|
Tato stať nemá být úplným a vyčerpávajícím pojednáním o starých řemeslech, které se pod Brdy do nedávných časů pěstovaly, ale spíš takovým vážným zamyšlením nad prací našich předků. Ať už jde o lesní řemesla nebo o práce prováděné pod střechou, všechny po sobě zanechaly menší či větší stopy.
Všechna řemesla, kterým se budeme věnovat, vzcházejí z lesa, kde je možné najít dřevo (po spálení popel), pryskyřici nebo med. Tyto suroviny byly v minulosti základem pro zrod dovedností, řemeslníků a staveb. Daly nakonec vzniknout celému brdskému železářskému průmyslu jako i jiným odvětvím, jejichž výrobky pomohly nastartovat průmyslovou revoluci, a tím paradoxně umlčet tuto zajímavou historii. Tu mnohde připomínají už jen pomístní jména jako třeba Mourový potok u Zaječova - podle které lidské činnosti byla asi tato vodoteč pojmenována?
Odpradávna se v lesích pohybovali láterníci (z toho láternictví; také sekáči), dnes bychom řekli dřevorubci. V zimě nakáceli stromy. Některé vhodné odvětvené kmeny nechávali jako materiál pro stavby, další kmeny upravili na klády pro výrobu prken (např. pro šindeláře), většinu rozřezali na polena neboli látra pro potřeby uhlířů, sklářů, chalupníků. Jejich práce se hodnotila počtem zpracovaných láter (klády se na látra - 2,39m - rovněž přepočítávaly; "...dřívím na látra děláním se živí" - z berní ruly 1654). Dlouhé dříví a klády nechávali v lesích do jara, kdy dostalo poražené dřevo mízu, tehdy z něho (hlavně ze smrkového a dubového) loupali sekerou a loupákem kůru (odtud loupenictví). Narovnali ji do hromad, kde přes léto vyschla, aby se pak mohla prodat na tříslo pro koželuhy. "Tříslo dělá a do Prahy k prodaji pluje" se uvádí v berní rule k většině rolníků a chalupníků "Městysu Davle". Dubů a dubových lesů bylo dříve znatelněji více, i podle množství jmen v lesích jako Dubina u Skořic, V dubech u Tění, Dubová hora u Oseče nebo Doubrava u Kreslovny.
V létě láterníci dobývali pařezy a na podzim se věnovali probírkám. Byly celé vesnice, které se věnovaly dopravě dříví a z něj odvozených surovin k Berounce nebo k Vltavě (Luhy, Třtí, Višňová, Rybníky). Po řekách pak "handlovali dříví" například lidé z Dobřichovic, Řevnic, Dražetic, Županovic.
Uhlíři (uhlířství) nastupovali do lesů za láterníky, aby na jaře začali pálit své milíře na placech k tomu zpravidla už dávno zřízených a zaběhlých. Výsledkem jejich práce, která je podrobněji popsána zde, bylo dřevěné uhlí, které bylo rozváženo povozníky po celém kraji hutníkům, hamerníkům, cvočkařům a draslářům. K "vsi Dobřív" se v berní rule uvádí: "...lidé všickni při huti železný z platu dříví dělají, uhlí pálí...". Podobný text je připsán také k některým rolníkům, chalupníkům a zahradníkům ve Kvani, Komárově a Dominikálních Pasekách (zde např. Kašpar a Adam Uhlíř). Ke "vsi Vohrazenice" je uvedeno: "...tito lidé všichni z panských lesů a pasek od šedesáti let dědiny zdělaný mají, větším dílem potahy panský chovají a uhlí k hutem železným pánu z platu vozí, dřívím děláním, uhlím pálením a rudou dobýváním se živí".
Sklářské hutě podrobněji rozebrané zde (sklářství), byly životně závislé na dřevní hmotě v podobě drasla a dřevěného uhlí. Produkovaly čisté i barevné, tabulové i lahvové sklo. Po vyčerpání lesů v blízkém okolí sklárny rychle zanikaly.
Spálením dříví v kamnech chalupníků nebo prostým pálením hromad dříví v lesích vznikal popel. Jeho sběrem se živili popeláři (odtud popelářství), kteří obstarávali popel flusárníkům.
Vyloužil-li se ve vodě a přecedil, vznikl louh, velmi silná alkalická žíravina, se kterou již například šlo prát prádlo. Ve flusárnách zpracovávajících popel se dál louh odpařoval, až vznikla tmavá hmota - flus (z toho flusárnictví; popsáno rovněž zde). Tento produkt vyhledávali ke své práci mydláři. Zbylý několikrát přeceděný popel se usušil na slunci a dal se použít jako dobré hnojivo.
V draslárnách se flus dál vypaloval v žáru 800°C díky dřevěnému uhlí, čímž vzniklo draslo (draslářství; též salajka, potaš), modrobílá hygroskopická krystalická látka. Dlužno dodat, že draslárny a flusárny byly často jedním podnikem. Vlastníky byli pánové, obce nebo Židé. Draslo se používalo i k výrobě střelného prachu, ale nejvíc se ho dodávalo do skláren. Největší koncentrace flusáren a drasláren byla na Křivoklátsku. Ve 2. polovině 19. století pro stále častější užívání kamenného uhlí, pro stoupající cenu dřeva a díky nalezení lacinějšího způsobu výroby flusu z melasy přišla doba úpadku a zániku těchto provozů.
Pařezy, kořeny a dřevo s obsahem pryskyřice jehličnanů se hodilo dehtářům k výrobě dehtu. Dehtářství potřebovalo jámy nebo prohlubně v kamenech nebo výchozech skal, na nichž se v jakémsi milíři získával dehet tepelným rozkladem dřeva (pyrolýzou). Výsledkem bylo v tomto případě krom dehtu v jámě i dřevěné uhlí kolem ní. Další metodou bylo vyskládat do pece nálevkovitého tvaru smolné dřevo a po rozehřátí jejích stěn kapalinu sbírat do nádob. Dehet se uplatnil jako impregnace dřeva, kůží nebo lan. Jedna taková dehtárna fungovala několik let u dnešního Strnadova mlýna, kde se vyráběl "dehet a dehtový olej", leč v roce 1913 vyhořela.
Když se pak dehet svařil s tuky, vznikla kolomaz (odtud kolomaznictví) - mazadlo dřevěných převodů. Z každé pece vycházel jiný produkt závislý na tom, kolik a čeho se tam přidalo. Jednu kolomaznou pec je možné vidět nedaleko Kamenného rybníka u Plzně. Jaké asi pece stávaly pod vrchem Pec na pravém břehu Červeného potoka? Na mapách v těchto místech nacházíme názvy "V pecích" nebo "U pecí". Možná s nimi nějak souvisí i pojmenování "Umrlá louka" (též "Na Umrlé") po zaniklé vsi popsané také zde .
S předchozími dvěma řemesly souvisí smolařství. Smolaři získávali pryskyřici drastičtěji - přímo ze živých jehličnatých stromů, nejčastěji samozřejmě z borovic. Vyhlédnutý strom částečně odkornili až na lizinu a do ní vyřezali soustavu kanálků, na jejíž spodní konec připevnili nádobu. Pryskyřici pak rafinovali v píckách nebo na kamnech. Výsledná smola se hodila například pro ševce k impregnaci bot. Po této činnosti zůstalo místní jméno izolované části Strašic. Další smolárna fungovala v blízkosti Obecnice. Doklad o tom, že i v minulosti byly v Brdech borovice doma, máme v celé řadě názvů míst jako jsou "U sosny" u Lázu, Záborčí u Mirošova, Za Borkem u Obecnice, Bor, Na borkách u Jahodové hory nebo i Borovno.
Řemeslo, které využívalo hromadění přírodního bohatství a to prostřednictvím včel, bylo brtnictví. V dávné minulosti šlo o příležitostný sběr medu, vosku a propolisu z tzv. brtí (dutin stromů) lesních včel.
Med je nektar z rostlin (květový med) nebo z cukerné mízy rostlin a stromů (lesní med) předem profiltrovaný mšicemi, v úlu pečlivě schraňovaný, zahušťovaný a konzervovaný. Lze ho vytáčet tzv. medometem (vynález Františka Hrušky v roce 1865). Jde o potravinu vhodnou k léčbě kašle a k hojení ran.
Vosk vzniká z voskotvorných žláz včelích dělnic, které jím staví plásty, šestiboké buňky o průměru 5-7 mm hluboké 10-15 mm. Ty slouží v úlu jako skladiště i jako líheň. Vosk taje při 65°C, ale tvárný je už při 25°C. Vyrábí se z něho svíčky (v minulosti například rodina Havlíkových v Žebráce), uplatnění najde i v potravinářství.
Propolis je pryskyřice ze stromů smíchaná se žlázami včel, kterým dělnice tmelí a zpevňují úl. Používá se k léčbě bradavic a bolesti zubů.
Postupně se lidé naučili divoké včely chovat, vzniklo včelařství. Nejprve brtníci (lidé, nikoliv medvědi) vydlabávali dutiny vysoko do stromů, aby byly uchráněny od útoků zvěře. Brtě se oplocovaly a včelí produkty se vybíraly vykuřováním. V zimě se chránily ucpávkami proti mrazu. Později se zhotovovaly úly umělé - kláty (vydlabané špalky s dvířky) a košnice (koš ze slámy nebo z rákosu, hlavně v Německu). Je zajímavé, že třeba Egypťané zhotovovali úly z hliněných nádob. Z brtnictví toho kromě zdokonalené znalosti včelařství moc nezbylo. Připomíná ho ještě jméno vísky Mrtník.
Jedno z nejtvrdších řemesel bylo cvočkařství - výroba hřebíků. Do Brd se dostalo a zdomácnělo hlavně díky hraběti Vrbnovi (v Hostomicích se toto řemeslo pěstovalo údajně už od 15. stol., v Mýtě od 16. stol.), který během 18. století povolal na svůj hořovicko-jinecký velkostatek znalce tohoto řemesla ze Saska a Bavorska. Lidé v okolí Brd se rychle naučili tuto práci, a tak asi o století později se jí živilo na 1700 z nich. Další lidé jiných profesí tuto dřinu vykonávali v zimních měsících pro přivýdělek.
V drobných dílnách bylo zpracováváno řezané (též stříhané) železo z železáren, později také telegrafní dráty. Metrové kusy se rozžhavily ve výhni z dřevěného uhlí, a pak se ve formách kovaly hřebíky, cvoky nebo cvočky (dle velikosti) nejrůznějších tvarů. V ceníku cvokařského zboží se uvádí různé druhy - podkováky (do koňských podkov), prkeňáky (zatloukací nebo vratové pro tesaře), šindeláky (pro šindelové střechy), břidlicové (pro břidlicové střechy), lištové, pantováky (k přibíjení pantů), laťové, podlahové, plaňkové (pro ploty), rámové, rákosníky (pro připevňování rákosových roštů na stropech), zámkové, nárožníky (k rohovým spojům trámové konstrukce), kolejnicové, potom štempflované, pifle a slovačkové (všechny pro obuvníky do podešví, podkovek a podpatků). Některé výrobky se poté pocinovávaly - například melasové hřebíky používané pro homolové formy do cukrovarů nebo lžíce.
Toto ruční řemeslo obnášelo denně na jednoho cvokaře až 40 tisíc úderů kladivem, což za týden znamenalo asi 10 tisíc hřebíků. Se zvyšujícími se nároky, pod útlakem obchodníků a pro konkurenční boj v tomto oboru vlivem automatizované výroby se začali cvokaři sdružovat do cechů. Zároveň se specializovali na takové výrobky, které bylo složitější strojně vyrobit, a kde byli ještě schopni se uplatnit, například vyráběli kování horských bot pro alpské země. Než definitivně převzaly celou výrobu po 1. světové válce továrny, proběhlo ke konci 19. století několik vln stávek cvokařů. O jedné z prvních (v r. 1866) píše i Jan Neruda "Výlet do kraje bídy".
Jan Čáka píše v knize "Po Brdech se chodí pěšky" (rok 1969) o běštínském Františkovi Havlíčkovi jako o jednom z posledních pěti podbrdských cvočkařů. Řemeslu je dnes sice odzvoněno, ale přece jen se v podbrdských vískách tu a tam ještě najde starý špýchar, veřtat či stará kůlna, kde se zachovalo původní nářadí, pec nebo i tehdejší výrobky. Jeden veřejně přístupný veřtat je v č.p. 74 ve Starém Rožmitále.
Chudý leč šikovný lid si v 18. a 19. století našel obživu v podobě výroby dřevěných figurek - v řezbářství. A nešlo jen o postavičky do betlémů, ale i o poutní zboží jako byly vyřezávané dýmky nebo sochy, které byly pravidelně dodávány zejména na Svatou Horu. Proto nás neudiví, že se výrobci svatohorských Madon a podobných předmětů soustředili do Příbrami, kde jich bylo v roce 1895 údajně sedm. Další chalupy, kde šikovné ruce zakrojovaly nejčastěji do borového dřeva, se nacházely v rožmitálské kotlině - v Bukové, v Nepomuku, v Zalánech, ale například i v Zaječově.
Jedno z řemesel přímo souvisí s rozvojem kamenných nebo později cihlových staveb, je jím vápenictví. Vápno se v Čechách pálilo v pecích už od 10. století, při stavbách klášterů a hradů. V Brdech se objevilo ve větším pravděpodobně kolem 14. století, kdy se i zde začaly objevovat první hrady, kláštery a kostely.
Vápenec se musel nejprve natlouct - lámat kovovým nářadím do placek vhodných rozměrů, které se poté cihlovitě sestavily do jakéhosi iglů s několika vchody. V něm se po vyskládání vápence až po vršek (tzv. hroudí - větší ploché kusy jako poklop) zatopilo na cca 15 hodin. Žárem se materiál vybělil. Aby se vápenec neumazal, musel se dřevěný popel opatrně vyhrabávat ven. Postupně vznikly vápenické jámy zapuštěné do země, kde se lépe "stavělo". Pece pro pálení vápna měly oválný, kruhový a šachtový tvar a měly v průměru dva až šest metrů. Bývaly zdvojené nebo ztrojené, výjimečně bylo na jednom místě pecí ještě víc. Vypálené vápno se muselo nechat vychladnout, a od hroudí se začalo v rukavicích rozebírat a nakládat na vápenický vůz. Další úprava vápna v podobě hašení vodou probíhala přímo na stavbách. V Brdech nám po vápenictví zbylo místní jméno "U vápenice" poblíž Hrachovišť.
Flusárníci svůj flus dodávali mydlářům. Ti vyráběli ve své době mýdla, která se v historických dobách velmi lišila od těch dnešních. Tak třeba Římané se myli přímo dřevným popelem nebo louhem. Znali též očistu v mořské pěně nebo v oslím mléce. Objev pradávného mýdla učinili zřejmě Asyřané, kteří ho znali již před 4,5 tisíci lety. Je s podivem, že okolní svět bez mydlářství vydržel až do 7. století našeho letopočtu, kdy se teprve začalo z byzantské říše mýdlo a znalost jeho výroby šířit dále. Asyřané jej vyráběli z olivového oleje, žíravého vápna a louhu z dřevného popela.
Další přelom týkající se v té době stále nepříliš vábně vonícího mýdla nastal až v polovině 18. století. Tehdy byl objeven proces zmýdelnění hovězího loje žíravým draslem. Pečlivě převařená surovina se pak vylévala do připravených forem, kde dlouho tuhla a schla. Podomácká výroba byla v Čechách skoro v každé chalupě až do doby průmyslové revoluce. Z oblasti Brd je známá mydlárna rodiny Havlíkových v Žebráce. V berní rule je uveden hořovický mydlář Benjamín Šmerhovský.
Abychom popsali využití třísla získaného z kůry stromů loupenictvím, musíme se zastavit u koželuhů. Ti pracovali nejčastěji s hovězí kůží, ale nevyhýbali se ani hadí, kozí nebo vepřové. Kůži prosolili, pak ji vyprali v sudu a nechali zahnívat, aby pustila chlupy. Následně se na špalku oškrabala od posledních zbytků srsti. Tyto odřezky sloužily dále k výrobě klihu pro truhláře a želatiny pro potravinářství. Kořínky chlupů se pak odstranily omykáním koželužskými noži a vznikla tak holina, které se odřezaly nepoužitelné okraje. Nyní přišlo vyčinění kůže mícháním v sudech s tříslovinami (naše smrková kůra, ale i třeba rostlina se jménem škumpa koželužská; koželužství), čímž se kůže zbavila tuku a získala větší vláčnost a poddajnost. Vznikla tak ušeň, která se pak mohla barvit, ždímat, promazávat tukem (aby se nelámala), uhlazovat, natahovat, sušit, aby se dala ve finální podobě dodávat ševcům. Jedna koželužna vznikla na krátkou dobu necelých 3 let také v Jakubském údolí pod Rejkovicemi, aby vystřídala v roce 1818 vyhořelou manufakturu a svým brzkým zánikem umožnila vznik papírny, která okupuje údolí Litavky dodnes. Berní rula uvádí koželuha "Kryštofa Koželuha z Hořovic"
Všechna výše uvedená řemesla byla samozřejmě vázána na konkrétní místo nebo na ucelený region. Byla vykonávána často jako doplňková k hlavnímu zaměstnání v příhodných částech roku. Aby byly tyto práce výdělečné, musely se výsledné produkty dostat k odbytištím a prodat. O to se starala další řemesla, například hokynářství, kterému se věnovaly zejména ženy. Hokyně skupovaly po vsích kdeco a chodily s tím na trhy do měst. Jako hokyně je uvedena v berní rule Lidmila Topinková z Příbramě.
Znatelně větší množství výrobků, polotovarů nebo surovin převáželi formani. Jejich práce (formanství) však byla závislá na stavu cest. A nešlo jen o kvalitu povrchu, nýbrž i o jejich bezpečnost. Podíváme-li se hlouběji do historie, zjistíme, že nejbezpečněji bylo asi za Karla IV., ale i tehdy loupili a přepadávali také šlechtici. Formani už v 16. století tvořili kočovský cech, směli mít nejvýše 3 kotčí vozy, mohli volně obchodovat s koňmi, ale byli povinni půjčovat královskému dvoru koně. V roce 1627 bylo třeba v Praze 41 formanů. Starali se o poštovní dopravu mezi velkými městy. Je zajímavé, že například během třicetileté války byla na čas opuštěna bavorská silnice z Prahy přes Plzeň, Klenčí do Řezna a Augšpurku, a jezdilo se přes Březnici a Nepomuk. V té době se často ztrácely celé vozy i s koňmi. I budějovická pošta mezi Prahou a Budějovicemi místo přes Tábor jezdila oklikou přes Zbraslav, Dobříš a Písek. V berní rule se k roku 1654 uvádí k "Městysu Mýto" forman jménem Andreas Geller.
Co se týče kvality povrchu cest, v polovině 18. století byla omezena váha formanských vozů na 60 centů a stanovena minimální šířka obručí na 7 coulů, byť v cizích zemích jezdily o dost těžší vozy. Už totiž nešlo jen o dopravu pošty, ale i osob a rozličného nákladu. Formani a povozníci (povoznictví) se tak volně přesunuli do role zásilkových společností a dopravců.
Ve výčtu starých řemesel, která jsme před mnoha lety mohli potkat na Brdech, bychom mohli samozřejmě pokračovat. Určitě zajímavé bylo povolání hlídače vody, který měl na starosti mechanickou čistotu vod, aby se neucpávaly jezy, stavidla, česle a náhony vedoucí k hamrům a mlýnům. Každé větší uskupení zejména železářských podniků mělo takového hlídače, a tak si můžeme třeba na Padrti představit nějakého chalupníka, kterak každé ráno a večer obchází tamní hamry a bidlem odstraňuje nečistoty. Také struhy do Březových Hor měly zcela jistě takové hlídače.
Zajímavé byly i některé výrobky, které vznikaly z kuriózních surovin. Tak například některé druhy chorošů se máčely a tvarovaly do jakýchsi kulových vrchlíků, které se po usušení používaly jako trvanlivé nepromokavé klobouky. Mělo to prý jednu vadu - snadno taková přikrývka hlavy shořela.
Pohled na řemesla skrze berní rulu Podbrdského kraje
Jedinečný obraz nám o Podbrdsku mohou dát berní ruly z poloviny 17. století. Tehdy byl kraj velmi zbídačen válkami a nemocemi a mnoho vsí nebo jejich částí zpustlo. Přesto nacházíme v berních rulách stopy po řemeslech napojených na pomalu se rozvíjející průmysl.
Nahlédneme-li například jen do jedné berní ruly, do Podbrdského kraje (Berounského), a necháme-li zatím stranou kraje Prácheňský a Plzeňský, dozvíme se spoustu zajímavých věcí. Kromě některých názvů obcí, které nám mnohdy osvětlí jejich původ a dnešní tvar, se dozvíme jména rolníků, chalupníků, zahradníků a samot příslušejících do konkrétní vsi.
Hledáme-li řemesla, neujde nám forman Andreas Geller z Mýta, koželuh Kryštof Koželuh z Hořovic nebo hokyně Lidmila Topinková z Příbramě. Velmi často je povolání a příjmení totožné (např. jen ve Zdicích figuruje Petr Pekař, Václav Švec, Pavel Kovář, Matouš Pekař, Eliáš Kovář, Martin Švec, Jan Řezník).
K rolníkům a chalupníkům bývají vypsány "handle a živnosti", takže zjistíme, že na Kvani nebo v Dominikálních Pasekách někteří "uhlí pálí z platu k hutem železným". Také celkově ke vsím, městysům a městům jsou často připisovány poznámky platící povšechně k obyvatelstvu a k jeho obživě. Dočteme se tedy také o vsi Dobřívě, že i "...tito lidé všickni při huti železný z platu dříví dělají, uhlí pálí...", podobně i o Komárově. K Ohrazenici je připsáno, že "tito lidé všichni z panských lesů a pasek od šedesáti let dědiny zdělaný mají, větším dílem potahy panský chovají a k hutem železným pánu z platu vozí, dřívím děláním, uhlím pálením a rudou dobýváním se živí". O Obecnici se píše, že "ti všichni mají svý obecní stavěcí lesy a v nich na prodej šindele a sudoviny dělají a odbejvají" (myšleno prodávají, nikoliv, že by to odflákli).
Všechny tyto suroviny pak putovaly k hlavním dopravním tepnám - k řekám Vltavě a Berounce a pak po nich do Prahy nebo ještě dál. A tak "dříví k řece z platu vozí" čteme u obcí Čím, Rybníky, Daleké Dušníky, Luhy, Jelence, Obory, Rosovice a mnohých dalších umístěných na půli cesty mezi brdskými lesy a velkými a splavnými vodními toky. U Štěchovic a Davle se u některých obyvatel dočteme, že "tříslo dělá a do Prahy k prodaji pluje", podobně v Dražeticích. U Srbska pak čteme, že "handl svůj vožením dříví k řece Berounce mají a dříví po vodě do Prahy plavají", nebo u Řevnic a Dobřichovic, že "v dříví po vodě Berounce handluje". Županovice mají připsáno, že "mimo ty nadepsaný handlíře i jiní všichni potah mající dříví z platu k řece vezou a jiní ruční práci v dříví konají". Jak je vidět, brdský kraj byl už i tehdy velmi zaměstnán dřevem a jeho zpracováním. A to ho ještě čekala průmyslová revoluce.
Omlouvám se, jestli jste někteří čekali třeba na hrnčířství, zvonařství, nožířství, pivovarnictví, provaznictví, lesní pastvu, lesní senoseč, plavení dřeva, bednářství, draní peří, pekařství, košíkářství, drátenictví, tkalcovství, vaječkářství, tesařství, kolářství, truhlářství, krejčovství, kamenictví, řeznictví, mlynářství, hamernictví, kovářství, výrobu cihel, rukaviček, octa..., ale měl jsem v úmyslu rozebrat řemesla lesům blízká a spolu související. Je pravděpodobné, že se některým dalším, nejen uvedeným v tomto seznamu, v budoucnu pověnujeme také.
 |
