Když jsem před lety poprvé uslyšel od Petra Karlíka a Karla Hutra o plavuních na Brdech, netušil jsem, že se z toho pro mne stane láska a doživotní pátrání. Tehdy jsem ještě neměl ucelenou představu o výskytu a vizáži všech zdejších druhů. Věděl jsem jen, že tu a tam na Brdech existují rostliny, které většina návštěvníků lesa nikdy neuvidí.
Petr Karlík mne seznámil s lokalitou, kde rostl současně vranec jedlový i plavuň vidlačka. Dnes už si ani nepamatuji, co mě zaujalo víc – samotné rostliny, nebo otázka, proč rostou právě tady. I v následujících měsících a letech pátrání po plavuních jsem sbíral další tipy od Karla Hutra a jiných osob. Přibývalo ale i mých vlastních nálezů se zlepšujícím se citem pro čtení vhodných podmínek výskytu. Protože jejich seznam a mé zkušenosti dostatečně nabobtnaly, můžete se za nimi se mnou vydat v následujících řádcích do nejvlhčích a nejstudenějších částí naší vrchoviny.
PLAVUŇ PUČIVÁ - dcera mokrých údolí
Plavuně mají tu výhodu, že je můžete hledat celoročně, tedy až na situace, kdy jsou schované pod vysokým sněhem. Jenže když pominete nejsilnější zimní období, musíte u plavuně pučivé vždycky počítat s mokrem v botách, což není sport pro každého. Přidáte-li ještě letní hejna komárů a much, dovedete si už trochu představit, jakou přitažlivou silou na mne musely popínavé šlahouny působit, abych tato nepohodlí opakovaně dobrovolně podstupoval.
Už z dřívějších pochůzek jsem znal plavuň pučivou ze dvou lokalit horní Bradavy na rašelinných kupách. V jedné z nich byl mimochodem v nedávné době učiněn paleobotaniky průzkumný vrt prokazující růst 3,5 m vysokého valu od poslední doby ledové, nejspíš i s trvalým výskytem plavuně.
Zajímavou lokalitu tohoto druhu mi prozradil Karel Hutr v mokřadu pod Prahou. Tam jsem se všiml nápadného rozdílu mezi jednotlivými biotopy. Rašelinné kupy od té doby považuji za historický relikt, kdežto tento mokřad plný rašeliníku, vysokých masivních polštářů mechu, borůvčí a brusinek vznikal až v nedávné době v příhodných podmínkách během hospodářského cyklu lesa.
Dlouho jsem měl pocit, že tímto výčet lokalit a mých zkušeností s plavuní pučivou skončil. Mýlil jsem se. Karel Hutr mi jednoho dne zaslal fotografii nádherně bohatého exempláře pod Paterákem. Prý kousek pod cestou. Ten jsem musel zaznamenat, přiznám se, že až na třetí pokus. Pnula se po všem v mírně rozvolněném smrkovém mlází, v prudším svahu s výrazným vývěrem suťových pramenů. Nešlo se nezmáčet.
Dostal jsem pak od Karla další tip - pod Jordánem, kam jsem hned vyrazil a našel rovnou dvě různá místa s několika jedinci. Tady mi poprvé došla určitá zákonitost, která se mi pak hluboko vryla do paměti a podvědomě se hlásí, když vnímám pod nohami mokro a moje mysl tuší možný výskyt suchopýru či rosnatky. "Pučivka" jde s rostoucí nadmořskou výškou za světlem. A v Brdech se pro ni mění podmínky každým výškovým metrem kupodivu velmi rychle. Rašelinka pod Jordánem už byla z těch výše položených. Na těch několik exemplářů jsem proto narazil výrazně dále na sever od jižního okraje vysokého lesa, u několika posledních samostatných stromů vzdorujících okolnímu vlhku. Být to níže, popínavka by se ukryla více na jih, klidně i k vysokým stromům souvislého porostu do těsného okraje vlhka.
Tři nádherné lokality vyvstaly opět pod Paterákem, když jsem dokumentoval vzrostlou jedli, která se ukázala kůrovcovým odlesněním u přítoku Třítrubeckého potoka. Hned, jak jsem si pořádně umyl nohy v botách motaje se v mokřině kousek od osamoceného velikána (s obvodem v prsní výšce přes tři metry), neušel mi typický souvislý porost. A ten den ještě dvakrát dál po proudu potoka. Vždy se jednalo o vodou nasycené okolí vodoteče.
Další úspěchem okořeněnou koupel nohou jsem absolvoval na Toku v pramenech Reservy, poblíž průseku, kterým jsem již mnohokrát předtím prošel, jen jsem byl tuhle chvíli o něco zvědavější. Tady jsem si zaznamenal 75 kusů. Později jsem už začal zapisovat metry čtvereční, což je u tohoto druhu rozhodně přesnější parametr.
Pak se s objevy pučivky roztrhl pytel, i díky dalším hledačům z mého okolí, kteří propadli stejné mánii. Zlatý důl plavuní se ukázal v horním povodí Rezervy, kde mikroklima spolu s pasekami tvoří opakující se vlhké scenérie doprovázené skoro pravidelně jednou popínavou starobylou svědkyní. O malou enklávu jsem zakopl i při průzkumu rozšíření rosnatky pod Borem na horní části Třítrubeckého potoka. Samostatný jeden exemplář mi byl nahlášen už jako sběrateli plavuní na Brdech skupinou hydrologů a dalších výzkumných přírodních profesí od jihobrdského Hřebence.
Časem jsem už skoro nehledal, ale téměř jen sbíral poznatky a objevy jiných. A ani ty jsem nestíhal. Jen občas jsem při kontrole "cizích" nálezů zaevidoval i něco navíc.
Body pučivky jsme společně zaplnili nejmokřejší brdská údolí, okolí jejich potoků, pramenných rašelin. Mám radost, že nám tato plavuň vypráví o vlhku tolika různých údolí - Obecnického potoka (nedaleko huntíku), Pilského potoka, Litavky, Jalového potoka, Padrťského potoka, Třítrubeckého potoka (a jeho přítoků) a zejména z Reservy (a jejích přítoků).
Během let si všímám chování téhle popínavky na jednotlivých lokalitách. Liší se rok od roku. Její porosty reagují na změny vlhkosti, někdy se vytahují i po stromech, jindy ji sotva spatříte, když předem víte, kde ji hledat. Umí dobře odcupitat o několik metrů do stínu. Dokáže vykukovat tu a tam ve velké ploše ve vzrostlém lese, ale zvládá také vytvořit dokonalý koberec se stovkami k nebi trčících pučících výtrusů.
Není to dlouho, co mi zemřela babička před jejími nedožitými 90. narozeninami. Když jsem jí vyprávěl o mých ojedinělých nálezech plavuně pučivé, říkala, že za jejího mládí rostla všude. Tehdy jsem jí trochu nevěřil, a měl jsem za to, že si to plete s nějakým běžným mechem. Teprve dnes si říkám, že možná měla pravdu. A že dříve byla plavuň pučivá na Brdech mnohem běžnější, než jsme si ještě donedávna dokázali představit.
PLAVUŇ VIDLAČKA - poutník narušenou krajinou
První brdskou plavuň vidlačku jsem potkal na radu Petra Karlíka na jižních Brdech ve společnosti vrance. Nebyla tam sama. O kus dál jsem na starých haldách, patrně vzniklých při úpravě vrstevnicové cesty, našel další jedince. Několik míst mi poradil i Karel Hutr, zejména protipožární pás bývalé cílové plochy Jordán. Tam jsem ji objevoval jako korálky navlečené jeden za druhým. Plazivou, schovanou pod okrajem vřesu, někde skoro suchou, jinde svými vidlemi nádherně vztyčenou a sytou. Našel jsem ji později i na vyvezeném materiálu z Padrťských rybníků nedaleko Zadní Záběhlé, další její řetěz z korálků jsem začal odhalovat na bývalé cílové ploše Tok. Doplňoval jsem její body i z bývalých lomů, množily se objevy na průsecích a v březích cest.
Narazit na tuto plavuň lze i naprosto náhodně, bez cíleného vyhledávání. To jsem jednoho horkého letního dne zkoumal podezřelý pahorek kruhového půdorysu v borůvčí u východního okraje cílové plochy Tok. Bylo takové horko, že jsem se už v deset dopoledne usadil pár metrů od potenciálních zbytků destrukce dehtářské pece do stínu menšího smrčku. Až když jsem se zvedal, zjistil jsem, že pode mnou už dlouhé roky seděla vidlačka.
Všechna tato místa jsou spojena s nedávným narušením terénu a se zpětným osidlováním. Vidlačka nepotřebuje zvláštní vlhko, ale libuje si ve štěrku a ve vyplaveném písku. Mekkou vidlí na Brdech jsou bezesporu bývalé cílové plochy, kde na ní je možné narazit někde i po každých 300 metrech všemi směry. Ostatní výskyty jsou nahodilé a vždy souvisí s cestní sítí nebo s nějakým přesunem materiálu.
Udělal jsem tak průzkum částí intenzivněji člověkem ovlivněné krajiny. Zajímavé je, že jsem úspěchy zatím neslavil na starých úvozech, na ruinách staveb nebo u starých důlních děl. Zřejmě vidlačka po delším čase, když nový útvar příroda zcela převezme (řekněme po sto letech), ustoupí. Zároveň tuto plavuň nejde najít na nových manipulačních plochách sloužících svozu dřeva, na sanovaných plochách po bývalých vojenských objektech a podobně - tady jsou změny ještě příliš čerstvé a správný "čas pro vidle" ještě nenastal. Domnívám se, že vhodné období nastává přibližně po 30-50 letech od narušení.
Takže až někdy budete sbírat na kraji úzké asfaltky jahody, zkuste se podívat kolem, jestli proti vám netrčí "vidle" jako svědkové dávno zapomenutých terénních úprav.
VRANEC JEDLOVÝ - mistr mikroklimatu
Petr Karlík mne tehdy napoprvé odkázal na inverzní svah u štěrkové cesty na jižních Brdech. Tam prý mají vrance jen málo ranního slunce. Hned mi v hlavě běžel kinofilm všech brdských útvarů, které by se nějak podobaly této konfiguraci. Přistihl jsem se u dojmu, že to všechno budou jen člověkem vybudované svahy lomů, okrajů cest, příkopů, úvozů a podobně. Mýlit se je lidské. V prvním období jsem obcházel všechny povrchové lomy, kde byla jen trochu šance, že se vranec ukryje před poledním a odpoledním osluněním. Postupně jsem s nálezy zjistil, že neslavím úspěch bez malých smrčků a rašeliníku. V příkrých svazích lomů mi ujížděly nohy, v zarostlých lomečcích jsem se těžce prodíral neudržovaným hustým porostem, ale přinášelo to výsledky, i když bylo jedinců jen několik, málokdy desítky, výjimečně stovky.
Lomy jsem měl všechny prolezlé, už jsem více nevyčetl ani z lidarových map. Obrátil jsem se k vyšším nadmořským výškám, kde jsem instinktivně očekával alespoň nějaký "přirozený" výskyt. Zkusil jsem kamenná moře, mezi nimiž se na Brdech občas najdou ta správně orientovaná (rozuměj svým svahem k severu), správně svažitá (dost příkrá pro polední stín), správně vysoko položená (větší chlad a vlhko) a správně vegetačně obsazená (občasné malé smrčky s přítomností rašeliníku). Objevy na sebe nedaly dlouho čekat. V tu chvíli jsem si připadal, že stačí pohled na lidar, a za několik hodin mám další jedince v kapse.
Během let jsem mnohokrát propadl "vrancové horečce". To vám třeba v neděli večer, uprostřed příprav na pracovní týden, v mysli vytane jedno jediné místo, vzpomenete si na jeho lom světla, vůni, vlhkost, náladu lesa. Hloubáte nad ním minutu, dvě, tři. Za chvíli se vám před očima zjeví hologram vrance, a už přemýšlíte, jak se do lokality co nejrychleji dostat. Usedáte na kolo a bez všeho vybavení, jídla, pití, vyrážíte s vědomím, že cesta zpět už bude za tmy, mnohdy ale s hřejivým nálezem za zády.
Jeden den jsem šel plavuním také naproti. Nejprve jsem našel plavuň vidlačku. O něco později plavuň pučivou. A když už se blížil soumrak, narazil jsem na vranec jedlový. Jenže ne na ledajaký. Tenhle rostl na úpatí vysoko položeného kamenného moře, které bylo ale ukloněné k západu. To znamená, že na vranec běžně dopadaly paprsky poledního slunce. Jaký rozdíl od poznatků Petra Karlíka! Tenhle výskyt mi ukázal, že nejde zdaleka jen o slunce, ale zcela jistě i o vlhko vzdušné, neboť dýchající kamenné moře ve své patě produkuje za letního vedra chladný vlhký vzduch.
Ale i viklající kameny kamenných moří se časem ochodily a žádné další neprobádané už nebyly k dispozici. Sem tam jsem narazil na vranec náhodně - představte si, že jdete na západ postupně se do terénu zařezávající cestou a v hlavě vám už instinktivně bliká kontrolka. Pozor, inverzní lokalita vhodná pro vranec! A sotva zaznamenáte alarm, skláníte se vlevo u prvních jedinců, takže už vás to ani nepřekvapuje. Jen si říkáte, kde ještě jsou takové cesty, svahy a podmínky. Ubývalo jich každým nálezem.
Jistě víte, že mezi brdomily je i jistý Standa, který se vyznamenal nejen rozkrytím značné části sítě dehtářských pecí (někdo by řekl posměšně "mravenišť"), ale v nedávné době i objevem významného výskytu prstnatce Fuchsova. Troufnu si konstatovat, že tento chodec má oči opravdu otevřené. Tím spíš jsem s ním sdílel i mé záliby v hledání "pravěkých potvor", jak někteří jiní brdomilové trochu posměšně nazývají plavuně. Když to zkrátím - Standu se mi podařilo naočkovat, takže se z něj rychle stal dobrý a úspěšný lovec i v tomto specifickém oboru.
Lokality vrance jedlového na Brdech sledují přibližně 2 km široký pás nejvyšších srážek a největšího vlhka od Třemšína přes Prahu, Korunu až na rozložitý Tok. A právě v tomto koridoru začal Standa v povodí Třítrubeckého potoka a Reservy excelovat. Při ověřování jednoho jeho nálezu jsem si přinesl suvenýr - divočáky vyoraný vranec se třemi lodyhami. Exponát jsem zkoušel pár měsíců opečovávat, i se zdálo, že je opět zelený a rostoucí, ale velká letní vedra v přistínění a ve vlhku nezvládl. Z toho jsem si odnesl ponaučení, že není snadné nasimulovat vhodné podmínky, zejména vzdušnou vlhkost a chlad.
Asi nejzajímavějším nálezem vrance po všech těch přirozených výskytech na kamenných mořích i druhotných lokalitách lomů a břehů cest byl objev Karla Žáka, který při ověřování "mého" prstnatce Fuchsova nad Reservou identifikoval dehtářskou pec. A následně při jejím podrobném průzkumu narazil s kolegy i na vranec jedlový rostoucí na otevřené ploše malého rašeliniště pod suťovými vývěry. Jeho informaci jsem zpočátku nevěřil, protože se diametrálně odlišovala od dosud známých biotopů. Krásně plnobarevný a životaschopný jedinec s mnoha lodyhami ale přes to všechno skutečně roste z vyvýšeniny rašeliníku, přičemž vzhledem k okolnímu porostu dostává denně asi 5 hodin přímého spíše dopoledního slunce. Tady jsem si uvědomil, že nejde zdaleka o východní slunce, nemusí jít ani o vzdušnou vlhkost, když je bohatě přítomna půdní vlhkost. Takto nějak zřejmě vypadají přirozené výskyty ve vyšších horách, kdy už se vranec nekryje před sluncem, ale naopak ho vyhledává.
VRANEC JEDLOVÝ - když krajina vysychá
V průběhu let jsem si všímal i vývoje jednotlivých stanovišť, reakcí vrance na ubývající vlhko způsobené kůrovcovým odlesněním, ale i na jiný způsob hospodaření (snížením zápoje, proředěním a prosvětlením porostů). U některých lokalit jsem upřesňoval stoupající počty jedinců, jinde jsem pozoroval důsledek změny oslunění v posunu výskytu a zrodu mladých sotva viditelných rostlinek. Dvě lokality ale v posledních letech opravdu trpí.
Jedna je v rašeliníkem porostlém plochém lomečku. Jde o lokalitu, o níž vím od Karla Hutra. Kdysi oplývala desítkami jedinců třpytivých plodných lodyh. Nyní, po odlesnění u jižního okraje lomečku, vranců ubylo. Přiznám se - pomáhám jim. Vytipoval jsem si před pár lety dva nejbohatší trsy a těsně na jih od nich jsem udělal z větviček a rašeliníku zábrany proti přímému slunci. Někdy je i zaleju, když jdu zrovna kolem. Zbývají ony dva zachraňované.
Druhá se nachází v místě přirozeného výskytu v jedné z nejvyšších poloh vrance na Brdech. I tam došlo k odlesnění, a ne ledajakému. Kamenné moře zůstalo s několika torzy menších smrků v obrovské ploše kůrovcových holin. Rozsáhlé bezlesí táhnoucí se po hřbetech vrchů a přes několik údolí dokáže vysušovat naprosto vše v jeho okolí, natož toto pro vranec vzorové kamenné moře. Z kdysi perfektně prosperující populace zbývá jediný statný jedinec s mnoha vysokými lodyhami, jehož jsem kameny snad správným způsobem obložil. Moje snaha je spíše zbožným přáním, aby tito poslední mohykáni vydrželi čekat několik desetiletí, než jim opět nastanou příhodné podmínky.
V přímém přenosu tak na Brdech pozoruji, kterak se některé lokality zabydlují (na nedávno uměle vytvořených březích cest), jiné se proměňují (přesidluje se v rámci lokality o první metry jinam do většího stínu) a další zanikají (výše popisovaní zachraňovaní jedinci). Každopádně je zřejmé, že dochází k enormnímu vysušování krajiny, a ač se vranec zvládá částečně přizpůsobovat, místa jeho výskytu stagnují nebo spíše pozvolna ustupují.
Pokaždé, když vejdu do chladného severního svahu s rašeliníkem pod nohama, stejně jako před lety zpozorním. Co kdyby tam čekal další?
KRAJINA PLAVUNÍM ZASLÍBENÁ - trojité setkání
Nález několika vranců pod uschlým smrkem na Toku pro mne znamenal mnohem víc než další tečku v mapě. Tehdy jsem ještě netušil, že mě právě plavuně naučí číst Fabiánovy lesy úplně novým způsobem.
Zjistil jsem, že co druh, to specialista. Pučivka je vázaná na zamokřené stíněné části rašelin, vidlačka preferuje narušené plochy s určitou mírou oslunění a vranec jde za vzdušnou vlhkostí, jejíž absenci umí zčásti kompenzovat.
Plavuň pučivá stopuje mokrá údolí, plavuň vidlačka se pokládá do krajiny skrze její náhlé změny a vranec jedlový kopíruje pás nejvyšších srážek a nejnižších teplot.
Možná ale někde existuje stará, dnes už téměř nefunkční odvodňovací strouha protínající mechový průsek v hustém lese, kde si spolu povídají všechny tři zmíněné druhy. Řeknu vám příběh o jednom takovém místě.
V jednu chvíli jsem byl přesvědčený, že už jsem všechny vrance na Brdech našel. Hledal jsem je všude, kde to dávalo smysl. Novou, ale velmi nejistou stopu mi poskytla až nálezová databáze, do níž jsem se ponořil, jestli bych v ní neobjevil nějaký starý záznam o výskytu, který bych po letech prověřil. A přece - poblíže Toku byla zmínka o vranci jedlovém v hustém smrkovém lese v několika exemplářích u odvodňovací strouhy. O cíli mé následující výpravy tak bylo rozhodnuto. Lokalizace místa byla však autorem vyjádřena neurčitě v ploše a s doprovodem latinských zkratek, kterým jsem pochopitelně nerozuměl. Nebylo tedy divu, že jsem svojí první výpravu do těchto končin završil nálezem něčeho jiného. Strouhu po spádnici jsem identifikoval, i ten hustý les kolem ní. Když jsem se od strouhy zklamaně vracel, zjednodušil jsem si cestu průsekem pokrytým souvislým mechovým polštářem. Na něm jsem objevil tři exempláře plavuně vidlačky. Tak přece jsem byl možná na správném místě.
Nestačilo to. Někde tam ten vranec musí být. Neprošel jsem strouhu dost poctivě a možná to ani nebyla ona. S těmito pocity jsem do podobných míst zabrousil o pár dnů později. Vidlačku jsem potkal už jako starou známou na šikmo stoupajícím průseku, nic zlého netuše jsem z něho opět odbočil doprava do hustého lesa, abych si zkrátil cestu po vrstevnici ke strouze. Stačil nový pohled, možná nové zastavení nebo jiný úhel světla a vidím ho - vranec jedlový v počtu sedmi exemplářů, které docela dobře odpovídají už poměrně vousatému pozorování z databáze. Fotím, zapisuji, dokumentuji i do BioLogu.
Teď si vzpomeňte na jednoho chodce s otevřenýma očima. Ano, je to Standa, který mi asi týden na to sděluje, že kousek pod Tokem našel pučivou a vranec na jednom místě. Nevěřil jsem svým očím. Jeho bod na mapě byl totiž 40 metrů proti proudu strouhy nad "mým" vrancem a asi jen 30 metrů dále po stoupajícím mechovém průseku od vidlačky.
Už jsem tu potřetí. Průsek překonává strouhu. Pučivá sedí v délce asi 10 metrů těsně nad průsekem na jižní straně strouhy a leze svými výhony až skoro do vody, zato vranec mocně okupuje sušší vyšší část starého odkopaného materiálu na jihozápadě zarůstající křižovatky strouhy a průseku.
Kdybych tehdy věděl, že tam budou všichni, hledal bych je rovnou všechny dohromady. Od té doby si při každém dalším nálezu přehrávám tenhle příběh a přemýšlím, jestli by zkoumaná lokalita nemohla vyhovovat i dalším příbuzným. Věřte nebo ne - pomáhá to.
PLAVUNÍKY
Jenže tím pátrání po plavuních zdaleka nekončí. Dosud jsme se totiž zabývali jen "chudými příbuznými". Tím nechci nijak shazovat vidlačku nebo pučivou, právě ony mne naučily číst plavuňovitě brdskou krajinu. Skutečnými klenoty v říši plavuní jsou však plavuníky. V botanických záznamech jich najdete na Brdech naprosté minimum. Pouze na jižních Brdech (nejspíš ty střední nebyly dosud tak intenzivně a dlouhodobě zkoumány) a jen ze tří míst, přičemž každé z nich bylo navštíveno jiným druhem. A všechna tato místa dnes již zanikla. Samozřejmě jsem se musel přesvědčit na vlastní oči.
Zjistil jsem, že opravdu věcných informací o výskytu plavuníků je úplné minimum. V brdských podmínkách na rozdíl od svých "chudých příbuzných" zřejmě přežívají po případném uchycení jen krátkodobě, snad pouhé roky. Jedinci jsou v těchto podmínkách totiž často sterilní a extra citlivě reagují na změnu prostředí.
Abych uměl vůbec plavuník poznat a pochopil prostředí, v němž roste, využil jsem kratší dovolené v podhůří Šumavy k podnikání výprav na předem v nálezové databázi vytipované nadějné lokality jednotlivých druhů plavuníků.
Chuť poznání mne přivedla paradoxně nejprve na několik šumavských sjezdovek, kde plavuník alpinský a plavuník zploštělý díky pravidelnému sekání vysoko exponovaných ploch lépe odolává okolní vegetaci. Kupodivu drsné vyžínání snáší poměrně dobře - ono jde totiž o velmi titěrné jedince. To musíte vzít košatý vranec, pětkrát jej zmenšit, trochu více rozložit jako kruhový vějíř, schovat ho do porostů vřesů a borůvek, a pak ho na pár decimetrech čtverečních hledat na široké a dlouhé sjezdovce. Není to snadná úloha, ale s trochou nápovědy to jde vždy lépe - byl to vždy výskyt plavuně vidlačky. Vnímáte to poznání se mnou? Vidlačka osidluje místa, která by mohla být potenciálně vhodná i pro plavuníky.
Touha ochutnávky šumavských plavuní mne nasměrovala i na linie bývalých signálek. Vzpomínám si ještě na rok 1990, kdy bylo možné podle ostnatých drátů s množstvím cedulí a strážních věží chodit dlouhé kilometry. Dodnes z nich zbyly už jen rovné průseky, mnohde využívané jako zimní lyžařské trasy. A právě tam jsem opět narazil na plavuníky alpinské a plavuníky zploštělé. Líbilo se jim na jižních zastíněných částech svahů u těchto cest, kde je doprovázela opět plavuň vidlačka - a - vranec jedlový! Ze šumavských signálek si proto do Brd odnáším poučení, že liniový výskyt (jen u cest či koryt, protože rozsáhlá kamenná moře takto orientovaná na Brdech nejsou) plavuně vidlačky doprovázené vrancem jedlovým ukazují na druhý a možná ještě pravděpodobnější typ biotopu, kde by se plavuníky na Brdech daly objevit. Třetího občasného návštěvníka brdských lesů - plavuník cypřiškovitý - se mi zachytit nepodařilo.
Musím říct, že po této šumavské analýze a po objevech plavuní v roce 2026 na naší lesnaté vrchovině už dvě konkrétní představy pro alespoň dočasné ubytování plavuníků na Brdech mám. Těším se, až vám tu budu moci vedle obrázků ze Šumavy ukázat i patrně daleko skromnější jedince z Brd.
PLAVUŇKA ZAPLAVOVANÁ - obyvatelka rozkolísaných hladin
Samostatnou kratičkou kapitolu věnuji zatím neúspěšnému pátrání po plavuňce zaplavované, která se ještě v nedávných dobách dala potkat nedaleko Strašic na periodicky zaplavovaných plochách. Její někdejší výskyt mi připomněl Petr Karlík, ale zatimní hledání nepřineslo pozitivní výsledky. Dosud mi úspěšně uniká.
V současné době znám na Brdech 48 míst s plavuní pučivou (Lycopodium annotinum), 35 míst s plavuní vidlačkou (Lycopodium clavatum) a 18 míst s vrancem jedlovým (Huperzia selago). Dovolím si tvrdit, že obdobným množstvím záznamů těchto druhů na Brdech disponuje už jen AOPK ČR, do jejíž databáze přispívám každým novým nálezem prostřednictvím aplikace BioLog. Odtud se pak jednotlivé nálezy dostávají i do veřejně dostupné Nálezové databáze ochrany přírody.
Teď vím, jak a na jaké pravěké potvory se mám ve Fabiánových lesích zaměřit. Když mi čvachtá v botách, když vidím rozpraskanou půdu na břehu rozježděné cesty nebo když mám někde u malých smrčků pocit vlhkého chladu, vnímám, že jsem jim nablízku. A vy to už víte taky.