Náhodné obrázky


Babím létem na Padrť a na Prahu
vzpomínání stromů
Počet zobrazení:2198

O pramenech Bradavy
vysychající tok a důsledky jeho malé retence
Počet zobrazení:1782

Radek Beran
Slonovec
Počet zobrazení:9391
Hlavní stránka arrow Brdské cestopisy arrow Brdské osmistovky 2007 očima Pavla Čámského
Brdské osmistovky 2007 očima Pavla Čámského | Tisk |  E-mail
Napsal Pavel Čámský   
Pondělí, 07 duben 2008

Zdravotní indisposice znemožnila Michalovi věnovat se letos organizaci a vedení této, nyní již tradiční akce brdomilů a tak se této nevděčné role ujal Roman. Aby nebyla nuda, místo osmistovek byly tentokrát hlavním cílem "sedmsetpadesátky" s tím, že pochopitelně bude v rámci příslušných přesunů dosaženo i nějaké té osmistovky.

Celková předpokládaná trasa dávala tušit, že se bude zřejmě jednat o drsnější kalibr, kdy tento dojem naznačovalo i načasování na dny od 9. do 11.listopadu. Roman evidentně toužil po tom, aby nás v Brdech skutečně nikdo nepotkal. Musím aspoň za sebe potvrdit, že minimálně v sobotu, kdy jsem se zúčastnil, mu tenhle úmysl nepochybně vyšel.

Dopředu se už počítalo s tím, že skladba účastníků bude opět s časem variabilní a potvrdilo se, že celou akci nakonec absolvoval jediný hrdina - samozřejmě Roman. My slabší nátury jsme se zbaběle omezili jen na jeden den, v lepším případě na dny dva.

Svoji účast jsem tak dopředu avizoval pouze na sobotu 10.11. s tím, že se s Romanem a dalšími setkám ráno v Rožmitále, absolvuji s nimi část cesty (na Březák) a dále se vlastní trasou vydám do Příbrami. Nakonec se spolu se mnou rozhodl přivítat svatého Martina v Brdech i kolega Václav.

Přiznávám, že již v průběhu týdne se začaly postupně naplňovat předtuchy, že letošní ročník akce se bez sněhu asi neobejde. Už v sobotu 3.listopadu v Brdech sněžilo. Ten poprašek ale rychle zmizel. V týdnu se celkem nedělo nic moc převratného, jen vlhka a deště bylo dost. V pátek, v den večerního zahájení akce, se ranní déšť odpoledne v Příbrami změnil na docela intenzivní sněhové přeháňky (místy chumelenice) - a bylo už jasné, že si to tentokrát skutečně užijeme. Večer jsem v příjemně temperovaném klubu spolu s přítelem Václavem uvažoval nad posilujícími nápoji o tom, jak se asi Romanovi a spol. bivakuje kdesi kolem Štěrbiny.... Očekávaná slota nás přiměla přesvědčit majitele klubu, aby nás příští den odvezl místo autobusu - a ne do Rožmitálu, ale raději na křižovatku nad Zalány, kde jsme hodlali vyčkat příchodu odvážnějších účastníků výpravy. Myslím, že jsme udělali moc dobře. Zejména ranní mírný bolehlav (na plánovanou akci jsme se posilňovali vydatně - vánice venku, vánice i v klubu) a vytrvalé sněžení nám dávalo za pravdu, že pochod z Rožmitálu otevřeným terénem do kopce k Zalánům by nebyl pro naše otřesené tělesné schránky příliš povzbudivým. A tak jsme se ještě ráno v klubu zahřáli něčím ostřejším na cestu, majitel nás naložil a vydali jsme se ve čtvrt na devět k Zalánům. Nutno říci, že to bylo vypočítáno perfektně. Nikdo na nikoho nemusel čekat. Přijížděje na křižovatku, zahlédli jsme v hustém sněžení čtyři postavy, blížící se od Rožmitálu. Byl to Roman, Pavel W. a dva jejich kamarádi z Běštína. Ti nás však vzápětí opustili a vydali se po silnici směrem na Láz a Příbram. Dlužno podotknout, že jsem se jim pranic nedivil. Počasí neslibovalo ani to nejmenší zlepšení (spíš naopak) a po noci strávené nedaleko Štěrbiny (jeden z nich vně stanu) bylo na místě uvažovat nad svým zdravím. I tak je čekal ještě slušný kus cesty a doufám, že jej absolvovali bez nepříjemností.

Pavel W., který dorazil ráno do Rožmitálu vyzařoval naopak náladu velmi dobrou, stejně tak neprůstřelný Roman. Já s Václavem jsme se po absolvování kyslíkového šoku ve stoupání na Plešec nakonec také přiřadili k oběma optimistům a náladu nám nezkazil ani Roman, který si před vstupem do lesa vybalil návleky (my je samozřejmě postrádali) s tím, že se bude hodně chodit v borůvčí, které pod sněhem nebude asi právě suché.

Výprava by se dala nazvat fotografická. Foťák jsme měli všichni a také jej s větší či menší intenzitou používali. (Já s menší, protože můj milý synek mi stihl téměř vybít baterku a musel jsem se, nerad, mírnit. Dlužno podotknout, že vzhledem k mým fotografickým schopnostem a zkušenostem svět o žádné perly nepřišel.) Focení je dost nakažlivá záležitost. Stačí, aby jeden začal cosi fotit - a rázem jsme se změnili v houf Japonců. Zbývalo málo abychom se fotografovali, jak se vzájemně fotíme.

(Pravděpodobný) vrchol Plešce (786 m) jsme vbrzku dosáhli, Roman na něm vztyčil borovou haluz, absolvovali jsme obřad vzájemného vrcholového fotografování a neprodleně jsme se vydali směrem na Malý Tok. Cestou jsme zaznamenali několik jam, zbytků po dobývání kaolínu, jedna obsahovala skládku všemožného odpadu, dopraveného sem (jistě s nemalým úsilím) evidentně z blízkých vesniček.

Malý Tok

Na Koši


Sníh se vesele a hustě sypal - to ostatně celý den - a my ve výborné náladě jen tak mimochodem dosáhli "osmistovky" - Malého Toku (844 m). Odtud jsme počali sestupovat, místy v hodně mokrém terénu k výšině Na koši (774 m), která by tak měla být nejspíš evidována jako další dosažená "sedmsetpadesátka". Příkré klesání do údolí k potoku vedlo několika mýtinami, nabízejícími působivé výhledy do Třítrubeckého údolí a hlavně na protilehlý Březák - a samozřejmě další fotografické hody. Viditelnost sice byla dost mizerná, zato ale nabízela velmi dramatickou atmosféru. Musím doufat, že mým kolegům se ji (na rozdíl ode mně) podařilo zachytit. Sestoupili jsme k potoku, který Roman označil za Voložný. Pravda - i já měl dlouho za to, že se takto jmenuje. Pak se však z některých map toto jméno vytratilo a bylo v nich nahrazeno názvem Třítrubecký. Žil jsem pak v domění, že tedy toto je Třítrubecký, kdežto ten, který sbírá vody pod Borem je sice také Třítrubecký (ale Černý) a že Voložný potok je ten, který protéká údolím, které svírají mezi sebou Kočka, Paterák a Březák. No, nevím, vzhledem k lajdáckosti, s jakou jsou někdy mapy sestavované, bych spíše věřil Romanovi. Ostatně - až Václav mne upozornil, že i Paterák je na mapě označen jako Peterák, což je podle mne úplná pitomost (ale skutečně to v té mapě je - jak od Shocartu, tak od KČT a i na té internetové....). Po fotoorgiích, provázející náž přechod přes (nejspíš) Voložný potok jsme přešli silnici a za terénním stupněm jsme se rozložili ke konzumaci zásob.


Horní tok Třítrubeckého potoka


Přestávka nebyla zbytečně dlouhá a po ní jsme nastoupili do ostrého stoupání svahem Březáku. Roman nás dovedl na příhodné místo, odkud se otevírají výhledy na v mracích tonoucí závěr Třítrubeckého údolí. To místo jsme velmi ocenili a při následném focení řádně zdupali stále přibývající sníh v okruhu mnoha desítek metrů. Odtud nás pak Roman neomylně dovedl až k dokonale v mladém smrčí ukrytému vrcholu další "sedmsetpadesátky" - Březáku (785 m). Vzhledem k okolnostem (absolutní nedostatek prostoru) nebylo hromadné vrcholové focení možné. Prodírání se zasněženým houštím z nás však udělalo solidní sněhuláky a Václav se jevil jako dokonalý model ducha Fabiána. Od vrcholu jsme pár metrů sestoupili k rozcestí. Tady jsme narazili na nádherně vybarvenou lišku, která zřejmě zpočátku o naší přítomnosti neměla tušení a dala nám tak opět příležitost fotit. Na mé fotografii se však bohužel jeví jako nejasný hnědý flek a nezbývá mi než věřit, že lepší vybavení i větší zkušenosti mých kolegů dokázaly toho lesního tvora lépe zobrazit. Liška si nás konečně všimla a zmizela.


Třítrubecké údolí


A i my jsme se museli rozloučit. Roman osamněl a vydal se dál pod Houpák, kde ho čekalo setkání s dalšími účastníky akce, tentokrát z Hořovic. Já, Václav a Pavel jsme zase zamířili ke hřebínku, vedoucímu pod vrchol Pateráku. Václav fotil kdejakou louži, až mu zamrzl na chvíli foťák. Naštěstí jej rozpohyboval, než jsme se dostali k dalšímu výhledu - na Kočku, Kamennou a dokonce, chvilkami až na pásmo vrchů nad Strašicemi. Bylo to moc bašta i přes Václavovo klení na neustále zamžený objektiv.


Kočka

Stoupání na Paterák


Po hřebínku jsme vystoupali pod vrchol Pateráku, kde jsme objevili další supervýhled a výstup jsme samozřejmě završili focením na vrcholu (813 m). Václav zdejší perfektní signál mobilu využil k oznámení neznámé dámě, že se právě nachází ve vichřici, vánici a na hlavě nějakého pětinásobného paroháče. Pak jsme se vydali na Roviny. V příjemném klábosení o tom, zda máme zajít ke Gergorovu kříži a jak jsme kolem něj loni kufrovali, jsme přešli odbočku a vesele pokračovali směrem k Malému Pateráku. Snad jsme tam měli aspoň dojít - byla by to další sedmsetpadesátka (795 m), ale pár desítek metrů před ním jsme si uvědomili, že jsme také zakufrovali a vrátili jsme se na správnou cestu a došli na Roviny. Foukalo tu, fotilo se a opět jsme se loučili. Tentokrát s Pavlem W., který musel k autu, zanechaném v Rožmitále.

Až doposud bylo vše perfektní, včetně nálady. To se trochu změnilo vzápětí, kdy se Václav začal ujišťovat, zda už máme polovinu cesty za sebou. Po mém opatrném sdělení, že to asi ještě ne, se lehce zachmuřil a naopak se mi svěřil, že on už má v botech docela mokro. Snad jsem ho trochu potěšil tím, že teď už půjdeme vlastně jen po silničce a nebudem se bořit v borůvčí (původní plán vydat se k Sv.Jánu a přes vrcholy Hradiště a Brdců dojít do Borského sedla a přes Třemošnou sestoupit do Příbrami, jsme vzhledem k počasí již před drahnou chvílí zamítli jako šílený). Začali jsme tak dlouhé klesání na dno Třítrubeckého údolí, zpestřené focením partyzánských pomníčků a kaskád potoka. Překřižovali jsme místo, kde jsme dopoledne zahájili stoupání na Březák a kolem boudy (R-W-V)Eisnerka dorazlili až k velkému rozcestí v údolí. Tady jsme potkali auto s rakovnickou SPZ , mířící asi na Roviny. Dole bylo sněhu o poznání méně a Václav zase z větší chutí oblézal vodní toky, zuřivě fotografujíc. Leč brzy nastalo zase stoupání a sněhu začalo valem přibývat. Pak jsem pochopil, že mé upozorňování na to, že nejen stále sněží jako blázen, ale že i mrzne (poukazujíc na rampouchy) není příliš na místě. Václav si toho byl patrně dobře vědom, neb mu asi mrzla i voda v jeho botách. Také ani nijak nereagoval a já jsem se už omezil jen na nadějnější poznámky, jako že teď už opravdu máme dávno za sebou půlku cesty, že za nějakých 20 min. už budeme možná na sedle, že se těším na Bor a že můžeme jít i třeba pomaleji, protože čas máme docela dobrý. Václav zarytě mlčel, asi počítal vločky, které mu za vteřinu dosednou na nos a já pomalu přestal plkat.


Svatý Martin přijel z předstihem na Bor


Pro louky na Boru a vůbec celé jeho okolí mám opravdu slabost. O to víc mně mrzelo, že trucující baterie ve foťáku mi dovolila jen jeden snímek, zvlášť, když Václav si pro ten svůj našel pak ještě lepší místo. Konečně jsme dorazili do sedla (vlastně další "750ka" - 790 m) a zahájili pozvolný sestup k Pilské nádrži. Sněhu bylo už tolik, že jsme se jím místy brodili i na té silničce a náladu to udržovalo na bodu mrazu. Situace se zlepšila až nad Pilákem. Jednak tu už bylo sněhu méně, jednak je to přeci jenom bod, který je běžně dosahován z Příbrami i krátkými rodinnými vycházkami. Václav se dal do řeči, vzpomínaje na význačné bývalé spoužáky a různé veselé kratochvíle.

Když jsem však chtěl na křižovatce odbočit zase vzhůru do sedla směrem k Obecnici (abychom přeci jen "udělali" tu Třemošnou), Václav prohlásil, že by si chtěl udělat pár fotek z hráze a že těch pár metrů si přeci můžeme zajít. No - na hrázi šlehal vítr se sněhem přímo proti nám a fotit se nedalo (ostatně, skoro ani pro mlhu nebylo co). I jsme sestoupili, potkali klouzajícího cyklistu a Václav potvrdil mé podezření, že z Třemošné nebude nic, když navrhl, že teď už se přeci nebudeme vracet, ale do Orlova dojdeme po rovině kolem Slaniny, když je to teď už přeci blíž. Ani jsem neprotestoval, jen jsem připomněl, že úsek mezi Slaninou a Orlovem bude asi pořádně mokrý. Dostalo se mi odpovědi, že je lépe jít vodou, než nějakými pitomými zarostlými zkratkami. Po pravdě, sám jsem byl tou cestou mokrým sněhem už také slušně uondán, ale spatřil jsem čerstvé stopy evidentně samotného (bez pána) velkého psa, mířící stejným směrem, co my. Při mé psí fobii bych byl ochoten říznout to přes tu Třemošnou, kde bych tu potvoru nejspíš nepotkal. Ale utěšoval jsem se nadějí, že pes zamíří, na rozdíl od nás, do Bohutína. Mé zbožné přání se však nevyplnilo, psisko mělo namířeno evidentně tam, co my. A tak jsem se tentokrát sám ponořil do temného mlčení, pečlivého sledování stopy a pátrání do dáli, abych tu nepochybně zuřivou obludu aspoň včas zahlédl.

Trochu mne uklidnilo, když jsme potkali dovádějící rodinku, která nejspíš toho psa potkala taky. Všichni byli celí, nebyli ani zkrvácení a ani se o nějakém hrůzném zážitku nezmiňovali. Navíc mne napadlo, že pes třeba odbočí do Kozičína a pro jistotu jsem zvolnil tempo, abychom ho náhodou nedohonili. Tady se zase pro změnu bavil Václav, neustále mne upozorňoval, že stopa je stále čerstvější. Pes ovšem do Kozičína nezahnul, ale na Slaninu - a byl tam ne jeden, ale hned dva velcí psi. Nezbývalo, než kolem nich projít. Nikdo je nehlídal, pitomě se tam motali, já neměl kam uhnout a tak jsem jen doufal, že aspoň pan Varvažovský vyběhne, až zaslechne v hájovně můj smrtelný chropot. Naštěstí jsme prošli bez úhony, psi se o nás opravdu ani příliš nezajímali, hned jak jsem jim dopředu vysvětlil, že je to fuj. Bez dalších problémů (když nepočítám brodění v loužích a potůčcích) jsme slavně dorazili do restaurace "Na samotě u lesa" (někdy zvané U konfidenta) v Orlově. Tam jsme u grogů a dalších dobrot prohlásili výpravu za moc povedenou.

A tak bych chtěl za mne i za Václava poděkovat Romanovi za organizaci, vedení akce i dobré rady a informace, ostatním za fajn prožitý den v Brdech.

Zobrazení: 8530

Komentáře (0)

RSS feed komentářů

Přidat komentář

menší | větší
security image
Opište zobrazená písmena

busy
 
© 2017 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů