BRDY HISTORICKÉ
V této sekci naleznete články týkající se ponejvíce brdské historie. Na její stopy můžeme v lesích narazit doslova na každém kroku, proto se budeme pečlivě snažit zjistit, odkud a kam vedou, abychom se listím, skalami, mechem, vřesem, kapradím a borůvčím neprodírali bez vědomí, jaký že odkaz nám v tom či onom koutě kraje člověk zanechal.
- Napsal Roman Poustka
Už jako náctiletý jsem po Brdech nacházel ploché opracované kameny s úhlopříčně vytesanými křížky - v jižní části středních Brd, a pak na Třemšínsku. Jak jich přibývalo, pochopil jsem, že jde o historické měřické body, které se vztahují výhradně k někdejšímu rožmitálskému panství. Jako geodet si pod takovými artefakty, které se dodnes leckde ještě dochovaly, dovedu představit úsilí, jak s tehdejšími primitivními prostředky navrhnout takto rozsáhlou (byť lokální) členitou měřickou síť, proměřit ji a vypočítat.
Dlouho jsem sbíral odvahu a čas, abych se pokusil něco víc, než co je možné vyčíst z fragmentů v terénu, najít v dostupných archiváliích. Teprve když jsem si uvědomil, že za posledních několik let zmizela prakticky třetina mně známých "kamenů" v rožmitálských lesích vlivem hospodaření a úprav cest, nabraly události spád. Kontaktoval jsem Národní archiv v Praze, kde jsem byl nejprve naveden na studium běžněji dostupných materiálů. Nebyly to publikace nezajímavé, leč k vyměřování lesů na Praze, Malém Toku, Štěrbině, Hengstu jsem nenašel nic. Původně jsem se totiž domníval, že šlo o starší záležitost, o zásluhy Karla Daniela Gangloffa, který se významně podílel na rozvoji lesního hospodaření v podkově lesů kolem nejchladnějšího středočeského města. Ten zde (krom jiného) realizoval rozdělovací průsekovou síť a zavedl lesní oddělení tak, jak je známe téměř beze změny dodnes.
K poznání toho, kdy byla skutečně "Triangulační polygonální síť k lesu Rožmitál 1897", jak uvádí vytesaný nápis na bodě na vrchu Pateráku, realizována, jsem musel navštívit studovnu na Hradčanské v Praze. Uvedený rok 1897 jsem totiž pomíjel v domnění, že může jít o později přestabilizovaný kámen, jak je běžné u měřických bodů a jejich stabilizací, tím spíše, když se jedná o jediný takový exemplář (jiné kameny tolik nápisů zdaleka nemají, Paterák je výjimkou). Ale zdaleka nešlo jen o časové určení tohoto velmi zajímavého počinu, jehož přesné důvody mi i stále unikají. Po získání povolení k bádání nad soukromou sbírkou z archivního fondu Arcibiskupství pražského - Správa statků jsem ve studovně Národního archivu strávil dva pracovní dny. Velmi mi pomáhala paní Jarmila Dubská, které tímto děkuji za velkou ochotu a vstřícnost. Když jsem se konečně po několika hodinách zorientoval a nahlédl do správných šanonů a desek (APA-H, VS Rožm 376 a 377), v již prachem zašpiněných (původně bílých) rukavicích mi spočinula obálka nadepsaná Manuale der im Polygometre gemessenen Horizontalwinkel (manuál vydán v r. 1904). Začal jsem hltat všechny informace. Srdce geodeta se vrátilo do konce 19. století, jako bych stál na jednom z trigonometrických bodů za zády tehdejšího měřiče a pozoroval, kterak ve strnulém postoji diktuje jeho okem odečtený vodorovný směr na Bukovský vrch svému ve větru již dávno na kost promrzlému zapisovateli dříve, než nevhodné povětrnostní podmínky znemožní další pozorování.
Ve svých představách jsem měl přehlednou mapu rožmitálského panství, na níž by byly zakresleny základní body této sítě (na vrcholech, trigonometrické), a pak podrobnější méně důležité body, polygonové, které spojovaly jednotlivé vrcholy. Namísto toho jsem ale našel jen měřické zápisníky z většiny důležitých bodů, už v době svého vzniku velmi neúplný popis bodů sítě, výpočty trojúhelníkových uzávěrů, výpočty souřadnic a několik dalších záležitostí jako např. výpočet excentrických stanovisek na některých základních bodech (výpočty probíhaly až do roku 1908). Mapa žádná. Možná obsahem archivu původně byla, možná nikoliv. Vedle toho jsem nenašel žádné informace o způsobu zjištění rozměrů sítě (trojúhelníky udělají sice tvar celého jejich řetězce, ale rozměr je třeba určit z nějaké přímo měřené základny=strany, a následně přes trojúhelníky propočítat), ani o způsobu orientace sítě (i když už máte tvar a rozměr, potřebujete celou síť natočit vůči světovým stranám, například astronomickým měřením). Je ale možné, že síť byla jen zhuštěním (zpodrobněním) již existující sítě 3. vojenského mapování, s nímž velmi pravděpodobně měla společné určité menší množství bodů. V popisu stabilizací je uváděn např. bod Na skálách využívající kámen KV.
A tak jsem si onu přehlednou mapu musel sestavit sám, zprostředkovaně. Nahlížeje do zápisníků (Winkelregister) jsem zjistil, že měření probíhalo skutečně v roce 1897 na přibližně 93 bodech, mezi nimiž byly následně taženy polygonové pořady. Údaje z polygonových pořadů (i z jejich výpočtů, i z výpočtů protínání zpět a vpřed MNČ) se dle mého odhadu, podobně jako z měření na všech vrcholech, kompletní nezachovaly. Z dat z vrcholů jako například Sedleček, Pod Pourem, Litová je zřejmé, že záměry vedly i mimo rožmitálské panství (na Palcíř, Hornosín, Metelskou horu, Špalkovou horu, na kostel v Budislavicích, na Svatou Horu), jako orientační body byly použity i body dalších věží kostelů Sv. Barbora u Pročevil, Povýšení svatého Kříže ve Starém Rožmitále nebo věž zámku v Rožmitále. Nejdelšími záměrami celé sítě bylo měření mezi vrchy Třemšín a Paterák (Hřebíček) - necelých 9 km, orientace z bodu Litová u Lázu na Svatou Horu - celých 9 km, záměra mezi Metelskou horou a Štěrbinou - 9,5 km, a pak orientace z Ehrenbreitensteinu na Svatou Barboru u Pročevil - přes 10 km.
K měření byly využívány úhloměrné přístroje s přesností grádových minut, protože se v zápisnících objevují hodnoty zřejmě odhadované na 25 grádových vteřin (kruh je dělen na 400 grádů, 1 grád má 100 minut a každá minuta 100 vteřin) dělením posledního nejmenšího dílku vodorovné mikrometrické stupnice (dnes se běžně měří automatikou na grádové vteřiny nebo i přesněji). Proto bylo nutno měřit v několika řadách (zpravidla ve 3 - z důvodu vyloučení chyby dělení stupnice), ve dvou polohách dalekohledu (pro vyloučení některých přístrojových chyb) a to celé až ve 13 opakováních, čímž se výsledná přesnost určení vodorovných směrů na stanovisku velmi přibližovala dnešním výsledkům standardně dosahovaným běžnými přístroji (dnes za nesrovnatelně kratšího času).
Velmi zajímavými se ukázala pomístní jména jednotlivých vrcholů trojúhelníků, byť měl každý bod v rámci trigonometrické sítě i své číslo (např. Kostelík 110, Koruna 4, Jilmí 61). Ty byly navíc různými měřiči a zapisovateli (na větší množství měřičů a zapisovatelů ukazuje i několik stylů písma v zápisnících) pojmenována mnohde trochu rozdílně, což mi mravenčí práci neulehčovalo. Našel jsem i polozapomenutá jména míst jako Horova skála u Věšína, Prašivý vrch na západním svahu Prahy, jako Hřebíček byl pojmenován Paterák, jako Paterák byl nazván vrch Na Pateráku západně od boudy U břízy, málo známé jméno Turková bylo použito u bodu na Anenském vrchu, ale zajímavý byl i německý Ehrenbreitenstein (viz dále). Bez důkladného propočítání sítě z měřických zápisníků ze všech bodů napojením na mně již známé body z terénu bych se přesného umístění těchto názvů nedobral. Prakticky jsem protínal záměrné přímky z několika směrů, čímž jsem postupně doplňoval další body, na nichž se také měřilo, a zpětným výpočtem jsem ověřoval, že úhly v trojúhelnících odpovídají (samozřejmě s nižší přesností, vycházel jsem pro zjednodušení jen z jednoho měření a umístění mně známých bodů bylo přibližné - přesto jsem se s protínáním záměrných přímek dostával pod chybu jednoho grádu).
A nyní jedna zajímavá perlička, týká se zmíněného Ehrenbreitensteinu. Umístění tohoto bodu je asi 50 metrů severovýchodně od dnešní kóty (a tedy současného měřického bodu) Jahodové hory. Díky reliéfu této části hlavního brdského hřebene ověnčeného drobnými vršky a výchozy skal si tehdejší měřiči vybrali zkrátka jiné místo, které se nehodilo následně při zřízení S-JTSK ve 20. letech 20. století. Přeložíme-li si tehdejší německý název, dostaneme něco jako "čestný kámen". Přeložíme-li si dnešní Jahodovou horu zpětně do Němčiny (a horu vyměníme za kámen), dostaneme Ehrenbreitensteinu velmi foneticky podobný ale jen kratší výraz Edrbeerstein. Domnívám se tedy, že máme na Brdech po loveckém zámečku u soutoků potoků Padrťského s Třítrubeckým další chybný překlad pomístního jména zpátky do Češtiny.
Díky pracné leč relativně úspěšné rekonstrukci tehdejší měřické sítě je možné v terénu zkoušet dohledávat další kameny trigonometrických bodů, i o nichž jsem dříve něvěděl. Daří se nacházet trigonometrické body na vrcholech kopců a na jiných význačných místech (označené z boku kamenů "T") jako Rendlová (západně pod Kočkou, 30x30 cm), Ehrenbreitenstein (u dnešního vrcholu Jahodové hory, 32x32 cm), Třemešné (v tehdejších zápisnících byl tak uváděn Třemešný vrch), Hřebíček (s výjimečnou podobou měřického bodu č. 29 o rozměrech 32x32 cm s výše zmíněným nápisem na vrchu Pateráku), Plešec (jde o jihovýchodnější předvrchol samotného Plešce, 30x30 cm), Mešná (dnešní vrch Čihadlo nad Lázem, 30x30 cm), Skály (v rezervaci Na skalách, 30x30 cm). Dále se daří nacházet na křižovatkách lesních průseků a cest, případně v jejich průbězích, méně důležité polygonové body, které mají menší rozměry (zpravidla 19x19 až 25x25 cm, ale i obdélníkové 23x18 cm) a jejich hrany nejsou tak pravidelně opracované.
Celkem jsem znal 12 kamenů polygonových bodů, které už byly zničeny. Dále vím o existujících 7 bodech trigonometrických a 24 bodech polygonových.
Přehledný plán rožmitálské trigonometrické sítě je k nahlédnutí zde.
Kromě v přehledném plánu pojmenovaných trigonometrických bodů však zůstává menší těchto bodů, o nichž se můžeme jen domnívat, kde přesně byly, jako např. Kvíčalna 98, Lihy 51, Eisnerka 103, Spálený dub 102.
Mějme úctu k práci našich předků. Těm, co se podíleli na přesném vyměření rožmitálských lesů, už z jejich práce zbylo v terénu jen pár kamenů...
Přidat komentář (1 Komentář)- Napsal Zdeněk Kastner
Poustevník je mnich žijící na odlehlém a opuštěném místě (v poustevně) za účelem duchovního očištění a modliteb (Wikipedie).
Snad nejznámější filmový poustevník byl ve filmu Hrátky s čertem a ztvárnil jej František Smolík.
V Zaječovských novinách č. 3/2017 byl zveřejněn krátký článek o poustevníkovi, který žil v zaječovském klášteře. Jmenoval se Matěj Jakub Zelenka. Přebýval v klášteře - v místnosti nad nynějším refektářem (jídelnou mnichů) v 1. patře. Dle pojednání převora Valentina Weidnera Litoměřického z roku 1692, který popsal a nakreslil stav kláštera, byla v rohu klášterního dvora „dutina (antrum), v níž poustevník Zelenka se svým beránkem vykonával noční duchovní cvičení. Domníváme se, že to byly kdysi šnekové schody z horního ambitu. Naše ruce jej strhly při stavbě nové sakristie“. Je to ta část dvora, kde část obvodové zdi kláštera přiléhá k obvodové zdi kostela.
Matěj Jakub Zelenka si někdy po roce 1660 zbudoval poustevnu v těsném sousedství benediktinského kláštera ve Svatém Janu pod Skalou nedaleko Berouna. Při modlitbách a meditacích se Zelenkovi zjevil svatý Ivan, a požádal jej, aby ho svým životem následoval.
Podrobné povídání od Pavla Zahradníka „Poustevník Matěj Jakub Zelenka a klášter ve Svaté Dobrotivé“ bylo zveřejněno v Bibliotheca Strahoviensis č. 4-5/2001 a vychází převážně z údajů níže zmiňovaného augustiniánského převora, českolipského rodáka Augustijna Weidnera. Nedá mi však, abych z tohoto pojednání neuvedl verš, jehož je Matěj Jakub Zelenka autorem:
„Viděl jsem Beránka nebeského, na poušti v tomto světě opuštěného, žádného pokoje, kde odpočinouti nemajíce, z místa na místo zvyháněný bolest snášejíce. Já sem z kláštera bez viny vyhnanec, vězením pustým jak zločinec, slepí krtkové proč se pod zemí ryjí, sovy s vejry, s netopýry v noci lítají.“
podpis M. J. Zelenky
Časopis MÁJ v roce 1911 uveřejnil v čísle 19 článek pod šifrou Dr. R.J.K., jehož doslovný přepis zní:
„POUSTEVNÍK VE SVATÉ DOBROTIVÉ.
Po třicetileté válce objevilo se v Čechách mnoho poustevníků, kteří se velice lišili od ceremitů starších dob. Byli to zpravidla staří vojáci, kteří zaměnili palaš a uniformu za kutnu. Na vojně zlenošili, zvykli pohodlnému životu, a když bylo po válkách, museli do svých domovů a shánět poctivou prací živobytí. Ve Svaté Dobrotivé, kde válečná fúrie učinila z kláštera Augustiniánů takřka zbořeniště, usadil se ve druhé polovici XVII. století poustevník, který sice vojákem nebyl, ale následoval příkladu bývalých válečníků a na poustevnictví se dal proto, poněvadž se mu znechutilo řemeslo a poctivá práce. Byl z Hořovic, jmenoval se Zelenka a patřil k cechu krejčovskému. Konzervátor p. Herain nalezl o něm v archivu rozmazaný, latinsky psaný zápis. Milý Zelenka oděl se poustevnickým hávem, někde v zákoutí polozbořeného kláštera našel si koutek, zvonil ráno, v poledne a večer klekání, při jednom pobočním oltáři rozsvěcoval svíce a vybíral od pobožných sedláků groše. Zdá se, že Zelenka prováděl ve své poustevně všelikou neplechu. Přišla totiž od zbirovského hejtmana ke krajskému úřadu stížnost, že poustevník ve Svaté Dobrotivé páše různé zlořády, že zvoní klekání i v noci, někdy dokonce po půlnoci a to že má vzápětí různé zmatky. Lidé se hrozně uleknou, vybíhají ze stavení a domnívají se, že poustevník šturmuje a že někde hoří. Kromě toho chodil prý svatodobrotivský poustevník po klášteře a po chrámě za doby noční tak neostražitě se světlem, že je obava, aby nakonec nezapálil a zbytky kostela a kláštera nelehly popelem. Ale poustevník provádí prý ještě jinou neplechu – bývá prý často opilý a přechovává u sebe nějakého neznámého poustevníka, s nímž prý celé noci hýří. Stížnost dozajista povážlivá a s milým Zelenkou bylo takém pořádně zatočeno. Vikář Pecháček dal rozkaz, aby povedení poustevníci byli zatčeni a v železech dopraveni do vězení. Došlo k důkladnému a přísnému výslechu, a tu Zelenka, tázán na svého poustevnického společníka, vypravoval: Přišel z dalekých zemí a prosil, abych mu poskytl přístřeší. Je to poutník z Palestiny, jenž na cestě do Čech zastavil se také v Římě. Je prý velice vzdělaný, umí dokonce latinsky a o tom, co viděl, dovede krásně a poutavě vypravovat. Zelenka ovšem snažil se od sebe a svého druha odvrátiti žalobu a noční bdění odůvodňoval poutavostí příběhů poutníkových, při nichž hodiny ubíhají jako vítr. Poutník líčil mu prý celou cestu palestinskou a římskou, na tomto dlouhém putování přihodilo se ovšem mnoho poutavých příhod, které poutník den co den večer vypravoval. Když přišel do Čech a ubíral se k Domažlicům, šel Šumavou a upadl prý do vlčí jámy, zlámal si nohu a plné tři dny se tam trápil, než ho lidé našli a z jámy vytáhli. Os špatného léčení dodnes kulhá. Nebylo jim to nic platno – páni neměli pro černé hodinky svatodobrotivských poustevníků náležitého porozumění. Byli vypovězeni a ve Svaté Dobrotivé se již nikdy neobjevili.“
Další povídání vyšlo v Kulturních obrázcích ze Zbirožska v roce 1913 a vychází právě z výše uvedeného článku. Jen v závěru je uvedeno, že „klášter i kostel požívaly práva asylu. Ještě léta 1760 skrýval se zde vojín jakýs z Rakous, který v hádce odpůrce zabil.“
Páter Brand ve své knížečce Klášter Svatodobrotivský uvedl:
„Později za faráře Cerhovického, Mýtského, Strašického a Ostrovského, Václava Piculiniho z Tischengrubu, tedy krátce před uvedením mnichů na Ostrov, přebýval v l. 1665 – 1667 v klášteře v místnosti nad nynějším refektářem poustevník Matěj Jakub Zelenka, maje za společníka toliko beránka, s nímž trávil v opuštěném klášteře. O něm se vypravuje, že zastával v opuštěném kostele zvoníka a v klášteře vyučoval děti sousedů počátkům náboženství i čtení a psaní a vedl prý život přísný, jsa pokojného ducha. V té době prý k němu se přidružil jakýsi poutník z Říma, který ho žádal, aby mu zaříkal zlého ducha, kterým prý posedlý jest. Zelenka dal se k tomu a snad i k jiným nepředloženým věcem svésti, načež mu farář Paulini kázal odejíti z kláštera. Když neuposlechl, byla věc oznámena arcibiskupské konsistoři, odkud bylo nařízeno komoře na Zbiroh, aby Zelenka násilím z kláštera odveden. Zbirožský pojezdný František Loštvic dal jej svázati a odvézti na Zbiroh, kde byl dán do šatlavy, Brzy jsa propuštěn odešel do Bechyně k františkánům, kde v poustevně sv. Ivana u vysokém věku zemřel. Jak z archivu Zbirožského dá se zjistiti, ustanovil toho Zelenku do kláštera zdejšího děkan Hořovický jakožto tehdejší vikář, neboť proti výtkám hejtmana Zbirožského Rafaela Gallida brání se tím, že jako vikář měl k tomu právo.“
Bechyňský městský zpravodaj v červnu 2019 uvedl:
„Roku 1678 je zmiňován i první mnich – poustevník u kaple zasvěcené sv. Janu Křtiteli. Poustevna byla dřevěná stavba se dvěma světničkami a sklepem. Byl jím Matěj Jakub Zelenka, rodák z Milevska. Ten po několika letech odchází do Polska, kde vstupuje do „pouště při klášteře Hor Stříbrných“ na Litvě. Roku 1683 dostává zprávu od své matky, jež ovdověla a chce, aby se vrátil do Čech a pomáhal jí. Povolení je mu dáno poté, když se prokázal listem hraběte Václava Vojtěcha ze Štemberka, že může při kapli sv. Jiří na bechyňském zámku poustevnický život dál vésti a že bude nosit dřívější oděv hnědé barvy dle řádu sv. Ivana."
Zbývá jen dodat, že podle zápisu v matrice zemřelých byl poustevník Matěj Zelenka od kostela sv. Michala pohřben 22. dubna 1719 ve věku 90 let na přilehlém hřbitově (ten byl zrušen v roce 1966).
Zápis v matrice zemřelých uvádí v roce 1719: „22. Aprily pohřben Matěj Zelenka poustevník stáří 90 let K (kostel) S (svatého) Michala.“
Ve svém pojednání uvádí Pavel Zahradník údaj, který ale zápisu v matrice zemřelých neodpovídá (v bechyňské poustevně žil až do své smrti, která nastala ve věku 93 let dne 21. května 1719).
Přidat komentář (0 Komentářů)- Napsal Roman Poustka
Půjdete-li brdskou krajinou pomaleji, k čemuž mnohý poutník přibývajícím věkem dospěje, neujdou vám občas rozličné nápisy na kmenech silných buků nebo i jiných stromů. Chvíli jsem tyto lidské mnohdy nešetrné zásahy do živé přírody ignoroval, ale zjistil jsem, že je sbírá přibližně od roku 2010 můj někdejší redakční kolega - Pavel Wünsch. A tak jsem mu je začal zasílat, abych přispěl do sbírky. Mezitím jsem si uvědomil, že na Brdech jsou i jiné lidské nápisy, které zcela jistě přečkají životnost nápisy zasažených stromů - jsou jimi daleko vzácnější vrypy do skal.
Tak šel čas, až se na mne obrátil Zdeněk Kastner s vyrytým letopočtem, což předcházelo období modernizace tohoto webu. Při přepracovávání struktury, formální podoby a někdy i obsahu jsem se několikrát obracel i na zmíněného Pavla Wünsche. Jen tak mezi řečí si postěžoval, jak už na brdské aktivity nemá z různých důvodů sílu a čas. Pak přišel den, kdy jsem si dal tyhle věci dohromady, a Pavla se zeptal, zda bych tedy jím shromažďované téma nemohl zpracovat. Autorem článku jsem sice já, ale sluší se poděkovat za zajímavý nápad mému předchůdci.
Číst dál: O vrypech do stromů a do skal
Přidat komentář (0 Komentářů)- Napsal Roman Poustka
V soupisu Kroftových dokladů lidských aktivit v brdském pohoří do konce středověku je jen málo informací o lokalizaci nálezu vacíkovského keramického depotu z doby bronzové. Protože mi nedával spát fakt, že jen tenhle keramický depot z asi deseti obdobných v Česku není přesně lokalizován a že jinak ke každému keramickému depotu je přiřazeno historické hradiště (a já mám v hlavě jedno místo související se zdí na Hradeckém hřebeni), nedá mi to, abych se alespoň nepokusil přesnější lokalizaci určit.
Číst dál: O depotu keramiky u Vacíkova
Přidat komentář (1 Komentář)- Napsal Roman Poustka
Opravou hraniční zdi na jihobrdském Hraničním hřebeni jsem si oprášil znalosti ohledně kamenných nasucho skládaných zdí na celých Brdech. Pominu-li hraniční zídky, zpravidla vysoké do 1 m (jako například na Babce nebo na Koruně), a pak kamenné řady v okolí bývalých dopadových ploch, zbývají mně známé tři zdi. Pojďme je podrobněji rozebrat.
Přidat komentář (0 Komentářů)