Náhodné obrázky


Pavel Wunsch
Hořejší Padrťský rybník
Počet zobrazení:1730

Dolní Struhy
Železobetonová těžní věž dolu Rudolf (resp. 25. únor)
Počet zobrazení:1816

Jiří Jiroušek
cílová plocha Brda
Počet zobrazení:2770
O Kloboučku | Tisk |  E-mail
Napsal Roman Poustka   
Čtvrtek, 30 prosinec 2010

Sample Image

   Nenápadný, přírodně, krajinně a historicky zajímavý vrch vysoký sotva 704 m n.m. krčící se ve východním svahu Toku. Od Brdy a od Octárny výrazný "klobouk" (odtud zřejmě jeho jméno) v lesnatém širokém údolí, podobně se jeví i z Třemošné, ale od Toku jde jen o jakýsi vedlejší spočinek jeho táhlého hřebene směrem k Ohrádce. Tvarem terénu vrch napodobuje ženské ňadro (o velikosti by se dalo polemizovat), to má však jemnou a hebkou pokožku, což se o povrchu lesem pokrytého Kloboučku rozhodně říci nedá. Zvláště v jeho příkřejších partiích je chůze obtížná všudypřítomným kamenným mořem. Vezměme si tedy pevnější boty a pojďme si jej poznat "po vlastních".

Active Image
Active Image
 

   Kráčíme po úzké asfaltce od Obecnice. V době borůvkové sklizně na Toku bychom tu potkávali množství lidí s všelijakými nádobami důmyslně uloženými v batozích, taškách, ale i na kárkách. Docházíme k asfaltové odbočce pod Tok, dáme se vlevo, přecházíme potok pramenící na suchopýrovém temeni hory. Ani si nevšimneme, že jsme překročili starou panskou hranici a vešli jsme z Dobříše do Hořovic. Stoupáme směrem na Tok, odbočku vlevo necháme zatím bez povšimnutí.

Active Image

   V následném stoupání silničky šplhající se na hřeben Kloboučku, bychom ještě v roce 2005 našli pár exemplářů asi jedinné z brdských orchideí - chráněného kruštíku širolistého. Bohužel se mu stal zřejmě nadobro osudný svoz a manipulace dřevní hmoty z výše položených lesů. Rostl totiž v několika málo exemplářích těsně u asfaltu. Ale zvedněme hlavu, na Brdech jsou ještě jiná místa, kde jej lze pozorovat, byť i tam mu hrozí podobná záhuba.
   Přicházíme na křižovatku s průsekem, řekli bychom spíše s nedávno vyspravenou cestou. Vede doprava a po 700 metrech končí zajímavým schodištěm. Toto schodiště souvisí s Kloboučkem. Spolu s Carvánkou se totiž i samota pod "naším" vrchem, na niž se ještě také podíváme, nachází v historickém území nazývaném dříve "Velká Baština", též Reserva, což ale nesouvisí s potokem stejného jména. Šlo od poloviny 18. století o nevelký ostrov lesů hořovických vklíněný mezi dobříšské. Schody tak vylepšily nejpříkřejší stoupání na spojovací cestě mezi oběma hořovickými záchytnými body. Snad byly vystavěny ve 2. polovině 19. století pro unavené nohy Friedricha Wilhelma, knížete z Hanau, tehdejšího vlastníka hořovického velkostatku.
   Přes hřeben půjdeme rovně, asfaltku necháme zatočit vpravo a po chvilce se ocitneme u Albrechtského potoka (někdy též Albrechtický). Sledujeme-li jeho spádovitý tok dostatečně dlouho, zjistíme, že je jímán a že je jeho voda odváděna k vodní nádrži Obecnice (vznikla v 60. letech rekonstrukcí původního rybníka Octárna) sloužící příbramské vodárně coby jeden ze zdrojů surové vody. Průzkumem náhonu zjistíme, že by si v prvních několika stech metrech umělé koryto odvádějící i menší potok Síťová zpod Třemošné zasloužilo rekonstrukci.

Active Image


   Vystoupáme výš tuše jen dle osamocených balvanů a stoupajícího terénu o poznání příkřejší východní svah vrchu. Ocitáme se pod skalami, které jako by se chtěly schovat, nedávají o sobě skoro znát. Faktem je, že kromě Jindřichovy skály a pár dalších jsou všechny skály na Brdech pečlivě ukryté vegetací a morfologií terénu. Ale skály na Kloboučku tají ještě něco navíc. Je to jejich zvláštní tvar a řeklo by se i zachovalost masy kamene, která sem na Klobouček láká horolezce.
   Údajně jde o 15 m vysoké skály (nikdy jsem je neměřil, ale je to možné...) se stupněm obtížnosti 3-8 (lehké až krajně těžké "bez slovní charakteristiky"). Horolezci tu rozlišují levou tzv. Brdskou stěnu, střední věž a pak pravou část. Prý lze skály ztéci až padesáti různými cestami, také proto jsou dostatečně hustě ozdobeny všelijakými oky a nýty. Vyšplhavší se dobrodruzi jsou pak odměněni skromným leč hezkým výhledem na Třemošnou. Teprve až nahoře si mnozí z nich, kteří přijedou auty často až do nečekané blízkosti skal a kamenného moře, uvědomí, že sem vede i pohodlnější cesta než po laně - od západu po borůvkovém temeni vrchu, odkud je naopak kolmá stěna velkým překvapením pro nic netušícího pocestného.

Active Image
Active Image
Active Image

   Slaníme zpět na pevnou zem a vydáme se mechovou cestou mezi velkými balvany k severu. Po pár stech metrech začne před námi probleskovat ukloněná udržovaná asi 1,5 hektarová louka. Dříve byla bez soliterních stromů. Co tu ale bylo před lety jako dnes, jsou pod loukou staré stromy schované v oplocence, ve které to bují zmlazením. Máme-li chuť si opatrně nenatrhnout kalhoty šplháním přes dřevěnou ohradu a rukávy pak průchodem houštím, budeme odměněni náhlým setkáním se stromovými velikány. Ukrývají se tu velké buky i javory kleny. Našli bychom i obří asi jeden metr vysoký pařez o průměru 1,3m - nemocný buk pokácený v minulém století.
   Když už máme dost proplétání, vyrazíme přes louku na sever, odkud vedou dvě cesty - jedna rovně, druhá vpravo kolem oplocenky, z níž jsme se právě vymotali. Po té druhé cestě půjdeme jen několik metrů, odbočíme vlevo a po pár desítkách metrů nám nemůže ujít mohutné torzo suchého modřínu. Umírající velikán. Je s podivem, že nám bylo někým dopřáno vůbec vidět tuto fázi života stromů - v 99% jiných případů bychom narazili pouze na pařez. Chvíli ustrneme nad tímto řídkým zjevem a opatrně vycouváme, je tu totiž kolem dost vlhko. Sejdeme po opuštěné cestě ještě o kus níž a potkáme za zarůstající křižovatkou další oplocenku. Tentokrát s oboustrannými žebříky, takže s díky za naše už víc nepotrhané oblečení vkročíme do dalšího bukového království.
   Rozestupy stromů jsou tu o poznání větší, zmlazení tu skoro není - asi kvůli hustým korunám mohutných buků a smrků. Jen v nejvyšší části oplocenky, kam může dobře slunce, ale kde se též dobře daří travinám, je hustý porost ke světlu se deroucích listnáčů. Tady dole v temném lese nám to pod nohama praská suchými listnatými větvemi a občas to i zažbluňká, je tu množství pramenů, které se sejdou do několika drobných potůčků. Nacházíme tu krom buků a smrků i dvě velké jedle. Takhle nějak vypadal brdský les před stovkami let? To už jsme ale v nejzápadnějším nejvyšším cípu oplocenky a přelézáme po schůdcích k cestě vedoucí z Obecnice.
   Možná tu potkáme rodinku s dětmi nebo pána s hůlkou. Jinde by nás to možná překvapilo, tady je jejich cíl jasný - jeden z vydatnějších suťových pramenů. Je upraven zřejmě už od roku 1986 (podobně jako její nedaleké sesterské studánky Mariin pramen a Knížecí studánka) do dnešní nedávno zrekonstruované podoby i s malým rybníčkem a stavidlem. Protože je přístřešek studánky doplněn i o lavice a stůl, bývá právě toto místo častým cílem pěších i cyklistů nejen z 2 km vzdálené Obecnice. Je nadmíru pravděpodobné, že k tomuto prameni chodili pro vodu i obyvatelé někdejší hájovny. Její rumiště bychom nalezli jen o pár desítek metrů výše - na malebné maliním a ostružiním zarůstající plošince pod příkrým severním kamenitým svahem. Samota se objevila zřejmě se vznikem oné "Reservy" v hořovických lesích. Jisté je, že ji kartografové zakreslili při 2. vojenském mapování (Jägerhaus). Bohužel je též nad Slunce jasné, že už nadobro opuštěná tu stála naposledy v 50. letech 20. století.

Active Image

   Nostalgicky posedíme, zaposloucháme se do nedalekého bublání rodící se vody. Severní svah nám zaručuje chládek i v největším parnu. Všemi smysly vnímáme pestrost zdejší přírody - od dubů, jasanů, lip a buků až po relativně bohatý bylinný podrost. Všude je znát citlivý přístup lidí. Skoro se nám chce přiložit ruku k dílu. Údajně tu lze najít i lilii zlatohlávek. Ještě se na malou chvíli zamyslíme nad dalším osudem fragmentů mohutného lesa a necháme na sebe fouknout větřík skrze otevřený západní vysoký les, aby nám naznačil, že je čas jít. Jít po cestě, kterou jsme nechali tehdy bez povšimnutí odbočit, vedoucí nad studánkou dál k západu, k asfaltce.

 

Pozn: pro zájemce je k dispozici rovněž starší článek pojednávající o Kloboučku od Martina Adámka.

 

Upozornění:

Území středních Brd je využíváno jako vojenský výcvikový prostor a vstup do něj je přísně zakázán, resp. povolen pouze na speciální propustku (kterou může udělit pouze Újezdní úřad vojenského újezdu Brdy v Jincích). Jakýmkoliv neoprávněným vstupem do prostoru vojenského újezdu na sebe berete riziko finančního postihu . Autor tohoto textu neodpovídá za jakékoliv problémy plynoucí z nerespektování tohoto upozornění.

 

Zobrazení: 11835

Komentáře (4)

RSS feed komentářů
...
To musí být ta protržená hráz, o které píše Roman v článku O vodě, nebo se mýlím? Reserva (nejen) energetické vody pro provozy ve Strašicích...
paw , leden 05, 2011
...
Odkud pochází ona informace o Reservě? Reservoár i reservát bylo lze použít promiscue, ačkoliv zrovna pro nádrž s vodou byl reservoár název příznačnější a používanější, neboť reservát je původně něco odlišného. Ačkoliv nelze vyloučit, že podbrdskému plebsu nešla francouzská slova tak pěkně od úst smilies/smiley.gif. Podle všeho je název "Reserva Bach" velmi starý, ale nechce se mi věřit, že by byl někdo místní miimálně v polovině 18. století schopen takové abstrakce, že by za reservoár považoval území akumulace vod. To svědčí pro nějaký opravdový reservoár, ale ten mi nebylo přáno nikde najít. Rád se nechám poučit.
B.Č. , leden 05, 2011
Reserva
Jj, souhlas a díky, od Reservátu, ale kde ta nádrž byla? Trochu mi to nejde do hlavy... (nebo do Hlavy?.-))
rp , leden 05, 2011
...
Pěkné!

Jen drobná připomínka:
Ad: " ... v historickém území nazývaném dříve "Velká Baština", též Reserva (odtud pochází jméno potoka Reservy - dříve též "Potok od Reservoáru") "

Reserva (potok) byla nazývána "potok od Reservátu", což znamenalo od reservní vodní nádrže (pro strašické hutě ).
Tichošlápek , leden 05, 2011

Přidat komentář

menší | větší
security image
Opište zobrazená písmena

busy
 
© 2017 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů