Náhodné obrázky


pohlednice do r. 1950
Jince 1932
Počet zobrazení:2563

Jiří Jiroušek
Padrťské rybníky
Počet zobrazení:14263

Petr Dvořák
u loveckého zámečku, leden 2017
Počet zobrazení:413
Železný kraj | Tisk |  E-mail
Napsal Zdeněk Kastner   
Pondělí, 17 březen 2008
Zdeněk Kastner
říjen 2003 – únor 2004
 

 

Motto:
 
  „Ten vůkol kraj, kam oči spočinou,
ten šumný háj zde voní smrčinou,
to hvozdy Brdské jsou,
mou touhou jedinou.
Ráj tichý v klínu hor,
skal – lesů dlouhý val,
i stíny bříz jsou opodál.“
 
  Josef Mašek, Olešná


 
 

OBSAH:

   1. Úvod

   2. Kdo to byl baron von Strousberg

   3. Strousbergovy aktivity ve světě

   4. Strousbergova činnost v Brdech

   5. Stroussbergova železnice v Zaječově

   6. Ostatní brdské železnice


 

 

1. ÚVOD

Když mě ve čtvrtek 23. srpna 2001 vzal Jindřich Švamberk k rybníku Heřman, podívat se na zbytky železniční trati, nevěřil jsem. Vždyť nejbližší železnice vede z Hořovic, na nádraží to je asi 11 km. Ale zbytky železničního náspu jsou dobře viditelné, jsou zde i prohlubně po pražcích s roztečí 80 cm, náspy pro odbočování vlaků, můstky přes odvodňovací kanály apod. Tak jsem tedy uvěřil a v hlavě mi začalo vrtat, kdo to byl ten pán , který zde tzv. Strousbergovu železnici postavil a proč. Nechci proto psát o dolech na železnou rudu v Zaječově a jeho okolí, i když povídání o Klášterské huti, Jedové hoře, Jindřišské a Gustavově (od r. 1870 Arturově) šachtě v Zaječově by bylo jistě zajímavé. Chci napsat krátké povídání o železničních tratích, které v Zaječově či jeho okolí kdysi vedly a po nichž zbyly jen skrovné památky. A také o staviteli největší a nejvýznamnější z nich – o podnikateli dr. Bethelu Henrym baronu von Strousberg. Jeho činností byl inspirován Adolf Branald, když psal svůj román Král železnic. Ale o tomto baronovi, který ve své době zaměstnával 100.000 lidí na celém světě a byl jedním z největších boháčů té doby – je jmenován v jedné řadě s americkými milionáři Mayerem Rotschildem a Johnem Rockefelerem – se u nás ví jen velice málo. Byl pro zdejší lid zlým tyranem nebo naopak vlídným chlebodárcem?

Werner von Westhafen jej ve svém pojednání charakterizuje Takto:
„Bylo jasné – obyčejný obchodník tento Strousberg nebyl. Byl dobrodruh, který okamžitě uváděl ve skutečnost to, co by jinému přišlo na mysl jako nesmyslná myšlenka. Šlo mu méně o peníze, byl kapitalista z náruživosti a z lásky ke hře. Naprosto nevýhodná byla např. partie s Mary Ann Swann, krásnou, ale chudou ženou, jejíž předkové byli známými mořeplavci: sir James a sir James Clarke Ross, kteří dobyli jižní pól.“

Jak jsem se s osobou Henryho Strousberga seznamoval, jak jsem získával další a další informace, byl mi bližší a sympatičtější. Stále více se mi vybavovala doba, ve které žil a v hlavě se mi míhaly představy, jak to v Zaječově a okolí vypadalo. V té době žil v Zaječově a v naší chalupě pan Jakub Löwy. Jak se jej změny, Strousbergem způsobené, asi dotkly? Jak je pocítily desítky zdejších cvokařů? Odcházeli od své práce, ze svých domovů a dávali se do služeb barona, tak jak píše Adolf Branald?

A tak nakonec můj původní záměr, psát jen o železnici v Zaječově a dalších v nitru Brdských hor, se změnil natolik, že hlavním tématem se stal Henry Bethel Strousberg a fotodokumentace jeho železnice. Zároveň jsem při svých cestách po zbytcích železnice narážel i na další stavby, které zde po více než 130 letech zůstaly. Nechtěl jsem psát žádný román, jako Adolf Branald, vycházející z 20% základních faktů a z 80% z volného vyprávění. Chtěl jsem napsat krátké, faktografické pojednání, které by mohlo posloužit případnému zájemci k orientaci v okolí Zaječova a zároveň trochu přiblížit postavu člověka, který je mnoha lidem v Zaječově a okolí naprosto neznámý.

Co se mi povedlo objevit nového, posuďte sami.

 

2. KDO TO BYL BARON VON STROUSSBERG?

Dr. Bethel Henry baron von Strousberg se narodil 20.11.1823 v chudé židovské rodině. Otec byl právník, matka prodávala na trzích máslo, pšenici, kůže. Malý Baruch měl ještě dva sourozence, sestru Haske a bratra Eliase. Při narození dostal jméno Baruch Hirsh Strousberg. Narodil se v městečku Neidenburg, které leželo ve východním Prusku. V současnosti nalezneme toto městečko pod jménem Nidzica v Polsku. Má asi 11 tisíc obyvatel, leží na říčce Nida a je nazýváno branou Mazurských jezer.
Své dětství neměl malý Baruch lehké. Již ve svých 12 letech osiřel. Naštěstí se jej ujal strýc, který žil v Londýně a malého Barucha zde vychovával. Po nějaké době mu svěřil prodej uhlí, kterým si mladý Strousberg vydělával a za uspořené peníze si kupoval pouze knihy k dalšímu vzdělávání.

Naučil se několika cizím jazykům, redigoval London Magazine, stal se dopisovatelem časopisu Times. V té době si poangličtil své židovské jméno na Bethel Henry Strousberg. Dne 22. dubna 1845 se v londýnském kostele St. Bride Church přes odpor nevěstiny rodiny oženil se slečnou Mary Ann Swann, kterou později důvěrně nazýval Mariane. Ta se narodila v roce 1827 v Lansbury ve zchudlé šlechtické rodině, byla dcerou sira Roberta Jamese Swanna a jeho manželky Peachum, rozené Hagg.. Se svojí manželkou, kterou mimochodem (stejně jako celou rodinu) až do svého konce nesmírně miloval, měli sedm dětí – Bethel Henry(* 2.11.1848), Arthur James (* 15.10.1850 - +1874), Agnes Clara (* 14.7.1856), Helenne, Leny Constance (* 6.1.1867), Edith a Alici. Měli spolu ještě syna George Edwarda (*2.6.1859), který však brzy po narození zemřel. Agnes Clara byla v roce 1873 zasnoubena s hrabětem von Kleistem, synem nejbližšího Strousbergova finančního poradce a příbuzným kancléře Bismarcka.

Strousberg v té době pracoval jako pojišťovací agent. Poněvadž však toužil po lepším postavení, odjeli novomanželé do Ameriky. Koupě textilního zboží z porouchané lodi mu vynesla první kapitál. Díky své píli a urputnosti zde i vystudoval a v roce 1850 získal doktorát práv na filozofické fakultě univerzity v Jeně. Poněvadž se mu obchody v té době příliš nedařily, vrátil se do Anglie, kde se opět věnoval žurnalistice.

Prvním rozhodujícím obratem v životě Henry Strousberga byl rok 1856, kdy nastoupil v Berlíně na místo zástupce anglické pojišťovny Waterloo. Při této práci se seznámil s mnoha německými finančními magnáty té doby. Od této chvíle se věnuje pouze železnicím a jejich budování po celé Evropě. O této činnosti píši podrobně v následující kapitole. Že šlo skutečně o výjimečného muže, svědčí i to, že byl nositelem řady pruských a rakouských vyznamenání, byl poslancem říšského sněmu ve Vídni a dokonce osobním přítelem a přes dceru Agnes i vzdáleným příbuzným kancléře Bismarka . V roce 1857 obdržel mimo jiné Korunní řád IV. stupně. Jeho aktivitám přál i císař Vilém II.

Jak manželé v Berlíně žili? Jména ulic a domů, později i paláců, jsou úměrná Strousbergovu vzestupu i pádu. Luisenstrasse, Lennerstrasse 7, Bellevuestrasse 9, Dorotheenstrasse, Unter den Linden, Wilhelmstrasse 70, Humboldtstrassee.

V roce 1868 koupil Strousberg panství Zbiroh, Mirošov a Osek od c.k. komorního rady Samuela Sigmundta a vídeňského bankéře Vincence Kirchmayera.. Ti jej získali za podivných okolností, neboť rozhodnutím říšské rady se vlastníkem mělo stát město Praha. Pánové Sigmundt a Kirchmayer panství Zbiroh, Mirošov a Osek obratem prodali baronu Strousbergovi za 9,4 mil. zlatých.

Drachovský ve svých Kulturních obrázcích ze Zbirovska píše:
„Zámysly Strousbergovy nesly se k tomu, založiti na Zbirovsku železárny v takových rozměrech a takovým způsobem, aby nebylo v Čechách nikoho, kdož v v průmyslu železářském s ním by mohl soutěžiti. Doufal, že pak bude moci cenu železa sám ustanovovati a že si tak opatří peněžních prostředků, jakými na ten čas nevládl, ale kterých k uskutečnění svých zámyslů nevyhnutelně potřeboval.
Během l. 1869 a 1870 vydány tu na stavbu miliony, ale závody přece jen nedokončeny. Projektované závody Strousbergovy měly být takto rozděleny: 1. Hornictví (dobývání žel. Rudy a uhlí). 2. Koksárny. 3. Vysoké pecí. 4. Válcovny. 5. Pily. 6. Vagónky. 7. Kolonie dělníků a úředníků. 8. Dráhy závodů, jež v délce asi 11 1/8 rak. Míle měly spojovati závody s dráhou Františka Josefa, s dráhou Duchcovskou a Protivínskou. Potřebné palivo měly dodávati bohaté lesy Zbirovské a koksárny Mirošovské i Rokycanské.
K tavení rud mělo býti postaveno nových 9 vysokých pecí v Holoubkově, Strašicích a ve Františkově. 18 vysokých komínů u zastávky Zbirov při západní dráze naznačuje obmýšlené středisko Strousbergových závodů „na Borku“, kde hlavně bessemerská ocel měla se vyráběti. Až do roku 1872 dařilo se Strousbergovým podnikům dosti dobře, ale zatím nahromadilo se mu tolik dluhů, že musel pomýšleti na to, jak by novým věřitelům jistoty opatřil.
I poštěstilo se mu skutečně, že mohl od Zbirovska oddělit pole, luka, pastviny, lesy, zahrady, rybníky a cesty pro průmyslové závody. A to pro Borek 484 jiter, pro Holoubkov 33 jiter, z nichž utvořiti chtěl i utvořil novou nemovitost. Ale ta již do desk zemských zanesena nebyla. Ostatně však ani toto opatření Strousberga nezachránilo. Dne 28. října 1875 prohlášen na jmění jeho konkurs. Dne 30. listopadu 1877 provedena posléze exekuční dražba závodů v Borku, Holoubkově, Dobřívě, Strašicích, Františkově i j.“ A dnem tím počíná nejsmutnější doba železáren zbirovských, smutnější oné, která závody ty v době války třicetileté stihla.“

Tímto zjednodušeným popisem vyjádřil p. Drachovský v podstatě celé Strousbergovo působení na Podbrdsku. Jak to ale bylo skutečně?

V této oblasti se nacházely velké zásoby železné rudy, kterou hrabě potřeboval pro výrobu hřebů, kolejnic, vagonů a lokomotiv, které měl dodat pro zakázku, kterou získal v Rumunsku od rumunského knížete Karla.

Koupí Zbiroha získal panství (kam patřila i sv. Dobrotivá), ze kterého chtěl učinit středisko železářského průmyslu – český Manchester. Ve Zbiroze (či ve Zbirovu, jak se v té době psávalo) měl stát mezinárodní hotel (nynější hotel Borek) s prádelnou a lázněmi, škola, nemocnice a divadlo. Starý zbirožský hrad nechal ihned z velké části strhnout a zbudoval na jeho místě honosný přepychový novorenesanční zámek. Okolí zámku, jehož úpravy navrhl berlínský architekt August Orth, jeho „dvorní „ architekt, nabylo vzhledu anglického parku. Ve dne v noci za jakéhokoliv počasí zde pracovalo na 1500 dělníků po dobu jednoho roku. Roku 1869 přijíždí baron do Zbiroha a je bouřlivě vítán. Lidé z celého kraje k němu vstupují do zaměstnání. Byli nalákáni sliby vyšších platů nežli byl průměrný výdělek. Baron Strousberg se dokonce nechal slyšet, že dělníci budou mít tolik peněz, aby si mohli k obědu dopřát kuře.

Na celém Zbirožsku pracovalo v té době pro Strousberga přes 10.000 lidí, z větší části místních. Mimo ně zde však ještě působili zahradníci a cihláři z Belgie, drážní dělníci (ve svých špičatých kloboucích) a štukatéři z Itálie, komínáři z Postřekova na Chodsku, tesaři z Rumunska, pecaři z Porýní a železáři z Vestfálska, cihláři z celého Německa.. Ve Zbiroze samém bylo v provozu 16 hospod, z toho 3 s dámskou nevěstince.

V dubnu 1870 byla rekonstrukce dokončena a manželé Strousbergovi zde oslavili stříbrnou svatbu. Při té příležitosti věnoval baron své manželce intarzovaný příborník, na jehož přední stěně byly perletí vykládané portréty obou manželů a jejich dětí. Nad hlavní vchod do zámku byl umístěn erb barona Strousberga, na němž ve čtyřech polích byla umístěna stříbrná labuť a zkřížená břevna. Vchod do zámku hlídaly kamenné sochy lvů a na nádvoří stála dle románu A. Branalda socha granátníka. Jedná se však o Branaldovu literární fikci. Původní socha, vyrobená v roce 1756 za vlády Marie Terezie ve strašických slévárnách, sice původně stála, a ne jedna. Sochy byly dvě a byly instalovány na rozích kašny v areálu hradu. Avšak již roku 1808 je hrabě František Kinský nechal přemístit do vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě. Zde stály až do bombardování města v dubnu roku 1945, kdy stopa po nich mizí. Sochy byla vysoké 2,5 metru, každá vážila 2,24 tuny a za jejich zhotovení bylo zaplaceno 600 zlatých a 2 krejcary. Tři nové sochy byly odlity až v roce 1890 nový majitel železáren Max Hopfengärtner a jednu z nich umístil zpět do zbirožského zámku. Stála zde až do devadesátých let minulého století, kdy v rámci restitucí byla převezena do dobříšského zámku.. Druhá je v parčíku v Holoubkově, třetí v motorestu Rohlenka na dálnici mezi Brnem a Vyškovem.

Spolu s panstvím získal Strousberg i 376 milionů centů železné rudy a 115 milionů centů černého uhlí, Pro dobré spojení vybudoval mezi nově koupenými panstvími m.j. i železnici, která spojovala Mirošov přes Strašice, Těně, Sv. Dobrotivou a Olešnou s Kařezem, zde s odbočkou k dnešnímu nádraží Kařízek a kolem Bouchalky k nádraží Zbiroh a odtud do Františkova. Měla se napojit na železniční trať Praha – Plzeň, avšak i když dokončena, nebyla nikdy uvedena do provozu. Po stopách této železnice budeme pátrat. Raritou jsou fotografické snímky stavby železnice v brdských lesích. Mám-li věřit románu Adolfa Branalda, pořizoval je Strousbergův dvorní fotograf, Ital Giuseppe Farini. Strousberg vybudoval v Mirošově 8 koksáren, na svém panství pak 7 vysokých pecí, válcovny, vagónky, pily, úřednické a dělnické kolonie. V Kařezu postavil kanceláře a 360 domků pro dělníky a úředníky. Spolu s ubytováním pro své zaměstnance zde postavil i hotel, kde jeho zaměstnanci vydělané peníze svému šéfovi v jídle a pití vraceli. Z tohoto pohledu vypadá podnikatel Strousberg jako lidumil. A možná takový i být chtěl Na internetových stránkách píše Manfred Nillius ve svém článku „Spekulant nebo genius?“ toto:
„Také při řešení sociálních otázek jednal Strousberg prozíravě: zkrátil pracovní dobu ve svých závodech ze 12 na 10 hodin, aniž by krátil mzdu. V Hannoveru Linden - nynější strojírenský kolos HANOMAG - (stejně jako v Kařezu) postavil obytné městečko pro své zaměstnance, zřídil závodní stravování a první podnikovou mateřskou školku.“

Na vrcholu své slávy vlastnil baron Strousberg po celé Evropě železné a uhelné doly, vysoké pece, válcovny, továrny na výrobu železničních vagónů, tržnice, nemovitosti (pozemky, stavby), a především akcie. Postavil sedm železničních tratí v Německu a položil 1700 km kolejnic v zahraničí. Tohoto „miláčka Německa“ označil ve svém teatrálním a anisemitském projevu Eduard Lasker za „černou ovci národa“.

Plány se mu dařily, neboť místní bohaté lesy mu poskytovaly dostatek dřeva. A navíc hornické práce byly usnadněny vynálezem dynamitu. Není bez zajímavosti připomenout, že poprvé použil Strousberg dynamit právě v Zaječově, na šachtě Artur na přelomu let 1870 – 1871. Výsledkem však byl zavalený důl a jeden těžce zraněný horník. Těžba dřeva byla totiž díky polomům a vichřicím v letech 1866 a 1870 velice vysoká. Bohužel výtěžky z prodeje dřeva nestačily na profinancování jeho dalekosáhlých plánů. V roce 1874 se dostává do prvních finančních obtíží, prodává železo, litinu, rudu i dříví. Svým zaměstnancům neplatí přes 3 měsíce mzdu a náhradou jim vydává poukázky na odběr zboží ze skladů.

Začátkem roku 1874 začal stavět ocelárnu a válcovnu v Kařeze, kde měl vyrábět železniční koleje novou metodou (bessemerování) pro zakázku ve Francii na trati Paříž – Narbonne. Zakázka mu měla přinést zisk 60 milionů franků. Pro financování této akce vydal akcie v hodnotě 8 milionů zlatých, do oběhu jich však pustil 8x více. Narůstající dluhy jej nutily ke korupci na nejvyšších místech. Uchyluje se ke štěpení své firmy. Odděluje menší, nezadlužené, finančně zdravé podniky, na které získává další úvěry od věřitelů. Jeho konec nastává.

Další pohromou pro již vzniklé a provoz zahajující podniky byla obrovská povodeň na Zbirožsku v roce 1872. Ve své publikaci Kulturní obrázky ze Zbirovska píše A. Drachovský:
“Děsného pohledu poskytovalo podmokelské jezero (skalní průrva pod podmokelským mlýnem) za památné povodně r. 1872, kdy prorva skalní vyvrácenými kmeny, připlavenými hranicemi prken, částmi odnesených budov aj. zatarasena, nedovolovala rozbouřeným vodám volného odtoku. Celé toto údolí bylo naplněno vodou po vrchole vysokých jedlí a smrků,. A když v příčné hrázi mocným tlakem a údery vln nová brána rozšířena a prohloubena, tu teprve mohly kalné proudy dále ubíhati“. Tato vlna potom smetla Strousbergovy vysoké pece ve Františkově.

Posledním hřebíčkem do rakve byl projev poslance národně-liberální strany Eduarda Laskera v Říšském sněmu. Tento projev je v Německu stále velice populární a na internetových stránkách je velice často prezentován. Lasker veřejně odhaloval spojení Strousberga se zahraničním kapitálem a nebál se ani otevřeně mluvit o korupci. Jedna pasáž mne však velice zaujala. Eduard Lasker ve svém projevu doslova řekl:
„Jméno Strousberg se stalo pojmem. Každý chce dnes být malým Strousbergem. Ten dbal téměř vždy zákonem předepsané formy. Ale podle zákona citu a lidství jsou však jeho činy zločinem!!“ Tento výrok lze beze zbytku přenést i do dnešní doby.

Eduard Lasker zemřel v Berlíně a je pohřben na hřbitově na Schönhauser Alle v Berlíně v dvojhrobě spolu s Ludwigem Bambergerem, zakladatelem Deutsche Bank a jedním z nejvlivnějších politiků své doby.

A ještě jeden zajímavý výrok. Ten nepochází od nikoho jiného nežli od Bedřicha Engelse. Toho rozhodně nemůžeme počítat k přívržencům kapitalistů. Tedy – tento Bedřich Engels řekl jednoho dne svému kolegovi Karlu Marxovi:
„Největší muž v Německu je bezpochyby ten Strousberg. Ten chlap bude příštím německým císařem. Všude, kam člověk přijde, se mluví jen o Strousbergovi.“

V roce 1875, dva roky po pádu vídeňské burzy, vyhlásil Strousberg úpadek svých závodů a v říjnu téhož roku byl v Petrohradě zatčen, poněvadž v Rusku vydal novou sérii akcií s téměř nulovým krytím a držen dva roky ve vězení pro dlužníky. Na tyto nekryté akcie pak pomocí úplatků vybíral v Moskevské komerční bance milionové zálohy. Následně – v říjnu 1875 - byl i Krajským soudem v Plzni uvalen konkurs i na jeho majetek v oblasti Podbrdska. Tento krok znamenal definitivní konec Strousbergových podniků, ke kterému výrazně přispěly Rotschildovy bankovní domy. Mayer Rotschild viděl v Bethelu baronu Strousbergovi příliš velkou konkurenci. Celkový dluh činil 90 milionů zlatých.

V moskevském vězení sepsal baron Strousberg své paměti pod názvem „Doctor Strousberg und sein Wirken, von ihm selbst geschildert“ (Doktor Strousberg a jeho působení, jím samotným vytvořeno), vydal knihy Fragen der Zeit: Über dem Parlamentarismus (Otázky času: o parlamentarismu) a Über dem Bau des Nordostsekanal (O stavbě kanálu v Baltském moři). V jeho pamětech, které se nesou částečně sebelitujícím, částečně hněvivém duchu, jsem narazil na zajímavé věty:
„Moji lidé na Zbirožsku hladovět nesmějí a nebudou. Taková je moje odpovědnost“. Nebo jeho myšlenka o spekulativním šílenství: „Moji dělníci, kteří si lety našetřili několik stovek tolarů, byly i přes má varování k neudržení. Chudí lidé se zvláštními způsoby téměř stále podíleli na pochybném podnikání.“ V závěru píše: „Neděsím se myšlenkou, jak bez jakýchkoliv příjmů uživit početnou, finančně nezajištěnou rodinu, která byla vychována v blahobytu. Jen bych chtěl žít útěchou, co se mi podařilo, co jsem vytvořil a co jsem – čestně myslící a právně se snažící člověk, jehož úsilí se nepodařilo, ale přesto dojde dobrého konce.“ Myslel to vážně či to byla jen chabá obhajoba?

Je pravda, že při správě Zbirožského panství se Strousberg dopouštěl nejrůznějších přehmatů, zčásti způsobených jeho mnohdy naivní povahou, a zanechal je v roce 1875 ve značně zbědovaném stavu. Na druhé straně není důvod pochybovat o tom, že baron přišel do Čech s těmi dobrými úmysly, které i veřejně proklamoval a že z jeho úspěchu by měl zisk celý region.

Jak to vypadalo v našem kraji po Strousbergově pádu, vykresluje s notnou dávku představivosti Adolf Branald ve své knize „Král železnic“. Nevím, zda bylo např. možné, aby pod dohledem policie drancovali dělníci zámek i luxusní hotel Borek, není pravdou, že v té době stála na nádvoří zbirožského zámku socha granátníka apod. Mohu však citovat z článku „Dr. Strousberg a jeho hospodářství na Zbirohu“ , který vyšel v Národních listech dne 2.11.1875, dva úryvky.

„Se zvláštním pocitem počínám doličovati smutný a v dějinách lidstva bezpříkladný obraz, jejž jsme byli v těchto listech o dr. Strousbergovi a jeho činnosti nastínili. Vímť sice, že hned první mé řádky zničí veškeré naděje tisícův dělníků, řemeslníků a obchodníků, kteří, věříce lživým pověstem, těší se, že podaří se jim zachrániti z obrovského úpadku aspoň nějakou, byť sebenepatrnější částku svého jmění, jež byli – buď poměry donuceni, nebo z přílišné důvěry, lehkomyslně doktoru Strousbergovi svěřili. Avšak trudné poměry, jež panovaly na Zbirožsku od mnoha měsíců, nabyly v několika dnech po vyhlášení konkursu na jmění Strousbergovo takové tvářnosti, že by bylo hříchem nepromíjitelným, otáleti a tutlati dále děsný stav věci.“

„……nic!! Právě tak ničím nejsou ty přečetné třiceti, dvacetitisícové maličkosti, o kteréž zámožnější třída z celého okolí zchudla – jako nejsou nic ta jednotlivá sta, ty jednotlivé zlaté, jichž porůznu hledá ubožák, pozbyvší i domku svého a síňky i chleba i bramborů k nastávající kruté zimě. Byl to švindl velkolepý, srdcelomný. Neopomenem jej dále stopovat!“

A ještě jedna zajímavost. Vídeňský bursovní časopis Börsencourier zveřejnil dne 2. listopadu 1875 seznam dalších Strousbergových věřitelů v článku „Přihlašování věřitelů pokračuje“. Mimo jiné jsou zde uváděni:

„Josef Primek, stavitel, Sbirow 73.260 zlatých
Bratrská pokladna dělníků, Sbirow 106.000 zlatých
Adolf Tassig, Prag 8.000 zlatých
Zadržené výplaty dělníků, Sbirow 185.660 zlatých

K tomuto dni bylo přihlášeno z celého světa 635 věřitelů s pohledávkami 36 milionů zlatých a 74 milionů říšských marek.

Po svém propuštění žil Strousberg od roku 1877 v Berlíně ve velmi špatných podmínkách. Prodal svoji vilu vedle paláce Unter den Linden, závodní koně, cennou knihovnu a sbírku maleb v hodnotě 2,5 mil.marek, aby zajistil svoji rodinu v Anglii. Součástí sbírky byl i vzácný obraz z roku 1872 „Gänserupferinnen“ (Škubačky husí) od známého německého malíře Maxe Liebermanna. Krátce působil jako novinář v časopise Kleine Journal Dosti ostře vůči vlastnímu národu zní výňatek z jednoho z posledních článků, kde Němcům vytýká nedostatek samostatnosti: „….je vlastní Němcům, že se pohybují ve všech poměrech, následují každý podnět a mohou se aklimatizovat v každé zemi.“ Ještě před svojí smrtí se zcela vážně zabýval myšlenkou na stavbu Panamského průplavu a snažil se navazovat kontakty s peněžními ústavy. Marně. Dne 31.5.1884 v ulici Taubenstr. 10, v malém podkrovním bytě své dřívější kuchařky Feidy Steinové, umírá v naprosté chudobě a opuštění. Celou rodinu stihl po svém návratu z Moskvy přestěhovat do Londýna. Pohřben je v nádherné novogotické rodinné hrobce na hřbitově sv. Matyáše v berlínské čtvrti Schönberg. Nad dveřmi hrobky se nachází nápis FAMILIE STROUSBERG a vedle nápisu jsou umístěny šestiboké židovské hvězdy, které kupodivu přetrvaly i období fašismu. Uvnitř hrobky jsou na podstavci tři pozlacené mramorové kříže a v levé části jednoduchý kamenný kříž. Celá hrobka má rozměry7.30 x 3.80 m a je 5.80 m vysoká. V podzemí hrobky, v hloubce 3 m, je umístěna jedna pohřební komora, kde se nachází tři dětské, tři středně veliké a dva obrovské sarkofágy. Zde je pohřben baron Bethel Henry Strousberg se svojí manželkou Mary Ann a šesti dětmi. V městském museu v Berlíně je uložena jeho pozůstalost – rodný list, křestní list, oddací list, členské karty, diplomy a vyznamenání, dopisy, výstřižky z novin – to vše sem darovala Strousbergova pravnučka v roce 1998.

Pro svého syna Arthura, který zemřel v roce 1874 ve věku pouhých 24 let, nechal baron vytvořit nádherný bronzový (původně měl být mramorový) sarkofág. Po Strousbergově smrti byl vystavován na světové výstavě v Paříží, následně pak v roce 1900 převezen zpět do Berlína a nyní je k vidění v červené sloupové hale městského hřbitova Reinickendorf v Berlíně. Na sarkofágu je znázorněn ležící Arthur James (je po něm pojmenován důl v Zaječově), který je objímán ženskou postavou, znázorňující génia smrti. U nohou stojí dvě malé děti.

V pasáži o soše granátníka jsem jmenoval Maxmiliána Hopfengärtnera. Tento železářský odborník, který v roce 1874 byl vedoucím Strousbergovy válcovny v Dobřívě a ocelárny v Borku, byl až do roku 1880 jmenován ředitelem celého podniku. Ale co je nesmírně zajímavé: ve druhé polovině roku 1877 se konaly veřejné dražby zkrachovalých závodů. Poněvadž nikdo nebyl schopen tak obrovský majetek koupit, získala jej vídeňská Hypoteční banka a ta, světe div se, jej téhož roku pronajala Strousbergovi !!! Ten byl tedy nájemcem svých podniků až do roku 1880 a řediteloval zde právě zmíněný Hopfengärtner.

Je paradoxem, že konec podnikání barona Strousberga v našem regionu způsobilo to, co jej sem přivedlo. Totiž železná ruda. Proč? Zdejší železná ruda obsahuje značné množství fosforu a nejvíce právě u nás v Zaječově – 1,6%. Ten musí být při tavení ze železné rudy odstraněn. To baron věděl. Měl na svém panství odborníky, kteří postupy odstranění fosforu usilovně zkoumali. Marně. Příliš pozdě pro Stousberga byla v Anglii patentována metoda neutralizace fosforu, zvaná thomasování a zavedena v kladenských hutích. Stalo se tak v roce 1879 pouhé 3 roky po jeho definitivním úpadku.

Zajímavou úvahu jsem našel v brožurce „Strašické hutě a slévárny“ od Gustava Hofmanna. Píše v ní toto:
„Pohlédneme-li na Strousbergovy plány dnešníma očima, můžeme potvrdit, že reálný byl, zejména srovnáme-li jej s pozdějšími králodvorskými železárnami. Jeho plány však zhatil nejen státní krach roku 1873, ale jeho značná zadluženost, nehospodárnost, mezi níž třeba zařadit i nákladnou přestavbu zbirožského zámku a konečně i nemalý tlak Rotschildova bankovního domu, který měl zájem na likvidaci tohoto nebezpečného soupeře.“

Nás, kteří zde žijeme, může v podstatě jeho podnikatelský neúspěch spíše těšit. Rány, které zanechalo Strousbergovo hospodaření v brdských lesích, byly zaceleny a Podbrdsko se neproměnilo v druhé Kladno nebo Ostravu.

 

3. STROUSBERGOVY AKTIVITY VE SVĚTĚ

Jak jsem již psal, zaměstnával dr, Henry Strousberg ve světě okolo 100.000 pracovníků. Je přirozené, že jeho aktivity byly zaměřeny převážně na Německo. S postupem času však svoji činnost rozšiřoval i do jiných zemí (Čechy, Slovensko, Rumunsko, Rusko, Polsko, Maďarsko), před svojí smrtí přemýšlel i o Střední Americe (Panamský průliv). Pokusím se zkratkovitě popsat některé činnosti, budovy, stavby, o kterých jsem našel podložené informace a seřadit je podle let, kdy vznikaly. Strousberg se nejdříve věnoval Berlínu, kam přišel v roce 1855. Jeho záměr byl jasný – stavět železnice, plány počínaje, přes stavební povolení až po veškeré zázemí okolo nich okolo trati.

1856 – založil Henry Strousberg v Neustadtu na trati Hannover – Bremen první svoji hutní společnost, Neustädter-Hüttengesellschaft. Za zmínku stojí, že topivem ve válcovně kolejnic používal byla rašelina z Porýní, Westfálska a Slezska.

1865 – v Karlstrasse postavil v letech 1865 – 1868 největší berlínskou tržnici. Protože se však tyto haly netěšily nikterak velkému zájmu berlínských obyvatel, prodal je v roce 1874 německému cirkusu Renz.

1866 – Strousberg získal koncesi na výstavbu železnic Varciora – Bucuresti – Braila – Roman a Tecuci – Barlad v Rumunsku v celkové délce 915 km. Koncese byla udělena na 90 let, baronovy náklady byly rozpočtovány na 270 tis. zlatých franků/1 km. Smlouva o výstavbě byla uzavřena v roce 1868 mezi Strousbergem a ministerským předsedou Bratianem. Měla sice přinést Rumunsku hospodářský růst, na druhé straně obrovské finanční zatížení. Trať Bucuresti-Roman byla skutečně dokončena a otevřena 27.12.1870 a Strousberg zde založil svoji společnost „The New Society of CFR Shareholders“ Stihl zde ještě 13.8.1872 slavnostní otevření trati Pitesti – Bucuresti, to však byl konec jeho činnosti v Rumunsku, k čemuž přispěly i židovské nepokoje v Rumunsku, nájezdy bulharských nelegálních skupin a porušení mírové smlouvy s Německem. Stavby dokončila jiná, nově založená, rovněž německá společnost, která zároveň získala tabákový monopol pro Rumunsko.

.

1867 – na světové výstavě v Paříži byl Německem vystavován tzv. Maurský pavilon. Po skončení výstavy jej baron Strousberg zakoupil a chtěl ho umístit ve svém zbirožském zámku. Vzhledem k jeho krachu k tomu nikdy nedošlo. Zakoupil jej korunní princ Ludwig II. a nechal jej umístit do parku ve svém zámku v Linderhofu u Mnichova, kde stojí dodnes.

1868 – v tomto roce začal baron Strousberg stavět na pozemku, který koupil v berlínské Wilhelmstrasse 70, palác Strousberg., který dokončil podle plánů Augusta Ortha v roce 1871. V roce 1874 jej získalo království Velká Británie a palác sloužil jako britské velvyslanectví. Po zhoršení německo-britských vztahů v roce 1913 byl palác až do roku 1920 opuštěn. V tomto roce se sem britské velvyslanectví opět přemístilo. Ve druhé světové válce byl palác téměř celý rozbombardován a proto zde bylo postaveno velvyslanectví nové.

1868– baronova Ostpreussische Südbahn AG otevřela železniční trať Rastenburg – Lyck ve východním Prusku . Tato traˇbyla v roce 1871 prodložena do Prostkenu a o rok později do Bialystoku jako přípojka hlavního železničního tahu Berlín -Varšava – Moskva.

1868 – po smrti George Egerstoffa kupuje baron Strousberg slévárnu a strojírnu Hannoverische Maschinenbau AG v Hannoveru – Linden, bývalé tovární haly Hanomag. V tomto závodě zavedl pásovou výrobu lokomotiv jako první v Německu. M.j. zde vyráběl parní lokomotivy typu „Deister“, „Emmer“ či „Hameln“, které jezdily na německých tratích až do roku 1914. Vzhledem k potřebě pracovních sil postavil zde Strousberg největší německé sídliště pro zaměstnance, nazvané „Malé Rumunsko“.

1869 – Strousberg získal Dortmundter Hütte, AG, obrovskou hutní společnost. Po jeho konkursu zde byla založena Union AG für Bergbau-, Eisen- und Stahlindustrie zu Dortmundt.

1870 – v tomto roce postavil všestranný obchodník Strousberg v Berlíně, mezi nyějšími ulicemi Brunnenstrasse, Husitenstrasse, Voltastrasse a Gustav-Meyer-Allee, první jatka. Sjednotil tím celý berlínský drobný obchod s masem pod jednu střechu a zavedl zde přísná hygienická opatření. Byly zde haly pro dobytek, zvláštní objekty na porážku, prodejny masa. Uprostřed areálu vznikl bursovní dům s restaurací a vodní věž s vyhlídkovou terasou. Práce řídil a projektoval jeho „dvorní“ architekt August Orth. Po dokončení celého areálu byla jatka převedena na Strousbergovu firmu Berliner Viehmarkt AG. V roce 1870 nechal zároveň ve své tržnici a ve svém objektu v Dorotheenstrasse zřídit lidové kuchyně (vyvařovny pro chudé). V roce 1872, vzhledem k finančním problémům, prodal Strousberg svůj podnik firmě AEG.

1870 – Henry Bethel Strousberg získal začátkem roku rozhodnutím uherského sněmu koncesi na stavbu a provoz železnice z Nových Zámků do Komárna a z Nových Zámků přes Nitru a Bánovce nad Bebravou do Trenčína s přednostním právem prodloužení trati do Žiliny. Strousberg však koncesi obratem prodal bankám a pozornost obrátil na Povážskou železnici, která měla vést ze Šaly přes Sereď, Trnavu, Hlohovec a Nové Město nad Váhom do Trenčína.. Po Strousbergově krachu stavbu realizovala společnost Windischgrätz – Breuner.

1870 – baron Strousberg kupuje polské (dříve východopruské) městečko Przybyszewie . Po jeho pádu jej v rámci konkurzu koupil kníže Christian Kraft von Hohenlohe-Öhringe.

1870 – spolu s hrabětem Putbusem a princem Bironem získal Strousberg 18. června 1870 koncesi na stavbu berlínské severní železnice. Měla spojovat Berlín přes Oranienburg, Neustrelitz a Demmin se Stralsundem. Jedním z Hlavních důvodů bylo zásobování Berlína výrobky ze Severního moře. Na financování této akce byly vydány akcie v celkové hodnotě 12,5 milionu tolarů. Stavba však nebyla Strousbergem dokončena. Po Laskerově projevu v německém sněmu převzal stavbu německý stát.

1874 – železniční společnost Strousberg dne 1.5.1874 dokončila stavbu a zahájila provoz na trati Lübbenau – Kamenz a zároveň byl v objektu nádraží Grossräschen zahájen provoz císařské poštovní agentury.

V německých archivech jsou uloženy písemnosti barona Strousberga. Jedná se m.j. jeho korespondenci, obchodní nabídky, kupní smlouvy apod. Z uložených archiválií vyplývá, že Bethel Henry baron Strousberg vlastnil hutě v Dortmundtu, Neustadtu u Rübenberge a v Othfresenu u Lehrte. Jmenovitě: Železárna a válcovna Gustav Arndt Comp. Dortmundt, Společnost pro dobývání uhlí s dílnami Courl, Železnorudné doly v revírech Betzdorf a Kirchen, Hnědouhelná akciová společnost Victoria Berlín, Železnorudné doly Saalfeld a Konitz, Remyšské železnorudné doly Neuwied, Dillenburg, Betzdorf, Kirchen a Daaden, huť Wenden,důlní komplex Hellerthal doly Peter, Streimel, Minerva, Hellmannskaute, Dormann, Guldenhardt, kamenouhelná společnost Novesium s polnostmi u Castropu, železnorudný důl Grodören u Salzgitteru, cechy Glückauf hlubinná těžba a Glückauf zpracování dřeva, cech Rheinland u Ruhrortu.. Dále pak kamenouhelný důl Pauline v Kirchhörde, doly Hombruch I a Hombruch II, dům v Brünningshausenu, celé panství Zbirow v Čechách, cech Hannibal v Bochumi, železnorudné doly u Ibergu a v Gegenthalu v Harzu.

Tento výčet není zcela jistě úplný. Dosvědčuje však, jako obrovské majetky baron nashromáždil a o jaké v krátké době také přišel.

 

4. STROUSBERGOVA ČINNOST V BRDECH

Jak jsem již psal, zakoupil dr. Bethel Henry baron Strousberg dne 11. prosince 1868 zbirožské panství a působil zde do října 1875, kdy na jeho majetek v naší oblasti byl Krajským soudem v Plzni uvalen konkurz. V té době byla postavena zmiňovaná železnice Mirošov – Zbiroh a tímto směrem budeme postupovat při jejím stručném popisu. Trať začínala v kamenouhelném revíru Mirošov, v místech zvaných i nyní Čtrnáctka, severně od města, při silnici na Rokycany. Odtud vedla jižním okrajem Dobříva. Téměř až k benzinové pumpě za Dobřívem není po železniční trati ani stopy. Za benzinovou pumpou, vpravo od silnice, však můžeme drážní těleso objevit. Vede podél silnice, násep se na okraji lesa stále zvyšuje, až u samoty Melmatěj je nejvíce znatelný. Podél silnice pokračuje na okraj Strašic. Zde pod horou Vlč stojí na samotě uprostřed luk domek, nápadně připomínající malou nádražní budovu. Předpokládám, že se jedná o zachovalý drážní domek. Trať vedla dále přes Strašice s odbočkou ke slévárně k dnešnímu čp. 297 (bývalá váha). Železnice vedla Strašicemi, jejich jihovýchodním okrajem, podél lesa a rybníku Tisý k Peškovu dubu před Zaječovem. Jak trať procházela Zaječovem, popisuji podrobněji dále. Za Zaječovem pod horou Hromovka jsou vidět v polích malé zbytky náspů, největší je u malého chovného rybníčku jižně od Olešné. Tuto vesnici trať obešla západně velkým obloukem. Severním směrem pod Olešnou je v loukách vidět opět výrazný zbytek trati. Následoval úsek v lese, který je málo znatelný, spíše jako zářez (úvozová lesní cesta). Hájovna V Dubině je dalším dosud zachovalým strážním domkem. Zde se připojovala odbočka od pily v Kařízku. Zde u nádraží, vedle chatové osady, je rovněž velice dobře zachovalý násep. Od hájovny vedla pak trať okolo nynější restaurace Bouchalka (Tři sudy) k současné železniční stanici Zbiroh, kde dosud stojí bývalý hotel Borek. Kudy vedla další trasa až k hutím ve Františkově, je jen dohad. Jakékoliv zbytky tratě jsou již od hájovny V Dubině naprosto neznatelné.

Jak se Strousbergova činnost projevila v podbrdských obcích?

  • ZAJEČOV – na katastru obce postavil v roce 1873 železniční trať jako součást spojení Mirošov – Kařez. O této trati více v následující kapitole.
  • TOČNÍK – již v roce 1865 zakoupil Strousberg hrad. Ten však ponechal nadále svému osudu, do jeho oprav neinvestoval a po jeho krachu přešel hrad do rukou rodu Colloredo-Mansfeldů. Josef Colloredo-Mansfeld jej zpustošený věnoval při první pozemkové reformě Klubu českých turistů.
  • ZBIROH-FRANTIŠKOV –zde měla být umístěna velká válcovna a pudlovna, jak tomu nasvědčovalo původních 36 komínů. K obsluze závodu byly pořízeny parní stroje, pro dělníky bylo založeno 360 domků podle jednotného vzoru. Některé se zachovaly dodnes pod názvy „Čtyřdomí, Pětidomí, Sedmidomí“. Připravována byla výstavba úřednických bytů, kostela, lázní, nemocnice. Mělo tak vzniknout nové městečko s 5.000 obyvateli pod jménem Strousbergstadt. Dosud stojí u nádraží ve Zbiroze hotel Borek. Válcovna byla v plném provozu, po konkurzu ji v roce 1887 koupil podnikatel Brandeis a přeměnil ji na slévárnu a strojírnu na výrobu obráběcích strojů.
  • KAŘEZ - jelikož bylo známo, že na severovýchodním okraji obce se nachází silná vrstva cihlářské hlíny a Strousberg potřeboval ke svým stavebním záměrům velké množství cihel, bylo zapotřebí zaměnit primitivní výrobu místního cihláře Santnera za velkovýrobu. Z Německa a Belgie byli pozvání cihláři a naše dělníky zaučovali. Poněvadž výroba nestačila potřebám průmyslového kolosu, byla zde postavena ještě tzv. „panská cihelna“.
  • STRAŠICE – v této obci obnovil Strousberg chod 2 vysokých pecí v rámci příprav na zahájení provozu slévárny a válcovny. Zároveň dokončil stavbu železnice v obci jako součást železniční tratě Mirošov – Kařez. Po jeho pádu byly vybudované stavby a zařízení vč. Železnice věřiteli rozebrány. V obci byla jediná část z celé vybudované železnice, která byla v provozu a vozila se po ní železná ruda k továrně. Na místě dnešního čp.297 byla konečná stanice s vozovou váhou.
  • HOLOUBKOV – zde vystavěl Bethel Strousberg v roce 1869 továrnu na železniční vagóny. Po krachu jeho firem přešla na Vídeňskou hypotéční banku, která je pronajala společnosti s r.o. Merores a Hopfengärtner, která zde působila 10 let. V roce 1886 zde byla zřízena výroba celulózy.
  • DOBŘÍV – výstavbu železáren ve Zbiroze a v Holoubkově doplňoval Strousberg stavbami koksoven a pudlovacích pecí na dobřívském katastru . Po jeho krachu byly všechny tyto závody rozebrány a zůstaly po nich jen skrovné zbytky v terénu.
  • KAŘÍZEK – hájovna V dubinách u Kařízku je posledním zachovalým strážním domkem.
  • PŘÍKOSICE – sem byl internován padrťský rodák, havíř a vůdce dělníků proti Strousbergovi Antonín Uxa. Byl zastáncem a šiřitelem socialistických myšlenek na Plzeňsku, v Branaldově románu „Král železnic“ je rozsáhle popisován. V obci mu byl v roce 1974 postaven pomník.
  • MIROŠOV – počáteční stanice Strousbergovy dráhy. Zde mělo být nakládáno kvalitní černé uhlí a převáženo do zbirožských vysokých pecí. V městečku vlastnil baron pivovar, který po jeho krachu připadl věřitelům a následně jej koupil Josef Colloredo Mansfeld st.

5. STROUSBERGOVA ŽELEZNICE V ZAJEČOVĚ

Doslovný přepis záznamu z jednání starosty obce a sousedů, jejichž pozemky dotčeny jsou stavbou železné dráhy v obvodu obce Zaječovské, ze dne 20. února 1873:

„Trať železné dráhy v obvodu obce Zaječovské má od prof. č. 236 až k prof. č. 256 z té příčiny změněna býti, aby ta samá v přiměřené vzdálenosti od šachty Jindřichovské zůstati mohla. Přes tuto část tratě se zvláštní podrobný plán vyhotoví a dodatečně předloží. Tímto částečným přeložením tratě neutrpí ponavrhnuté stavby žádné změny a budou pozůstávati jak následuje:

V prof. č. 242 se směrem zde pozůstávající cesty přejezd v rovné koleji 15 stop široký s oboustranným výjezdem a sjezdem v ten způsob, by spád výjezdu 4 až nejvíce 6“ na sáh obnášel. V prof. č. 242 vystaví se na levé straně dráhy domek pro hlídače. Od profilu č. 243 zařídějí se tangenciálně dva nákladní koleje v dýlce asi 80 sáhů podél šachtu Jindřišského. V prof. č. 247 zařídí se přejezd v rovné koleji 15 stop široký s oboustranným výjezdem a sjezdem a pohodlným záhybem směrem veřejné cesty parc. č. 1201. Na obou stranách tohoto přejezdu zařídějí se spojovací cesty 12 stop široké ku spojení zde pozůstávajících cest parc. č. 1202 a 1203 na útraty podnikatelství dráhy.

V prof. č. 250/251 vystaví se průliv 3 stopy ve světlosti, nápotom v prof. č. 253/254 průliv 2 stopy ve světlost (jeden z těchto „průlivů“ se mi podařilo nalézt, nemohu bohužel identifikovat, který) . V prof. č. 255 zařídí se přejezd 2 sáhy široký s oboustranným výjezdem a sjezdem a pohodlným záhybem. Od tohoto přejezdu vykoupí a upraví se spojovací cesta 2 sáhy široká podél meze parc. č. 749, 750 a 765 až k veřejné cestě parc. č. 1193. Od toho samého přejezdu vykoupí a upraví se souběžná cesta 2 sáhy široká na pravé straně dráhy až k pozemku parc. č. 738.

V prof. č. 262 zařídí se přejezd 2 sáhy široký v rovné koleji s oboustranným výjezdem a sjezdem. Od tohoto přejezdu zakoupí a upraví se 2 sáhy široká spojovací cesta na levé straně dráhy až k veřejné cestě parc.č. 1193. Podle tohoto přejezdu vystaví se též průliv 2 stopy ve světlosti pod dráhu, jakož i pod rampu na pravé straně dráhy. Od výlevu tohoto průlivu zakoupí a upraví se vodoteč 1 sáh široký podél spojovací cesty až k veřejné parc.č. 1193.

Na pravé straně dráhy vykoupí a upraví se od zmíněného přejezdu souběžná cesta 2 sáhy široká až k pozemku parc.č. 721. Ačkoliv trať železnice prvního oddělení až k šachtě Arturově č.prof. 269 ponavrhnuta jest, spojovací křídlo však počínajíc od prof.č. 263 v příštím čase k provedení nepřijde, tak se ukončilo komisionální vyšetřování na konci k stavbě ustanoveného oddělení v prof.č. 263.

Starosta obce Zaječov podotýká, že z veřejných ohledů – co se zájmů obce týká – nic proti založení a provedení vlečné dráhy nemá.

Též souhlasejí nížepsaní gruntovníci s ustanoveními komise, v protokolu naznačenými, a přidotýkají pouze, že sobě vyhražují právo, za každou škodu, kterou by na pozemkách a na svém majetku za příčinou založení dráhy utrpěti mohli, od velkostatku Zbirovského co podnikatele vlečné dráhy náhradu požadovati.

František Procházka, starosta
Jan Kopp, soused
Jan Strnad
Jan Křikava
Anton Huml
Waclaw Huml
Frantiszek Huml
František Kasík
Franz Pelikán
Josef Lehký
Waclaw Čiperka

Tento zápis, týkající se jednání o stavbě železné dráhy v oblasti Horního Zaječova pod Hromovkou, jsem úmyslně uvedl na začátku povídání o Strousbergově železnici v Zaječově. Starosta i sousedé, jichž se stavba tratě dotýkala, se mohli demokraticky vyjádřit k její stavbě. Byly přece dotčeny jejich pozemky a byly samozřejmě i řádně vykoupeny a zaplaceny. To však v zápise není uvedeno.

Na území okresu Beroun a tím i katastru Zaječova vstupovala trať u Peškova dubu za Těněmi. Dub, jehož stáři je odhadováno na 300 let, má obvod kmene 470 cm a je vysoký16 m. Podle pověsti jsou pod ním zakopáni padlí švédští vojáci z třicetileté války. Od dubu vedla směrem k Zaječovu vzhůru přes louku. Stopy jsou dodnes chabě viditelné, pouze jako mělký úvoz , vedoucí šikmo přes louku k lesu. Těsně před lesem po levě straně, díváme-li se od dubu, jsou kamenné zbytky a pahýl uschlého stromu. Zde mohl stát jeden z mnoha strážních domků. Zdůrazňuji mohl, neboť mapy z rokycanského okresu nemám.

Drážní těleso vstupuje do lesa a z vlastní zkušenosti mohu říci, že je to nejlépe zachovaný úsek na zaječovském katastru. Lesem vede odhadem 3 km, jsou zde znát stopy po vytrhaných pražcích (rozteč cca 80 cm), násep je místy až 4 m vysoký. Půjdeme-li po železničním tělese, narazíme na místo, kde se trať větví. Poněvadž šlo o jednokolejku, měly se zde soupravy míjet. Téměř celý zbytek trati je zarostlý křovinami a je velice obtížné jej projít.

Asi po 2 km se dostává trať k pastvinám nad Zaječovem pod Milinu. Zde je celý násep opět skvěle zachován.. Těsně před tím, než trať přejde silnici Zaječov – Olešná (cca 40 m), jsou po pravé straně na louce ostružinami zarostlé zbytky strážního domku. Ty jsou již ve staré mapě zakresleny jako zbořeniště. Těsně u silnice, po její levé straně a vlevo od železnice, na kraji lesa, je zakreslena ještě malá strážní budka. Ta již není k nalezení, stávala zřejmě v místě, kde je nyní velký ostružinový porost. Do tohoto přístřešku měl zřejmě odbíhat ze svého strážního domku železniční zřízenec, pokud se blížil vlak a praporkem zastavovat provoz koňských a kravských povozů po silnici.

Trať tedy přecházela silnici a pokračovala severním směrem k Hornímu Zaječovu. Její zbytek zde tvoří náletovými dřevinami zarostlá mez. Nebylo zde třeba stavět vysoký násep, jen nízkou vyvýšeninu v loukách. Pokud silnici Zaječov – Olešná přejdeme, zaujme nás po levé straně, cca l00 m, výrazný kopeček, tvarem podobný Řípu. Je celý načervenalý a porostlý jen prastarými stromy (třešeň, dub, borovice). Jedná se o vyvážku z dolu Arthur, který stál jen několik metrů odtud jihozápadním směrem. Důl je již zasypán. Ano, to je ten důl, kde Strousberg poprvé použil dynamit a došlo k závalu. Podle vyprávění očitých svědků se zde v padesátých letech 20. století propadla o několik metrů část pole s brambory. Les nad dolem, na úbočí hory Hromovka (577 m.n.m.) je doslova prošpikován jámami, pozůstatky pokusů o povrchové dobývání železné rudy, dle mého odhadu ze 17. století.

Trať pokračuje loukami až k domkům Horního Zaječova. Zde není zachováno téměř nic, zbytky tratě podlehly melioračním úpravám. Zbyl jen malinký kousek uprostřed pole, zarostlý keři. Po pravé straně, směrem k Zaječovu, jsou však vidět zalesněné haldy vyvážené železné rudy. Celá tato oblast je zřejmě pod zemí dosud protkána soustavou důlních štol.

Nad prvním domem Horního Zaječova však trať můžeme opět skvěle sledovat. Řekl bych, že je to opět jeden z nejlépe zachovaných úseků. V drážním tělese jsem dokonce objevil výtečně zachovaný tzv. průliv, který drážní těleso odvodňoval (malá štola pod kolejemi). Průliv je dosud „vyzděn“ kamennými deskami – boky a překlad. Celý tento úsek je značně zarostlý křovinami a těsně přiléhá k zahradám domů Horního Zaječova.

Trať poté ještě několik metrů pokračovala rovně – bohužel v dalších zahradách již po ní není ani stopy - a potom se prudce stáčela vlevo. Na začátku této začátky bylo nakládací depo. Trať totiž vedla níže nežli veřejná cesta. Po této cestě byla ruda povozy přivážena k depu a přesypávána do vagónů. V poslední zahradě za zatáčkou je dobře vidět zbytek tohoto díla. Zatáčka je v terénu – na louce – jen špatně viditelná, násep buď zmizel, nebo nebylo třeba jej vůbec stavět. Někde v těchto místech stál dle zápisu, uvedeného výše, ještě jeden strážní domek. Jeho zbytky jsem však vůbec nedokázal lokalizovat.

Za zatáčkou, když železnice po vrstevnicích obešla vrchol Hromovky, spadá trať po jejím západním úbočí směrem k Olešné. V polích jsou rozesety malé, zarostlé ostrůvky, zbytky drážního tělesa. Dalším, velice výrazným zbytkem trati, je až 6 m vysoká část náspu před Olešnou, za malým pstruhovým rybníčkem. Tento úsek, dlouhý cca 150 m, je dobře viditelný i ze silnice Zaječov – Olešná. Ale to je již jiné katastrální území, nežli Zaječov.

 

6. OSTATNÍ BRDSKÉ ŽELEZNICE

Málokdo jistě ví, že v Brdech vedla nějaká železnice. Pokusil jsem se na předchozích stránkách popsat tu největší a nebýt krachu největšího podnikatelského záměru, i nejdůležitější. Ale přímo v nitru brdských lesů vedly, pokud vím, ještě dvě další, lokální železnice, které sloužily pouze pro přepravu dřeva. Té první se říkalo Kolvínka a té druhé Jordánka a k vyprávění o nich se musíme přenést do 20. století.

JORDÁNKA vznikla v souvislosti s rozhodnutím o zřízení vojenské střelnice v Brdech. Když byl vznik střelnice v roce 1926 definitivně posvěcen. Poněvadž však v té době byly Brdy zcela zalesněny, bylo třeba cílové plochy Brda, Tok a Jordán odlesnit.

Samotná těžba dřeva probíhala po etapách (Tok 1930 – 1931, Brda a Jordán 1928 – 1930). V té době zde bylo zaměstnáno značné množství lidí, ponejvíce pak dřevorubců ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi.

Po této krátké lesní železnici bylo dopravováno dřevo z cílové plochy Jordán v letech 1928 – 1931. Jednalo se o úzkorozchodnou železnici, dlouhou něco přes dva kilometry. Vedla od silnice, průsekem západně od hájovny Okrouhlík (také Zárubovy hájovny) přímo do svahu k cílové ploše Jordán. Dříví se po svozu k hájovně Okrouhlík dopravovalo na pilu Vojenských lesů a statků v Zaječově – Dolní Kvani. Bohužel, z této lesní „miniželeznice“ není zachováno vůbec nic, průsek je bez jakýchkoliv známek této činnosti. A tak, až tudy někdy půjdete na houby, můžete si jen představit, že zde před více než 70-ti lety znělo pískání lokomotivy.

Druhá lesní železnice byla nazývána KOLVÍNKA. Ta vznikla v roce 1941 za mnohem dramatičtějších okolností a v daleko těžší době.

V zimě 1939/1940 se přes Brdy přehnala vichřice a nadělala obrovské škody. V zimě 1940/1941 došlo k další lesní kalamitě přimrznutím mokrého sněhu k větvím a následným vývratům. A jakoby toto vše nestačilo, opakovala se podobná situace i na přelomu let 1941/1942. Pro zpracování dřeva byl v Kolvíně zřízen pracovní tábor, kam byli posíláni pracovníci z Čech a Moravy, tzv. nuceně nasazení ročníků 1921 – 1923. Těžbou dřeva byla pověřena německá firma „Wilhelm Fischer“ s Mörfeldenu u Frankfurtu n.M. Majitelem firmy byl sám Wilhelm Fischer, demobilizovaný německý důstojník, který i podle mínění vězňů, platil za odborníka v oboru těžby a zpracování dřeva.

Pro svoz dřeva z oblasti Padrtě na pily v Mirošově byla postavena úzkokolejná železnice, jejíž jedna větev vedla od Padrtě a druhá z oblasti severně od Teslína. O její postavení a údržbu se starali pracovníci hospodářských čet. Tudy se sváželo dříví, ať už palivové nebo stavební. Jak to v praxi vypadalo? Jeden z vězňů popisuje vlastními slovy svoji činnost takto:
„Když jsme vozili klády, mašina nás dotáhla na kopec, většinou 3 až 5 vozů. Tam nás odpřáhla a jela napřed. Dali jsme jí náskok a pak jsme sami jeli za ní. Muselo se jet takovou rychlostí, aby se celá trať, tj. klesání i oblouk kopce, vyjela. Mnozí se samozřejmě báli a tak posádkami vláčků byli většinou jen ti nejmladší.“ Práce to byla velice nebezpečná a o smrtelné úrazy nebyla nouze. V Mirošovské kronice je např. v roce 1941 uveden zápis, že několik zaměstnanců firmy Fischer bylo zabito při svážení dříví. Těžba dřeva byla ukončena v roce 1944.

Kudy tato železnice vedla? Hlavní větev vedla z Mirošova k Padrti a Zadní Záběhlou. Začínala v areálu pily na okraji Mirošova v nadmořské výšce 473 m.n.m. Pokračovala dále údolím Skořického potoka a stálým stoupáním se vyšplhal až do výšky 532 m.n.m. Zde je také snad nejzachovalejší úsek, násep vysoký 3 m ve vzdálenost kilometru následovalo další stoupání a železnice již byla ve výšce 640 m.n.m. Zde se rozdvojovala. Jedna větev vedla pod silnici u Zadní Záběhlé, druhá k Padrti podél dnešní silnice do Strašic.

Jižní větev této dráhy odbočovala těsně za Mirošovem. Procházela okolo obcí Myť, Štítov a Trokavec. Právě zde jsou drobná torza zemních těles. Trať poté obešla úbočím Okrouhlík a pod Teslíny (bývalým klášterem) stoupala severním směrem ke Kolvínu.

Jak vidět, ani z této lesní železnice nezbylo téměř nic. Zbyly jen vzpomínky těch, kteří na této trati pracovali, několik starých fotografií a téměř neznatelné zbytky tratí. Úvahy o tom, že další malé lesní železnice vedly např. i okolo hájovny Tři Trubky, patří již zcela jistě do oblasti naprosto nepodložených zvěstí.


 
 
  Prameny:
 
1/ Petr Cimala – Seminární práce „Král železnic a Rokycansko“
2/ Jan Čáka – „Střední Brdy-krajina neznámá“
3/ Okresní archiv Beroun – „Zápisy obecního zastupitelstva Zaječov“
4/ Gustav Hofmann – „Strašické hutě a slévárny“
5/ Muzeum Rokycany – „Sborník 6/1998“
6/ Internet
7/ Luděk Hůlka, Dobřív – Colloredo-mansfeldský archiv
8/ Adolf Branald – „Král železnic“
9/ Josef Mašek, Olešná - „Náš kraj – Brdské lesy“
10/ Josef Mašek, Olešná – osobní vzpomínky
11/ Jindřich Švamberk – osobní vzpomínky
12/ Roman Poustka – „Tajemná dráha“, „Po stopách lesní železnice“ – Internet
13/ A. Drachovský - „Kulturní obrázky ze Zbirovska“
14/ W. von Westhafen – „Henry Bethel Strousberg, der Eisenbahnkönig“ – Kreuzberger Chronik
15/ Karel Jindřich, Jana Koutná „Utrpením k vítězství“
Zobrazení: 20345

Komentáře (2)

RSS feed komentářů
...
Mohu-li, rád bych Vám Zdeňku jako jednomu ze zdejších autorů vyjádřil svoji účast, za sebe i za redakci.
Pavel Wünsch , červen 11, 2010
...
Poděkování rozšiřuji i o moji maminku, která se mnou trpělivě i v zimě prochodila část dráhy. Nikdy na to putování s ní nezapomenu, byla nadšená.
Bohužel - dnes 11.6.2010 ráno ve svých nedožitých 87 letech zemřela.
Maminko - nikdy nezapomenu na Tvoje nadšení pro sepsání historie¨Stroussbergovy železnice. Děkuji Ti moc a moc.
Zdeněk Kastner , červen 11, 2010

Přidat komentář

menší | větší
security image
Opište zobrazená písmena

busy
 
© 2017 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů