Hlavní stránka arrow Historie arrow Struhy - díl druhý
Struhy - díl druhý | Tisk |  E-mail
Napsal Pavel Wunsch   
Pondělí, 14 září 2009
Přejít na obsah
Struhy - díl druhý
Cesta podél Dolních Struh
Mapy a archiválie
Mapy a archiválie 2
 

Cestu podél Dolních Struh musíme začít u Vysokopeckého rybníka. Jeho okolí sice prodělalo za staletí mnoho změn, ale rybník sám se zas tolik neměnil. U jeho horního konce se dokonce dochovaly terénní připomínky obtokového kanálu, který dříve pokračoval podél celého rybníka. Dnes je v místech, kudy procházel, travnatý břeh s několika křovinami a oblíbené místo pro letní slunění a koupání. Rovněž koncepce se dvěma přelivy na obou koncích hráze a výpustí situovanou uprostřed zůstala stejná minimálně od roku 1840 (jak dokládají mapy). U pravého přelivu najdeme do kamenů obložení vytesány letopočty některých – ne všech - rekonstrukcí rybníka – 1847, 1873 a 1908.

Malá odbočka: na protější straně rybníka poutá pozornost vysoká a oproti ostatním výrazně moderněji vyhlížející těžní věž. Jde o důl velmi mnoha jmen: od r. 1878 vystřídal postupně označení Vysokopecký důl, Rudolf, Bohutín II., Generál Štefánik, 25. únor (přiřazení názvů dolu k historickým epochám my, dobří vlastenci, jistě snadno zvládneme). Železobetonová těžní věž pochází z roku z roku 1949.

 

Vysokopecký rybník Přeliv Vysokopeckého rybníka s vytesanými letopočty rekonstrukcí  Železobetonová těžní věž dolu  Rudolf (resp. 25. únor)


Sledování Struh není možné započít hned bezprostředně pod „Pecovákem“. Území je zastavěné domky a trasa strouhy je patrná pouze podle poklopů a sporadických výstupů cihlové vyzdívky na povrch v uličkách vinoucích se zhruba po vrstevnici. Vpravo nad sebou můžeme zpozorovat věž dolu Řimbaba, který ukončoval těžbu jako jeden z posledních a přežil coby „školní“ důl i zánik celého polymetalického revíru. Zcela nedávno (26.7.2009) zde bylo otevřeno nové Vesnicko-hornické muzeum Řimbaba. V polovině 19. století nesla zdejší šachta pojmenování „Segen Gottes “ (zaražena 1843) a jejím okolí stálo několik chalup osady „Hochhofen“ – Vysoká Pec.


Jasněji viditelnou trasu Struh nalezneme teprve poté, co přejdeme přibližně půl kilometru od Vysokopeckého rybníka rušnou silnici č. 18 a vydáme se po polní cestě, kopírující přibližně vrstevnici 538m k rybníku Vokačovskému. Po vodním kanálu zde nenajdeme popravdě řečeno ani památky, s výjimkou několika posledních metrů od rybníka. Shoda s historickými mapami je však přesná a cesta je, jak je v podobných případech obvyklé, nápadně vodorovná. Spíše tušená prohlubeň při její pravé straně je bohužel plná zavážek a odpadků. Zmíněných několik desítek metrů strouhy bezprostředně u rybníka slouží k odvodu vody z polí a ústí sem rovněž odtok z čistírny odpadních vod pro Vysokou Pec.


Až doposud jsme hovořili o Vokačovském rybníku s poněkud zjednodušující samozřejmostí. Skutečnost je však taková, že rybník je již 10 let vypuštěn (od r. 1999) a jeho hráz v nejnižším místě překopána. Důvodem k takto radikálnímu zásahu bylo nebezpečí, které (kvůli nánosům bahna téměř nevypustitelný) rybník s vysokou ale nepříliš robustní hrází představoval v případě povodní, a to přesto, že jeho vlastní povodí není příliš velké. Výsledkem rychlé sukcese rostlin i dřevin na dně prázdné nádrže je doslova džungle, pokrývající v současné době celou výtopu, s výjimkou malé bažiny v samém prostředku. Náklady na odbahnění rybníka a zpevnění hráze jsou odhadovány řádově na desítky milionů, které nebude jednoduché sehnat, vzhledem k tomu že rybník plní funkci převážně již jen krajinotvornou a pracnost celé rekonstrukce se za uplynulou dekádu zvětšila. Na romanticky zarostlé hrázi stojí za pozornost dvě místa. Poblíž levého okraje najdeme mírně poškozený bezpečnostní přeliv, tentokrát bez letopočtů či jiných tesaných údajů. Na téměř opačném konci se pak nalézá již zmíněný překop hráze, kterým protéká dnes Vokačovský potok, zvaný též Mlýnský. Snad dojde v dohledné době skutečně k opravě, prozatím se jedná o dobré místo pro zkoumání „anatomie“ hráze.

 

Dnešní (2009) stav Vokačovského rybníka
Bezpečnostní přeliv (původně zřejmě hrazený) Přebagrovaná hráz "Drozďáku"

 

Když už je řeč o konstrukci hutních rybníků, je třeba práci starých havířů mírně zkritizovat. Ačkoliv byli schopni vytvářet impozantní díla v podzemí i na povrchu, rybníkářství zjevně nepatřilo k jejim silným stránkám. Báňské rybníky byly stavěny velice přímočarým a rychlým způsobem, kdy hlavní snahou bylo opatřit s přiměřenými náklady energetickou vodu pro havířské provozy a nikoliv vybudovat nějakou perlu vodohospodářství. To mělo své následky, v případě starších rybníků Vysokopeckého a Vokačovského spíše mírné (vhodná krajina, kontrolovatelný průtok nebo aspoň menší povodí), v případě Pilského a Lázského (s určitými parametry blížícími se horským přehradám) pak i tragické, jak bylo popsáno v minulém díle. Hráze měly velmi značný sklon obou líců, vzdušního i návodního, a malý objem vlastního tělesa. Na Pilské i Lázské byl tento nedostatek několikrát napravován, takže pro dnešní stav již tato poznámka neplatí, ale u Vokačovského rybníka si i dnes můžeme pohlédnout dosti úzký profil hráze (nyní obzvlášť dobře, v místě jejího překopání). Další konstrukční nedokonalosti vyniknou při srovnání např. s jihočeskými rybníky, vesměs podstatně staršími než báňské a hutní rybníky Příbramska. Ty jihočeské byly zejména při vyšších výškách hrází opatřeny na vzdušní straně podvozy, budovanými někdy i v několika stupních nad sebou a zhutněnými přirozenou cestou již při výstavbě hráze. Tyto „lavice“ zajišťovaly, že se křivka napjaté vodní hladiny nedostane ani při zvýšeném stavu při patě hráze na povrch, což byl často jeden z prvních projevů přicházející katastrofy. Dalším problémem byly bezpečnostní přelivy, vybudované přímo v tělese hrází. V případě mimořádných povodní tak mocný proud vody, odlehčující rybníku zároveň rozplavoval jeho hráz. Staří rybníkáři na jihu Čech proto přelivy u větších nádrží budovali raději až mimo hráz, v „rostlém“ terénu, Bylo to jistě pracnější, ale také podstatně bezpečnější. Uvedené rozdíly v odolnosti vodních děl nejspíš nejsou dány ani tolik krajově, jako spíše profesně. Ještě jednou pojďme pro příklad do Jižních Čech: nepříliš daleko od právem oceňovaných rybníků třeboňské pánve se nalézá ves Rapšach a kousek od ní překrásné údolí horního toku říčky Dračice. V roce 1890 zde protržení hráze rezervoáru vody určeného pro hutnické provozy jejich fungování během okamžiku definitivně ukončilo. Dodnes existující hráz přehrady se těm problematickým z Příbramska smutně podobá – hliněná sypaná, poměrně úzká s vysokými sklony, přímá (bez zaklenutí), s líci obloženými kamenem. A protržená. Hutě nejsou sice totéž, co doly, ale základní myšlenkou je, že průmyslové rybníky a malé přehrady obecně nebývaly zakládány s perspektivou přetrvání mnoha generací.

Třetí a zřejmě poslední problém, kterým rybníky trpěly, už nelze klást Příbramským havířům příliš za vinu. Je jím prostý fakt, že pro dvě novější vodní díla vybudovaná vlastně v horských údolích, tedy Pilský a Lázský rybník, nebyla technologie hliněné hráze s jílovým těsněním uprostřed a uchycením do podkladu na zámek vhodná. Jenže v první polovině 19. století, kdy beton byl novinkou a železobeton ještě několik desítek let vzdálenou budoucností nebylo zřejmě příliš na výběr, pokud neměly být hráze extrémně nákladné a (zdánlivě) předimenzované. Spravedlivě také dodejme, že v některých ohledech se hornické zkušenosti projevily na stavbě rybníků pozitivně. Konkrétně jde o unikátní odběrnou štolu na Lázské nebo opatřování návodního líce hrází důkladnou kamennou rovnaninou.


Pokračování Struh pod Vokačovským rybníkem by se bez map hledalo jen těžko. Dnes je voda od místa překopu a tedy i bývalé výpusti svedena do koryta, které za běžného provozu sbíralo přebytečnou vodu z přepadu rybníka a bez velkých průtahů jí vedlo propustí pod hlavní silnicí do Litavky. Dříve byl však tento hlavní odtok zaústěn právě do Struh, a vydal se pravým úbočím údolí Litavky konat práci v dolech na Březových Horách.

Prvních 400 metrů vodoteče zcela chybí, v cestě stojí aktivně využívaná zemědělská půda. I zde je však možno konstatovat, že je na leteckých fotografiích otisk strouhy v terénu stále trochu viditelný, pokud jsou pole v době snímkování zrovna sklizená. Po zmíněných 400 metrech, na dohled od nové výstavby na okraji městské části Zdaboř, splývá předpokládaná trasa Struh s polní cestou, která jeví všechny příznaky, známé již z dřívějšího sledování. Zejména se vystříhá jakéhokoliv znatelnějšího stoupání či klesání (když pominu minimální sklon nutný pro pohyb vody.) Jak již čtenář nejspíš vyrozuměl, sledujeme nyní pouze bývalou „servisní“ cestu podél Struh, samotné koryto je zasypané a většinou i zcela zahlazené. Tak tomu bude, až na naprosté (ale o to zajímavější) výjimky po celé trase této strouhy, která je mimo provoz nesrovnatelně déle než „horní“ větev spojující Láz s bohutínskou šachtou Štěpán a Drkolnovem.

Cesta se pod Zdaboří ukryje v lese a elegantním obloukem ve tvaru S se vyhne návrší, na němž bývala stará šachta Wolfgang. Ve chvíli, kdy se přiblíží hlavní silnici Příbram – Rožmitál, dojde k historickému okamžiku – vody horních neboli „nových“ Struh se spojí se Struhami dolními, čili „starými“. Právě v těchto místech totiž ústí na povrch odtoková štola dolu Drkolnov, kterou se hnala až do 60. let 20. století voda z jeho vodních kol. V té době přirozeně odtékala použitá voda již rovnou do Litavky, ale ve zlatých dobách Březohorského revíru posílila průtok dolními Struhami a běžela jejich korytem dále, odevzdávat energii do níže položených provozů. Racionalita tohoto systému musí budit obdiv i dnes. Portál této štoly, jak již bylo dříve uvedeno, jen tak tak že nezmizel pod povrchem země natrvalo, nakonec ale opět spatřil denní světlo a je velmi pěkně zrestaurován.

 

Vyústění odtokové štoly, vedoucí kdysi vodu z komory vodního kola dolu Drkolnov Detail portálu štoly

 

Po přeběhnutí rušné silnice můžeme po trase Struh pokračovat, ovšem jedná se zpočátku o sledování víceméně virtuální. V příměstském lesíku na příbramským fotbalovým stadionem není již koryto nad cestou nijak patrné, pokud ovšem autor jeho známky v dosti zaneřáděném porostu nepřehlédl. Po necelých dvou stech metrů vystřídá nevzhledný lesík udržovaná zahrádkářská kolonie. Bývalá trasa Struh jí prochází v nepřerušované linii jako jedna z hlavních přístupových cest. Zde se již dá přece jenom vypozorovat něco zajímavého. Přinejmenším polovina zahrádek ležících nad cestou má bezprostředně za plotem terénní schod, široký okolo jednoho metru, často opatřený opěrnou zídkou z kamení či betonových desek. Je otázkou, zda v tomto případě není přání otcem myšlenky, nicméně onen úzký pruh kopírující linii plotů by mohl dosti pravděpodobně být pozůstatkem zasypaného koryta.

S přibývajícími metry se okolí cesty postupně mění ze zahrádkářské kolonie na městskou zástavbu. Poté, co překřížíme ulici „Ke stadionu“, se objeví další známky přítomnosti zaniklé vodoteče. Na několika místech zde nad povrch nezpevněné cesty vystupují vrcholky zaklenutí z cihel, prozrazující přítomnost strouhy. Jak by také ne, nacházíme se v ulici „Na Struhách“. Zároveň se tak potvrzuje to, že v době před svým zánikem už v intravilánu Příbrami nebyly Struhy vlastně povrchovým vodovodem, nýbrž byly převážně trvale zakryty. Stať příbramského muzea popisuje toto zakrytí jako různorodé, podle doby a okolností, v nichž vzniklo. Jeho provedení sahalo od pečlivého zaklenutí strouhy až po pouhé překrytí plechem a zaházení hlínou.

 

Zaklenutí z cihel nad bývalou trasou Struh v ulici Na Struhách
Poklop v Jarolímkových sadech

 

Po dalších přibližně dvou stech metrů nás cesta dovede před Jarolímkovy sady, které sledovaná vrstevnice přibližně půlí v podélném směru. Část parčíku s dětským hřištěm je již kvůli prodělaným terénním změnám nezajímavá, ale na opačném konci tohoto ostrůvku zeleně se vedle pěšiny nachází orezlý plechový poklop, uchycený v zaklenutí z cihel. Lze jej nadzdvihnout – raději opatrně, aby celá klenba nepovolila – a podívat se na zpola zanesenou podzemní strouhu, která se tu stále ještě dochovala.

 

Sevčinský důl

 

Od parku stačí ujít jen pár desítek metrů, abychom se ocitli uprostřed typických cihlových budov areálu Ševčinského dolu (dříve Františko-Josefská šachta a ještě dříve šachta císaře Josefa), využívaných nyní Příbramským hornickým muzeem. Pod nohama máme solidní městskou dlažbu, nicméně nedaleko odtud a celkem nedávno byl relikt vodního kanálu objeven. Z malého náměstí mezi muzejními budovami pokračuje nepatrná ulička se slibným názvem „Pod Struhami“. Touto ulicí od roku 2006 opět jezdí vláček úzkorozchodné důlní dráhy 600mm, sloužící původně v 2. pol. 19. století k dopravě rudy ze Ševčinského dolu na Vojtěšskou úpravnu. Dnes je 230m dlouhá (zatím, důlní vláček s návštěvníky by v budoucnu mohl projíždět štolou až na důl Vojtěch.) dráha provozována jako součást muzejních expozic. A právě během přípravných prací na obnovení historické železničky, se podařilo při pokládání kanalizace narazit na kamenem vyzděnou strouhu o rozměrech přibližně 0,7 x 0,6 m. Jednalo se o původně povrchovou vodoteč, zakrytou či zaklenutou v roce 1947 a současně degradovanou z hornického vodovodu na pouhý septik pro okolní domy. Kaly musely být odtěženy a strouha zasypána, jde však o jedinečný doklad o průchodu Struh touto lokalitou a o jejich konkrétní podobě.


Ze sledovatelné části trasy Struh nám zbývají poslední metry. Po trase železničky, která je průchozí, neboť vláčky jezdí jen „turistickou“ rychlostí, dojdeme až k portálu Ševčinské štoly, která je zároveň vstupem do podzemí dolu Vojtěch. Cestou si můžeme povšimnout patníku se symbolem želízka a mlátku, což je při „Dolních“ Struhách očividně vzácnost. Je třeba obezřetně podotknout, že patník byl téměř jistě usazen druhotně po výše zmíněné rekonstrukci uličky a že mohl mít spojitost s důlní drážkou – souvislost se Struhami je v tomto případě nejistá.

 

Dráha rekonstruované důlní drážky
v ulici Pod Struhami
Patník se želízkem a mlátkem v téže ulici Portál Ševčinské štoly 

 

Naše cesta podél Struh zde končí, ale cesta vody ze vzdálených i blízkých brdských rybníků měla ještě důležité pokračování. Byla vedena dále Ševčinskou štolou, aby prala rudu (viz. zmínka o úpravně na dole Vojtěch) a poháněla vodní kola dolů Anna a Prokop. Zpět do Litavky se většina technické vody vracela u Trhových Dušníků, kde ústí dědičná štola Březohorského revíru.


Celkový význam vodní trakce pro příbramské doly byl obrovský. V době největší slávy báňské rybníky zadržovaly téměř 3 miliony m3 vody, hlavní strouhy spolu se sběrnými dosahovaly délky několika desítek kilometrů, celkový spád od náhonu pily pod Žernovou až po přibližnou úroveň dědičné štoly činil 170m. Systém přežil pro svou zjevnou ekonomičnost a racionalitu i nástup parního pohonu. Parní stoje pouze zpomalily další rozvoj vodohospodářského systému, zejména pak ukončily plány na stavbu nové, níže položené dědičné štoly, vymykající se z obvyklých měřítek nejen svými technickými parametry, ale také předpokládanými náklady.

 

Pohled od trasy Dolních Struh přes údolí Litavky (fotografie z ulice Ke Stadionu)

 



 
© 2019 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů