Náhodné obrázky


Pevnostní obranná linie v Brdech
těžká protitanková překážka (zdroj: www.bunkry.cz, 1938 / archiv J. Janáčka)
Počet zobrazení:2898

Brdské dámy
Komunikační věž na Písku
Počet zobrazení:2618

O majestátních stromech
hřeben Hengstu
Počet zobrazení:3178
Hlavní stránka arrow Cestopisy arrow Brdská setkání - panoptikum zážitků z brdských toulek
Brdská setkání - panoptikum zážitků z brdských toulek | Tisk |  E-mail
Napsal Michal Toms   
Pondělí, 07 duben 2008

Setkání – okamžik kontaktu s člověkem, zvířetem, krajinou... Existují setkání, na která se nezapomíná. Některá jsou příjemná, některým bychom se raději vyhnuli. Setkání mohou být i tajemná a záhadná, někdy dokonce i nebezpečná. Myšlenka vzpomenout na brdská setkání, která se mi ani po mnoha letech nevypařila z hlavy, se zrodila během odpoledního přemítání jednoho letního dne na vrchu Kočky. Nejsem žádný spisovatel a proto jen doufám, že mé trochu asociativní vzpomínání nikoho neurazí.

Střední Brdy jsem začal objevovat ve druhé polovině osmdesátých let. Tehdy to byl prostor daleko uzavřenější než dnes. Případní zájemci o návštěvu VVP museli vedle přirozené obavy z tehdejšího politického režimu rovněž počítat i s větší intenzitou vojenského využití celé oblasti, tedy především střeleb. Navíc v té době v podstatě nebyly k dispozici ani žádné solidní informace o vojenských prostorech – internet neexistoval, v knihách ani novinách se toto téma nijak neobjevovalo a k mání nebyly ani žádné pořádné mapy těchto území (resp. pro většinu obyvatelstva byly naprosto nedostupné). Doba se změnila, v době internetu a GPS přestávají mnohá tajemství existovat, ale i tak nemusí být o vzrušující zážitky nouze.

Ať tehdy či nyní – po středních Brdech chodím většinou sám. Pokud se tu občas s někým potkám, bývá to však většinou tehdy, když tu jsme tu ve dvou, či ve třech. A často to bývá setkání zajímavé, až kuriózní. Zbývá jen dodat, že veškeré níže uvedené příhody se opravdu udály, jen jejich data si už málokdy vzpomenu.

 

Rozbitá kolena – poprvé v Brdech

Moje úplně první návštěva Brd se udála v prosinci 1987, kdy jsem měl namířeno na Plešivec. Na nádraží v Zadní Třebáni jsem se na poslední chvíli rozhodl vystoupit z jedoucího vlaku a tak jsem skončil s elegantní tlamou přímo pod nohama lidí čekajících na peróně. Prosinec večer, nohavice roztrhané, kolena zkrvavená, dlaně sedřené. Nicméně na rozjímání nebyl čas, rychle jsem přeběhl do čekající lokálky a uháněl směr Plešivec. Cestou jsem za velkého zájmu všech spolucestujících začal odstraňovat přebytečné cáry nohavic a zároveň je využíval na otírání krve stékající z mých ohoblovaných kolen. Moje performance tehdy probudila i podřimující opilce a dělníci jedoucí z fabrik si přestali číst noviny.

„No, tak přestup se vcelku povedl, ještě že mi to neujelo“, liboval jsem si, a jak rány přicházely k sobě, bylo stále těžší udržet zdání, že jsem vlastně docela v pohodě. Prosincový víkend v „kraťasech“, strávený na Plešivci a okolí patřil k nezapomenutelným. Ale i pro to, že pohled z Plešivce přes údolí Litavky mi vnukl myšlenku: Tam musím...!

 

Setkání s prasaty – poprvé ve středních Brdech

Do středních Brd jsem se vydal hned týden po mém výletu na Plešivec. S malým baťůžkem na zádech se brodím hlubokým sněhem od nádraží v Jincích a pod rouškou tmy pronikám do zakázaného území. Ještě netuším, co mne tu čeká, nevím, že se sem budu pravidelně vracet. V kapse mám kus automapy Československa, nic lepšího jsem tehdy nesehnal. Pro hrubou orientaci to musí stačit. Jdu obloukem přes Jeskřipce k okraji cílové plochy Baština. Tyto názvy jsem samozřejmě zjistil až po letech. Na rozhraní lesa a smrkového houští si rozdělávám oheň a pak uléhám do spacáku. Sotva jsem usnul, začala kolem mě rýt prasata. Koukám na ně ze spacáku, jak hledají pod sněhem něco k snědku. Je jich hodně a jsou všude kolem. Vytahuji z ohniště žhavý klacek a hážu ho někam mezi ně. Se zasyčením mizí ve sněhu a mezi prasaty nevzbudí moc velký rozruch. Co podniknout? Nic. Usínám. Po chvíli mě probudí odfrknutí a závan teplého a smrdutého dechu v obličeji. Jedno prase stojí těsně u mě a čumí. Já na něj taky. Po chvilce ho to přestalo bavit a přidává s ostatním, co zatím obrývají okolí mého spacáku. Kontroluji, jestli jsem se nepos… Kolena se mi třesou ještě po půl hodině, kdy se zvolna propadám do hlubin spánku. Ráno mě vítá totálně rozryté okolí, pokryté popraškem nového sněhu. Ticho kolem je téměř absolutní. Ráno hned po probuzení zírám na tu spoušť kolem mne, obouvám zmrzlé boty a mizím někam do neznáma.

 

Tajemství lesní boudy – ostří hoši s plnou polní

Hned druhý den mého seznamování s vojenskými Brdy jsem v podvečer na kopci přede mnou zahlédl dvě dřevěné stavbičky. Tam by bylo dobré přenocovat. Snažím si zapamatovat, kde se nacházejí a si to po tmě šlapu sněhem do kopce. Jenže boudy nemohu najít a tak chodím sem tam nocí mezi padajícím sněhem. Až po chvíli ucítím slabý závan kouře. A vida, dřevěná bouda přímo přede mnou a taky čerstvé lidské stopy ve sněhu kolem. Opatrně beru za dveře, pomalu je otvírám. Za dveřmi jsou opřené dva samopaly těsně za nimi zelené spacáky. Na nic nečekám, rychle zavírám dveře a mizím ve svých stopách zpátky z kopce. Tu druhou boudu, co jsem ji na stejném kopci z dálky viděl, už nehledám. Asi po dvou kilometrech chůze jdu spát, raději ani oheň nerozdělávám...

 

Koupání na Padrtích

Dlouhou dobu už slunce pálilo, spalovalo vše živé. Chtělo by to koupání, na nějakém pěkném místě. Co takhle Horní Padrťský rybník? Jsem tu kolem poledne, přicházím od Koruny přes vrch Kočka. Vím, že zrovna koupání v tomhle rybníku může přinést problém, dávám si batoh a oblečení do rákosí u rybníka a jdu přes hráz, pak zahnu k horní části rybníka až na nejzažší místo rybníka. Odtud plavu na hráz, ke stavidlu. Od půlky rybníka vidím nějaké postavičky na hrázi. Myslím si, že to jsou kluci, co se na kolech přijeli vykoupat z Teslín. No nebyli. Mají na sobě lesáckou uniformu a čumí na mě dalekohledem. Hm, tak bude problém. Přistávám na betonových schůdcích stavidla a jeden na mě mluví. Mám vodu v uších, začínám ho slyšet až po chvilce. „To docela naštve, plavat takovou dálku, a ještě zaplatit pokutu. Tady je vojenský prostor a navíc vodárenská nádrž. Vy nevíte, že to je pitná voda?“ Zrovna Padrťáky a voda z nich tekoucí (Padrťský potok a dál Klabava) jsou snad jediná voda, co se tu nedá pít. „No, vy byste to vážně pil!?“ odpovídám a chlapíka jsem zjevně pobavil. „Nepil“ oklepe se a snaží se zachovat komisní image. „To jedno, tady je vodárenské pásmo a v tom se nikdo koupat nesmí. Zaplatíte pokutu.“ Začínám se vydýchávat a říkám si, že situace začíná být na mé straně. Je to dálka, ale pro tu srandu si to klidně přeplavu zas zpátky. Už si představuji úřední osobu, jak za mnou plave nahatá. To už pak vlastně není úřední osoba. A v tom lesáckým kvádru by daleko nedoplaval. Trochu se držím, abych nevyprsknul smíchy při té představě. Stojím tam tak na těch schůdkách po prsa ve vodě, nahý, jediný co mám na sobě je kožená šňůrka na zápěstí. „No, tu vám asi nezaplatím, myslíte, že mám s sebou peněženku?!“ „No, tak alespoň neplavte zpátky, ale jděte pěšky! A vy nemáte s sebou žádný věci?“ „Vlastně mám, ale dobře schovaný“ Chlápci pochopili, že to nemá cenu a odcházejí po hrázi. Já taky, ale na druhou stanu, ke svému batohu.

 

Zasažen palbou

Tohle setkání se mi přihodilo v době mých prvních návštěv vojenského prostoru a rozhodně nepatřilo k těm příjemným. V pátek večer jsem se od nádraží v Jincích přesunul někam daleko do „Prostoru“. Kam přesně, to nevím ani dnes, ale zřejmě to bylo v horních částech cílové plochy Tok. Po hodinách noční chůze jsem se rozhodl lehnout si na horním okraji „nějaké veliké louky“, kousek pod lesem. Najíst se a jít spát. Baterkou si nesvítím, nemám to ve zvyku. V pozdějších hodinách mě probudil rámus náklaďáků projíždějících někde v dálce a znovu jsem usnul. Najednou se probouzím a nevím, co se děje. Zdá se mi, že mě probudila nějaký rána, v tom okamžiku slyším další, nedaleko ode mne. A znovu a znovu. Teprve teď mi dochází, o co jde. Ustlal jsem si na horním okraji cílové plochy a okolo mne dopadá dělostřelecká munice. Připadá mi to jak ve válečném filmu. Bojím se zvednout hlavu a podívat se kolem. Když to udělám, ozve se strašná rána a hlavu se snažím zatlačit pod zem. Co teď? Chtělo by to někam zmizet. Ale jak? Teď, když ležím, jsem na tom vlastně nejlépe. Když se zvednu k odchodu, bude větší pravděpodobnost, že to schytám. Zůstávám tedy ležet na místě a v hlavě se mi promítají hrůzostrašné představy, jak mi nějaká střepina rozřezává záda, utrhává ruku a podobně. Docházím k závěru, že nejlepší by byl přímý zásah. Ve chvílích klidu si stále vleže buduji jakousi kamennou ohrádku z kamení, co leží v mé těsné blízkosti. Nějakou dobu už se nestřílí, jemně mrholí a propadám se do spánku plného děsivých snů. Ještě před svítáním vstávám a mizím do lesa.

 

Tajemná návštěva

Spali jsme s dvěma kamarády v seníku, který už pár let nestojí. Jdeme spát do seníku, v patře jsou rovná prkna s trochou sena, ideální na spaní. Zrovna usínáme, když slyším přibližující se kroky. Hm, dobrý, bude pruda… Byly to kroky dvou lidí, obutých do holin, nebo kanad a ti dva spolu tiše o něčem mluvili. Klopýtali po kamenité zemi. Slovům nebylo rozumět. Opatrně jsem se otočil na bok a strčil do Martina. „Máme návštěvu. Nějaký dva“ zašeptal jsem. Načež všechno ztichlo a byl slyšet jen vlastní dech. Poslouchali jsme několik desítek minut. Martin už usnul, já skoro taky, ale mě znepokojovalo, co ti dva. Přece nezmizeli jen tak, neslyšeli jsme je odcházet. Probudím Martina, obouvám si boty a skáču oknem seníku dolů. Nic. Nikdo tu není. S hodně nejistým pocitem usínám.

 

S mapami na rozcestí

Stojíme s kamarádem Jirkou na rozcestí „Aljanky s Třistaosmnáctkou“ (to je na hřbetě Toku, kde se asfaltovaná cesta, stoupající nad potokem Reserva a dál klesající dolů k Obecnici nad Obecnickým potokem, stýká s kamenitou cestou vedoucí kolem Carvánky k Pilské nádrži).

Ještě to tu moc neznáme a tak vytahujeme mapy, vojenské speciálky, které jsme čerstvě získali - v té době pro nás jediné solidní mapy středních Brd. Dva dny jsme nikoho nepotkali a to nás ukolébalo ke snížené opatrnosti. Na silničce skládáme dvě mapy k sobě a vymýšlíme, kam se půjdeme podívat dál. V tom přijíždí od Obecnického potoka lesník na motorce. „Dobrý den, pánové, víte, že jste ve vojenském prostoru?“ „No, to nevíme“, snažíme se rozpačitě lhát. „No to je dobrý, tak vy nevíte, že jste ve vojenským prostoru a máte vojenské mapy!“ Připadáme si trochu trapně, ale chlapík nakonec prohlásí něco ve smyslu, že na vojenskou policii bychom tu asi nečekali a dolů nás dva na motorce neodveze. Loučí se s námi s přáním, ať se odtud klidíme pryč. Od té doby už tu nikomu netvrdím, že nevím kde jsem.

 

Akumulačky na Padrtích

Je konec osmdesátých let a v temné noci jsem se vydal na Padrťské pláně. Sníh je tu hodně zdupaný a rozježděný. Chci přespat někde blízko, nejraději na dolním okraji Kočky. Co je to za polozasypané domky? Beru za kliku, nic. Beru za ní trochu více, hele, je otevřeno! A je tu teplo. Chvíli se rozkoukávám a vidím strojovnu ovladačů terčů. Uvnitř jsou kromě velikých navijáků i horké akumulačky. Ticho, nikde nikdo. Aha, tak tady budu spát. Za chvilku se moje mokré hadry suší na vojenských akumulačkách, na lihovém vařiči se vaří čaj a já ležím ve spacáku na betonové podlaze a jako kočka se vyhřívám u kamen. Pohoda, balím brčko a přesvědčuji se, že musím ráno vypadnout ještě za tmy.

 

Bubáci na boudě

Na jednu z dřevěných chaloupek, které stojí na brdských kopcích, se občas vracím při svých toulkách. Zastavili jsme tu s Honzou za deštivé podzimní noci, zatopili v kamnech, uvařili čaj. Trochu jsme si usušili mokré oblečení u kamen, snědli večeři a šli spát. Po pár minutách spánku se probouzím, slyším nějaké šustění, poslouchám o co jde. Myši to určitě nejsou, a navíc se zdá, že je něco těsně za boudou. Možná někdo přišel. Tak opatrně, že nebyly slyšet jeho kroky.

Posloucháme, o co jde. Hlavou se mi při té příležitosti honí vzpomínky na záhadu, která se nám na této boudě už jednou stala: asi 10 km odtud jsme jednoho dne potkali lesníka. Večer při bivakování na boudě se pak tentýž lesník zjevil jako duch v okně, nakoukl dovnitř a bez jediného slova opět zmizel ve večerním šeru. Divná věc...

Tak ležíme dál, nic se neděje, ale občasné zašustění se těsně za boudou se ozývá dál. Posloucháme ten šustot, a nevíme, co si o tom myslet. Člověk, nebo zvíře? Když by to byl člověk – lesák, trampík, myslivec, proč by nešel dál? Asi po půlhodince se nám zdá, že se šustění o kousek přesunulo. Co může mít v úmyslu člověk, který se na takto odlehlém místě tiše pohybuje kolem boudy, aniž by vzal za kliku? Tahle úvaha mě docela zaměstnává, zatímco Honza celou dobu řeší problém, jestli se jít vymočit, nebo ne. Zdá se, že došel k závěru, že už se to nedá odkládat. No dobře. Beru do ruky sekyru a jdeme se podívat, o co jde. Nikdo nikde. Žádné zvíře jsme nevyplašili, v blízkosti boudy nikdo není. Co to tedy bylo? Slyšeli jsme to oba. Myši to nebyly, ty šustí jinak. Co tedy?

Po pár týdnech jsem na boudě sám. Kamna vyhasínají. Usínám, když v tom mě probouzí zas nějaké šustění, poslouchám o co jde. Tentokrát se jdu po pár minutách podívat po okolí boudy. Čerstvý poprašek mokrého sněhu je neporušený. Nikdo nikde, žádná stopa. Vracím se do boudy a poslouchám. Občas něco slabě zašustí. Jak bouda pomalu vychládá, slabě se pohne izolace mezi stěnami. Tak tohle je ten bubák, co tady straší!

 

Zimní hon na prasata

Je zimní brdská chumelenice, jak má být. Z nebe se snáší obrovské vločky vlhkého sněhu. Brodím se vrstvou asi dvaceti centimetrů sněhu, chodím sám, převážně mimo cesty a užívám si tu opuštěnost brdských kopců na pomezí Koruny a Toku, když se mi zdá, že někde slyším nějaký hlas. Zase vše utichá a každou chvíli si za krk shodím hromádku sněhu z nějakého smrčku. Najednou se zarazím. Přede mnou jsou mužské stopy, staré nanejvýš několik minut. Co tady kdo hledá, daleko od cesty a v takovém počasí? Že by nějaký šílený myslivec? Chvíli stojím mezi mladými smrčky na rozhraní vysokého lesa a starší paseky, poslouchám a rozhlížím se kolem. V takhle husté chumelenici je vidět jen pár desítek metrů. Pozoruji, jakou rychlostí ty stopy zapadávají, Musely být opravdu hodně čerstvé. No nic, prostě tu nejsem sám. Překřížil jsem řetízek stop a jdu svým směrem dál. Asi po pěti minutách se zarazím. Zdá se mi, že je něco přede mnou, ale nic nevidím. Už vidím. Stojím mezi mladými smrčky a stěží 10 metrů ode mne také mezi smrčky stojí myslivec s brokovnicí. Zahlédli jsme se oba ve stejný okamžik a nevím, kdo byl z toho setkání víc překvapen. Dozvídám se, že jich je tu více a že mají hon na prasata. Ptám se tedy, jakým směrem můžu jít, abych se jim nedostal do rány. Že bych chtěl schytat kuli do zad, to zrovna ne.

 

Lovec ve žlutém embéčku

Brdy pokryla vrstva ledu a my se s Hankou kloužeme po silničce mezi Hejlákem a Jordánem, chůze je dost náročná. Proti nám jede žlutá Škodovka stovka, za volantem myslivec skorodůchodového věku s puškou na zadním sedadle. Daleko před námi začne brzdit a se zablokovanými koly se pomalu blíží s kopečka k nám. Ubrzdit se mu to tedy povedlo a teď otevírá dvířka už z prvních slov je nám jasné, že se mu naše přítomnost nelíbí. „Co tady děláte, tady jste ve vojenském prostoru! Máte propustku?“ „My víme, vždyť se dneska nestřílí. Propustku nemáme a ani jí nechceme“. „Tady nemáte co dělat, kdo má furt dávat bacha aby ňákýho blbce nestrefil. Takhle ten plán odstřelu nikdy nesplníme. Tady jste ve vojenským prostoru a nemáte tu co dělat.“ „Myslím, že kromě Vás tu nikomu nevadíme. Hlavně abyste se nepostříleli navzájem. Dávat bacha musíte, a to pořád.“ Následuje poměrně dlouhá slovní rozepře na téma „my tu pracujeme a takový jako vy sem furt lezou“ versus „my tu nikomu neškodíme“, která pána nadzvedne natolik, že vyskočí z auta jak čertík, asi ve snaze jednu mi natáhnout, načež uklouzne po náledí a naštěstí se chytí auta, takže si nenatluče. „Dejte sem vaše občanky!“ „To fakt nepůjde“ „Já jsem úřední osoba!“ „Fakt, jo?“ už trochu provokuji, když je pán tak pěkně v ráži. „Moc na to nevypadáte, spíš bych Vás tipoval na nějakýho houmlese.“ Pán štrachá v kapse asi 50 let starého, notně špinavého kabátu a cpe mi myslivecký a zbrojní průkaz. Trochu škoda, že jsem se ani nepodíval na jméno. „Zavolám na vás policajty!“ křičí, že je snad slyšet až v Zaječově. To už se fakt neudržím a začnu se smát. Snažím si představit co by následovalo a začínám mu fandit. „No tak jo!“, povzbuzuji ho. Marně vytáčí číslo a já si paradoxně začínám přát, aby se dovolal. Nic. Půjčuji mu svůj mobil, aby to zkusil z něj a děda mírně znejistí. Bohužel, buď se nedovolal, nebo to jen hraje. Signál tu je slabý, ale je. Děda pokračuje v nadávkách nám a vlastně skoro celému zbytku světa, snad jen s výjimkou jeho zelených přátel, když v tom opatrně, na hranici pádu projíždí dolů kolem nás cyklista, začínám mít o pána strach, vypadá to skoro na infarkt. Necháváme pánovi ještě prostor pro jeho monolog a pokračujeme ve své cestě.

Takto agresivního a prudivého jedince jsem od té doby potkal po letech ještě jednou, pro změnu v Moravském Krasu.

 

Lovec na Kolvíně

Fouká silný podzimní vítr a v lese je tedy spoustu hluku, dost výjimečně jsme tu tři a jdeme po cestě z Kolvína na Okrouhlík. V tom rámusu zaregistrujeme pomalu jedoucí auto až když je těsně za námi. Za volantem sedí starší chlapík, na klíně má dalekohled. Zdraví nás, ptá se kam jdeme a přeje nám hezký vandr. Takovéto setkání potěší, není to naštěstí taková výjimka, ale časté to také není.

 

Ostří hoši na Praze

Na Malé Praze (v jediné zatáčce silničky Roviny – vrch Praha) stála kasárna. Už z nich stojí jen spodní část jedné budovy, kde mají lesáci sklad stromků. Kasárna byla už pár let opuštěná a kdosi je používal jako střelnici. Byly tu na zemi spousty vystřílených nábojnic snad ze všech možných ručních zbraní, od malorážky po .44. Tou dobou mě zrovna bralo střílení z perkusního revolveru a tak jsem tahle místa využíval také. Byli jsme tam dva, stříleli jme na nějakou plechovku. Zrovna čistíme revolver, když se z dálky ozvalo nějaké auto. Měli bychom zmizet, ale do lesa už to nestíháme, do těch baráků je to nesmysl, to je past, tak rychle lezeme na střechu jednoho z rozmlácených domů. Přijíždí auto, z něj vystupují dva chlápci v džínách a kožených bundách, tváří se děsně drsně, jeden zůstává u auta a druhý opatrně prochází kolem budov a nakukuje dovnitř. Nás na střeše nevidí. Musíme se překulit přes hřeben na druhou stranu střechy, ale tam by nás viděl ten druhý. Situace je zapeklitá, ale v tom chlapíci sedají do auta a spěšně odjíždějí. Co to bylo za maníky nevíme, ale je dobře, že jsou pryč.

 

Vojáček na stráži

Patřím už k těm, kdo po vojenských Brdech chodí každou chvilku a tak mě ani nenapadne, že je dnes pracovní den a jaksi jsem se zapomněl podívat na rozpis střeleb. Ve Strašicích slyším rány a odhaduji, odkud to může jít. Odhad je dost nejistý, uvažuji, že by to mohla být Bahna, nebo spíš Padrtě. Na rozcestí nad loveckým zámečkem stojí vojáček na hlídce, zmoklý a zabalený do malého kousku igelitu a jeho zájem se soustředí na skomírající ohýnek z mokrých klacků. „Dobrej, můžu se optat, kde se střílí?“ „No, já nevím“, odvětí prochladlá zelená postavička cvakající zubama. „Asi někde tam! Máchne neurčitě rukou směr Kočka. „Mě tady vysadili a vůbec nevím, kde jsem, ani kdy pro mě zas přijedou.“ „A můžu jít tudy?“ „No neměl byste, ale zkuste to nějak obejít“.

 

Zobrazení: 12604

Komentáře (8)

RSS feed komentářů
...
Pěkný zážitky smilies/smiley.gif.Mám podobný,ale to asi každej kdo chodí do prostoru častějš.Mě překvapily na Jordánu dva Albatrosy.Sedím na bunkru,kochám se tichem a přírodou a najednou od Příbrami letí asi ve výšce 50m!!Přímo mě nad hlavou začali piloti pálit do protilehlého svahu kde je terč.Podruhý bych to zažít nechtěl.
láďa , únor 09, 2011
...
Moc hezké počtení!!Většinu míst z povídek znám,takže jsem měl čtení znásobené o dojem,že jsme se snad museli už potkat.
Děkuju a snad si ještě počtu v nových povídkách.
jira , březen 14, 2010
...
Krásné čtení. Nikdy jsem v těch místech nebyl,musí tam být krásně. Děkuji.
vláďa , březen 13, 2010
Brda
Jsi měl štěstí, že to byl jenom asfalťák, nebo že nevybuchl. Střílí tam hlavně ostrými.
Michal , únor 17, 2010
brda
mám velmi podobnej zážitek. Šel sem přes Brda ke Koníčkovi a nad hlavou mi prolít dělostřeleckej granát a asi 400 metrů ode mě dopad na zem.
Moc štastněj sem z toho nebyl :-)
groula , únor 14, 2010 | url
...
Loni na podzim jsem šel po cestě nad plochou Brda
a na ploše jsem viděl chlapa s ženskou sbírat asi
brusiny. Došel jsem k boudě na palpost za Černou
skálou a začal svačit. Od Toku se ozvala dělová
rána a já jsem poprvé v životě slyšel jak sviští
nad hlavou granát. Potom se ozval z plochy Brda
výbuch. Ti zběrači museli asi mazat. Jsem důchodce
tak se toulám po Brdech ve všedních dnech. Fotky
mám na www.cenek.rajce.net díky za pěkné stránky.
dědek Čeněk , březen 23, 2009
...
Pěkné čtení. Popisem přírody, krajiny a vytvářením nálad mi připomělo texty Miloslava Nevrlého. A to já můžu. Jen tak dál a spoustu příjemných prožitků. smilies/smiley.gif)
Etienne , březen 12, 2009
Výborné
Děkuji! Strávil jsem hezké chvíle při čtení tvých minipovídek. Putoval jsem s tebou po centrálkách.
burle , prosinec 11, 2008 | url

Přidat komentář

menší | větší
security image
Opište zobrazená písmena

busy
 
© 2017 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů