Náhodné obrázky


Hvíždinec
na Pišťáku
Počet zobrazení:2377

O vršcích, vrchách a horách
Písek, Plešivec a Houpák z Vraní skály
Počet zobrazení:2637

O zaniklých vsích, osadách a samotách
opravovaná Třemšínská bouda
Počet zobrazení:3103
Hlavní stránka arrow Cestopisy arrow Střední Brdy - výlet 2006
Střední Brdy - výlet 2006 | Tisk |  E-mail
Napsal Michal Procházka   
Pondělí, 07 duben 2008

Tak takhle to celé začalo

Myšlenka vrátit se do Brd i přes noc, byla stará přesně 300 dní.  Přesně tolik dní totiž uplynulo od mého návratu domů do civilizace z předešlého dvoudenního výletu do Brd. Kdyby se slavily Vánoce dvakrát do roka, mohl bych říci, že jsem většinu letních Vánoc 2006 strávil v lese. Letošní dvoudenní výlet do Brd totiž připadl na 24. až 25. června. Ještě stále mi v uších zněla lesníkova loňská slova „do konce července si tu klidně buďte“. Podle toho jsem chtěl přizpůsobit i letošní termín této akce, abych tak případného nepřítele v zeleném ochudil alespoň o jeden argument, a to sic lov zvěře a s ním spojený další zákaz vstupu do lesa po 16. hodině, který platí po 1. srpnu. Předpověď na víkend 24.-25. června slibovala příznivé a teplé počasí, což se šikne hlavně v noci, a tak nemělo smysl s tím otálet jako vloni, a muselo se jít rovnou na věc. Tedy na vrcholky Brd.

V sobotu jsem tedy vyrazil. Začátek byl oproti loňsku poněkud opožděný. Tehdy jsem vyjel autem z domova už v sedm, letos až v půl deváté. Nicméně jsem věděl, že světlo večer je teď o více než hodinu déle, takže celý první den může být o něco časově posunut, aniž by hrozil příchod na místo noclehu až za úplné tmy. Trasu autem jsem tentokrát nezvolil směrem přes Kařez, ale přes Zaječov, kde je  krajina i ze silnice zřetelně krásnější a místní nahoru stoupající silničky mají již horský charakter.  To, že se u Strašic má konat trapná a veřejná vojenská přehlídka Bahna, jsem věděl už předem. Ale tolik aut jsem nečekal. Už na silnici u Smolárny a Strašic provoz houstl. A to tak, že za Strašicemi až po Dobřív se vytvořila oboustranná řada za sebou stojících aut, která ústila z obou stran na vyhrazené parkoviště. Kromě dalších ztracených cca 20 minut v koloně a v horku mě ještě více štvala marnotratnost a zbytečnost takové akce. Když jsem pak celou tu kolonu v protisměru objížděl a míjel stojící vozidla v protisměru, vrhal jsem na jejich osádky, zvrhlíky v počtu padesáti tisíc, obdivující ničení přírody a stroje primárně vytvořené k zabíjení lidí, pohrdavé a nenávistné pohledy.

Přes Mirošov jsem zamířil doleva směrem k obci Trokavec, kde jsem měl v plánu vystoupit. Letos jinde. Letos se chci s obloukem vyhnout bažinám, které jsem s útrapy musel absolvovat vloni, když moje cesta začala na Teslínech. Ale přesto nechci minout Padrťské rybníky. Víska Trokavec je jednou z těch, které byly na začátku 2. světové války vysídleny, za účelem rozšíření vojenského prostoru, ale na rozdíl od jejích kolegyň blíže k Padrti se po válce mohla dále chlubit svojí osídleností a pokračující existencí.. Konec cesty autem byl už jen polní. U lesa jsem vyměnil zdroj energie k přemisťování z benzínu na jídlo. Ne že bych začal jíst, ale začal jsem chodit pěšky. Samotný výlet tedy propukl ve své plné kráse…

 

 

Tam u  Padrťských rybníků

Stejně jako vloni jsem hned na samotném začátku měl k výběru dvě zdánlivě ekvivalentní varianty přesunu k rybníkům. Stejně jako vloni jsem i letos zvolil tu pravou.  Vloni byla pravá jen ve smyslu směru, nikoliv ve smyslu správnosti, letos se zdálo, že obě cesty musí být totožně kvalitní i dlouhé. Nemohu mluvit za tu levou variantu, ale tato byla již zcela bezstarostná a dovedla mě bezpečně a rychle ke hrázi Hořejšího Padrťského rybníka.

 

 

 

Na silničce, na kterou jsem se po 1 km napojil, se již opět jako vloni začaly objevovat nápisy označující směr ke Grilu Míšov. Těchto nápisů je v této oblasti Brd více než dost. Holt tento podnik disponuje kvalitním a aktivním marketingovým oddělením. Krátce před dosažením Hořejšího rybníka jsem minul novou cedulku „přísný zákaz vstupu, dopadová plocha“, o které jsem si myslel svoje. Jediné, co tu evidentně dopadlo v posledních letech, na rozdíl od skutečných dopadových ploch, byly těla ryb plácající se o hladinu.

Pošesté v životě jsem stanul na hrázi oddělující Hořejší a Dolejší rybník, poprvé však s videokamerou v ruce. Ano, letos jsem baterii nezapomněl. Použití videokamery ovšem mělo za následek i ztrátu mapy, pro kterou jsem se musel kousek vracet. Měl jsem ji zastrčenou za pás brašny s kamerou a pokud jsem ji z ní vyňal, došlo k uvolnění pásu a tady i k neúprosnému uplatnění zákona gravitace a okamžitému přesunu mapy směrem ku středu země, byť jen o metr.

 

 

 

„Padrťské rybníky nemají sice velkolepé pozadí amfiteatrálních horských stěn jako šumavská jezera, jen nevysoké chlumy a nepřehledné hvozdy a nepřehledné hvozdy obklopují je jako skrytý pohádkový skvost, obtočený neširokým pásem zelených lučin pobřežních..“ Tak popsal toto místo jeden spisovatel.  Velkolepost okolních hor je zde ovšem vynahrazena klidem a tichem, na rozdíl od šumavských jezer. Ani zmrzlina se tu neprodává. Přesto je to jedno z nejnavštěvovanějších a relativně nejrušnějších míst v Brdech. A to jak z hlediska návštěvníků , tak prý i strážců prostoru.  Toho jsem zde viděl ale jen jednou, před  4 lety. Ale vždy jsem přicházím s většími obavami, než jinam. Kdyby něco, budu se vydávat za zvrhlíka. Jednoho z těch, kteří chtějí navštívit tu ubohost u Strašic. Ale to nebylo třeba a já si tak mohl ponechat svoji tvář a čest.

Po krátké svačince jsem vyrazil zpět z hráze na silničku a pokračoval podél Dolejšího rybníka směrem k jeho hrázi. Zkraje mě po stranách obklopovaly bažiny ne nepodobné těm loňským, do kterých jsem tak úspěšně zapadal. Ale zde to již nebyla třeba. Byla tu dost pevná cesta. Byla lemovaná stromořadím, jistě ještě původním z doby před vznikem vojenského prostoru. Přemýšlel jsem, zda i ty kostky tvořící tuto silničku jsou ještě původní.. Potkal jsem pár cyklistů, jednoho pěšáka a byl jsem po 2 km už na hrázi Dolejšího rybníka. Zde stávala vesnička Padrť. Celé ty pláně nad ní, uváděné jako cílová plocha, nejsou na rozdíl od jiných a dodnes používaných cílových dopadových ploch v Brdech vytvořené uměle vojáky, ale obyvateli vesniček, které zde byly spolu s rybníky založeny v 16. století. Po zdejších vsích zbyly už jen ovocné stromy a místy rozpadlé zbytky stavení, které vojenské buldozery při největším masakru lidských sídel od vyhlazení Lidic (a v pravdě ještě větším) v roce 1952 přehlédly. Jedním z těchto zbytků jsou i rozpadlé a zarostlé zdi Padrťského statku, stojící poblíž rybníčku nedaleko hráze. Zde se zastavila a fotila  skupinka  rekreačních cyklistů i s dětmi.

Měl jsem namířeno napříč celou plání. Míjel jsem tak zblízka i ony zbylé ovocné stromy. Ty již ale nepatřily ke vsi Padrť, ale Zadní Záběhlá. I tu potkal stejný osud. Nejčastěji zde dožívaly svůj neobvykle dlouhý život třešně.  Holky už se s potížemi snažily snad už po sté nabídnout nový přísun svých plodů. Ale jsou již tak staré, že jejich třešně jen stěží lze nazvat třešněmi. Však naposledy je sklízeli jejich právoplatní majitelé před více než 55 lety. Od té doby tu jen tak smutně stojí, uprostřed pláně. Další pozoruhodností, které mi pláně mohly nabídnout, byl bezpočet různých rostlin a květin, které se jen tak nevidí. Dřív tu byly pole, které živily obyvatele zaniklých obcí. Teď je tu botanická zahrada. Ani vstupné se tu neplatí. Maximálně pokuta.

 

 

 

Za vrcholem nalevo byla už lokalita zvaná Bahna, kde se právě konala ona přehlídka. Nepřál jsem si jí být jakkoliv rušen a zatím jsem ještě nebyl.. Sluníčko už slušně pálilo a tak jsem přivítal blížící se les, do kterého jsem měl zapadnout po 3km strávených mimo něj.  Naposledy jsem přes jeho vstupem mohl zamávat a rozloučit se s v dálce lesknoucími se rybníky. Však já se zas vrátím…

 

 

Setkání s liškou

Na Kočce jsem viděl lišku. Ne, nejedná se o žádnou nemravnost z oblasti zvířecí říše. To ne. Jen o přítomnost příslušníka zvířecího druhu lišky obecné na svahu hory, jež zove se Kočka,  poblíž přítomnosti mé osoby. A to přímo na silničce. Bylo jí horko, to bylo vidět i zdálky, a o mojí osobu se moc nestarala. Já, absentujíce zkušenosti se setkáváním s liškami, jsem nevěděl, jak se k ní mám chovat, až (jestli) se mineme těsně. Jestli mám pozdravit nebo co. Pro případ, že by nebyla slušně vychovaná, jsem si našel nenápadně klacek. To že by dostala na holou. Ale jinak jsem přicházel s velmi přátelskými úmysly. Ale nežli jsem se přiblížil úplně, zmizela kdesi v houští jako lišák Vuk, liščí animovaná postavička ze stejnojmenného seriálu. Škoda, že jsem na ní nenarazil později, mohl jsem říct, že mi liška dala dobrou noc...

 

 

 

Na vrchol Kočky jsem nechtěl. Byl z ruky. Měl jsem namířeno na vrchol Pateráku, jednoho ze dvou osmistovkových vrcholů středních Brd, na kterém jsem ještě nebyl. Ten druhý byl Hradiště, a ten jsem vloni minul a letos jsem ho už neměl v plánu. Letos jsem minul vrchol Pateráku. Za to mohla především absence kvalitních pěšin a vysoký podíl divočiny v této oblasti. Šel jsem tedy tak, jak mi podmínky umožnily, což bylo bohužel poněkud dolů, takže jsem ztrácel čerstvě nabytou nadmořskou výšku a ocitl se na silnici vedoucí od Dolejšího rybníka k bývalé hájovně na Boru. A po ní opět do kopce. Až na křižovatce na Boru jsem se setkal opět se svojí původně plánovou trasou. A to s vědomím, že zbytek dnešní trasy bude již po relativně známých cestách, tudíž k nechtěným výlukám nebude příčiny.

Místo hájovny Na Boru zde byl jen seník. A nějaké menší stavení. Po velkolepé stavbě, podobající se lesnímu zámečku v tyrolském stylu, jak známe tuto hájovnu z dobových fotografií z první poloviny 20. století, nikde ani památky. Zato zde byla první ze sady šipek s neznámým nápisem „ZAT systém“, se kterými jsem se ten den setkal ještě několikrát. V tomto úseku cesty jsem se bohužel několikrát setkal i s akustickými projevy z Bahen nebo z nebe, když po něm přelétaly stíhačky. Jasně jsem přece řekl, že si nepřeji být rušen!

 

 

 

O kousek dál, po odbočení na Prahu, ne město, ale horu, byla po levici stará studna s pumpou. Vrátka kolem zrezivělá a vyvrácená, samotná pumpa rovněž ve stavu, v němž by nevypumpovala ani kapky do očí. Kdypak asi naposledy sloužila lidem? Pak mě čekalo už jen stoupání. Ač v lese, sluníčko na silnici pražilo a bylo horko. Tak bylo i na samotném vrcholu Prahy, u velkého vysílače, jež zaznamenává srážky po téměř celé republice. Nechtěl jsem jej příliš okoukávat pro případ, že by v útrobách budov těsně pod ním byli lidé, navíc dívající se z okna a navíc majíce blbou náladu. Ale na foto a video to stačilo. Ale teď už hurá na oběd. Byly dvě hodiny a já byl na cestě už dvě a půl hodiny bez přestávky. Praštil jsem sebou do trávy pod stromu na jižním svahu Prahy. Bohužel bez výhledu, ten byl ještě relativně příliš daleko.  Jen mezi stromy nenápadně prokukovaly louky na opačných svazích nad Rožmitálem pod Třemšínem.  Zdržel jsem se tu hodinu. Leželo se příjemně. Po nástřiku repelentem nevadili ani komáři, ani mravenci. S novými silami jsem tak mohl vyrazit na další část cesty.

Ta vedla stejně jako vloni po rovné cestě po hřebenu, spojujícím horu Praha s dalšími nadrožmitálskými vrcholky. Dříve tento mohutný hřeben představoval jakousi bránu mezi normálním civilním světem, v této oblasti představujícím Rožmitálsko, a jakousi tajemnou neznámou krajinou. Dnes už se naštěstí doby změnily a tak tato krajina již není tolik neznámou. A je dobře, že na druhou stranu není zas tak známou, díky čemuž je zde relativně málo lidí a klid. Ten byl ovšem záhy narušen skupinou asi 20 jezdců na terénních čtyřkolkách, kteří mě po této cestě míjeli. Jejich průjezd znamenal nemalý hluk a zároveň zdvih prachu z cesty do ovzduší, byť obojí bylo velmi krátké, a jak se rychle objevili, tak rychle zmizeli na cestě směřující dolů na Nepomuk. Ne na ten „známější“ a větší, ale na vesničku nad Rožmitálem, která se rovněž honosí tímto názvem a která také měla v minulosti tu čest být mnou navštívena na kole. Mojí další destinací byl, stejně jako vloni, výhled nedaleko vrcholu Malého Toku..

 

Setkání s člověkem

Bylo to setkání plné náhod. Já seděl jako vloni na pařezu a kochal se vyhlídkou na jih až jihovýchod, čítající Rožmitál a vesničky v jeho okolí, v pozadí vzdálenější lesy a vrchoviny a v úplně nejzažším horizontu již zamlžené pásmo Šumavy. On se najedou objevil ze zdola, s kusem kyje v ruce a drápal se nahoru. „To je ale náhoda,“ byla jeho první slova. „Přesně na toto místo i já chodívám pravidelně sedávat a kochat se výhledem. Je tu krásně, že?“ Ano, to tedy je. A to tedy byla náhoda. Jen pár metrů odsud, na rozcestí u Malého Toku, jsem se vloni také zapovídal.  S oněmi domorodci z Rožmitálu, zřejmě manžely, kteří tu byli na houbách. On že jde z Nepomuku, kde je na chalupě, jinak bydlí v Plzni. Já že jsem z Berouna a jsem tu na výletě na dva dny. Nakonec se ukázalo, že to tu znám víc než on. Doporučil jsem mu pár míst, hlavně vyhlídku z Toku. Hned by se tam rozběhl. Ale to jsem mu pro větší vzdálenost a nemožnost stihnout cestu tam a zpět ještě dnes za světla nedoporučil. Ale doporučil jsem mu Brdce. Další vyhlídku, kam jsem měl namířeno i já a která měla být mojí další zastávkou.

Další etapa mojí cesty byla tedy s doprovodem. Měl jsem tak po delší době opět možnost aplikovat dar řeči, a to v mnohem větším rozsahu než krátký pozdrav jednou za dvě hodiny. Po necelé hodině cesty jsme dorazili na místo dalšího rozhledu, tentokrát jihovýchodním až východním směrem. Na vrcholu Brdců byla stejně jako vloni mohylka tvořená z kamenů, postavená pánovi Brd Fabiánovi. Jen se za tu dobu o něco rozrostla. Asi proto jak hodně pršelo. Nebo proto, že na ní lidé přidávali další kameny. Stejně tak i můj společník. Po krátké přestávce doplněné závěrečnou diskuzí o přírodě nastalo loučení. Prý se zas určitě někdy potkáme.  Jako dnes, nebo u Padrťských rybníků. Takže příště ahoj. Byl to Jirka a bylo mu okolo 30 let.

 

 

 

Setkání s totalitou

Já ještě chvíli zůstal. Posadil se a pokochal. A batoh o další část stravy vykuchal. Byl čím dál lehčí, ale pořád to nebylo ono. Na to až bude lehký jako pírko, musím ještě chvíli počkat.  Odtud jsem měl jít už na vrchol Toku, na místo mého noclehu. Korunu jsem vypustil. Ne že bych začal najednou uprostřed lesů bezmezně utrácet, ale prostě jsem nezařadil pro nadbytek kilometrů do trasy další osmistovkový vrchol Koruna, na kterém jsem byl vloni.  Odtud jsem měl opět dvě varianty – zkratku jako jsem šel vloni a která mě zavedla nechtěně směrem k Toku, kam jsem vloni ještě tak brzy jít nechtěl a která vedla lesem více necestou než cestou, anebo se vrátit zpět na cestu, po které jsem přišel s Jirkou a až pak uhnout. Zvolil jsem raději tuto snadnější variantu. Jak se později ukázalo, toto rozhodnutí bylo velmi zásadní pro další průběh celého výletu a to jak v negativním, tak i v pozitivním smyslu.

U cesty se něco zahýbalo. Byla to srna. Zvláštní je, jak je tu málo zvěře. Na Křivoklátsku vídávám jeleny, laně či srny každou chvíli. V opuštěných a větších Brdech jen zřídka, jako právě teď.  Jakmile jsem se napojil na hlavní silnici z Padrťských rybníků vedoucí na Obecnici či Příbram (ano, je to ta, kterou jsem opustil na křižovatce u bývalé hájovny Na Boru), zahnul jsem doprava, jakoby na Příbram. Po 2 km jsem měl zahnout opět doleva nahoru na Tok.  Zdáli za mnou přijíždělo bílé auto a zastavilo před závorou. Nevěnoval jsem mu příliš pozornost, raději jsem vytvářel další z řady videovstupů. Jen jsem si pomyslel: „jo kamaráde, přes tu závoru se asi jen tak nedostaneš.“ Kdo se směje naposled, ten směje nejlíp…

„Co to tady děláte s tou kamerou? Pojďte sem.“ Ozvalo se od bílého auta, Octavie combi s benešovskou značkou, poté co byla závora odemčena.  Ajaj, asi teď budu pokládán za špiona nebo teroristu z nepřátelského státu, který tu natáčí vojenský les, aby záběry stromů pak využil pro lepší znalost a vybavenost při napadnutí těžce střeženého míru v naší zemi. „Za porušení zákona vstupem do VVP je trest až odnětí svobody na 2,5 roku…vloni jsme tu měli 4 mrtvé, kluk a holka, kteří si tu přišli zaš.. a bylo po nich…jestli bude ministryní Parkanová, tak to bude teprve něco…jestli budete mít děti, tak jim budete teda pěkným příkladem…co mám s vámi dělat, jestli zavolám kontráše tak je to v prd… že já jsem nejel o chvíli dýl nebo vy nešel o chvíli dřív… kvůli vám, lidem, jsme už tři roky neviděli prémie…“ To je jen výčet z jedovatých poznámek, které mu sršely z úst jako Paroubkovi při povolebním projevu.

 

 

 

Takhle nějak to tu asi probíhalo za komunistů, pomyslel jsem si. Ironií je, že právě to, jaké to tu asi bylo za totality, bylo i jedním z posledních témat, které jsem s Jirkou probíral. A to jsem netušil, že za necelou hodinu to sám poznám takhle na vlastní kůži.. Bůhví jestli ten lesník vůbec věděl, že komunisté už nejsou u moci. Možná ne. Kdybych neměl strach a naopak měl víc odvahy říct pravdu a co si myslím, byl by výčet mých odpovědí asi takový: „Vězení za vstup do VVP a 4 mrtvým za rok věřím asi tolik, jako tomu, že na Toku právě přistáli mimozemšťané a okolí je hermeticky uzavřeno, jelikož právě přijela delegace v čele s manžely Paroubkovými, která je má přivítat… kdybych býval měl děti, vedl bych je ke vztahu k přírodě, jaký mám já, bez ohledu na VVP…pokud vám nevyhovuje váš plat, proč nejdete pracovat jinam? Ale to byste se sem už nepodíval“.  Nic z toho jsem ale raději neřekl. Chvíli dělal jakože váhá, jestli má zavolat onu kontrarozvědku, ale nakonec prohlásil, že ať okamžitě zmizím na druhou stranu z prostoru a kdyby něco, já jsem ho neviděl a on mě taky ne. Pak si ještě udělal moje foto na památku a odjel. Rozloučil se slovy „přeju vám krásný zbytek života“, ale řekl to sarkastickým tónem, jako kdyby ten zbytek života měl čítat jen pár hodin..

Že lhal o tom vězení a 4 mrtvých, mi bylo jasný od začátku, ale ne tolik to, jestli hlídají o kousek dál pod Tokem, kudy jsem chtěl jít. A tak jsem raději zamířil na druhou stranu s tím, že to na Tok vezmu oklikou a že přespím jinde, než jsem plánoval. Když jsem míjel prostranství u bývalé hájovny Na Rovinách, stejně tak známé a pompézní jako byla ta na Boru, jsem potkal postaršího cyklistu.  Zeptal jsem se jej proto, jestli taky nemá takovou zkušenost. On že ne a že je nesmysl, aby tu byli policajti, protože jsou dnes všichni na Bahnech a mají toho taky dost. O mrtvých a vězení se rovněž vyjádřil jako o nesmyslu, a že by o tom musel vědět, když sám pracuje u armády. V tu chvíli jsem netušil, že je to poslední člověk na 17 hodin dopředu, kterého jsem vůbec viděl. A v tu chvíli bych byl moc spokojený, kdybych to věděl, protože by to znamenalo, že už žádný podobný mrazivý zážitek se už opakovat nebude…

 

Kde já dnes přespím?

Tato otázka byla v tuto chvíli aktuální. Ale neměl jsem obavy o to, že nenajdu jinou vhodnou pozorovatelnu jako měla být ta, kde jsem původně chtěl přespat vloni i letos a ani jednou to nevyšlo. Navíc času do tmy zbývalo poměrně dost. Bylo teprve sedm. V hlavě se mi honily různé myšlenky. Jak nejvíc být nenápadný. Jak se co nejvíc vzdálit místu nebezpečného setkání s nepřítelem.  Nebo že by mě z vězení pustili nejpozději na vánoce 2008, za dobré chování možná už na vánoce 2007. A jestli by se mi už při té příležitosti „nevyplatilo“ jej neúmyslně zamordovat a možná bych to měl nastejno. Mezitím jsem to razil na západní svah Toku. Přesně po něm jsem šel vloni a nebylo to příjemné stoupání. Hlavně kvůli divočině.

Tentokrát jsem byl rozhodnut neopustit cestu, po které jsem právě šel. Minul jsem potok Reserva, jeden z přítoků Třítrubeckého potoka, který je největším brdským přítokem Padrťského potoka, který protéká Rokycany pod názvem Klabava, a našel jsem první dvě pozorovatelny, které byly zdálky prvními kandidátkami. Jelikož jsem pak na žádnou další delší dobu nenarazil a blížil jsem se k silnici, vrátil jsem se zpět k jedné z nich. Vyšplhal jsem k ní do prudkého svahu. Nelíbila se mi ale. Stála hezky u paseky, takže nabízela celkem slušný výhled, ale uvnitř byla zapadaná jehličím a podobným smetím. A byla moc malá. A tak jsem pokračoval „na blind“ do onoho svahu nahoru. Při nejhorším přespím tam, co vloni, i když je to u cesty.

 

 

 

Ale pak jsem ji spatřil. Věděl jsem hned, že je to ta pravá a nebylo co řešit.  Blížil jsem se k ní s otupělým pohledem a natěšeným pocitem. A bylo rozhodnuto! Tady v té přespím! Stála na horním okraji zarůstající mýtiny, a pod ní se rozkládal výhled, který bral dech. Nejen na okolní hřebeny hor, ale i na velkou část západních Čech.. Navíc se zdála být mimo dosah jakékoliv cesty, tudíž pravděpodobnost setkání s nepřítelem se blížila nule. Měl jsem jen takové klamné podezření, že se nachází v relativní blízkosti nástupkyně hájovny Carvánky, kde sídlí pravděpodobně lesník, který mě vyhnal vloni. Ten sice byl podstatně méně nepříjemný než ten letošní, ale po tom všem bych toho měl dost i tak. To že jsem se ve svém orientačním smyslu zmýlil, jsem poznal až příští den ráno, a tak jsem zbytek večera strávil i tak ve zbytečných obavách z nemilé návštěvy.

 

 

 

Večeři jsem si dal ještě dole na zemi. Komárů a mušek se na mě slétlo, jako kdybych byl zlevněné zboží. Z repelentu si dělali tolik starostí, jako sprejer z nápisu „nestříkat!“.  Večeři jsem dojedl, ale stejně jsem čekal, až se víc setmí. V 21:20 jsem vylezl nahoru i s batohem. Teď už to je buď a nebo. Když už jsem se v 21:50 pomalu chystal do spacáku, uslyšel jsem štěkot. Ajaj, to bude asi onen lesníkův pes, se kterým je venku a možná mě i ucítil.. To mě ještě více ujistilo v mylné domněnce o blízkosti hájovny. Štěkot se později ještě opakoval asi za pět minut a pak za dvě hodiny. Vzhledem k jeho tónu a stylu jsem začínal mít pochybnosti o tom, že je to štěkot psa, což mě uklidnilo. Přeci jen mi liška dávala dobrou noc.. Ale jistě to už nebyl lišák Vuk, který by sem až z Kočky těžko za mnou přišel.

 

Ve znamení draka

Když už byla tma, viděl jsem v dáli světla několika měst. Jedno z nich jsou jistě Rokycany a jedno je jistě Plzeň.. Foukal tam příjemný, i když silnější vítr. Nevadila mi jeho teplota, ale zvuk, který mě probouzel z usínání. Mezi prkny v pozorovatelně byly malé mezírky, kterými profukoval a dovytvářel tak své akustické projevy do různých tónů, ne nepodobných meluzíně. Naštěstí nebyla zima. V jedné té mezerce jsem i vleže viděl ona vzdálená světla měst. Kdy se člověku povede takhle usínat se zvuky přírody a přitom při jen mírném otevření očí vidět noční výhled na kus Čech…  Právě tohle považuju za nejlepší zážitek celého výletu, ke kterému došlo paradoxně v nepřímém důsledku na nejnepříjemnější zážitek. I když za to vůbec nemůže, chtěl bych dodatečně poděkovat dotyčnému neznámému soudruhovi, že jsem díky jemu našel právě toto místo.. A oné lišce dodatečně také přeju dobrou noc…

 

 

 

Úplná tma přicházela velmi pomalu. Ani v půl jedenácté ještě nebyla obloha úplně tmavá a tma mezi stromy nejtmavější. To až po jedenácté. Z výhledu z pozorovatelny tak, jak jsem ho vleže v poloze na zádech viděl, bylo jasně vidět na obloze znamení draka. Snad mi přinese klidný a vydatný spánek. Nepřineslo. Ne že by noční pobyt v pozorovatelně nebyl klidný, ale vydatnost spánku chyběla, na rozdíl od loňska. Usnul jsem až po půlnoci a ve tři jsem byl opět probuzen. To už znamení draka zmizelo se svítající oblohou pod příslibem blížícího se východu slunce a ptáci měli zas napilno. V půl páté, když už bylo téměř úplné světlo, jsem byl rozhodnut, že vydržím ležet alespoň do pěti. Vzápětí jsem ale znovu na hodinu usnul. Takže jsem vstával v šest. Sbalil jsem si svoje švestky, užil si ranního výhledu a opustil svoje nocležiště. Váhal jsem, kudy se vydat, ale nakonec jsem to risknul k místu domnělé lokalizace hájovny.

 

 

 

Ovšem ona domněnka byla mylná. Žádná hájovna tam nebyla a já byl poněkud jinde, než jsem si myslel. Prodíral jsem se lesem asi 700 metrů, než jsem stanul na cestě. Tudy by se lesník večer za šera či tmy nevydal, přeci jen, taky je to jen člověk, který se může přerazit vejpůl. Cestu jsem jen překročil a přímou pěšinou zamířil dál v domněnce, že stanu u vrcholové knihy Toku. V tomto se můj orientační smysl tentokrát nemýlil. Byl jsem tam. A čekala mě snídaně.

 

Nesetkání s tetřevem

Ve vrcholové knize se hodně psalo o tetřevu. Asi dvě třetiny zápisů popisovalo setkání s ním na tokovské planině, zbývající třetina naopak nesetkání. Já tam ještě nebyl, tak jsem se ve svém příspěvku komentářů o tetřevu vzdal. Prý je drzý jako opičák. Honí lidi po planině. Nesmíme si to nechat líbit! Ale hlavně neubližovat! Jen pár dní byl starý příspěvek „starých skautů“, mezi nimiž byl i popis Jana Čáky, známého spisovatele o Brdech, od nějž pár knih vlastním. Škoda že jsme se tu nepotkali. Po snídani jsem se tedy vydal na planinu s nadějným očekáváním setkání s tetřevem. K tomu ovšem nedošlo. Asi ještě vyspával včerejší jistě rušný sobotní večer a neměl tak možnost hlídat tuto cílovou plochu. Já toho tedy využil a pořídil jsem další sadu fotografií a videozáběrů z této nádherné a největší brdské vyhlídky. Ale stejně jako vloni, obzor byl po ránu zamlžen, a tak jsem neviděl ani Krkonoše, ani Šumavu, ba ani Prahu. Ale potěšil mě nulový výskyt ze střel ohořelého vřesoviště v místech, kde jsem šel a kde to vloni bylo ohořelé. Jen ty krátery tu stále byly. Ale nabízely zajímavá zákoutí. Ať už v nich byly tůňky, nebo směsi různých květin.

 

 

 

Borůvky, jejichž hlavní sklizeň jsem zažil vloni, ještě ani nekvetly. Jejich hlavní sezóna v Brdech přichází až v srpnu. Vrátil jsem se z planiny zpět na cestu a zamířil jsem na další cílovou plochu jménem Jordán, která nabízí minimálně stejně tak kvalitní a obsáhlý výhled. Před tím jsem protnul starou cestu Aliance, jejíž povrch, tvoření z nepravidelných kostek, je jistě původní, a poprvé blíže seznámil svoje boty s blátem. Ale zdaleka ne v takové míře jako vloni. U cest se leskly novotou nové cedulky zakazující vstup a ohrožení života. Do vstupu na plochu Jordán chyběly jen dva kilometry.

 

Cenná ztráta

Pálilo už to sluníčko, pálilo, když jsem dorazil na Jordán. Bylo teprve půl deváté. Zašel jsem k nejvýše postavenému bunkru na této ploše, vylezl na něj a vykonal svoje fotovideopovinnosti. Obzor byl stále zamlžen, tak jsem mohl spatřit jen nejbližší okolí. Příbramsko a Hořovicko. Když jsem tu byl poprvé, přišlo mi velmi zvláštní vidět tyto dvě na první dojem vzdálené oblasti takhle blízko z jednoho místa. Teď už jsem zvyklý. Dobře byly vidět Cerhovice, Točník, Jinecké hřebeny, po jejichž svazích měla vést moje zbývající trasa do Jinců, a Příbramské komíny.

 

 

 

Mám rád praženou kukuřici, ale já sám se upražit nechat nechtěl, proto jsem zkrátil pobyt na bunkru na minimum nutné pro uspokojení záznamových potřeb, zkontroloval jsem přítomnost všech pomůcek a předmětů, které sdílely se mnou celou trasu, a vydal se napříč plochou Jordánem. Zvolil jsem cestu po opačné straně, než obvykle chodívám nebo jezdívám, a to z několika důvodů. V rámci minimalizace pravděpodobnosti setkání s nepřítelem a pobytu na přímém slunci, a také v rámci originality a poznání této plochy z jiného úhlu, než obvykle. Místy jsem musel slézat z dosti prudkého svahu, ale použití všech čtyř končetin pro zabezpečení vlastní stability nebylo potřeba. Dvě nohy to i tak ustály. V nedalekém lese se pracovalo. Ne, asi to nebyli dřevorubci a dřevozloději, se kterými jsem se během těchto dvou dnů setkával často, častěji než jindy. Zvuky linoucí se z onoho pracoviště připomínaly spíše práci na stavbě. Ale co by proboha stavěli takhle uprostřed divočiny?

Blížil jsem se ke konci plochy a těšil se na stín. V houštině mladých smrčků se opět něco pohnulo. Smrková stěna mi ovšem zabránila spatřit, o jaké zvíře se jednalo. Zřejmě opět srnec. Nechtěl jsem se napojovat na silnici vedoucí k bývalému letišti nad Zaječovem, a naopak jsem chtěl vyzkoušet nějakou zkratku směrem ke ploše Baština, jinak zvané Brda. Však síly bylo třeba šetřit.  Použití zkratky jsem chtěl zkonzultovat s mapou, jakkoliv jsou takovéto konzultace zrádné a rady mapy scestné. Ovšem ke konzultaci je potřeba dvou, a tato podmínka náhle nebyla splněna.  Zřejmě jsem ji musel ztratit při posledním natáčení kamerou nad oním prudkým úsekem cesty. Jako kdybych si to neříkal, že když natáčím, musím hlídat mapu! Chvíli jsem váhal, zda se mám vůbec vrátit, ale nakonec stesk po mapě zvítězil. Vydal jsem se tedy zpět na slunce, a valil se rychle do kopce za mapou jako selátka za bachyní. Na místě posledních videozáběrů nebyla. Ani na místě těch předposledních. Sakra! No, když už jsem tady, zajdu až k bunkru. Tam jsem ji určitě měl. Ale taky jsem prováděl onu kontrolu, jestli mám vše.. Ani tam nebyla. Inu, budiž ti lehká zem, milá mapo.  Poněkud rozladěn jsem se znovu vydal dolů. Teď už tam byla. Dostala facku a šel jsem dál. Energie vydaná na tyto dva navíc zbytečně vynaložené kilometry na žhavém sluníčku, byla pro mě cennou ztrátou…

 

Ach ty zkratky!

Zvolil jsem tedy zkratku na Baštinu. Cesta vypadala zkraje sympaticky. Chládek a kvalitní povrch, který napovídal, že by tato cesta měla mít perspektivu neskončit někde v lese mezi stromy. Míjel jsem i další, zarostlý a mechem ozdobený bunkr, o jehož existenci jsem dosud neměl tuchy. Perspektiva cesty skončila u jedné ze zdrojnic Červeného potoka.  Teď už vím, že jsem se měl vydat i tak podle ní. Ale já se stočil spíše doleva. Začalo to nečekaně stoupat a les byl čím dál tím zarostlejší. Různé náznaky jiných cest mě sváděly nechtěně spíše na severovýchod. A tak jsem nakonec skončil tam, kde jsem nechtěl, ovšem s oklikou navíc. Na starém letišti nad Zaječovem. Považovat to za letiště je spíše nadsázka, ale možná tu opravdu někdy nějaké letadlo přistálo. Faktem ovšem je, že právě v jeho okolí před lety spadlo vojenské letadlo, o čemž se mluvilo i v TV.

 

 

 

Z tohoto jakoby letiště jsem se dostal na silnici vedoucí ze Zaječova do Obecnice a začal po ní stoupat okolo vrchu Hejlák. Náhle se z protisměru přiřítily dvě obludy. Velké, silné, zelené. Ne, nebyli to draci, ale obrovská vojenská auta cosi převážející. Raději jsem uhnul z cesty, nevypadaly, že by kvůli jednomu pěšákovi chtěly uhnout kousek doleva.. Po chvilce jsem opět sešel ze silnice za účelem použití další, ovšem kratší zkratky. Tentokrát to snad už nemůže nevyjít. Vyšlo, byť ani v tomto případě neměla zkratková cesta dlouhého trvání, a tak ve zbývajících asi 200 metrech jsem musel překračovat vysokou trávu a jiné porosty.

Vylezl jsem opět na silnici. Na palouku dříve zřejmě rovněž patřícímu nějaké zaniklé hájovně. Mapa mě vybízela k další zkratce. Cesta v ní zakreslená, ovšem neexistovala, tak to vypadalo, že budu muset strávit na silničním povrchu více času, než jsem čekal. Ale zas je to jistější. Náhle se ovšem objevila jiná cesta, která naopak na mapě nebyla. Tak hurá vzhůru na Baštinu! Počáteční entusiasmus z nově nalezené cesty vzal brzy částečně za své poté, co jsem si opět mírně zakoketoval s bahnivým roztokem, aniž bych předem čekal daný rozsah této koketerie. Nicméně pořád můžu tvrdit, že letošní výlet je z tohoto hlediska mnohem úspěšnější než ten loňský a míra znečištění obuvi byla celkem potěšitelně pod průměrem znečištění při návštěvách Brd.

Po silnici na Baštinu se nahoru fáraly kolony vojenských aut. Takový provoz jsem v Brdech ještě nezažil. Asi odklízí ještě techniku z té přehlídky. I když jsem silně pochyboval, že by kvůli mně celá kolona ochotně zastavila, aby mě zkontrolovali, raději jsem zvolil krátkodobý manévr do houštiny. Kolona způsobila akustické a čichové znehodnocení tohoto prostoru, naštěstí ovšem jen krátkodobé.

Protože jsem se už nechtěl vláčet po sluneční lázni tak jako na Jordánu, zvolil jsem takovou cestu, abych plochu Baština minul jen okrajově, a tudíž jsem musel oželet pro tentokrát vyhlídku z ní. Bez tak je ze všech ploch nejméně kvalitní. U vedlejší silničky se červenaly plantáže lesních jahod. Trhalo je malé dítě i se svým otcem. Právě toto byly první lidské bytosti, které jsem takto viděl od té doby, co jsem potkal onoho postaršího cyklistu večer 17 hodin před tím... Jo tak takhle vlastně vypadají lidé jako jsem já…

 

 

 

Na samotném rohu Baštiny, ve stínu pod zdatným bukem, tam mě čekalo místo na poslední oběd. Malý moment a už bylo prostřeno ke slavnostnímu nedělnímu obědu. Staré rýhy na kmeni buku přede mnou představovaly mírné zpestření. Některé se datovaly až do padesátých let minulého století, jiné do let sedmdesátých. A pak že to tu bylo za komunistů hermeticky uzavřeno.

 

Tak takhle to celé skončilo

Po obědě chyběl už jen závěrečný úsek. Vedl z kopce a byl opět rovný jak podle výkresu. Vedl prachobyčejným lesem, pod pásmem Jineckých hřebenů, v čele s vyhlášeným vrchem Koníčkem, s prachneobyčejným nalezištěm geologických nálezů. Dva kilometry to už jen trvalo, než jsem se dostal zpět na řádnou silnici. Byla to hlavní silnice z Jinců na Baštinu. Spojením této rovné cesty a této silnice se neúprosně přiblížil i konec lesa. Byl nemilosrdně nadosah. Jeho blízkost naháněla husí kůži, ale nedalo se nic dělat. Nemohlo se být pořád v lese. Ani delfín nemůže být pořád ve vodě. Občas musí vyskočit mimo ní nad hladinu. A tak jsem se i já musel ocitnout mimo les. Přesně v místě, kde dřív stávala další ze zmizelých vesniček. Velcí, tak se jmenovala. Narozdíl od těch Padrťských zde ovšem zůstaly některé její domy. Některé se tvářily poměrně civilně. Před tím nejcivilnějším stála bílá octávka s benešovskou poznávací značkou. Proboha snad to není ta toho soudruha?! Ta přeci byla combi! Nebo ne?! Pochybnosti mnou jen šily. To je jedno, kašlu na něj, jde se dál!

Uprostřed bývalé návsi Velcí zůstala dokonce i dobová autobusová zastávka z padesátých let. A taky pomník obětem první světové války. Podobný stával i na Padrti. Ten ale buldozery strhly a byl rozemlet na kamínky a použit při stavbě silnice. Inu, šetřit se muselo. Tento měl větší štěstí a nadále mohl kolemjdoucím oznamovat jména lidí, kteří položili své životy ve válce. Třešně od zmizelých domů ve Velcí na rozdíl od Padrti nadále plodily kvalitní plody. Nahoře byly naprosto zralé, až dočerna. Dole byly otrhané a tráva pod nimi pošlapaná. Děti z Jinců už měly hlavní letošní sklizeň třešní za sebou.

Silnice mě vedla stále níže a níže, po rozpáleném slunečním žáru, do města Jince. Měl jsem minout závoru, hlavní to vjezd do prostoru. Chvíli jsem zvažoval eventualitu možného širokého obejití tohoto hlavního vstupu v rámci maximalizace prevence před stykem s nepřítelem, ale nakonec jsem od toho opustil. A oprávněně. Nebylo tam živáčka. A tak jsem se po 28 hodinách ocitl nejen mimo les, ale i mimo vojenský prostor. Zbývající cesta už byla jen přesunem směrem na nádraží, odkud mě vlak měl odvést domů. Bylo to okolo kasáren a panelákového sídliště. Nebylo to v pravdě to pravé ořechové. Přejít z hlubokých lesů do sídliště. Rozvinutá civilizace ve mně nevzbouzela ty nejpříjemnější pocity. Zaparkovaná auta, betonové stavby, různé vymoženosti moderní doby. Stačilo se otočit a spatřit zalesněné vrcholky. Kdepak, les je les.

 

 

 

A žízeň je žízeň. K jejímu odstranění bylo  přeci jen potřeba jedné vymoženosti civilizace, jakou je např. restaurace.  Zhasil jsem ji pivem na stejném místě jako vloni. Jen jsem musel zalézt do stínu. Zhodnotil jsem rozsah škod. Na mém těle nula. Žádná odřenina nohy jako vloni. Maximálně cucflek. Bohužel jen od komára. Zato boty, ty utrpěly škodu v rozsahu hraničícím s přijatelností pro jejich další použití. Však taky prošly za dva dny 44km, 24 km první den a 20 km druhý den, které často vedly méně schůdným terénem.

Vlak mi jel poměrně brzy poté. Nádraží bylo blízko a tak stačilo vyrazit pár minut před odjezdem vlaku směrem na Zdice. Beztak měl zpoždění. Jeho dobu jsem strávil vyčuhujíc z okýnka a poslouchajíc MP3 přehrávač, který jsem nosil celou tu dobu s sebou, ale nemínil ho použít dříve než v tuto chvíli, protože uprostřed lesa by se to nehodilo. Ale teď, když se mi hlavou a srdcem honí všechny ty myšlenky a dojmy ze dvou dnů spřádané, není od věci si jejich promítání podmanit hudbou.

Vlak se vydal krutě na cestu a vzduch mi pořádně prohrábl účes. Co neprohrábl, byly ony dojmy, které jsem momentálně cítil. Ty spolu se vzpomínkami zůstanou pevně zakotveny uvnitř, pevně usazené. Bylo to smutné loučení se dvěma krásnými dny, ale není pochyb, že ne navždy. Já se zas vrátím.  Vždycky jsem si myslel, že poprvé je to vždy zdaleka nejhezčí a už nikdy to takové jako poprvé zdaleka nebude.  A často jsem měl i pravdu. Ale tentokrát tomu tak nebylo. Pokud vám někdo bude říkat, že dvakrát do stejné řeky nikdy nevstoupíte, nevěřte mu. Já jsem vstoupil…

Michal Procházka

 

Zobrazení: 21919

Komentáře (4)

RSS feed komentářů
RE: Kaktus
Děkuji za pochvalu i připomínku. Já o této problematice ohledně Jinců/Jinec vím, ale prostě varianta do "Jinců" je mi příjatelnější, proto ji používám. Každý má své osobní zvyky a tradice, které nechce měnit, a "do Jinců" je jedna z mnoha mých :grin
Michal Procházka , srpen 31, 2008
...
Víme o tom, necháváme to v originále .-). Brdy znalý člověk si to rád přeloží. Jinak ale - dobrý postřeh, díky. Ale kdyby to náhodou někoho hodně bilo do očí, dejte vědět, nejhůř to předělámesmilies/shocked.gif)).
rp , srpen 10, 2008
...
Taky se mi to líbilo, jen mám jednu gramatickou připomínku: silnice nevede do Jinců, ale do Jinec, aspoň místní to tak skloňují (konec konců vlak pak jede do Zdic a ne do Zdicůsmilies/wink.gif.
kaktus , srpen 08, 2008
pěkné
Moc hezky napsaný článek.
Petr Svoboda , červen 23, 2008

Přidat komentář

menší | větší
security image
Opište zobrazená písmena

busy
 
© 2017 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů