|
Na jistém webu zabývajícím se Brdy jsem kdysi četl povzdechnutí, že je málo známo o hřbetu, který odděluje na severu vlastní Brdy od mohutného valu Radče. Protože zde žiji a trochu mám zmiňovanou oblast prochozenou, pokusím se ji čtenáři poodhalit. Jde o území ohraničené na východě silnicí z Mýta přes Cheznovice do Strašic, na západě končí výrazným a místními pověstmi opředeným Žďárem. Na jihu se od Brd vymezuje zprvu širokou plání, jež se za Strašicemi zužuje v údolí, jímž pokračuje zmíněná silnice do Dobříva a Rokycan. Severní hranici tvoří prakticky dálnice E-5 v úseku Mýto – Rokycany. Výška zdejších vrcholů se pohybuje vesměs pod 650m. Výjimkou je nejvyšší, nad Strašicemi se nacházející vrchol s místním názvem Bambule, který ji nepatrně překračuje.
Oblast je lehce přístupná. Prochází jí komunikace z Holoubkova do Dobříva a pak „Tankovka“ z Holoubkova do Strašic. Jak název napovídá, jde o bytelnou cestu z betonových panelů sloužící kdysi k přejezdu tanků strašické posádky k vagonování na holoubeckém nádraží. Dále se zde nachází dost solidních lesních cest sjízdných na kolech, a protože tu nejsou žádná extrémní stoupání, je zde možnost holdovat nenáročné cykloturistice rodinného typu provozované spolu s malými dětmi. Celé území se dá nejlépe projet tak, že v místě asi tak 100m od tzv. „těnské křižovatky“ (jedná se o křižovatku, na kterou se dostaneme, když jedeme z Cheznovic do Strašic, je to ta na konci stoupání na kraji lesa, kde se odbočuje doprava do Strašic) odbočíme doprava na lesní cestu. Po ní pojedeme kolem vrchu Ostrý, Osičina a asi po 5km se dostaneme na „Tankovku“. Překročíme ji a pokračujeme ostrým, ale krátkým stoupáním dál. Vpravo nám zůstává nepatrně výše ležící vrchol Trhoně. | | | | "Tankovka" Holoubkov - Strašice | Skalní terasy Žďáru
|
Tak po 9km jízdy po hřebeni se dostaneme na komunikaci z Holoubkova do Dobříva. Dáme se doprava a po několika metrech odbočíme vlevo šikmou lesní cestou. Tou se pak asi po třech kilometrech dostáváme pod Žďár. Mineme po pravé straně se nacházející lom, a budeme-li pokračovat v nastoupené cestě, dostaneme se záhy z lesa ven. Pak narazíme na asfaltku, kde se po odbočení doprava po chvíli dostaneme do Rokycan. To ovšem my neuděláme, byl by to dosti fádní konec příjemné cesty po poměrně pohodlných lesních komunikacích. My totiž za lomem ostře zahneme vpravo a dáme se do objíždění Žďáru. Až jej objedeme z poloviny, narazíme na linii vysokého napětí a doporučuji se dát cestou vedoucí pod ním. Tou, která odbočuje vpravo, bychom se dostali do Borku a pak bychom museli do Rokycan po rušné komunikaci. My se dáme podél vysokého napětí, až se dostaneme na kraj lesa mezi dvě hájovny. Zahneme vlevo, mineme vysokou zeď policejní střelnice a brzy přijedeme k polní cestě odbočující vpravo, která nás dovede pohodlně přírodou až do Rokycan. Chceme-li si závěr putování zpestřit, pojedeme jinak. Po odbočení u lomu se dostáváme asi tak po kilometru do ostré pravé zatáčky, kde se cesta otáčí skoro do protisměru. Kousek za ní odbočuje lesní cesta vlevo. Po několika serpentinách ostrého stoupání se dostaneme na vrchol Žďáru. Odtud se nejprve pokocháme výhledem na východ, na masiv lesů, z něhož jsme sem přijeli. Následně uděláme vlevo vbok a odhalí se před nám rozsáhlá krajina severně od Rokycan. Až se nabažíme výhledů, dáme se do hledání valů hradiště u doby bronzové v lese za námi. Nedají se přehlédnout. Žďár je hojně navštěvován Rokycanskými, zvláště 1. ledna za účelem spálení kalorií po silvestrovském hodování. V dobách první republiky, kdy lidé nebyli tak líní jako dnes, bylo navštěvování ještě hojnější, a tak se vyplatilo na vrcholu udržovat chatu, kde se mohli utrmácení výletníci občerstvit. Dolů ze Žďáru se dostaneme buď stejnou cestou jako nahoru a výše popsanou cestou pak dorazíme do Rokycan. Lépe však uděláme, když na vrcholu vyhledáme stezku vedoucí podél severního okraje Žďáru. Ta nás povede nad sloupovitým skalisky zvanými „oltáře“, a protože je značená, do Rokycan po ní dojedeme bezpečně. V Rokycanech zřejmě už zakončíme naše putování. Zde je stanice, kde zastavuje většina rychlíků na trati Plzeň- Praha, a na nedalekém náměstí je řada osvěžoven, kde se dobře vaří. Jak se dostat do místa začátku na onu „těnskou křižovatku“? Z vlakových zastávek Mýto či Kařízek přes Cheznovice směrem na Strašice. Na zastávkách je možné zanechat auto a vrátit se sem z Rokycan vlakem. A co pěšáci? Ti vylezou v Mýtě z vlaku a ze ze zastávky se dají dle značek do Strašic. Cesta rovná jako natažená šňůra je stará cesta z Mýta do Strašic. Na začátku a na vrcholu jejího stoupání jí využívá i cesta novější. A po té právě na vrcholu stoupání zahneme poněkud doprava a jsme na betonové „Tankovce“. Tu překročíme a asi tak po 200m z lesní cesty, po níž jdeme, odbočíme vpravo do lesa a systémem “lez furt nahoru, dokud to jde“ se ocitneme na vrcholu Bambule a jsme nejvýše, jak na tomto výletě můžeme být. Výhled už není nic moc, nicméně mezi stromy se tu a tam dají zahlédnout Strašice. Hřbetem Bambule pokračujeme dál, až na jeho západním úbočí narazíme na lesní cestu. Zahneme vpravo a pochodujeme po ní. Nepropadáme zoufalství, že jsme se ztratili, neboť nás časem dovede do místa, kde cyklisté překonávali „Tankovku“. Odtud pak pokračujeme dle předešlého itineráře. Popisované putování může být trochu zajímavé i pro horolezce. Zmiňované Oltáře na Žďáru jsou na Rokycansku známým horolezeckým prostředím, i když ochranáři, snad kvůli nějakým sovám, tam lezení nemají rádi. Pokud se v místě, kde popisovaná cyklotrasa překračuje „Tankovku“ dáme „Tankovkou“ směrem jejího prudkého stoupání a asi tak po 200m vlezeme do lesa po pravé straně, najdeme dvě pěkné skalky se značenými výstupy. Místními jsou vynalézavě nazvány, jak jinak, Dědek a Bába. I tam, kde pěší odbočují k výstupu na Bambuli, lze vlevo v lese najít skalku, na níž se v poslední době objevily skoby. Vrcholy vršků jsou také často zakončeny skalkami vhodnými pro bouldrování a podobně se zdají zajímavé a pravděpodobně málo známé skalky v lese nedaleko těnské křižovatky. K nim se dostaneme tak, že na křižovatce neodbočíme vpravo na Strašice ale vlevo a po několika stech metrech vlezeme do lesa po pravé straně. Pak už je nemožné je nenajít. | | | | Dobřívský hamr
| "Švédský" most
| Stará hospoda | Popisované trasy nejsou jediné možnosti, jak poznat tuto část krajiny. Dá se tady toulat s mapou v ruce, či využít těch pár značených cest, které tudy vedou. Neměli bychom ale vynechat Žďár a nakonec ani Bambuli. A pokud zabloudíme, nevadí. Cestou rovnou za nosem se do hodiny dostaneme do civilizované krajiny, která svými obcemi s možností občerstvení obkličuje toto pohoří. A mnohé z nich nabízí více než jídlo a pití. Ve Strašicích se slibně rozvíjejí aktivity k rekreačnímu využití severní části Brd. Nově zřízené muzeum o tomto kraji poví mnohé nečekané. V obci je ještě několik dřevěných chalup postavených stylem typickým pro tuto krajinu. Stejně tak jako v Dobřívě, kde se nám navíc může povést vidět v provozu historický hamr. A ještě k tomu jako třešničku na dortu vidět věkovitý Švédský most a ve Staré hospodě k obědu navrch shlédnout pamětní síň Jindřicha Mošny, příslušníka slavné generace herců Národního divadla, který si zde na hospodě našel svoji manželku. Na severní straně ležící Mýto kromě přístupu prostřednictvím své železniční stanice nabízí sportovní vyžití na horolezeckých stěnách či tvorbu adrenalinu na paintballové střelnici – to vše v místní sladovně a v létě odpočinek u rozlehlého Štěpánského rybníka. Dalo by se toho povídat ještě hodně. Snad někdy příště. A do té doby – pokud přijedete, uvidíte, že prožijete pohodový den s pocity objevitele.
 |
