|
Květnová výprava na cílovou plochu Brda měla za cíl především prohlédnout si na vlasní oči místo, kde do dnešních dnů leží betonové desky, použité jako pokusné objekty při zkouškách odolnosti betonu a pancířů ve stísněné době na sklonku první republiky.
Velmi podrobné popisy historie tohoto místa je možno nalézt na některých stránkách zabývajících se vojenstvím, např. jeden velmi pěkný je na brdy.net. Proto jen ve stručnosti, oč šlo: v roce 1935, kdy Československá armáda stála před zahájením rozsáhlé výstavby pohraničních opevnění, bylo rozhodnuto vyzkoušet technologie, s nimiž se pro výstavbu počítalo (byly odvozeny v nemalé míře od zkušeností francouzských, nabytých při výstavbě Maginotovy linie). Proto byla zadána výroba mohutných betonových desek, kruhového tvaru a více než třímetrových v průměru. Ty byly pak postřelovány z nejrůznějších zbraní které měla armáda k dispozici. Protože odolnost desek byla zpočátku nevyhovující, ve zkouškách se na stejném místě ještě několikrát pokračovalo, navíc se zde testovaly i ocelové pancíře upevněné za tím účelem na mohutné podstavce. Postupně se tu tak nahromadilo několik řad betonových bloků, které svým různým natočením dávají tušit ze kterých míst byla vedena palba. Svým umístěním se pak zařazují chronologicky od prvních sérií testů až po ty „nejnovější“, dá-li se tak hovořit o událostech starých sedmdesát let. (Pozn.: zlatým hřebem zkoušek pak byla stavba celého pěchotního bunkru na ploše Jordán, to jsme však o několik kilometrů i článků dále).
Vyrazil jsem z Malé Vísky, protože jsem chtěl vyzkoušet jinou cestu než tu z Komárova pod Valdek a dále do Obecnice. Hned po startu jsem sehrál pro potěchu lesní fauny tragikomické divadlo, když jsem na první pokus netrefil Jindřichovu skálu, která je přitom od cesty co by kamenem dohodil. Pro cyklisty ovšem tak přímočaře dosažitelná není, protože jsem kolem ní opsal ne úplně krátký a přiměřeně namáhavý okruh. Druhý pokus jsem nechal na jindy, měl jsem vyhlédnuté onačejší cíle než zdejší litinové zábradlí. Již bez dalších experimentů jsem si to namířil na komárovsko-obecnickou silnici, po ní malý kousek směrem na Komárov a pak už doprava do kopce směrem na kótu Baština. Po chvíli jsem potkal odbočku, která oddělovala od "hlavní" silnice směrem doleva. Nadějně stoupala a směr celkem odpovídal, tak jsem ještě jednou pro ten den odložil mapu a dal se po ní. Tentokrát to byla dobrá volba. Po chvíli se stoupání zmírnilo a z tvaru terénu bylo zřejmé že jsem v sedle mezi Baštinou a Hřebeny. Vzápětí se to potvrdilo, když jsem narazil na několik převážně zděných a polovičatě zahloubených pseudobunkrů z doby lidově demokratické armády a vzápětí na házeliště ručních granátů, které se nachází již na okraji dopadové plochy. Pozor, stále funkční házeliště. Jen na málo místech v prostoru jsem měl kdy mírné výčitky svědomí že lezu kamsi do zákazu, tohle je jedno z nich. Dominantou místa posetého střepinami je úkryt po vojensku vynalézavě přizpůsobený z tankové věže.
Zde na okraji dopadové plochy bylo již možné vidět řadu kruhových zkušebních terčů. Už pohled z dálky je působivý, jejich mohutnost však nejlépe vynikne, když se člověk vypraví přímo mezi ně. Jednotlivé bloky nakloněné na tu či onu stranu působí dnes poněkud neuspořádaným dojmem, jsou však jasně patrné nejméně dvě, místy však i četnější řady, mírně prohnuté zřejmě směrem k nejčastějšímu výchozímu místu palby (v takovém místě se skutečně nachází jakési železobetonové základy, s největší pravděpodobností bývalý palpost). V souladu s informací o neúspěších prvních desek jsou tyto nejvíc poškozené, některé až polorozpadlé. Naopak většina novějších je přes jasné následky palby ve velmi dobrém stavu a rozhodně nevypadá na svůj věk přes přesahující sedmdesát let. Povrch kvalitního betonu nejeví přílišné stopy zvětrávání a jen cementové krápníky tu a tam ukazují, že bloky setrvávají ve své poloze již opravdu dlouho. Za povšimnutí také stojí, že zatímco starší desky jsou opřeny o mohutné zemní záhozy či betonové opěry, ty v předních řadách jsou většinou jen volně postaveny čelem ke směru ostřelování. V době, kdy jsem zde byl, zkrášlovalo celé seskupení betonových kolosů několik kvetoucích ovocných stromů, které se uchytily v chráněných mezerách mezi nimi.
Přejezd plochy Brda není záležitost na tři minuty, jde o patrně nejrozlehlejší pláň ve Středních Brdech. Její nejvýše položený konec nabízí pohled na z lesa vystupující Vadek a okolní vrchy, Neřežín s vodní nádrží a také pozorovatelny mezi Hřebeny a Koníčkem. Tato neotřele architektonicky pojatá orlí hnízda sloužila právě ke sledování dopadajích střel. A dost možná stále slouží, protože plocha Brda je stále využívána. Na cílové ploše se nachází několik vraků vozidel rozstřílených k nepoznání, přičemž mnohé krátery v jejich okolí jsou evidentně letošního data. Výskyt zaplavených, zcela zarostlých a obojživelníky obydlených kráterů na těchže místech pro změnu naznačuje, že cíle nezměnily svou polohu již mnoho let. Kromě toho je aktivně bráněno zarůstání plochy. Náletové břízky, které si podmanily některé části brdských holin, jsou zde počlivě vysekávány. Vzhledem k rozloze se jedná o ohromný objem práce.
Na ploše se nachází několik menších betonových bunkrů, z nichž nejzajímavější obsahuje zbytky mechanického zařízení pro pohyb terčů na ploše. Z analogie s jinými podobnými objekty usuzuji na německý původ bunkru a zarezlého soustrojí. Od podrobnějšího pátrání mne odradily typické – bohužel typické – vrstvy odpadků. Příjemnější kratochvílí byly již výše popsané rozhledy z vrchu dopadové plochy. Z Brdy jsem vyrazil po hrubě stěrkované ale jinak solidní cestě směrem k silnici Obecnice-Komárov, tj. napojil jsem se na ni někde v místech označených na mapách jako „U panny Lídy“. Cestu zpátky jsem si zvolil přes Neřežín, mohl jsem tedy zase jednou navštívit Valdek. Stále krásný, ale stále chátrající. Tentokrát to odneslo přes zimu okno, které J. Čáka velmi předvídavě uvedl jako „barometr“ rozpadu již před lety ve známé knize Střední Brdy – krajina neznámá. Míněno tím to, že okno již není oknem, ale jen zubem ve zvětrávající zdi. Kdyby tak Valdek nebyl v zemi zapovězené, tak by se pro něj dalo leccos udělat, ale za stávající situace nevím – nevím :-(. Alespoň jsem nafotografoval to, co zbylo z palácového krbu, byť ono něco je jen o málo více než otisk ve stěnách pláště hradu.
Upozornění: Území Středních Brd je využíváno jako vojenský výcvikový prostor a vstup do něj je přísně zakázán, resp. povolen pouze na speciální propustku (kterou může udělit pouze Újezdní úřad vojenského újezdu Brdy v Jincích). Jakýmkoliv neoprávněným vstupem do prostoru vojenského újezdu na sebe berete riziko finančního postihu . Autor tohoto textu neodpovídá za jakékoliv problémy plynoucí z nerespektování tohoto upozornění.
 |
