|
Vojenské (Střední) Brdy jsou pro mne místem, kam vracím každou chvíli. Často se mi ale stane, že mě něčím dostanou. Jako obvykle jsem vyrazil v pátek do Strašic a vzal s sebou svou skromnou fotovýbavu, že udělám tu a tam nějaký obrázek. Počasí tomu moc nepřálo, protože bylo příliš horko a v takových podmínkách se „velká krajina“ moc dělat nedá. To ale vůbec nevadí. Beru s sebou i kolo, ani ne tak proto, že bych tu na něm chtěl nějak moc jezdit, jako spíš proto, abych si urychlil cestu nahoru do kopců a hlavně pak zpátky dolů. Jinak po Brdech moc na kole nejezdím, protože jinak by mi z nich v myšlenkách zbyla jen rozmazaná šmouha a do těch nejkrásnějších míst se člověk s kolem na rameni dostává jen těžko. Ze sobotního východu Slunce nebylo nic, protože jsem ho sprostě zaspal na Koruně, kde jsem v pátek večer tak trochu proti plánu skončil. Vstávám pár minut po úsvitu a těch pár krámů, co nebudu přes den potřebovat schovávám v lese. Sedám na kolo a přes kořeny a dál po cestě to valím na Tok. Na Toku kolo nechávám zamčené a schované. Dál se budu pohybovat jen pěšky, často i v místech, kde je mokro i v dnešním suchu.
Využívám dlouhodobého sucha k návštěvě míst, kde bych jindy musel brodit bahnem, procházím prameniště potoka Reserva ve svazích Toku a dál pokračuji až na vrch Kočka, odkud se stáčím přes Paterák zase zpět na Tok.Chci tady nabrat vodu u lovecké chaty Carvánka, kterou zde lesáci před pár lety postavili nedaleko od původní myslivny stejného názvu. Hluboká studna ve vlhkých místech je zárukou vody. Jenže na chatě někdo je, já budu spát nedaleko a nechtěl bych být nikým rušen. Když ponesu od studny vak s vodou, každému dojde, že budu nedaleko…Nevadí, pro vodu si sjedu na kole, až půjdou spát.To má ale trochu háček. Baterku nemám a kolo hledám evidentně na místě, kde není…Nevadí, jsou to jen dva kiláky tam a dva zpět. Jdu tedy pěšky. Nakláním se do studny a nic. Bude asi trochu méně vody. Lezu do studny a lovím pod sebou. Nic. Slézám o metr dolů a šátrám pod sebou. Nic.Chtělo by to čelovku, nebo baterku. Voda tu je, drobné kamínky, které se uvolňují ze stěn studny dole žbluňkají. Slezu vždy asi půl metru a hmatám pod sebe. Nic. Hlavou mi probíhá tato scénka: Z chaty vyjde myslivec, a na hlavu mi nic netuše hází kbelík na laně…Fakt dobrý. Naštěstí už spí. Pomalu se po hmatu sunu dolů a mám pocit, že studna je bezedná. Konečně voda! Nabírám ji do vaku, ten beru do zubů a lezu nahoru. Jen tak na okraj - o týden později už ve studně nebyla voda vůbec. Vracím na „své“ místo na Toku a jdu spát.
Já jsem spáč jak jezevec! Honem ze spacáku ven! Slunce už je způli venku a já chtěl fotit východ… No nic moc. Je úplně jasno a tak se rudá sluneční koule okamžitě barví do fádní žluté, ve vzdálených údolích se ještě chvíli válí mlha a dálky se postupně začínají modrat. Nechávám foťák na stativu svému osudu a jen se kochám pohledem do kraje. Noční, trochu rušivá světla se ztratila v oparu a vesnice vypadají přirozeněji. Užívám si výhledu a vychutnávám čaj z vody, co jsem ji včera tak složitě získal. Pomalu se zvedám a jdu se podívat na Skelnou Huť, kde už jsem nebyl snad půl roku. Chci si tam ujasnit pár terénních souvislostí. Nakonec se pomalu vracím zpátky na Tok.
Můj plán, dostat se oklikou ke Knížecí studánce se naplnil trochu jinak, než jsem si představoval. Oklikou to bylo, pravda, ale poněkud moc velkou. Kdo zná důvěrně povrch cílové plochy Tok, ten ví o čem mluvím, kdo ne, ten si může představit díry až půl metru hluboké, zarostlé borůvčím, vřesem a někde kapradím do výšky pasu a někde až po prsa. V některých dírách jsou nebezpečně rozšklebené střepiny raket. Dávejte si na ně pozor a nechoďte tu jako já jen v sandálech, ale raději spíš v pohorkách či kanadách.
Po asi 3 hodinách bloudění po okrajových částech Toku v neskutečném vedru jsem přišel na to, že Knížecí studánka je asi o kilometr níže, než jsem si zprvu myslel, a než jsem se k ní dostal, trochu jsem v tom vedru vyschnul. Ale je to dobrý. V dnešním vedru se už vůbec nepotím, není totiž co potit. Vím, že se ke studánce dostanu. A je to jedna z těch, co prostě nevysychají. Zatím zaháním žízeň rozpálenými borůvkami. Aha, takhle jsem to popletl… Mám ji. Voda! Vypil jsem půl litru vody a ihned ji vypotil. Vařím čaj. Postupně 2,5 litru. Liju to do sebe. Slunce se sklání k obzoru a tak se vracím, už poněkud rozumnější cestou na vrchol Toku. Sedám na kolo a během pár desítek minut přistávám ve Strašicích u auta. Škoda. Jak rád bych zůstal!
Text a foto: Michal Toms
 |
