Náhodné obrázky


Struhy
Struhy - otisk v rostlinném pokryvu
Počet zobrazení:2388

Brdské osmistovky 2008
poblíže místa letecké havárie
Počet zobrazení:3134

Zdena Bradnová
Neřežínská skála
Počet zobrazení:2307
Hlavní stránka arrow Historie arrow Středními Brdy po stopách starých turistů
Středními Brdy po stopách starých turistů | Tisk |  E-mail
Napsal Bedřich Čížek   
Úterý, 31 březen 2009

V souvislosti s postupným otevíráním vojenského výcvikového prostoru Brdy a se stále se prohlubujícími diskusemi o jeho turistickém a souvisejícím využití, spolu s případnou zákonnou ochranou přírody a krajiny v této oblasti, jsem pojal myšlenku seznámit čtenáře těchto stránek s tím, jak se po Brdech cestovalo v době zřízení dělostřelecké střelnice. Pokud se jednou dočkáme nejhoršího a „Prostor“ bude plně otevřen, mohlo by se uvažovat rovněž o rekonstrukci některých historických turistických tras, protože vedle přírodního bohatství je to také paměť krajiny, co činí Brdy tak zajímavými. Tento historický exkurz si však rozhodně nedělá nárok na úplnost, ačkoliv takový projekt by vůbec nebyl marný, ale je veden spíše snahou obohatit znalosti čtenářů o zajímavé reálie Středních Brd, které jsou již dnes ve valné většině minulostí. Proto například nebudu uvádět některé notoriety, které by v komplexním díle nemohly chybět, a tam kde je to možné, bude uveden odkaz na příslušnou část těchto stránek.

 

Kromě mých stručných komentářů nám hlavním průvodcem bude kniha z nedostižné série Monografií Hořovicka a Berounska, konkrétně díl VII., který společnou prací učitelstva vydal redakční kruh učitelstva za řízení okresního školního inspektora Jindřicha Jůny, nákladem vlastním, tiskem České grafické unie a.s. v Praze, a to v roce 1931. Tato kniha je opravdu vyčerpávajícím popisem turistických tras („tur“) v politickém okrese hořovickém a v jeho přilehlém okolí. Když se podíváme na dnešní turistické průvodce, těžko bychom mezi nimi našli některý tak rozsáhlý, precizně a s opravdu podrobnou znalostí lokálních reálií a krásným slohem zpracovaný kousek.

 

Úvodní pasáž, která předchází popisu jednotlivých tras, se věnuje turistice jako takové a jejím autorem je Karel Dvořák, ředitel městských úřadů v Hořovicích. Již zde můžeme najít velmi poučná slova:

 

Práce dobrá však vysiluje tělo a vyčerpává ducha. Zemdlelé tělo a ochablý duch činí člověka méně odolným, potřebují tedy vzpruhy a občerstvení. K tomu je nezbytně nutno vyprostiti se na určitou dobu z toho co síly oslabuje, a poskytnouti tělu i duši osvěžení…Je třeba odpočinouti si, nabrati nových sil, tak jako parní stroj vlaku nabírá vody, aby mohl vyrobiti novou páru k pohonu těžkého břemene, které vleče za sebou.

 

Jedním z prostředků relaxace je pak dle názoru pana ředitele právě turistika, která je prostředkem mnohostranným, vhodným pro turisty tradiční, tedy pěší („bez zvláštního nebezpečí a bez značných výloh“) i pro takové „labužníky cestovatelské“ jako jsou „alpinisté, kanoisté a aeronauti.“ Možná, že ty značné výlohy bychom dnes trochu revidovali, neboť marketingové strategie outdoorových společností se v nás nepochybně snaží vzbudit dojem, že za posledními ohrazenickými domky nás čeká himalájská vichřice. Ale to už je poněkud jiný příběh.

 

Z řady pasáží můžeme také vidět, jak se na myšlenkách pana ředitele podepsala neklidná doba počátku třicátých let 20. století.

 

Turistika jest však hledaným prostředkem k osvěžení ducha. Je dnes prostředkem daleko hledanějším, protože potřebnějším, nežli bývala dříve – je skoro nezbytností, kterou si vynutila právě rušná doba přítomná…Potřebu tohoto osvěžení a posílení cítíme všichni, a cítíme ji zvláště v dnešní době, kdy náš štvou chvat a shon, kdy jde člověk za svým často pochybným cílem bezohledně přes všecko, i přes mrtvolu člověka, kdy běžnou mincí jest hmota, pod jejíž tlakem se krčí idealismus odkopnut a zašlapán do bláta poválečného poklesu člověka. V době, kdy lidstvo hledá povyražení a povznesení ve vydrážděnosti smyslů do nejvyšší míry, ba přímo do nemožnosti, aby ukojil svou touhu, po rozčilení a sensaci, je nutno uchýliti se k přírodě. Je možno nalézti cestu z příšerných svodů dnešní doby, kdy umřelo nadšení.

 

A to si představte, že se pan ředitel za svého života nesetkal s takovými nešvary jako je televize, čtyřkolkáři, postmodernismus a kolony aut na Padrtích. Dále čteme pěkné pasáže o významu turistiky z hlediska tělovýchovného, vlastivědného, přírodovědného, spolčovacího i z hlediska slušného chování. Ani dobré rady pro cestování samotné nebyly opomenuty: Napíti se alkoholu (i piva) před ukončením denní cesty je tolik, jako zkaziti si celý zbytek dne. Přináší to vždy malátnost a únavu, nikdy posílení nebo občerstvení. Škodí i doušek likéru ráno místo řádné snídaně. S tím nelze než souhlasitSmile

 

Přejděme nyní k samotným Brdům, zejména k těm středním, o nichž pojednává část II. O krásných Brdech, která stručně a v obecných rysech popisuje různé lokality hořovického okresu. Jde o část opravdu velmi poetickou, která stojí za přečtení a svědčí o autorově lásce ke svému (a našemu) regionu. Vybral jsem pro vás některé pasáže:

 

Zříceniny hradu Valdeka vyčnívají z hlubokých lesů na svahu Berance a nedaleko nich leží lesní jezírko s křišťálovou vodou, ve které se mihá plno pstruhů, a se stopami bývalých upravených pěšin jako v parku, odtud pak od splavu podél potoka k Neřežínu romantickým bludištěm můstků přes klikatiny potoka, to už je kus krásné pohádky brdské, která má i svou bílou Paní Lídu, o níž se vám lesní na Valdeku zadušuje, že ji viděl na vlastní oči.

Skalní útvary na Hřebenu táhnoucím se od lesní silničky za hradem Valdekem přes tak zvanou Spálenou myslivnu a končící se Koníčkem nedaleko Jinec jsou obdivuhodné přes to, že na některých místech je velmi těžko slézáme.

Baština Jinecká s pěknou myslivnou jako zakletý zámeček z lesů vystupující je milou idylou brdských lesů.

Nejvyšší obydlené místo v Brdech, hájovna Carvánka na Toku, zve k sobě jako horská chyše na výšinách Šumavy a cesta od ní po skalnatém úbočí Toku k hájovně na Kloboučku zaujme svým krkonošským rázem tak věrným, že se ohlížíme, brzo-li se nám zde objeví plazivá kleč.

 

Následuje část III. Organisace turistiky, která nám, kromě reálií z Klubu československých turistů (naší oblast měla na starosti župa podbrdská sídlící v Rokycanech) a jeho chvály i kritiky (zejména značkařů), poskytuje některé zajímavé informace. Hořovický odbor KČST počítal s tím, že turisté budou do Brd vyrážet i na několikadenní výlety (o tom se ostatně můžeme přesvědčit i v popisu jednotlivých tras) a snažil se proto zajistit možnost noclehů po „ustálení poměrů v Brdech“, čímž je myšleno konečné zřízení cílových ploch, protože pak teprve bude jasné, jaké trasy vyznačit a jaké z důvodu zákazu vstupu na cílové plochy zrušit nebo odklonit. Hořovický odbor vyjednal možnost noclehu v budově bývalé myslivny Jinecká Baština, která „je vyprázdněna a bude obývána jen v době mimo střelbu na střelnici svobodným hajným“. Nevím, proč bylo třeba uvádět, že hajný bude svobodný, ale pravděpodobně ze snahy vyvolat větší zájem ze strany mladých turistek. Co se týče samotné podoby noclehárny „sestává se ze tří místností, z nichž dvě jsou již zcela upraveny na ložnice, jedna pro ženy, druhá pro muže, třetí pak bude zřízena na jídelnu. Je tam celkem zatím 19 lůžek. Noclehárnu obstarává lesní zřízenec, jenž v myslivně bydlí.“


Část IV. nás seznamuje s cestováním po Brdsku a rozděluje tento region pro potřeby průvodce na několik částí. Jak tedy vypadalo cestování v Brdech v té době? Opět několik vybraných pasáží:


Je pravda, jsou Brdy neupraveny, čímž zůstávají pozadu za jinými krajinami, které se nemohou ani zdaleka jim rovnati, nejsou ani tak vypraveny, aby mohly turistu na delší dobu k sobě připoutati a pohostiti, ale tato nepohotovost je zaviněna jenom malou účastí turistů.


Autor má za to, že cestování po Brdech je trochu jiného rázu než v případě pohraničních hor, kde turista jde z místa na místo třeba po několik dní a přenocuje pokaždé jinde. Brdy mají ovšem tu výhodu, že lze dojet do jednoho (civilizovaného) místa, odkud lze podnikat jednotlivé výlety. V Brdech se rovněž nedá zabloudit a pokud už se ztratíme, je třeba držet rovný směr, který nás vždy zavede do obydlené oblasti. Velmi pěkná je poznámka o tom, že Brdy se hodí spíše k toulání a že hořovický odbor KČST případné zájemce rád naučí „toulati se přírodou.“


Jsouť Brdy málo dosud známy, a to je vada turistiky. Řekli bychom, že jsou opomíjeny, snad pro svou značnou blízkost Praze, ale snad ještě více proto, že málokdo ví o nich tolik, co ví o Šumavě nebo Krkonoších…Brdy jsou pro vás právě proto výhodné, že jízda do nich dlouho netrvá a nestojí tolik peněz. Co nespravíte za jednu neděli, uděláte druhou, třetí atd. – do sytosti.

Brdy byly málo známy až skoro do poslední doby. Vzbudily trochu více pozornosti teprve, když se rozhlásilo, že zde bude vojenská střelnice a že vstup do nich bude omezen. Boj, způsobený některými odpůrci střelnice, byl příčinou, že si turisté začali Brd více všímati.

Cestování po Brdech je v celku snadné, poněvadž spojení je poměrně příznivé a cesty všude dobře schůdné, bez zvláštního nebezpečí přes to, že ráz Brd je horský. Podnebí je tu sice dosti drsné, není pro lidi trpící plicními chorobami. Hlavně je tu svěží, čistý vzduch, nepokažený kouřem a škodlivými výpary, prosycený neporušenou vůní lesů a je zde zaručeně vždy klid, hluboký klid, jaký se jinde sotva najde.


Vedle popisu jednotlivých druhů spojení (dráha, autobus, automobil) můžeme najít také informace týkající se stravování.


Jídlo musí vzíti s sebou na cestu každý, kdo se vypraví do lesů brdských na celý den, a kdo jde žíznivec po vrcholcích nebo hřebenech brdských, musí míti i vodu, neboť té ve vyšších polohách vůbec není. V hájovnách nebo myslivnách se soustavně neprodává nic, ale dostane se tam přece kousek chleba s máslem nebo vejce, k pití mléko, ač ne vždycky kravské, někde též obyčejné lahvové pivo. Voda je všude výborná a možno se napíti bez obavy z každého pramene v lese (nikoli z potoka).


Závěrem úvodní částí je pojednáno o vojenské střelnici, o důvodech pro její zřízení a o režimu, který se v rámci jejího území zavádí. Do doby zřízení střelnice respektovali majitelé velkostatků pohyb turistů na území Středních Brd, ale po zřízení střelnice se inspirovali postupem vojenské správy a začali za vstup mimo lesní cesty vyžadovat poplatek. Vstup je zcela zakázán na cílové plochy, které jsou ohrazeny zdmi z naskládaných kamenů nebo obehnány příkopem. Pro případné zájemce o dělostřelectví je uvedeno:


Střelbu možno dobře pozorovati s vrchu Miliny nad Sv. Dobrotivou nebo také s vrcholku Berance nad hradem Valdekem, ale není viděti nic jiného nežli dopadání střel, vlastně jen zaprášení po dopadlé střele. Dělostřelectvo samo je v lesních úkrytech, kde ho není viděti. Místa na ploše cílové, na která se má stříleti, jsou vyznačena nataženým bílým plátnem, pro pozorování střel jsou zřízeny u ploch cílových zvláštní pozorovatelny (rozhledny), nad cílovou plochou vznášejí se letadla, která dávají dělostřelectvu potřebná znamení.


Na rozdíl od předchozích dob, jak jsme uvedli výše, je nově třeba pro vstup mimo „volné“ lesní cesty povolení od příslušné lesní správy (za 10 kč), které ovšem platilo pouze pro její obvod. Nejistota panovala v tom, jaké cesty lze ještě považovat za volně přístupné a jaké nikoliv. Také praxe velkostatků ohledně vstupu byla nekonsistentní.


Pro informaci turistům je otištěna Směrnice pro vstup do vojenských lesů v Brdech vydaná správním odborem vojenských lesních podniků brdských a dále bezpečnostní vyhláška okresního úřadu v Hořovicích. Ve Směrnici je mj. uvedeno, že evakuované budovy Bor a Jinecké Baštiny pronajme ředitelství vojenských lesních podniků KČST, který je upraví na noclehárny. Podle názoru KČST ovšem není třeba na Boru noclehárnu vybudovat, neboť je příliš blízko Padrti, kde je nocleh možný. Vojenské pozorovatelny jsou přístupny pouze držitelům příslušných povolení a na vlastní nebezpečí.


Velitelství střeleckého cvičiště uvolňuje přístup na pozorovatelny, které jsou již hotovy, a to na Jordáně kota 834, u Křížku (Těně) kota 653, na Beranu kota 686, všecky s výhradou, že bude vstup do prvého patra pozorovatelny uzavřen dveřmi, aby se zabránilo zúmyslnému poškozování pozorovatelny. Jednotné klíče od těchto dveří budou dány odborům KČST v Hořovicích, v Příbrami a v Rokycanech k dispozici. Za stejných podmínek bude uvolněn přístup do pozorovatelen, které patrně budou ještě dále postaveny, a to na Koníčku, na Kloučku a po případě i jinde…Vojenská správa neručí za bezpečnost stavby ani za její udržování v řádném stavu. Během jara r. 1931 budou u pozorovatelen na Jordáně a na Beranu postaveny menší útulky pro turisty, provedené na způsob jednoduchých besídek, které budou návštěvníkům dány zdarma k dispozici pro odpočinek.


Autor tuto pasáž uzavírá optimisticky, neboť podle něj turistika v Brdech bude sice částečně omezena, nebude však zcela znemožněna, o čemž byl KČST ujištěn z míst nejvyšších.


Nyní se již vydejme po samotných trasách – turách v průvodci popisovaných. Zaměřím se pouze na nejzajímavější lokality Středních Brd a uvedu opět ty nejzajímavější pasáže a informace, které se jich dotýkají a o nichž si myslím, že by čtenáře mohly zaujmout. Za výchozí bod všech tras autor samozřejmě patriotsky zvolil město Hořovice.

 

 

1. Hrad Valdek


Ano, kdo z milovníků Brd by ho neznal. Na těchto stránkách je o něm pojednáno v tomto článku, o jeho okolí pak zde. K Valdeku bylo možno jít z Hořovic:


(i) po zelené značce přes les Jalovčiny a Jedovou horu (trasa zvaná též „cesta k dubu“, díky oblíbeného dubu nedaleko rybníka Noviny). K Jedové hoře je uvedeno:


V nejvyšším bodě od cesty přes mýtinku vpravo jest táhlý vrch Jedová hora (530 m), na jejímž jižním svahu bývaly doly na železnou rudu, dnes opuštěné, po nichž kromě zasypaných, již nepatrnými nálevkovitými jamami patrných šachet není ani stopy. Jediný důl je nezasypán, a to z nedávné doby, kdy komárovské železárny, když prodaly své doly Hroudu u Zdic, činily na Jedové hoře pokusy s obnovou dolů, leč marně. Začatá šachta je nedostatečně přikryta a ohrazena zábradlím, nutno tedy dáti pozor, jestliže se sem podíváme. Ruda byla prostoupena hojně rumělkou a barytem a z rumělky se vyráběla ještě v letech šedesátých rtuť. Již v polovici 16. stol. Se zde říkalo „Giftberg“ a toto jméno má dodnes přes to, že někteří ji jmenují horou Dědovou, prý po horském pověstném dědu, jenž pánům valdeckým a komárovským ukázal rudu v zemi ukrytou a tak dal původ pozdějším dolům komárovským.


Podle názoru autora ovšem Jedová hora za odbočku z hlavní cesty nestojí, neboť kromě odvalů kamení po rudách do červena zbarveného a kromě několika jam a nedokončené štoly výše již zmíněné není tu nic viděti. Zajímavá je informace, že počátkem 20. stol. zde byly k vidění opuštěné rozpadající se důlní budovy.


Všechny cesty vedoucí na Valdek, který pak v případě dalších (a delších) tras tvořil jeden z hlavních bodů a na tyto počáteční trasy bylo později v průvodci okazováno, zmiňují samozřejmě valdeckou myslivnu, o níž se můžeme dočít:


V myslivně dostaneme občerstvení, ve dvoře jejím je výborná pitná voda. Hrad je proti myslivně přes silnici za kruhovitým volným prostranstvím v lese; se silnice viděti jeho zdi průsekem, jenž byl pro pohled na hrad vysekán. Hrad je přístupný kdykoliv, vstupné po 1,20 Kč za osobu, průvodce není. Klíče v myslivně na požádání.


(ii) po zelené, červené a modré značce přes obec Podluhy, les Koberov a hájovnu Krejčovku. Tato trasa vedla před populární rozcestí Na Mařeně, kde se stýkalo hned několik turistických značek. Toto rozcestí leží nedaleko odpalovací pozice Sýkorky na silnici Ohrazenice – Krejčovka mezi odbočkou na Křešín a na Hrachoviště.


Silnice naše stále stoupá a vyvede až k hájovně Krejčovce, jež stojí v nejvyšším místě silnice na křižovatce silnic. Jsme již ve výši asi 600 m, lesy mají už ráz čistě horský; jdeme-li touto cestou v zimě, vidíme krásné scenerie, jaké jen dovede příroda a napadlý sníh vykouzliti. Zde možno i lyžařiti.


(iii) po červené, žluté, modré značce a neznačené trase přes hájovnu Krejcárek a Neřežín popř. od neřežínského mlýna po modré značce romantickým údolím Červeného potoka.


(iv) po červené a modré značce přes Hrachoviště a Krejčovku. K dnes již zaniklé vesnici Hrachoviště je uvedeno, že zde žije 78 obyvatel, je zde jeden hostinec (ovšem pouze pivo, bez noclehu) a další vymoženosti jako jsou pošta, telegraf nebo lékárna.


(v) zelené a modré značce přes Felbabku a Krejčovku.

 

 

2. Jinecké hřebeny


Několik tras je doporučeno také do obce Jince. Vybereme dvě nejzajímavější:


(i) po modré, zelené a červené značce z Hořovic přes Podluhy, les Koberov, Krejčovku odtud na Hřeben, Koníček a dále do Ohrazenice. Zde nacházíme další zajímavou informaci ohledně hájenky Krejčovky: Za hájovnou kousek cesty od silnice vlevo, avšak ve směru této silnice, vede lesem pěšina ke studánce s výbornou pitnou vodou, přikryté příkrovem, asi 2 min. od hájovny…Pozor! Nedaleko za hájovnou u samé silnice je také studánka, ohrazená zábradlím, ale z té se píti nedá. Trasa dále od hájovny vede po dnešní klasické cestě od cílové plochy Brda ke Krejčovce a vine se točitě po úpatí Hřebenu (717 m) (autor nazývá Hřebenem vrch Pec – pozn. B.Č.) až na jeho sedlo, kde bývala dříve panská (velkostatku hořovického) hájovna, jež vyhořela a po níž jsou tu ještě stopy, zbytek sklepa a stromy se znatelnou zahradou; nová hájovna nebyla zde již vystavěna, nýbrž dole pod Hřebenem při silnici. Tomuto místu se říká Na Spálené myslivně. Autor si pochvaluje zvláště zimní scenérie tohoto místa. Od Spálené myslivny bychom se neznačenou lesní cestou vedoucí na jih dostali k okraji cílové plochy Brda stejně jako dnes. Popisovaná trasa ovšem pod sedlem uhýbá doprava a jde po svahu Jineckých hřebenů na Koníček, kde je uváděna vysoká vojenská rozhledna s báječným výhledem. Jako alternativa pro odvážné a zkušené turisty je nabízena také cesta od Spálené myslivny po hřebeni Jineckých hřebenů – nutno jíti jenom lesem a po balvanech, při tom ovšem vyhýbati se skalám. Značená cesta pak dál pokračuje přes samotu Luh a podél potoka Ohrazenického do Ohrazenice a do Jinec.


(ii) po zelené a modré značce přes Koníček , Brdo, Slonovec, Klouček, Slonovecký potok a Královky. Tato trasa vedla z Podluh na rozcestí Na Mařeně, ale neuhýbala na žádný z dnešního pohledu hlavních tahů, nýbrž vedla lesem přímo na Koníček. Zajímavá je informace, že po sestupu z Jineckých hřebenů do údolí Ohrazenického potoka, bylo možné přejít po lešení lom vojenské správy. Trasa pak pokračovala po hřebeni Brda podél hranice okresu na Slonovec a stoupáním na Klouček, opět s vojenskou rozhlednou. Pro úplnost lze dodat, že zelená od Sádky dále pokračovala do Drahlína a od modré se za Kloučkem oddělila červená, která vedla do Čenkova.

 

 

3. Svatá Dobrotivá, Tři trubky, Jordán a spol.


Jednou z oblíbených výletních destinací hořovických turistů bylo i poutní místo Sv. Dobrotivá. Kromě tras vedoucích přes Osek, Komárov, Zaječov, Neřežín apod., které neprotínají území vojeského výcvikového prostoru, ačkoliv trasa vedoucí před Hvozdce, Mrtník a Malou Vísku nabízí jistě zajímavé pohledy, můžeme upozornit na tyto:


(i) po červené a žluté značce přes Krejcárek, Neřežín, Malou Vísku na rozcestí Bílý křížek a odtud po modré přes Dolní Kvaň.


(ii) po zelené na hrad Valdek, dále pak po červené a žluté k Bílému křížku a odtud po modré přes Dolní Kvaň. Tato trasa byla opravdu zajímavá, neboť od hradu sestupovala přímo přes kamenné moře směrem k Červenému potoku a dále na Jindřichovu skálu.


Stojíme na temeni značně vysoké skály s romanticky rozervanými útesy balvanovitými, která má strmý, kolmý sráz do kamenné ssuti, značně po lese rozběhlé. Nedovedeme skoro ani pochopiti, když jsme sem šli skoro po rovině, že tu najednou může býti pod námi tak hluboká propast. Kdo nemá závrať, může přelézti zábradlí a s okraje skály podívati se dolů – než pozor! stěna padá kolmo.


(iii) od hradu Valdeka po zelené značce na Jineckou Baštinu a odtud po modré na Bílý křížek a Dolní Kvaň. Nedaleko za odbočkou k Jezírku pod Valdekem upoutá pozornost po levé straně část lesa, která dělá dojem bývalé zahrady. V tomto místě se říká Na Umrlé; stávala zde vesnice Sedlice, dnes docela zmizelá. V Schallerově Topografii z r. 1788 mluví se ještě o vsi Umrlé a 2 chalupách.


Trasa dále vedla kolem bývalé polohy myslivny Jinecké Baštiny („Na Staré Baštině“) k nové Baštině Jinecké („Na zámečku“) s výbornou pitnou vodou ve dvoře myslivny. Odtud pak vpravo k Paní Lídě.


Když vystoupíme na nejvyšší bod silnice okresní, octneme se u samotného košatého dubu na kraji mýtiny při silnici; na dubě je obrázek a proti dubu pod svahem silnice na druhé straně je studánka, kde se říká u Paní Lídy, na speciálce označené „Pana Litá“. Do studánky házejí poutníci, chodící tu kolem na Sv. Horu, dřevěné křížky, aby zvěděli, kdo z nich do roka umře (komu se křížek potopí). Někdy vídáme spoustu křížků rozházených okolo studánky i plovoucích po vodě její…autor nám sděluje také tajemství, jak proroctví obejít: Vyhledej si ke zhotovení křížku dřívka naprosto suchá, neboť, máš-li dřívka mokrá, čerstvá, potopí se ti křížek vždycky.


(iv) k právě uvedené trase můžeme ještě přidat jednu rovněž zajímavou vedoucí z Hořovic do Mýta a to přes Valdek a Jineckou Baštinu, jak uvedeno u předchozí trasy a dále po zelené směrem na rozcestí pod Tokem („U Třech fořtů“), pak po modré po Aliance ke Třem Trubkám a nakonec po červené do Mýta. Alianka byla na svém počátku vybavena závorou a nápisem „Soukromá cesta“. Značená trasa (autor uvádí červenou značku, nicméně na mapě jde o modrou) nevedla po serpentinovité Aliance, ale přímo lesem nahoru. Minula Mariánskou studánku, nad níž se zdvíhá pěkný dřevěný stánek se stříškou. Ve studně je výborná pitná voda a místo se hodí velmi dobře pro odpočinek. Jsme v hlubokém vysokém lese s mohutnými stromy, které nám svým šelestem ve vrcholcích přejí dobrou chuť k přesnídávce. Od studny se vrátíme několik kroků, abychom pěšinou stoupali dále kolem dřevěné boudy.


V sedle Toku odbočuje cesta k hájovně Carvánce (zelená značka), trasa vede dále k přes známé rozcestí „U Bártova Dubu“, přes další rozcestí značených cest (červená vpravo směr Jordán, vlevo myslivna Tři trubky) k tzv. Anýzově boudě („Arbeiterbaude“). Ocítáme se v rozkošné krajině. Potok se tady vine klikatě, silnička jej několikráte přechází po zděných můstcích, les tvoří tu hned nádherné partie, rovné nejkrásnějšímu parku anglickému, hned zase divoké a temné scenerie hlubokých lesů s vysokými mohutnými stromy, pod kterými si potok Reserva hlučně tekoucí razí cestu, tvoře krásné partie vodní. a pokračuje kolem věžičky rokycanského vodovodu, napojuje se na tzv. Vojanovu stezku vedoucí k zámečku Tři trubky. Na tomto rozcestí stál ukazatel vzdáleností (Příbram 18 km, Strašice 5 km, Mýto 11 km). Kousek za rozcestím odbočuje cesta vpravo, kterou předělávají na vojenskou silnici na Padrť, červeně značená tzv. Cesta R.R.Hofmeistera. Zde končí žlutá značka a mění se na červenou vedoucí odtud až do Mýta. Co nám průvodce říká o zámečku Tři trubky:


Býval to až do záboru vojenskou správou hezký zámeček colloredo-mansfeldský, ve kterém byly nahromaděny podobné sbírky lovecké jako v loveckém zámečku švarcenberském na Hluboké, zejména však překrásná sbírka parohů jeleních. Zámeček býval dříve přístupný turistům dnes se do něho nesmí; není tam také nic viděti, poněvadž sbírky tu nejsou. Je to přímo idylické zákoutí v klidné tiché přírodě brdské po průchodu divokými partiemi horskými na Toku, zákoutí položené v krásné romantické kotlině pod Třítrubeckými vrchy. (715 m vysokými).


(v) s touto trasou souvisí také trasa z Hořovic přes Krejcárek, Mrtník, Chaloupky, Horní a Dolní Kvaň vedoucí přes cílovou plochu Jordán, Anýzovu boudu a zámeček Tři trubky do Mýta. Trasa byla až k Anýzově boudě značená červeně, pak pokračovala stejně jako trasa předchozí. Její část vedla podél nově zřízené cílové plochy, na jejímž okraji stojí hájovna Hořovická Baština, k níž ovšem díky existenci cílové plochy byla cesta zakázána a byla již postavena hájovna nová (s největší pravděpodobností hájovna Okrouhlík), kolem níž také vede trasa, kterou nyní popisujeme. V rámci této trasy by možné podívati se také trochu do lesů jordánských, které za podívanou stojí, neboť jsou to pravé horské lesy brdské. Popis této trasy je dosti složitý (a bylo by asi dnes velmi obtížné ji rekonstruovat), z čehož lze soudit na to, že ještě nebyly zcela dokončeny všechny vojenské silnice v této lokalitě (a po těch které dokončeny byly trasa stejně nevede), a že ráz zdejších lesů byl opravdu pralesní. Jordán je po většině velmi bařinatý, na jeho svahu k Toku býval les, zvaný Houpák, dnes skoro celý vykácený, kde byly bařiny značně hluboké; lesnímu na Hořovické Baštině tu jednou zapadla celá kráva, že ji musili provazy vytahovati. Na vrcholu Jordánu stála vysoká vojenská pozorovatelna. Na tuto můžeme vystoupiti, ač je výstup zakázán, ale vystupujeme na vlastní nebezpečí jako vůbec kráčíme těmito místy na vlastní vrub, neboť vojesnká správa nebéře žádnou odpovědnost.

 

 

4. Padrť


Jak víme, obec Padrť nebyla původně součástí dělostřelecké střelnice, její vysídlení a konečnou likvidaci přinesla až léta padesátá. Díky její výhodné poloze skoro ve středu brdských lesů a zejména existence dvou dnes už světoznámých rybníků samozřejmě nemohla zůstat bez povšimnutí tehdejších turistů.


(i) jednou z tras této oblasti byla ta vedoucí od Anýzovy boudy po červené značce kolem myslivny Tři trubky, v jejíž blízkosti křižovaly žluté značky již zmíněné Vojanovy stezky vedoucí sem od Příbrami přes myslivnu Bor. U myslivny Tři trubky se nacházelo klíčové rozcestí, na němž pro nás byla vybrána ze všech cest ta horší, vedoucí úpatím Kočky (která ovšem byla bez výhledu, stejně jako blízká Chocholatá skála, takže nebylo třeba k nim odbočovat). Pro případné zájemce o tuto cestu a čtenáře originálu upozorňuji, že autor z nějakého důvodu zaměňuje Přední a Zadní Záběhlou! Také se zde hovoří o boudě Václavce, ovšem míněna tím je lokalita Na Rovinách. Co nám autor sděluje o samotné Padrti? Že má 313 obyvatel, 4 hostince, z toho tři s noclehem, jídla teplá i studená, ovšem za ceny dosti vysoké, skoro pražské, koupání pouze v menším rybníku, neboť ve velkém je to zakázané, stanice KČST byla v hostinci paní Novákové. Ves je krásně položena v širokých ladech na způsob la šumavským, po celé léto plných krásných květin, u dvou velkých rybníků…Padrť jest z nejkrásnějších míst v Brdech svou idylickou polohou a rázem zcela šumavským. V Padrti, na hrázi Hořejšího rybníka, byla důležitá křižovatka značených turistických tras.


(ii) další trasou na Padrť byla červeně značená cesta od zámečku Tři trubky kolem Skládané skály a napojující se na silnici Strašice – Padrť. Tato trasa je prohlášována za obvyklou cestu turistickou měřící (pro úplnost) 25 km (cesta R.R.Hofmeistera).


pokračování v příštím díle….

Zobrazení: 11564

Komentáře (1)

RSS feed komentářů
...
Ad: "V Brdech se rovněž nedá zabloudit a pokud už se ztratíme, je třeba držet rovný směr, který nás vždy zavede do obydlené oblasti." :

Touto poučkou se evidentně neřídily houbařky, jež zabloudily 26. srpna 2010. Naštěstí noc přečkaly toliko podchlazené...
http://pribramsky.denik.cz/zpravy_region/ztracenehoubarky20100827.html
A pak, že v Brdech nelze nebezpečně zabloudit !!
Tichošlápek , srpen 30, 2010

Přidat komentář

menší | větší
security image
Opište zobrazená písmena

busy
 
© 2017 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů