|
U malé obce Nevid, nacházející se zhruba čtyři kilometry od Mirošova, najdeme nepatrné zbytky čehosi, co na první pohled příliš nepřipomíná vojenské zařízení. Pár desítek metrů západně od okraje obce překonává polní cesta v nadmořské výšce okolo 510 m nenápadné bezejmenné návrší. Plynulosti orby na zdejších pozemcích překáží kromě čerpací stanice produktovodu pocházející z moderní doby také plevelem a křovinami zarůstající dvacetimetrový kruh, s malou cihlovou stavbičkou uprostřed.
Nenápadné místo velmi snadno bez zájmu přejdeme, stejně jako desítky jiných reliktů vesměs hospodářského původu, které lze v krajině najít. V tomto případě však nejde o nic takto tuctového, jak prozrazuje kvalitní stropní deska středového miniaturního objektu, vyztužená velkoryse dimenzovanou železnou konstrukcí. Právě stojíme vedle stanoviště jednoho z 16 dosud známých obřích radiových majáků, jejichž paprsky zametaly v letech 1944 – 1945 vzdušný prostor nad Evropou ve službách slábnoucí Luftwaffe, která paradoxně až nyní v závěrečné fázi války dostávala do rukou dostatečně pokročilá radiolokační zařízení. | | | Zimní Bernhard | Střed otáčení
|
Všesměrový radiomaják měl typové jméno „FuSAn 724/725“ alias „Bernhard“, přičemž konkrétní popisovaná instalace u Nevida nesla označení Be 12. V některé dokumentaci se objevuje ještě přídomek „Pilzen“, ačkoliv je tento odkaz na krajskou metropoli poněkud zavádějící – do Plzně je to od místa majáku nejméně 15 km daleko, zatímco do Rokycan cca 6 km, do Mirošova 4,5 km a víska Nevid je vzdálena jen pár stovek metrů. Battle of the Beams
V období předcházejícím výstavbě Bernharda německé letectvo již víceméně prohrálo to, co se obvykle nazývá „Bitvou paprsků“. V letech 1939 – 1941 vyvinulo a uvedlo do provozu postupně tři různé systémy, sloužící k navigaci vlastních letadel, založené na vysílání jednoho nebo více paprsků výkonnými směrovými vysílači, umístěnými na otočné platformě. Paprsky se obvykle skládaly ze dvou laloků, vysílajících akusticky komplementární signál (např. morseovkové „A“ a „N“). Dosaženo toho bylo technicky jednoduchým způsobem - přepínáním výstupu jednoho VKV vysílače, modulovaného nízkofrekvenčním signálem, mezi dvěma anténními okruhy. Bylo možné prostým poslechem určit poměrně přesně, zda se letoun nalézá vlevo či vpravo od pomyslné osy mezi oběma laloky daného paprsku a držet se tak potřebného kursu. Tento základní princip, převzatý z přistávacích navigačních majáků letišť, doznal pro praktické použití coby dálková navigace různých modifikací. Kromě podstatného zvýšení vysílacího výkonu a směrovosti antén se používalo křížení více paprsků (již dva paprsky určovaly polohu) či měření vzdálenosti od majáku pomocí superpozice vysílaného signálu a současně přijímané odpovědi z odpovídače na palubě letadla. Spojenci však velice rychle odhalovali poměrně jednoduchý princip těchto zařízení tak, jak postupně vznikala. Radiomajáky „Knickebein“, X Gerät alias Wotan a Y Gerät alias Wotan 2 byly rušeny do té míry, že po sérii neúspěchů německé bombardovací letectvo na tento způsob navigace zcela rezignovalo. Dalším faktorem bylo i to, že podle aktuálního směru paprsků byly záměry Luftwaffe, zejména cíle německého bombardování, zřejmé dostatečně dlouho dopředu. Jednoznačnou kuriozitou je fakt, že protiopatření proti poslední variantě navigace měli spojenci připravená dříve, než byla tato vůbec uvedena do provozu. Britští technici dokázali odhadnout, jaký bude další německý vývojový krok, k čemuž jim navíc ještě bezděky dopomohla znalost toho, že bůh Wotan, pocházející z nordické mytologie, má jen jedno oko. Y Gerät pracoval pouze s jedním paprskem, doplněným o ono výše zmíněné měření vzdálenosti......
Bernhard
Firmou Telefunken vyráběný radiový maják Bernhard měl podobu rotující konstrukce, nesoucí celkem tři směrové antény. Průměr kruhového kolejového podvozku činil 22,6 m, samotná anténní konstrukce byla 35 m široká a 28 m vysoká. Hmotnost 2x za minutu rotujícího kolosu dosahovala 120 tun. Tento nový typ byl navržen tak, aby řešil pokud možno všechny problémy, které pronásledovaly jeho předchůdce. Zdědil od nich kromě mohutné kruhové platformy umožňující rotaci také vysoce výkonný a ostře směrový paprsek, složený ze dvou vyzařovacích laloků. Jejich přepínání se už však neodehrávalo v morseovkovém rytmu, nýbrž na akustické frekvenci. Samotný signál směrového paprsku nebyl nijak modulován (žádné slyšitelné „pískání“). Namísto toho byla mezi oběma laloky ponechána nepatrná mezera bez signálu, a právě ta sloužila jako pomyslné „ukazovátko“ – jako osa paprsku. | | | Bernhard poprvé - snímek pořízený ve Francii spojeneckými vojsky v lednu 1945. S největší pravděpodobností se jedná o Be 7 ze St-Vaast-La Pernelle (okr. Cherbourg). Dvojice antén pro vysílání směrového paprsku je viditelně poškozená silným výbuchem. Fotografie pochází ze stránek www.footnote.com - jedinečný zdroj digitalizovaných historických dokumentů. | Bernhard podruhé - tentokrát Be 10 z Thistedu (poblíž Hundborgu) v Dánsku. V tomto případě fotografie zřejmě zachycuje ještě provozuschopné zařízení. Fotografie z archivu Michaëla "SES" Svejgaarda (www.gyges.dk)
| Zatímco předchůdci tohoto majáku mířili vždy pro navigaci jednoho určitého letu jedním směrem, Bernhard rotoval nepřetržitě, rychlostí dvou otáček za minutu jak bylo výše zmíněno. Informaci o směru – a nyní přichází vpravdě revoluční vylepšení – přenášel pomocí téměř digitálního protokolu zvaného „Hellschreiber“, vysílaného jako separátní signál ze třetí antény umístěné nad oběma anténami směrového paprsku. I tento, nebojme se říci datový, signál byl směrový, ovšem ne tak ostře. Vysílal nepřetržitě azimuty, které byly za tímto účelem opticky čteny z kruhové skleněné desky. Autorovi není známo, zda byla deska pevně spojena se středem otáčení, nebo zda se otáčela samostatně v čtecím zařízení a synchronizace s polohou rotujícího majáku byla zajištěna jinak. Oba signály (směrový i „datový“) byly vysílány na vzájemně velmi blízké frekvenci, aby je bylo možné zároveň pokrýt jediným přijímačem s dostatečnou šířkou ladění vstupních obvodů. Výkon každého jednoho okruhu byl 500W (5 kW ERP). Rozsah používaných frekvencí obou vysílačů činil 30,0 – 33,3 Mhz. Ne náhodou, toto byly frekvence používané v přistávacích navigacích a starším majáku „Knickebein“. Bylo tedy možné uvažovat o využití přinejmenším vysokofrekvenčních částí již vyvinutých zařízení. Na audio výstup existujících a v letounech nainstalovaných přijímačů se „jen navěsily“ další obvody. Přijímač typu FuG 120a „Bernardine“ na palubě letadla pracoval v signálem řízeném start-stop režimu. Po zachycení signálu Hellschreiberu začal tisknout na papírový pás azimuty v číselné podobě, přičemž podstatně ostřejší směrový paprsek následně označil na právě tištěném úseku to správné místo, odkud azimut odečíst. Signál jednoho majáku stačil k určení směru, signál dvou z nich k určení polohy. Výpočet polohy, jak je z tohoto patrné, probíhal přímo na palubě letadla bez nějaké další komunikace s vysílači. Kokpit letadel Luftwaffe byl v tomto období celkem rušným místem i mimo bojovou zónu. | Záznam na papírovém pásu přijímače FuG 120. Na obrázku jsou zachyceny dvě otočky. Zcela nahoře je vynesena síla signálu směrového paprsku s osou v podobě mezery mezi dvěma laloky. Pod ní jsou azimuty přenášené Hellschreiberem a v dolní části je tímtéž způsobem vypsán report o nepřátelském svazu (jedná se tedy o "modernější" verzi, vylepšenou pro stíhače). Zatímco tento letoun se pohybuje na kursu přibližně 90° od vysílače, nepřátelský svaz se nachází ve výšce 4000m, na čtverci mapy KA, míří směrem 270° a čítá přibližně 100 letounů. Dík za tento jedinečný dokument a jeho interpretaci patří opět Michaëlu Svejgaardovi. |
Úhlová přesnost radiomajáku činila 1° a postupně byla zlepšena na 0,5°. Dosah činil až 400 km, na takovéto vzdálenosti už ovšem hrála roli řada faktorů jako výška letadla, počasí a atmosférické vlivy. Proti úmyslnému rušení byl však systém odolný velice dobře a díky nepřetržité rotaci také nedával spojencům žádné vodítko pro případné protiakce. Velmi dobrý popis Bernharda v angličtině se nalézá zde. Co je to Hellschreiber?
Jedná se o přenosový protokol obvykle textové informace, patentovaný 10. prosince 1931 německým vynálezcem ing. Rudolfem Hellem (patentní řízení ovšem běželo již od roku 1929, a vývoj zařízení pochopitelně ještě déle). Předloha je za neustálého posunu skenována v rastru 7x7 bodů. Rozklad do sloupců zajišťuje již zmíněný posuv předlohy, řádkový rozklad má na starosti pohyb čtecího zařízení. Snímání bylo v době okolo poloviny 20. století realizováno většinou opticky a vertikální pohyb nutný pro řádkový rozklad zajišťovala rotující hlava. Na straně příjmu byl přijatý výsledek tištěn na papírový pás rovněž rotující šroubovicí. Kódování bylo přitom jednoduché - černý bod rastrové matice = signál, bílý bod = bez signálu. Nemluvíme zde o vypínání a zapínání modulace, nýbrž o ovládání samotné nosné frekvence signálu. To mělo svůj význam – průměrný text obsazuje v rastru 7x7 21% bodů, a takové bylo i střední zatížení vysílače. Kromě úspory energie, která však asi nebyla tím hlavním, to znamená především podstatně menší sklon k přehřívání koncových stupňů vysílače. Další velikou výhodou je skutečně veliká odolnost proti rušení, daná už jen tím, že se znaky přenášejí de facto jako obrázek. Lidský mozek je velmi účinné rozpoznávací zařízení a na to, aby určitý znak byl čitelný, stačil minimální odstup signálu Hellschreiberu od šumu. Přenosová rychlost vybavení použitého v Bernhardu musela být vyšší než u „běžného polního přístroje, podle tohoto zdroje je odhadována na 350 bps, akustická frekvence signálu byla s největší pravděpodobností shodná s „polním“ Hellschreiberem – 900Hz. Zajímavou vlastností Hellschreiberu použitého v Bernhardu je očividně dobře vyřešená synchronizace mezi vysílačem a přijímači, projevující se velmi pravidelným a vodorovným tiskem přijatého textu. Obvyklý přijímač „hellu“ tiskne výsledek současně dvakrát do dvou řádek pod sebe, aby při rozdílné rychlosti vysílače a přijímací hlavy byl text i přes "ujíždění" ve svislém směru neustále čitelný. Bernhard tento trik z nějakého důvodu nepotřeboval.
Vynikající je, že Hellschreiber rozhodně nepatří minulosti. Byl používán i po válce, zejména tam kde byly k dispozici kořistní přístroje a jejich kopie. Mimo jiné se uplatnil jako radiový dálnopis v zemích třetího světa. Poté, co postupně opustil „státní služby“, přečkal několik desítek let v relativním zapomnění, aby byl následně, zejména pro nástupu domácí výpočetní techniky, znovuobjeven radioamatéry. Jako neuvěřitelně odolný „fuzzy“ protokol se dočkal dalšího rozmachu na dálkových spojeních. Výjimečně ještě někde rachotí původní elektromechanická zařízení, většinou ale kódování i příjem zajistí počítač (vyhoví z dnešního pohledu i obstarožní stroj, jen když má zvukovou kartu). Vzniklo a používá se samozřejmě několik vylepšených odvozenin původního „Feld Hell“. Jak asi přibližně mohl znít signál radiomajáku ve sluchátkách, si můžete poslechnout i dnes. Jedná se samozřejmě o simulaci, nikoliv o historický audiozáznam - takový nejspíš nikde neexistuje. Následují dvě ukázky – polní Hellschreiber 122,5 baud  a jeho 5x rychlejší modifikace . Skutečná rychlost přenosu Bernharda musela být vzhledem k množství přenášené informace někde mezi těmito dvěma, ale kromě výše citovaného odhadu 350 baudů se nepodařilo zatím zjistit, jaká přesně byla.
Výborný popis Hellschreiberu, dalo by se říci že vyčerpávající, lze nalézt na těchto radioamatérských stránkách. Kromě historie je zde (v angličtině) pojednáno i o principech fungování, typech vyráběných zařízení apod. Kromě toho zde najdete také odkazy na volně šiřitelný software, který si s příjmem a modulací Hellschreiberu dovede poradit. Máte-li chuť se s protokolem blíže seznámit v praxi, stáhněte si některý z programů a můžete se pustit do experimentování.
Když už byl jednou přenos textové informace vyřešen, bylo škoda ho nevyužít i jinak, než pouze k popisu azimutové stupnice. Bombardérům informace o směru víceméně stačila, avšak pro stíhače se velmi hodila možnost přenášet ještě jednu sadu klíčových údajů – popis nejbližší nepřátelské bombardovací formace, skládající se z její výšky, přibližné polohy (popsané formou sektoru na mapě), směru a odhadovaného počtu letadel. Z tohoto důvodu byly instalace Bernhardů postupně vylepšovány o možnost tuto informaci, samozřejmě ve velmi zhuštěné podobě, vysílat. Výsledný dvouřádkový formát nebyl na první pohled příliš přehledný, ale obsahoval vše potřebné – jak vlastní azimut od majáku, tak i koordináty eventuálního nepřátelského svazu. Jak rozšířená byla tato modernizace a zda se týkala i Be 12 u Nevida není známo.
První testy Bernharda proběhly údajně v roce 1941, tedy v roce kdy předchozí „Bitva paprsků“ skončila pro Luftwaffe fiaskem. Celkově se však větší počet majáků podařilo dostat do provozu až přibližně rok před koncem války. To bude nejspíš i případ toho nevidského, který se začal stavět v roce 1943. Co se týká palubních přijímačů, konec války zastihl 2500 stanic osazených v letounech, zatímco na zemi čekalo na použití dalších 12000.
U Nevida
Pro stavbu majáku u Nevida bylo vybráno místo poblíž nevýrazného kopce „Vršky“, vysokého 527m. Navíc Bernhard nestál přímo na vrcholu, nýbrž na dohled od obce, ve výšce přibližně 510 m n.m. Jak je ale vidět na pseudo-leteckém pohledu, ze zvolené lokality byl přesto velmi dobrý „výhled“ v rádiovém slova smyslu, v místním měřítku se jednalo o návrší obklopené širokými údolími. Navíc je třeba vzít v úvahu výšku samotného majáku nad terénem a letovou výšku navigovaných letounů. | Okolí Nevida s vyznačeným umístěním majáku. (V horní polovině obrázku veprostřed je k vidění Trhoň s okolím, vpravo vrcholy Středních Brd.) Je vidět, že ačkoliv vrch s radiomajákem není zdaleka nejvyšší, ve svém bezprostředním okolí jakési lokální maximum představuje.
|
Takto zaznamenala novou stavbu kronika Nevida, v níž příslušný úryvek vyhledal a poskytl p. Radek Vítek: „.... Téhož roku 1943 po vyměření polohy byla zahájena na pozemku Václava Nehody a Václava Rouse po obou stranách hořejší cesty do „budníček“ stavba dřevěných budov a radarové věže pro válečné účely. Stavbu prováděla firma Mandaus a Schwarz z Plzně. Zaměstnanci byli ubytováni v některých stavení v Nevidě a ve Veselé. Po skonstruování radarové věže bylo ubytováno do dřevěných domků německé vojsko jako strážný oddíl v počtu 10 až 18 mužů. Od Nové Huti postavena linka pro elektrický proud a později zavedena z Rokycan linka telefonní.“
Jako zajímavost lze uvést, že kronikář se nejspíš drobně mýlí ve jméně stavební firmy. V Plzni totiž existovala firma Mandaus a Švajcr, přesněji řečeno „Mandaus, Ing. Švajcr a spol.“. V letech 1937 – 1939 stavěla pro Československo celou řadu řopíků a dalšího opevnění. I po nástupu protektorátu nicméně stále získávala státní zakázky, konkrétně v letech 1939 – 1940 ji najdeme mezi staviteli dálnice Praha - Humpolec - Brno - Zlín – hranice Slovenského štátu. Vojenská zakázka z roku 1943 byla tedy s největší pravděpodobností řešena rovněž touto firmou, a mírně odlišné označení firmy v kronice je jen důsledkem chybného přepisu foneticky podobného jména stavitele. | | | | | Betonová kruhová dráha, již bez železných pražců a kolejnice
| Zde procházela osa otáčení a nejspíše i napájení majáku | Interiér s ocelovými výztuhami otvorem pro osu | Základy radiomajáku jsou zřejmě jediným pozůstatkem celého komplexu. Najdeme je velmi snadno při silničce z Nevida k hájovnám „Na kudličkách“ a „Hádek“. Zemědělským strojům již 65 let nezbývá, než betonový kruh objíždět, takže se kousíček neobdělávané půdy stal útočištěm pro několik křovisek a bohužel také pro pár koleček stavebního odpadu, který evidentně nepochází z původní stavby. Zmíněný betonový kruh je někde téměř zarovnán s terénem, jinde ční až metr nad něj. Veškeré železné části, pokud nepočítáme zbytky slabé armatury, jsou pryč. Kromě chybějící kolejnice zde nenajdeme ani příčné pásy, k nimž byla kdysi připevněna. V betonu jsou však jasně patrné otvory, do nichž byly tyto pásy zality či nalisovány. | | Detail průchodky
| Dráha pro Bernhard a v pozadí Brdy |
Prostředku kruhu dominuje nepatrná cihlová stavba, podpořená ovšem křížem mohutných železných pásů. Ve stropě se nachází kruhový otvor s přírubou, kterým procházela osa otáčení. Nelze s jistotou říci, zda zde bylo původně ložisko, nebo zda osa procházela jen na volno. Každopádně tudy ale muselo vést napájení celého zařízení, protože veškerá elektronika byla umístěna v dlouhé kabině při patě rotující antény. Cihly jsou pro podobné zařízení poněkud překvapivý materiál, ale jedná se o kvalitní cihly. Místy se sice již rozpadají, ale s ohledem na stáří a nulovou údržbu jsou ve velmi slušném stavu. Podlaha objektu byla více než metr pod terénem, dnes je bohužel pohřbena pod vrstvou všudypřítomné suti a odpadu. Na horní straně stropní desky jsou viditelné zbytky asfaltové izolace. Díky p. Milanu Kučerovi se můžete podívat na unikátní fotografii, zachycující přímo nevidský Be 12. Snímek získal od dosud žijící pamětnice a zaslal nám jeho scan. | Bližší okolnosti pořízení fotografie ani totožnost lidí na ní nejsou známy. Zdá se ale, že zachycuje Be12 ve stádiu pokročilé rozestavěnosti. |
Systém Bernhard je na jedné straně dokladem německého důmyslu na poli radiové navigace, ale zároveň také technologické převahy spojenců. Luftwaffe se dokázala vymanit z následků sofistikovaných spojeneckých protiopatření s pomocí svého nového (a výborného) navigačního systému teprve v okamžiku, kdy již byl pánem oblohy nad Evropou někdo jiný. A nyjí již -
Poděkování
Rád bych poděkoval několika lidem: p. Vítkovi, který identifikoval zajímavý objekt na leteckých mapách (a posléze také vyhledal cenný úryvek v kronice Nevida), a p. Haškovi, který mne upozornil na existenci zařízení jménem Bernhard poblíž Nevida. Stačilo tedy již jen dát dvě a dvě dohromady... Velice děkuji také Michaëlu „SES“ Svejgaardovi (www.gyges.dk) a Milanu Kučerovi za dobové fotografie. Použité zdroje
 |
A! 