Hlavní stránka arrow Brdy vojenské arrow Klondajk - Upřesňující informace
Klondajk - Upřesňující informace | Tisk |  E-mail
Napsal Petr Janda   
Úterý, 08 duben 2008
Přejít na obsah
Klondajk - Upřesňující informace
Doplněk

... aneb Klondajk podruhé a přesněji ! Před několika roky jsem spolu s hrstkou lidí podnikl výpravu na tajemný a různými pověstmi opředený „Klondajk“. S odstupem času jsem zjistil, že naše společné pojednání o této raketové základně se setkalo u návštěvníků stránek http://brdy.unas.cz/ s velkým zájmem. Byl jsem si vědom toho, že mnoho informací jsem musel odvodit pouze z toho, co jsem viděl a že pravda může být jiná. Což se v některých případech potvrdilo.

Slovo dalo slovo a s Tomášem Krumphanzlem jsme se domluvili na malém pokračování pojednání o Klondajku. Chci vás seznámit se vším, co jsem se dodatečně o Klondajku dozvěděl. Opět jsem měl štěstí a získal jsem informace od bývalých vojáků základní služby, kteří se díle na výstavbě areálu podíleli, nebo v něm soužili až po zrušení skupiny S-200 Vega. Nejpřesnější informace pocházejí od osoby nejpovolanější – od bývalého velitele jednoho ze tří oddílů skupiny Vega.


Hned v úvodu své původní reportáže jsem se dopustil nepřesnosti v odhadu, k jakému účelu měl komplex S-200 Vega sloužit. K té chybě mně navedla příslušnost útvaru do 71.plrb Slaný. Uvádím tedy na pravou míru určení skupiny Vega: Skupina Vega nebyla určena k ochraně Prahy. Jako komplex dalekého dosahu S-200 VE měl být použit v případě války proti cílům, které blokovaly naší PVO rušením, klamnými lety, prováděly hloubkový průzkum mimo dosah našich raket i letectva a proti nebezpečným skupinám strategických bombardérů, které mohly odpálit své řízené střely ještě nad svým územím. Byl vybudován nákladem několika miliard a nákup technologie a výcvik obsluhy stál dalších několik desítek miliard. Systém si uměl poradit i s tzv. neviditelným letounem. Pravděpodobnost zničení cíle byla udávána 0,96 - 0,99! Ve výzbroji NATO nebyla a není podobná zbraň.

Výstavba proběhla rychle Vojenskými stavbami za vysokého utajení. Projekt měl charakter státního tajemství zvláštní důležitosti (PT-ZD). Přesto se šetřilo hlavně na týlové ubytovací části vojsk. Technika byla přepravována železničními transporty ze SSSR na těžkotonážních vagónech cizí výroby, a to v několika fázích a přes různé směry a nádraží.

Na území tehdejší ČSSR byl později postaven ještě jeden komplex S-200 Vega (zde se dvěma oddíly) u Rosic u Brna. Ten byl uveden do provozu v dubnu 1989. Z dostupných informací na netu byl minimálně jeden komplex v bývalé NDR a jeden na území Maďarska. Jestli byly stejné komplexy i v dalších zemích Varšavské smlouvy, to nevím. Rozhodně ale byly tyto zbraně prodány m.j. do Iránu a Sýrie. Tento výčet nebude zdaleka úplný. Byl to výborný vývozní artikl… ?

 

Nyní ke složení komplexu. K pochopení níže uvedeného popisu doporučuji prohlédout aktualizovaný popis původního družicového snímku, který je uveden na konci tohoto dokumentu - v příloze.

Komplex S-200 Vega se skládal ze tří plro (protiletadlových raketových oddílů), velitelského stanoviště a technického úseku. U jiných druhů raketových protiletadlových zbraní (S-75 Volchov, S-125 Něva) byly technické oddíly samostatné útvary, umístěné mimo palebné postavení. Sloužily pro víc plro v působnosti jednoho pluku (brigády). Zde se prováděla pravidelná údržba, kontroly a opravy raket. Na Klondajku byl technický oddíl vzhledem k mohutnosti, složitosti raket a utajení integrován do palebného postavení. Zejména viz pasáž tohoto článku, která pojednává o plnění raket palivem.

Tři oddíly (17., 18. a 19.plro) nebyly střelecky samostatné, tvořily tzv. plrs (skupinu) a byly řízeny centrálně z velitelského stanoviště celé skupiny K-9 a byl to mozek celé Vegy. Velitelské stanoviště bylo umístěno vzadu za plošinami (severovýchodní okraj palebného postavení) ve trojdílném úkrytu.

Tohle místo jsme při naší návštěvě bohužel zapomněli prozkoumat, což mně mrzí. Pamětníci si vzpomenou, že když jsme se auty přesouvali od vysokých ramp k technickému úseku, trochu jsme „zakufrovali“, otáčeli jsme se a hledali cestu do TÚ. Jeli jsme tam jaksi zadem a složitě. To byla příčina přehlédnutí celé K-9!

V prostoru velitelského stanoviště K-9 (jakési centrály celého komplexu) se nacházely m.j. dva radiolokátory, o nichž se můj první článek vůbec nezmiňuje. Byl to přehledový RL typu P-14 F a radiolokační výškoměr typu PRV. První ze jmenovaných přístrojů zjišťoval a sledoval leteckou činnost v kruhu o poloměru 400km.


P-14





Výškoměr měřil výšku cíle. Typ výškoměru nedokážu určit přesně, informace se trochu různí. Mohlo se jednat o PRV-13 nebo PRV-17. Ta PRV-17 by mi tam sedla lépe! (viz obrázek)


 

PRV-17

 

Ironií osudu zůstává fakt, že anténa lokátoru P-14 je vysoká víc jak 10m a musela být zvenku vidět. Byla velmi pravděpodobně vyšší, než tři tzv. mosty. Přesto se nenašel nikdo z „Brdologů“, kdo by si aspoň všiml a dokázal ji popsat!

Podobných radiolokátorů bylo v ČSLA u PVOS několik. Jeden takový stával v polích za městem Stod u Plzně. Tam byl v provedení stacionární stanice s budovami pro obsluhu. Běžně na něm sledovali m.j. leteckou situaci nad Londýnem.


Každý oddíl měl své velitelské stanoviště vlevo u paty každé té vysoké rampy a bylo napojeno na K-9. Úkryty nebyly součástí radiolokátoru na plošině, jak jsem si chybně myslel!

Každý oddíl měl dále svoji kabinu velení a startu K-1, která byla umístěna vždy uprostřed kruhu šesti palebných postavení v podlouhlém krytu, co měl vpředu a vzadu těžká vrata a boční vchod. Za vraty nebyla raketa, jak jsme se mylně domnívali, ale ona zmíněná kabina. Elektrocentrála byla z druhé strany. I tyhle K-1 byly napojeny na K-9.

 

 

 K-1


Když si na družicovém snímku prodloužíte osy jednotlivých oddílů, protnou se vám v jednom místě a uvidíte, který naváděcí lokátor (K-1B) k nim patřil. Je to křížem. Palebné postavení je topograficky zaměřeno s přesností 1cm kvůli přesnosti palby.


K-1 B


Velitel skupiny rozhodoval z K-9 podle návrhu svého počítače, který oddíl a kolik raket by použil. Panovala tu i zásada, platná u všech raketových zbraní bez rozdílu. Běžné činnosti a údržba se prováděly při napájení z veřejné elektrické sítě. Jakmile šel útvar do bojové pohotovosti, nahazovaly se vždy centrály a následovalo odpojení od veřejné sítě. Jistili se před náhodným výpadkem el.energie nebo před sabotáží.


Teď něco o raketě S-200: skládala se ze 4 startovacích motorů na pevné palivo (první stupeň) a z hlavního motoru na tekuté palivo (druhý stupeň). Po odpálení rakety vyhořely startovací motory, byly odhozeny a byl zapálen hlavní motor. Raketa se pak pohybovala rychlostí 4300 km/hod.



Její životnost byla 20 a víc let, ale jen dokud se nenaplnila palivem a okysličovadlem, které bylo velmi agresivní (HNO3). Po naplnění se musí obě pohonné hmoty zase vyčerpat, nebo naplněnou raketu po nějaké době zlikvidovat. Proto ty používané dvě rakety, které se stěhovaly po Klondajku z oddílu do oddílu v konci jejich životnosti odvezli do pouště v CCCP a odpálili je v rámci ostrých bojových střeleb.


raketa 5?72? na rampě


Na Klondajku byly v pohotovosti současně pouze dvě rakety, naplněné palivem a okysličovadlem. V bojové pohotovosti byl vždy jen jeden ze tří oddílů. Jak si pamatujete, v každém oddílu byly jen dva těžké úkryty (s mohutnými vraty). Ostatní úkryty do počtu 6 v jednom oddílu byly typu „garáž pro hasiče“ nebo „trubky+laminát“. V každém z těžkých úkrytů jednoho momentálně v pohotovosti sloužícího oddílu byla uvnitř jen jedna plná raketa. Kdyby byly obě rakety v úkrytu u stejné rampy a došlo by k její poruše (OR), byly by vyřazeny obě rakety současně. Proto byla každá u jiné OR.

Po měsíci rakety přeložili na přepravník a odvezli je do dalšího oddílu, který byl na řadě. Opět do dvou různých těžkých úkrytů. Když tyto dvě rakety končily svoji životnost, byly v CCCP odpáleny na rádiem řízený cíl a do pohotovosti dali jiné dvě. Takto bylo odpáleno za dobu existence Klondajku celkem 6 kusů.

Všechny ostatní rakety (34 ks) bylo uskladněno bez náplní v tom obrovském klimatizovaném bunkru v sousedství TÚ (tehdy jsme viděli, že měl čerstvě opravenou isolaci stropu). Odtud by se rakety dostaly ven jenom v případě nejvyšší bojové pohotovosti (válečné nebezpečí, plná bojová pohotovost-bojový poplach). V takovém případě by byly rakety hydraulicky naloženy na nabíjecí přepravník a odvezeny hned vedle do TÚ ke dvojitým přístřeškům, což byla v podstatě plnící linka. Na prvním stanovišti by se naplnily tekutými látkami (bylo možné plnit 2 rakety současně), na druhém stanovišti okysličovadlem a podle plánu by byly rozvezeny do palebných postavení.

Nejdřív byly zavezeny těžké úkryty, pak lehčí úkryty a nakonec lehké přístřešky. Měli prý připravenou i jinou variantu, kdy by nebyly zavezeny všechny úkryty. Pokud by došlo k odpalování raket, první byly na řadě ty z lehkých přístřešků, poslední z těžkých úkrytů. Prostě lehké přístřešky chránily raketu jen proti vizuálnímu pozorování (byly na kraji, viditelné z lesa) a raketa by se tam prý stejně ani neohřála. To mělo svou logiku. Největší ochranu před poškozením při případném napadení nepřítelem měly pouze rakety v těžkých úkrytech.

Při pohledu na raketu se laik domnívá, že v mohutné špičce je trhavina, která ničí cíl. Je to omyl. Pod plastovým krytem se nalézá anténa radiolokátoru rakety. Pod anténou je řídící jednotka a gyroskop. Bojová část rakety (trhavina) byla umístěna ve válcovém těle rakety zhruba před místem, kde z trupu rakety vybíhají křídla (bíle natřená část trupu).

 

 

 

 


Dokud se informace o cíli nedostala z řídícího stanoviště do hlavice rakety a raketa si tímto radiolokátorem nezachytila cíl, nebylo možné raketu odpálit. V okamžiku startu měla raketa už cíl zaměřený!

Podle získaných informacích se před několika léty stalo nad Černým mořem letecké neštěstí, kdy tam bylo sestřeleno civilní dopravní letadlo, letící z Tel-Avivu do Novosibirsku. Ve stejné době probíhaly poblíž ostré střelby ukrajinské armády s raketami S-200. Cvičný cíl se překrýval s civilní linkou a ačkoliv to bylo proti předpisům, raketa byla odpálena. Bohužel se raketa stačila zaměřit právě na tu civilní linku… Údajně se s řízením rakety od určité chvíle nedá nic udělat, ovládání rakety ze základny se zablokuje a raketa se navádí na cíl v poslední fázi letu sama. http://zpravy24.pantax.cz/2001/10/05.10.01.htm


Manipulace s raketou: Jedná se o úkony od přivezení rakety na přepravníku k odpalovací rampě, její přemístění na rampu a případné další přemístění na vozík, na němž byla zavezena do úkrytu. Tady jsem se svojí představou totálně vyhořel, protože skutečnost předčila moje očekávání. Prostě jsem ty Rusáky nějak podcenil!

Raketa byla tahačem dovezena k odpalovací rampě (OR) a pomocí obsluhy a hydrauliky přepravníku byla nabita na OR. Tam buď zůstala, nebo se po příjezdu vozíku z úkrytu vybila na něj a byla odvezena do úkrytu. OR byla dálkově ovládána. Nabití rakety na OR = 2,5 min., příprava rakety ke startu = 3min. Těžké dveře úkrytu jsou ovládány dálkově a otevíraly se automaticky na povel k nabití rakety na OR. Taktéž funguje zavírání dveří. Takže: proces otevření vrat, převezení rakety k OR, nabití – všechno bylo řízeno automaticky dálkově na povel počítače z VS bez přítomnosti lidí v prostoru odpalovací rampy! Obrázky níže sice potvrzují přítomnost lidí, ale to jde o nácvik, kdy raketa nebude odpálena.


nabití rakety na rampu


vybití rakety a uložení do úkrytu


Proč to tak muselo být, pochopíte z dalšího. Můj informátor byl u ostrých střeleb S-200 celkem 3x. Říká, že efekt startu je ohromující. Plyny z rakety dokázaly vytrhat betonové panely kolem rampy. Ještě 15min. po startu nebylo kolem rampy nic vidět. Za této situace je jasné, že dovážení nějaké další rakety autem nebo dokonce přítomnost obsluhy je nemyslitelná. Obzvlášť, kdyby vedle startovaly další rakety. Proto celý proces nabití rakety z úkrytu na OR byl automatický. Po odpálení jedné rakety automatika dovezla z úkrytu druhou raketu a nabila ji na rampu. Následovalo další odpálení, vše bez účasti lidí v prostoru palebného postavení. Tyhle úkony měly dvojí jištění, ovládal to počítač a prý to nebylo poruchové.



Ze vzpomínek účastníka:

Na Klondajku došlo k rozmačkání vojáka vraty u těžkého bunkru. Neměl tam co dělat, ale nějaký nižší velitel nevěřil, že se vrata otevřou, jakmile se vozík s raketou dá do pohybu. Byly prověrky, tak tam pro jistotu poslal vojáčka. Kluk se při zavírání vrat na poslední chvíli rozhodl vyběhnout ven a už to nestihl.

Možná se zeptáte, co by bylo po odpálení 36 raket dál? Dál by nebylo asi nic. Úkolem Klondajku bylo odpálit co nejvíc raket v co nejkratší době na cíle, nacházející se ještě nad nepřátelským územím. Rakety by doletěly např. až nad Norimberk a cesta by jim trvala cca 3 minuty. Životnost Klondajku v případě války byla maximálně 30-40 minut. Můj dovětek: v případě války by velmi pravděpodobně nestačili odpálit všech 36 raket, protože raketám NATO to sem mohlo trvat také něco kolem tří minut. Klondajk se dal utajit před pozorováním ze země, ale ne z družice. Prozrazoval se také m.j. i vysíláním elektromagnetických vln. S pravděpodobností, hraničící s jistotou, by zaměřen a vložen do databází cílů, které by protistrana ničila jako první. Ať už raketovým útokem, nebo letecky.

Chci touto cestou poděkovat několika málo bývalým vojákům z.s., absolventům či vojákům z povolání, kteří mi poskytli informace, bez nichž bych nedokázal reportáž doplnit o výše uvedené skutečnosti.


Petr Janda

zdroj (obrázky a informace): http://www.pvo.guns.ru


 

P.S.

Pokud by si někdo z vás chtěl na S-200 „sáhnout“ ?, navštivte Vojenské muzeum v Lešanech u Prahy. Tam ji uvidíte i s odpalovací rampou. Je škoda, že raketa není nabitá na rampě. Byl by to impozantní pohled.

PJ


Příloha – družicový snímek s upraveným popisem




 
© 2017 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů