Voda je s Brdy spjata stejně neodmyslitelně jako les. Je trochu škoda, že jsme se stále s touto jinde vzácnou surovinou nenaučili za dlouhá léta hospodařit (i s lesem máme problémy). Z let minulých nám o pokusech ovlivňovat vodní režim zůstalo nemalé množství více či méně zachovalých památek. Vedle již publikovaného článku o Struhách odvádějících vodu východních svahů Brdců a Malého Toku k březohorským dolům a článku o Gangloffově náhonu odvádějící vodu ze západních svahů Prahy k rožmitálským hutím tu na Brdech zůstává spoustu dalších vodních děl. Z nich několik vybírám, k zamyšlení, případně k poučení. Je pravděpodobné, že časem přibudou další, protože třeba systém vodárenských přivaděčů nad Obecnicí nebo skelnohuťského sběru vody nad Míšovem je velmi zajímavý.

 Z vyvýšeného místa (než obrostlo vysokými stromy) bývalo vidět do dálky přes Zaječov a Komárov až k Žebráku. Tomu místu se říká Na ambitech. Ambit znamená ochoz. A co je zde zvláštního? Prý se zde ukrývali kněží z kláštera, když husité táhli na Plzeň. Přes obdélníkové kamenné pole lze dojít k hladké skále, na níž je vytesán letopočet 1611.

Téma dávné brdské historie mi zůstávalo skryto do 15. ledna 2023. Toho dne jsem se potuloval po lesích zkoumaje placy milířišť. Je zajímavé, že některá uhlíři opuštěná milířiště mívají uprostřed hromádku uhelného prachu, obvykle tak do 50 cm vysokou (zřejmě méně povedený výpal). Hromada, kterou jsem však kolem nedělního poledne našel, byla významně vyšší.

S odstupem skoro 15 let od prvního komplexnějšího článku o Kolvínce a po 26 letech občasného výzkumu předkládám zase o poznání přesnější verzi trasování lesních svážných drah, z čehož lze lépe odvozovat způsob likvidace tehdejší lesní kalamity a další záležitosti. Tento druhý článek je upřesňujícím doplňkem předchozího. Pokud chce čtenář znát všeobecné informace o Kolvínce, odkazuji jej nejprve na původní článek, kde doporučuji pročíst stať nazvanou Vznik, konjuktura a zánik.

Brdský kraj byl ve středověku železářskou velmocí. Vysoká pec nebo zkujňovací hamr byl v téměř každé podbrdské vsi nebo městečku. Hutě spotřebovávaly neskutečné množství místních surovin. Vedle dřevěného uhlí a přísad to byla místní železná ruda.

Mezi vrchy Záborčí a Dubina v údolí Skořického (Račího) potoka a jeho pravostranného přítoku nedaleko Skořic je dosud drobné ložisko černého uhlí, které se dobývalo na přelomu 19. a 20. století současně s útlumem a ještě dlouho po zastavení vrcholné těžby v Mirošově.

aneb PSALI O ZAJEČOVU (doslovný přepis - získáno z webu: http://www.digitalniknihovna.cz)

Ve Státním okresním archivu v Berouně je pod číslem fondu NAD 1571 uložen památník Velitelství četnické stanice ve Svaté Dobrotivé č. 42. Tento, zdůrazňuji veřejně přístupný dokument, spíše pamětní knihu nebo chcete-li kroniku, mi bylo umožněno s laskavým povolením ředitele SoA Beroun pana Mgr. Topinky shlédnout, ofotit a publikovat. Při sepisování mi pomohli i bratři Josef a Pavel Švandrlíkové, za což jim díky.

Předkládám proto doslovný přepis Památníku s vědomím, že někteří občané Zaječova zde objeví jména svých příbuzných z doby 1919 až 1948, i když vesměs nežijících.

Na jednom z malých západních přítoků Hořejšího padrťského rybníka, který nese na obzvlášť podrobných mapách jméno Zlatý, se nacházejí výrazné zbytky středověkého osídlení. Terénní relikty přibližně 50m dlouhé kamenné stavby, které areálu dominují, vybočují jasně z obvyklého rámce, typického pro zaniklé středověké vsi či dvorce. Kamenné základy jsou troskami gotického jednolodního kostela Sv. Jana Křtitele, který spolu s okolním příslušenstvím tvořil malý filiální klášter benediktinské řehole, zvaný v Baštíně, nebo po novějším způsobu, na Teslíně.