Náhodné obrázky


pohlednice do r. 1950
Padrť 1939
Počet zobrazení:3314

Houby brdských lesů
Chřapáč hnědý - Helvella badia
Počet zobrazení:4262

Radek Beran
hájovna pod Babou
Počet zobrazení:8302
Hlavní stránka arrow Vojenství arrow Klondajk - Dva roky služby u velikého obra (1988/90)
Klondajk - Dva roky služby u velikého obra (1988/90) | Tisk |  E-mail
Napsal Martin Kaše   
Úterý, 08 duben 2008

Zhruba rok po uvedení prvních informací na téma Klondajk jsme v roce 2003 zveřejnili svědectví člověka, který během své vojenské služby v roce 1984 - 1985 poznal toto místo z jeho patrně nejdrsnější stránky, když jako voják základní služby, absolvent, strávil uprostřed lesů 11 měsíců života při jeho výstavbě. Nyní přinášíme svědectví jiného člověka, který na Klondajku působil rovněž jako voják základní služby, ale o pět let později. Mráz studené války sice v té době začal již pomalu polevovat, ale na stožeckém hřebeni to patrně ještě příliš znát nebylo. Naopak, možná právě v těchto časech se zdálo, že veliký obr prožívá svá nejlepší léta a navíc jej čeká skvostná budoucnost. Iniciační technologické problémy byly již odstraněny, mouchy vychytány, dětské nemoci vyléčeny. Sloužit na Klondajku v roli řadového vojáka základní služby proto muselo být výsadou a ctí. Nebo tomu byo jinak...?

"K základní vojenské službě jsem nastoupil k VÚ ve Slaném v dubnu roku 1988. Tady jsme spolu s ostatními vedle proviantu nafasovali základní instrukce a následně jsme byli přiřazeni na svá budoucí působiště. V mém případě to byl VÚ Dobříš. Přesun k útvaru probíhal za tmy, takže jsme ani netušili kam nás to vlastně převezli.

Mé zařazení k dobříšskému útvaru bylo v té době svým způsobem kuriózní. Tento útvar spadal do kategorie PTZD, tzn. útvar přísně tajné zvláštní důležitosti, u kterého sloužili vojáci s patřičným stupněm prověření. Já k němu byl zařazen i přesto, že jsem tato kritéria příliš nesplňoval - do svých 15ti let jsem často jezdil s mou rodinou do Hamburku, neboť můj otec pracoval u plavby Labsko-Oderské jako lodník. Patrně v důsledku toho jsem pak byl během vojny na Klondajku často podrobován výslechům „u kontráše“, musel jsem neustále podepisovat nové a nové doklady o mlčenlivosti atp.

Po absolvování přijímače jsme byli rozděleni do jednotlivých rot podle specializace. Naše rota byla označena mechanici - plniči paliva. Po různých školeních a zkouškách jsme se postupně zařazovali do funkcí tak, jak byla realizována obměna starších ročníků mladšími. Působiště naší roty bylo u přístřešků pro přečerpávání paliva, kde jsme měli plnit rakety S-200 Vega palivem. Plnění probíhalo prostřednictvím mobilní soupravy (samostatného tanku s palivem) umístěné na nástavbě vozidla ZIL. Ve vedlejší budově byly umístěny záložní nádrže s obsahem paliva, se kterými se nikdy za celou dobu nikterak nemanipulovalo. Tyto záložní nádrže byly určeny pro doplnění paliva do dalších raket, uskladněných v centrálním bunkru v případě, že by došlo k napadení. Pokud si ještě dobře vzpomínám, raket mělo být okolo 30ti kusů (přesně jich bylo 36 – pozn. redakce).

Na naše stanoviště byly rakety dopravovány na návěsu pomocí tahače KRAZ. Moje funkce spočívala v tom, že jsem vlezl do nástavby vozidla ZIL a podle vzorce vypočítal dávku paliva, která bude z tanku přečerpána do rakety. Ostatní členové měli na starost napojení vysokotlaké dávkovací hadice do Vegy a po naplnění rakety palivem pak odstranění hadice a otření uniklého paliva, kterého vždy na trup rakety trochu vyteklo. Pro zachycení uniklého paliva byla pod vozidlem nádoba, čas od času se pak toto palivo likvidovalo zapálením v betonové jímce. Palivo raket silně páchlo a podle tvrzení velení mohlo při potřísnění způsobovat rakovinu kůže. Výpočet dávkování paliva jsem dělal v nástavbě ZILu na rádoby počítači a oknem v boční stěně jsem pak sledoval počínání mých kolegů. Trochu to vypadalo jako doplňování paliva v paddocku formule 1 při závodech. Nepamatuji si přesně vzorec pro výpočet paliva - výpočet se odvíjel od teploty ovzduší, vlhkosti vzduchu, rychlosti rakety, předpokládané vzdálenosti cíle atd…. Jen vím, že za vyzrazení takových informací nám hrozili až 15 lety odnětí svobody za velezradu. To se ostatně týkalo vyzrazení jakýchkoli informací o službě na Klondajku. Bylo však velmi obtížné např. vlastní rodině nesdělit, co vlastně na vojně dělám.

Rakety na S-200 Vega byly zaměřeny na destrukci tzv. velkých létajících pevností nepřítele. Po opuštění odpalovací rampy fungovaly jako samonaváděcí zařízení. Pod špicí každé rakety byla ukryta malá anténa zařízení, které zajišťovalo sledování stanoveného cíle. Špice rakety byla proto opatřena speciálním nátěrem, který propouštěl signál od cíle odražený. Cílem rakety nebyl náraz do daného cíle, ale její exploze při přiblížení k danému cíli. Její nálož (jakási koule o průměru o něco málo menším než průměr trupu a hmotnosti cca 250 kg) obsahovala 250 000 ničících elementů, což byly to ocelové kuličky dvou velikostí: 1,5g a 2,5g. Byl to tedy podobný princip, jako u brokovnice. Nálož se nacházela v trupu rakety mezi špicí a křídly. Cena jedné rakety byla tehdy 8 milionů korun.

Za mého působení se na Klondajku přihodil jeden smrtelný úraz, na který dodnes vzpomínám. V té době jsem měl zrovna službu na hlavní bráně jako dozorčí (bylo to myslím v sobotu). Údajně se vše přihodilo v souvislosti s předepsanými prohlídkami v centrálním skladu raket. Prohlídky vykonávali dva vojáci, kteří si po jejich skončení chtěli zkrátit cestu ze skladu a místo dveřmi pro mužstvo, se kterými se muselo manipulovat ručně, což bylo namáhavé a zdlouhavé, chtěli opustit sklad dveřmi pro tahače s raketami, které byly poháněny hydraulikou. Když už byli z krytu venku a vrata se pomalu začala zavírat, tak si jeden z nich vzpomněl, že uvnitř nechal brašnu s „atombordelem“ (plynová maska atd.). Ještě se tedy pro ni rychle vrátil, ale při odchodu se zachytil za stále se zavírající vrata. Při kontaktu s nějakou překážkou se hydraulika měla údajně vypnout, ale…? Dotyčného odvezla sanita do nemocnice, při odjezdu z kasáren bylo vidět, jak nakládají přiryté tělo. Podle tehdejších klepů to nepřežil (srovnej s údaji v článku Klondajk – Upřesňující informace- poznámka redakce). Nás samozřejmě nikdo z velení o ničem neinformoval a tak se lze o pravdě jen dohadovat. Ten voják nebyl nikdo z našeho ročníku a tak jsme ani nevěděli, o koho se jedná. Toť jedna ze smutných vzpomínek na tento útvar.

Jak čas plynul a my se stali mazáky, začalo se povídat o cestě do SSSR na ostré střelby, což měla být pro útvar vrcholná událost, neboť bylo považováno za poctu prezentovat se na střelbách jednotek Varšavské smlouvy. Osobně se mi na střelby vůbec nechtělo, neboť se navíc kryly s moji plánovanou dovolenou Jako zkušenému plniči mi proto byl dán úkol v rychlém čase vybrat schopného nováčka, kterého zaučím na svůj post. Po absolvování výcviku a splnění všech zkoušek se mi opravdu podařilo, že vojín prošel před komisí a byl kvalifikován na mou funkci. Tím jsem mohl být zařazen jako pouhý náhradník a místo střeleb jsem mohl nastoupit na dovolenku. Tak se také stalo, ale volna jsem si dlouho neužíval. Zrovna se před domem vrtám v mém prvním voze zn. Škoda 100 a v tom si všimnu, že u domu zaparkuje auto, ze kterého vyleze můj velitele a svobodník naší roty. Přijíždí mi sdělit, že se zítra odjíždí a zaučený vojín dostal zarděnky. Nastalo dlouhé přemlouvání, hromady slibů atd. neboť snad prý nešlo, aby mě násilím odvlekli. Nakonec jsem tedy odjel s nimi na základnu (jsem z Prahy a tak to nebylo daleko) zabalil jsem si vše potřebné a děsil se toho, co tam zkoním a pohnojím, neboť, jak mě bylo po celou dobu tvrzeno, vše mělo záviset na mě – výpočet, naplnění atd. Co kdyby došlo palivo dřív nežli dorazí k cíli? 8 milionů škody! Atd., atd.

Hned následující den byl proveden přesun na nádraží do Holešovic, odkud se naše trestná výprava vydala směrem na SSSR. Po sedmi dnech naše cesta po železnici (naštěstí byla přerušována různými zastávkami) skončila v cílové stanici Astrachan a před námi se otevřely nekonečné pláně pouště Karakum. U nádraží o velikosti domku 1+1 již byly připraveny náklaďáky a autobusy, kterými jsme měli pokračovat dál. Než vlak zastavil, tak nám velení sdělilo (jen tak mimochodem), že máme na opuštění vlaku 5 minut. To není málo na výstup s kufrem v ruce, ale pokud sebou vezete veškeré vybavení (nářadí atd.) ve vojenských bednách, je to nadlidský výkon. Bedny byly jen o pár centimetrů užší než chodbička vagonu a bylo jich cca 40. Propoceni na kost a úplně vyčerpáni jsme vše vyházeli ven. Než jsme se však stačili rozkoukat, na naše propocená těla začala dělat nájezdy hejna nějakých malinkých mušek, kterých se objevila doslova oblaka. Požíraly nás všude, kde to jen šlo – tváře, uši, nos, krk, ruce… Náš marný zápas pobaveně sledovali příslušníci spřátelené armády SSSR zahalení moskitiérami, vesele se na nás usmívali a v jejich šikmých očkách se zračila čistá škodolibost.

Po uložení materiálu a usednutí do autobusů jsme se vydali na 50ti kilometrovou pouť stepí-pouští. Nikde nic, jen napůl zavátá betonová cesta vedoucí do nedohledna. Po dlouhém trmácení se konečně zjevil první rozlišitelný objekt - vysoká betonová zeď, za kterou byly vidět paneláky. Bylo to celé soběstačné město s vlastním sídlištěm, prodejnou, štábem atd. Místo to bylo jak na konci světa. Denní teplota se po celou dobu našeho pobytu pohybovala nad 40ti stupni a kolem 14 hodiny měla i 55 stupňů. V noci naopak prudce klesala, že byla ukrutná zima. Pod přísným zákazem pít vodu z kohoutku kvůli průjmovým onemocněním jsme mohli pít jen čaj a měli jsme i svého kuchaře. Představa pít teplý čaj v 50ti stupňovém vedru byla dost drsná a to, že v čase osobního volna nesmíme chodit odhaleni, také. Postupně jsme se seznamovali s domorodými vojáky a uskutečňovali jsme různé výnosné obchody za rubly (v tu dobu stál 1 rubl 10 Kč). Jejich artikl byl pestrý – různě velcí štíři (podobní škorpionům) zalití v pryskyřici, propisky potažené hadí kůží ze zdejších písečných zmijí, zvláštní druh pavouků velikostí připomínajících tarantule (jednoho jsem si dovezl, bohužel se však stářím rozpadl) a především jakési šperky vyrobené z trosek raket – byly to různé řetízky, náušnice a jiné ozdoby z tenkého stříbrného drátku (zřejmě z nějakých cívek).

V pracovních dnech nás vozili na exkurze do vzdálených palpostů a různých oddílů rozesetých po pláních. Také jsme si troufli sami podnikat různé výpravy do okolí – tzn. za betonovou zeď okolo „města“ (objevili jsme ve zdi otvor). Viděli jsme tak divoké koně prohánět se po okolí, ale viděli jsme i místo, kam se sváží trosky raket a součásti po použití – takové vrakoviště. Vlastně hlavně tam jsem se mohl podívat do útrob Vegy a spatřit všechny ty tajuplné mechanismy. Chtěl jsem si např. na památku odlomit titanové lopatky na věnci nějaké turbíny, ale strach vyvolaný neustálým vyhrožováním trestem za vyzrazení tajemství mě od tohoto záměru odradil.

A pak se stalo něco, co jsem dodnes nepochopil. Jednoho dne, kdy celý náš útvar byl ve „městě“ (já jsem zrovna dostal službu v kuchyni u škrábání brambor?), jsme se dozvěděli, že je onen kýžený den střeleb. Bylo tedy jasné, že střelby se obejdou bez nás. Zřejmě nám naši soudruzi ze SSSR nevěřili natolik, aby nás ke střelbám vůbec pustili. Ti, co nebyli zrovna ve službě, se mohli alespoň dívat. Jediné, co jsem si mohl dopřát já, bylo jít přes kuchyň a sledovat oknem dění na nebi. Viděl jsem Vegy vzlétající k nebi, viděl jsem vzdušné cíle (dálkově ovládané modely letounů), které se po nebi pohybovaly, viděl jsem výbuchy, viděl jsem i trosky padající k zemi… Celkem se tehdy vypustilo asi 8 raket.

Dodnes nemůžu pochopit, proč jsme tam vlastně jeli, ale každý z nás byl nakonec rád, že se nás to netýkalo – co kdybychom něco zmrvili? Následovala oslava za úspěšného splnění úkolu, na což jsme byli patřičně pyšní? a poté se jelo zpět do vlasti. Po návratu zpět do kasáren jsme byli všichni pochváleni … Každý, kdo absolvoval tyto střelby, dostal automaticky opušták. Já jsem navíc dostal i druhý opušták za ochotu přerušit dovolenou. Když se to sečetlo, měl jsem celkem krásných 14 dní dovolené strávené u mých přátel."

Martin Kaše

 

Další informace a fotografie týkající se tématu naleznete ve článcích přístupných z výchozí stránky Klondajk.

Bylo založeno fórum, pro diskusi pamětníků, kontakt s někdejšími "spolubojovníky" a nadšence do problematiky PVO.

 

redakčně upravil TK
Zobrazení: 29773

Komentáře (28)

RSS feed komentářů
 1 2
klondajk
Na klondajku jsem stravil 1rok 1983.U ptepaku Bango va rota no humus vojna napsat o tom knihu by se hodilo.Za ten rok stavby panelových cest a kaceni krásne přirody urostlych stromů,Ato v podminkach drsnych a nelickych zima bahno buzerace hlad a špina no je to vzpominka a velká skouška co člověk vydrži když musí proti sve vuli.Dnes by nam měli dat omluvu za nestydim se nazvat pracovní tábor.
kupka václav , březen 30, 2009
...
Žádná raketa 200vky nikdy nebyla vystřelena a ani se stím nepočítalo. Čím by se dalo s klondajku střílet tak byli něvy.
Speedy , listopad 28, 2008
...
chtěl jsem se zeptat jestli z Klondajku někdy byla vystřelena nějaká ostrá nebo cvičná raketa?
Petr , listopad 17, 2008
S-200 Vega v íránské verzi
Krátké propagandistické video iránského systému S-200 Vega
http://www.youtube.com/watch?v=gJV7yzKV82I
pražák , srpen 21, 2008
taky jsem tam byl
Zdravím, taky jsem tam sloužil v letech 1988 - 1990, absolvoval jsem střelby v Rusku v létě 1989. Velitem major Bartal, největší vůl kapitán Jalůvka smilies/smiley.gif
Jarmil Martinčík , srpen 21, 2008
...
:grin po dlouhý době jsem zavítal n tyhle stránky a jsem rád že se našel někdo kdo má podobný zkušenosti.Já v té době byl na prvním baráku druhé křídlo první křídlo byl přijímač dole a kancly nahoře.Náš nejvyšší byl v té době mjr Novák zvaný "Domino"velkej pedant na rozcvičky,snad žádnou nevynechal:-)Náš velitel byl v té době por Poleč a jeho zástupce por.Probošt,už si taky moc na jména nevzpomínám ale rád si s kýmkoli pokecám pokud bude zájem zatím zdar a hoši "zaplat pánbůh že je to za nama!" :grin
Martin , červenec 15, 2008
...
Ja na Klondajku sloužil jaro 87-89 na 2.oddíle u Šišky a v Rusku jsem byl v 1988 čus.
aleš , červen 17, 2008
Hezké:)
Je dost možné, že jsme v tom Rusku byli chvilku po sobě, možná dokonce i společně, ale my jsme ty střelby absolvovali a byl to docela zážitek.. Dokonce jsme se i trefili do toho jejich supercvičného cíle Hvězda.
Byl jsem tam v létě 1989 - v Astracháni, kousek od Ašuluku. Tak jste mi docela osvěžil vzpomínky ze základny - vedro, pokoutní obchod se soldátama, hmyz..
Tony , květen 14, 2008
 1 2

Přidat komentář

menší | větší
security image
Opište zobrazená písmena

busy
 
© 2018 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů