvarů, rozsáhlostí a půvabem „ kamenných moří“ vzniklých při lomové činnosti, tajemností hvozdů a věčným klidem lesních velikánů – hlavně mohutných dubů a buků,které samotářsky a hrdě stojí navzdory větru a dešti a promlouvají ke kolemjdoucích řečí přírody, které dnes již málokdo rozumí.