Chtěl bych navázat na Michalovy neopakovatelné zážitky a pokusit se najít ještě nějaké další, rovněž extrémnější okamžiky, tentokráte z mých toulek po Brdech.

Do Brd jsem zavítal o poznání později než Michal, ale i v době pár let po „listopadu“ jsme se jistě mnozí z nás rádi v lesích vyhýbali jakémukoliv kontaktu s člověkem.

Útěk 0 - Bahna

Bahnité jaro, květen. Jedu na kole od Dobříva ke Strašicím. Po cestě mne zaujme most přes Ledný potok, hned za ním cesta do lesa – jedu. To by mohlo být zajímavé, tady to ještě neznám. No, netušil jsem, že jedu na Bahna. Mapu jsem si nebral, bez ní to bylo zábavnější. A pak – později – už jsem jí zas nepotřeboval.

Varovné cedulky a závory po cestě jsem považoval za nějaký zbytek po armádě, která přece je už dávno bez peněz, takže bude všude, jako jinde ve vojenském prostoru, liduprázdno a relativně bezpečno. Omyl. Sotva jsem stanul na rozcestí na otevřené planině, už si to ke mně šinul vojáček s vysílačkou a s průpovídkou, že si jeho velitel nepřeje přítomnost civilních osob, mne vypoklonkoval zpět. Skoro. Přesvědčil jsem ho, že odjedu okolo Vlče údolím Vlčího potoka blíže ke Strašicím. Chvilku se vzpouzel, ale když nenašel žádné pádné argumenty, nerad svolil. Projel jsem tedy těsně pod uniformami plně obsazenou věží a už v klidu jsem sjížděl štěrkovou zatáčkovitou cestou pod Velkým kamenem.

Přišla ostrá zátočina vlevo ve strmějším klesání. Co čert nechtěl, zrovna zde byl štěrk dost jemný a neuhutněný. Díky tomu jsem ani nemusel brzdit, do štěrku ponořující se ráfek zejména předního kola byl toho příčinou. Bohužel i mých horších manévrovacích schopností. Aby toho nebylo málo, za ohromného hluku a překvapující rychlosti se proti mně zpoza zatáčky vyřítilo hned několik BVP-ček (bojových vozidel). Dokonalé překvapení. Co teď? Štěrk mě hned nepustí, kolo tu přece nenechám, rychlost ale nulovou nemám. Moc času nebylo. Prohlížeje si pravý vnější příkop zatáčky jsem na chvilku zauvažoval, zda mne řidič prvního obrněného vozidla může vůbec minout, zda mne vůbec uvidí než mne převálcuje.

Docela zbitý a zmatený jsem se za pár okamžiků probral ve zmíněném pangejtu a v mlze prachu jsem v úžasu sledoval kolem mne rychle projíždějící obrněnce.

Útěk 1 – nad Třemi Trubkami

Pokročilý podzim, konec listopadu, nasněženo, ticho a mráz. V dálce šumí potoky, 15 cm sněhu křupe pod nohama. Pohybuji se s kamarádem po asfaltové silnici pod Chocholatou skálou. V mysli máme oba asi dvě hodiny starý zážitek ze Stodůlek nad Mirošovem, kde na nás nějaký lesník,jemuž jsme samozřejmě se skloněnou hlavou a zaječími úmysly slíbili, že odejdeme nejkratší cestou z lesa, trpělivě čekal ve vyhřátém autě. Proto jsme už při prvních nejasných zvucích jedoucího auta od loveckého zámečku do našich zad vzali nohy na ramena a sníh nesníh – vrhli jsme se do lesního porostu a uháněli jsme přes kopce zasněženého mechu a kamení.

Asi tak po minutě běhu nějakých pár set metrů od asfaltky jsem se zastavil a naslouchal zvukům odjíždějícího auta. Auto pak zmlklo a bylo ticho. Naslouchám, zda neuslyším mého kolegu, ale bez výsledku. Obcházím celou oblast a v rozrušení nějak nejsem po chvíli schopen ve spleti mlází, kamenů a vývratů rozlišit naše stopy. Domluva předem žádná. Zhruba v poledne se tedy vydávám na svou vlastní cestu zpět do civilizace skrze zasněžené, a jak jsem později na jiných asfaltkách zjistil, i zledovatělé Brdy.

Dokloužu se až na lokálku do Příkosic. Mrzne a fouká vítr, i krátké čekání na vlak je nekonečné. Úleva, motorák přijel, nasedám. Přemýšlím o svém kolegovi, co jsem ho náhle opustil u Třech Trubek, když do mě hned v Mirošově můj kamarád strká… 

Útěk 2 - Brda

Časné jaro, březen, umrzlé ráno, zbytky sněhu, jasno. Proplétáme se ve dvou mezi

zamrzlými krátery severozápadní části dopadové plochy Brda. Stoupáme. Vřes, borůvčí, břízky, navátý sníh, výhledy k severu, idylka.

A najednou – puf!

Rána zpoza mírného hřebínku vlevo. Teprve teď jsme si všimli, že nemáme přehled o dění na střelnici a že se odhadem asi tak 300 m od nás něco děje. Puf! Další rána. Něco se tam pohybuje, už to vidíme, jede to na nás a kroutí to kanónem. Zastavilo se to – a puf!

Na nic nečekáme a utíkáme mezi krátery stále kryti nevýrazným hřebínkem, který tak rozděluje dopadovou plochu na dvě části. Za několik minut upadáme vysílením na okraji vzrostlého lesa a pohledem zpět pod nás pozorujeme skupinky vojáků a další techniky.

Útěk 007 - Reserva

Květen, ještě skoro za tmy někdy ve čtyři ráno vyrážím ze spící Plzně.

Ale ne dlouho. Nějaká vrata. Takových už jsem viděl. A hele, nechají se projít. Vedle vrátek je díra v plotě. Hurá, jede se dál, je to pořád rozumně z kopce, takže paráda. A hele, další vrata, to také nějak půjde překonat, říkám si. Ale marně hledám díru v o něco vyšším plotě. Nu což, přelézt půjdou, silniční kolo těžké není. Sílu ještě nějakou mám. Asi po dvou třech minutách zvýšeného úsilí s kolem na rameni blaženě usedám a už už šlapu do pedálů… když proti mně vyráží rychlým krokem nějaký voják, je ještě dost daleko. No, úvaha byla rychlá, ale bolestná – musím zpět přes ten vysoký plot a holt na té křižovatce pojedu jinam. Kupodivu cesta zpět mi šla o něco rychleji a vojáčka jsem už, když jsem byl zas venku, nespatřil. Teprve později mi došlo, že jsem takto nevědomky navštívil údajně přísně střežený objekt.

Vývrat – Červený potok

Léto, vlhké ráno. Vstávám s rozbřeskem v širokém údolí Červeného potoka. Spal jsem dost blízko silnice. Proto se jen trochu osvěžím v blízkém potůčku a rychle pomažu pryč, uvažuji. Nechávám vše tak a jdu sotva 100 metrů, je tu vývrat stromu, který už lesáci uklidili. Vývrat trčí jako ohromný štít, ranní hygienu provedu zde, nebude na mne vidět. Pohodička. Odcházím ještě celý mokrý od lahodné vody a po pár krocích slyším – žuch! Otočím se, a tam, kde předtím byla hezká tůňka, byl teď opět vývrat i se svým pařezem ve své původní poloze.

Oheň v Brdech rád nerozdělávám, moc mě připoutává k jednomu místu, láká mé okolí a navíc – je nebezpečný.

Dýmovnice – na Peci

Podzim, říjen. Suché listí, sluníčko má sílu. Romantika. Sedíme asi ve čtyřech na jednom skalnatém hřebínku na Peci. Jeden z nás si někam jako odskočí. Pohodička. Nevěnujeme tomu nikdo pozornost. Dlouho se nevrací. Za chvíli se už sluníme jen dva, ten třetí se za chvilku vrací s tím, že „tam hoří pařez“.

Kdo nevěří, ať tam běží…, jsme tam, pařez už jen doutná. Dýmovnice. Za dvě hodinky začalo pršet, kdo by si s tím dělal hlavu?

Přejde zima bohatá na sníh a na jaře se dostávám náhodou na stejné místo, kolem pařezu je asi pětimetrový spálený kruh listí. Uf!

Paseka – pod Prahou

Ve dvou jdeme červencovým rozpáleným odpolednem, už ani komáři neštípou. Vzduch se ani nehne. Přecházíme právě průsekem cestu od Svatého Jana k zatáčce U hada směrem do svahu Prahy. Náhle se proti nám vyřítí lesní dělník na motorce. Nemáme čas na úhybný manévr, není čas, v mžiku je u nás. Ani jsme si nestačili připravit nějakou povídačku a už na nás spustil: „To je dobře, kluci, že jsem vás tu potkal“, jsme překvapeni, to je poprvé…

„Chytla mě paseka, půjdete támhle a tůdle, vemte si ňáký suky a hlídejte to, ať se to moc nerozšíří, hlavně do vysokýho. Dávejte pozor, jde to i po kořenech pod jehličím, já jedu pro pomoc do Nepomuka…,“ a odjel směrem na Svatý Jan. Chvíli jsme na sebe oba zas sami civěli, a pak jsme se beze slova rozběhli naznačeným směrem.

Požár nebyl moc vidět, spíš bylo možné trochu podvědomě cítit jeho žár. Zprvu jsme se cítili dost bezradní. Hořelo všude na ploše asi dvou hektarů. Někde hořely i hromady naskládaných suků, jinde plameny nenápadně olizovaly mladé nálety v okrajích paseky, ale většinou to bylo jen to divné horko, které nás zásobovalo odspodu. Vzpomněli jsme si na dělníkovo doporučení, abychom chránili vysoký les. Shodili jsme batohy, čapli suky a bušili do drobných plamínků proplétajících se z jehličí podél kořenů do vysokého lesa tak dlouho, až se z těch míst už jen kouřilo. To bylo pro nás znamení, že je tam „uhašeno“. Ale jen na chvíli, za pár minut to tam začalo nanovo. A tak se to stále opakovalo.

Když už jsme skoro celí vyhladovělí, vysílení a přiotrávení zapomněli, kde jsme a co děláme, objevila se v podvečer záchrana v podobě dvou traktorů s jednou cisternou a s několika lidmi, že se o to postarají a že to tu budou hlídat aspoň do rána. Poděkovali nám a nabídli nám, že nás svezou, a kam že to vlastně jdeme… no, naznačili jsme, že k Padrti, ale nabídku jsme zdvořile odmítli.

Březová kůra – pod Kreslovnou

Mám holt "štěstí" na takové zážitky (a kamarády). Potulovali jsme se asi tři pod Kreslovnou v údolí Skořického potoka. Lesáci tam zrovna dělali probírku, nejčastěji bříz. Jeden můj společník měl opravdu "skvělý" nápad, nasbírat hromadu březové kůry, dát jí na hromadu doprostřed křižovatky a zapálit ji. O tomhle nápadu jsem se dověděl, až když kupu kůry zapaloval - no, po úzké asfaltce vedoucí od Kreslovny na Pančavu pod kolvínskou střelnicí toho moc nejezdí. Ale, co kdyby.

Sotva jsem tuhle myšlenku domyslel, to už šlehaly ze snad půlmetrové hromady vzdálené od nás asi 20 metrů obrovské plameny, když vidíme od Kreslovny skrze proředěný vysoký les přijíždět terénní vozidlo vojenské policie. Ve zběsilém útěku na všechny strany jsme každý slyšel už asi jen skřípění brzd a klapot dveří.

Na Brdech lze čím dál častěji někoho potkat. Jsem spíše z těch, co nemilují masovost, proto se setkáním, pokud to lze, vyhýbám. Někdy vám ale život přivádí do cesty zajímavé souvislosti.

1994

Přicházím s jedním geologem na Pec – kdo si pamatuje, ví, že na Peci stávala do roku 1997 přístupná vojenská pozorovatelna. A u boudy někoho potkáváme. Tenhle člověk má dlouhé vlasy, je starší něž já a vojenské Brdy má asi zmáknutější, rád se přiučím – a druhý den jej doprovázíme přes Hejlák až na Jordán. Tam se loučíme, že zas někdy… se možná potkáme.

1998

Přicházím s jedním mileneckým párečkem, který je krom do sebe navzájem zakoukán také do Brd, na nocleh do jedné ze starých boud strašické části lesů. Už zdálky vidíme pootevřené dveře a světlo uvnitř. Nahlížíme a tam sedí můj známý neznámý. Je to on? Trochu o tom pochybuji. Ale společně strávený večer na boudě mě v tom utvrdí.

2002

Vcházím do jedné nejmenované prodejny outdorového vybavení v Praze. Ježiš, hrozná fronta. Musím to vydržet. Postávám tedy vzadu. Nuda. Prohlížím si lidi, co stojí přede mnou. Až pár hodin po mém odchodu z toho obchodu jsem si vzpomněl, že jsem tam asi opět viděl mého známého neznámého.

2006

Někdo, nějaký Michal Toms, na brdy.unas.cz organizuje osmistovky. To bude taky nějaký šílenec. Už možná nastal čas, setkat se také s takovými blázny, co jsem já, říkám si. Tedy, dobrá. A hádejte, jak to dopadlo…

Napište první komentář

Přidat komentář

Komentujte prosím relevantě k obsahu článku. Vyplnění položek označených hvězdičkou je povinné.
Jméno:*
E-mail:
WWW:
Předmět:
BBCode:
Komentář:*
	Chci být informován emailem o budoucích komentářích
	Zabezpečení proti spamu, prosím zadejte výsledek: 9HC T55 7 C W E KUU E2L FDM FFU 4 E H HJ5 WQY 6GJ

AkoComment © Copyright 2004 by Arthur Konze - www.mamboportal.com All right reserved