Jestliže minulý díl pojednání o Struhách nesl pečeť do jisté míry turistickou, tento bude mít spíše podobu příměstsky - vodohospodářskou a archivní. Zaměříme se totiž na vodní systém tzv. „Dolních struh“ a také na archiválie, které se týkají vodního hospodářství celého polymetalického revíru.

Seriál jsme přerušili v místech, kde voda Struh překonala poslední metry v otevřeném terénu, stočila se k severovýchodu a zmizela v ústí vtokové štoly dolu August, zvaného dnes Drkolnov, kde měla za úkol pohánět pozoruhodnou soustavu důlních strojů. Drkolnovská vodní kola jsou tématem, které by vydalo na samostatný článek. Protože však byla tato tématika již nejednou a velice důkladně zpracována, omezíme se podání stručné historie a nedávné záchrany většího z obou kol.

Jáma August začala být hloubena v roce 1836. Vydatnost jejích rudných žil nebyla nikdy ve srovnání s jinými březohorskými doly valná, záměr zachytit jižní pokračování revíru směrem ke Zdaboři příliš nevyšel. Hlavní význam spočíval v nadstandardním technickém vybavení, které nahradilo svou čerpací kapacitou starší (větrná a koňmi poháněná) čerpadla nedaleké šachty Wolfgang (stará úklonná šachta; sama oficiálně založena 1828, ale v jejím okolí se dle knihy "Příbramské doly na stříbro a olovo" intezivně pracovalo již v roce 1771). V podzemí byla vytesána komora pro vodní kolo (první z budoucích dvou, k čerpacímu ústrojí přibyl později ještě těžní stroj spolu s úpravnou) a z povrchu byla v roce 1846 proražena přívodní štola, zásobující kolo vodou z rezervoárů Lázská a Pilská (Pilská vybudována 1851-1854). Po odevzdání své potenciální energie odtékala voda ze dna komory odpadní štolou, odbočující vůči původnímu směru vodoteče doleva zhruba v pravém úhlu, tedy směrem do údolí Litavky. Kvůli podprůměrným výsledkům byla těžba zastavena v roce 1896, a na přelomu 19. a 20. století byly postupně strženy veškeré důlní budovy. Tím se však osudy šachty August ani zdaleka neuzavřely. 16 koňských sil vodního kola nezůstalo nevyužito a sloužilo k čerpání důlních vod i nadále, nyní však za účelem získání pitné vody pro Březové Hory. Voda z jednotlivých ortů byla hromažďována v nádrži na překopu 2.patra dolu, poblíž samotné šachty. Odtud byla čerpána silou vodního kola do rezervoáru a úpravny na povrchu, zatímco případné přebytky odtékaly do Dědičné štoly Františka Josefa II. Takto systém pracoval až do roku 1961, kdy se vodní kolo zastavilo nadobro. Čerpání pitné vody pro Příbram na jámě Drkolnov přesto pokračovalo, ač již silou elektrických ponorných čerpadel, a to až do začátku 70. let 20. století.

Po skončení provozu drkolnovské šachty coby vodního zdroje byly spojnice komory vodního kola s povrchem poměrně důkladně zlikvidovány. V roce 1974 byly přívodní i odtoková štola zavezeny haldovinou a svážná štola, která sloužila od svého vzniku jako servisní přístup do komory kola, byla opatřena v polovině délky betonovou přepážkou a zasypána až na úroveň terénu. Poslední úlohou dolu Drkolnov tak na dlouhou dobu zůstalo plnit roli ventilace a jednoho ze servisních přístupů Dědičné štoly Františka Josefa, která musí být trvale funkční. Odvodňovala a odvodňuje celý Bohutínský a Březohorský revír, který je dnes zatopen právě po její úroveň, tedy po úroveň 2. patra většiny šachet.

V tomto asanovaném stavu však okolí Drkolnova nezůstalo natrvalo. V roce 2000, v rámci záchrany průmyslové památky, bylo ústí odtokové štoly znovu vyzmáháno, portál zrekonstruován a odbahněná štola zaústěna do příkopu u přilehlé silnice. Pro odvod průsaků a dešťové vody jeho kapacita postačuje. Co se týká samotné komory vodního kola, tato byla v průběhu dalších dvou let postupně vyčištěna od naházeného odpadu a zřícených trosek důlního vybavení a vystrojena novými ocelovými přechody. Uvolněnou odpadní štolou odtekla i na dně komory se držící voda. Na konci roku 2002 a v roce 2003 postoupili rekonstrukční práce k samotnému vodnímu kolu. Během komplikované operace bylo vykloněné kolo vyheverováno do původní polohy a ložisko zafixováno v betonovém loži. Následovala výměna silně zkorodovaných lopatek za nové a důkladný protikorozní nátěr.

Co se naopak obnovit nepodařilo a možná již ani v budoucnu nepodaří, je přítoková štola. Její ústí je nejen kdysi uměle zavezené, ale také opakovaně zavalené a jeho obnovení by dnes již kolidovalo se soukromými pozemky.

Důlní voda byla věčným nepřítelem Příbramských dolů. S postupem do hloubky rychle přestávala vyhovovat větrná i koňmi poháněná čerpadla. Řešení spočívalo ve dvou opatřeních: za prvé, propojit všechny nebo aspoň většinu dolů dědičnou štolou, která by bez dalších nároků odváděla všechny výše situované prameny i průsaky povrchové vody, čímž se celkový objem vody k čerpání podstatně snížil. Tuto roli hraje na Příbramsku štola Františka Josefa, monumentální dílo budované po podstatnou část 18. století. Za druhé, bylo nutné zaměstnat při čerpání důlní vody vodu jinou, energetickou. Výkonem a stálostí překonávala výše zmíněné zdroje, přesto však nebyla dostačující vždy a za všech okolností. Docházelo tak k paradoxním situacím, kdy jako důsledek mimořádného sucha docházelo k zatopení spodních pater dolů. Přirozeným řešením tohoto problému byla stavba nádrží, které pomáhaly pokrýt rostoucí potřebu vody s potenciální energií.

Příbram a její okolí na Mapě Čech Jana Kryštofa Müllera z roku 1720

Jako první vznikl v letech 1768 – 1770 Vysokopecký rybník, vybudovaný přímo na řece Litavce. Nejednalo se však o rybník zbrusu nový, jak se můžeme přesvědčit na Müllerově mapě Čech z roku 1720, kde se v odpovídajícím místě již menší vodní plocha nachází. Jednalo se o nádrž vybudovanou na poč. 18. století pro potřebu místního hamru a železářské pece. (Dotyčná Müllerova mapa dokonce nazývá přímo osadu na místě dnešní Vysoké Pece „Hammer“.) Rybníkář Matěj Blažek stávající rybník zvětšil a upravil tak, aby z něj, či přesněji řečeno z Litavky bezprostředně před jejím ústím do rybníka, mohla vycházet dostatečně zásobená strouha, sledující vrstevnici v pravém úbočí údolí Litavky a směřující na vodní kola jednotlivých důlních šachet a přitom byl zároveň zajištěn dostatečný přísun vody do vodních pohonů níže na Litavce. Pod Vysokopeckým rybníkem pracovalo značné množství mlýnů a pil, na různých mapách bychom jich napočítali podle období šest až devět. Před rokem 1770 došlo v sušších obdobích roku často až na střídavý provoz, kdy nebylo možné provozovat zároveň mlýny i strouhu odbočující z Litavky směrem k vodním kolům březohorských jam. Jelikož tato vodní kola poháněla především vodotěžné stroje, bylo vytápění dolů nepříjemně častou událostí. V roce 1811 byla kapacita rybníka znovu zvětšována a i v dalších desetiletích své existence prodělal řadu rekonstrukcí. Jejich posloupnost sahá až do dnešní doby, konkrétně jde o roky 1847, 1873, 1908, 1969 a 1995. Některé z těchto letopočtů jsou vytesány do kamenných bloků bezpečnostního přelivu rybníka.

O pouhých 10 let později, v rozmezí let 1780 - 1782, proběhla stavba druhého rybníka, sloužícího k posílení již zmíněné strouhy zásobující celý systém šachet na Březových Horách. Rybník nesl během doby postupně dvě jména, obě zděděná po dozorcích vodního hospodářství dolů: Vokačovský, což je dodnes jeho oficiální jméno, či Drozďák. Byl zbudován na potoce, který spojil svoje síly s vodami z Litavky, převedenými od rybníka Vysokopeckého. I tato hráz byla nejméně jednou zvyšována za účelem zvýšení zádržné kapacity - stalo se tak v roce 1811.  Nezanedbatelnou úlohu při vzniku této druhé nádrže měl hormistr a huťmistr Jan Antonín Alis (* 1.1.1732 - +19.9.1801), u jehož osobnosti je dobré se na chvíli zastavit.

Do Příbrami byl „Jan Anton Alis“ povolán císařskou komorou (konkrétně dvorním komořím Schönerem) roku 1772 ze svého dosavadního působiště v Kutné hoře, ve snaze zvrátit dosti neradostné poměry v příbramských dolech. Situace, do které přišel, byla charakterizována neochotou drobných držitelů podílů investovat do ztrátových podniků větší částky. Poměrně často se svých podílů pro nahromaděné nedoplatky vzdávali, takže je získával c.k. erár. Ačkoliv roku 1720 mu patřila přibližně polovina důlních podniků, v roce 1780 byl již jejich silně dominantním vlastníkem. Nemalá část na erár spadlých podílů patřila původně i samotnému městu Příbram.

Naděje vkládané v J.A. Alise, mimochodem rodáka z Vysoké Pece a syna příbramského šichtmistra Františka Alise, se skutečně naplnily. Zatímco v dosavadním způsobu prospekce hrála stále důležitou roli virgule a k počátečním investicím potřebným na velké projekty se nikdo nebyl schopen odhodlat, od nynějška se průběh rudných žil začal zkoumat systematicky a na Březových Horách byly zaráženy nové, výhledově hluboké šachty, neboť zkušený hormistr správně odhadl hlubinný potenciál březohorských ložisek. Existence v této době založených dolů, jako např. Vojtěch a Anna, byla pro další vývoj revíru klíčová. J. A. Alis odešel na odpočinek roku 1799, ale nejskvělejší éra příbramského hornictví jím zahájená trvala až do 60. let 19. století, poznamenaných prusko – rakouskou válkou (1866).

V městské zástavbě Příbrami vyžaduje dnes sledování trasy Struh jistou dávku představivosti. Strouha prakticky zanikla. Nejprve bylo její koryto postupně přeměňováno na uzavřený vodovod. Někde bylo pečlivě zaklenuto, jinde jen překryto plochými překlady, místy údajně jen z tenkého plechu, zasypaného vrstvou hlíny. Poškození a místa překopaná při stavebních pracích rozdělila strouhu na izolované úseky, které nezřídka posloužily jako trativody, kanalizace a septiky. Co však nemohlo zaniknout jen tak, je samotná trasa Struh, tedy cesta klikatící s v mírném spádu Březovými Horami. Komě toho nám na ni zůstala památka v podobě místních jmen. Na Březových Horách, v blízkosti Husovy ulice (hlavní „rožmitálské“ silnice), najdeme ulice „Na Struhách“ a „Pod Struhami“.