Nikdy jsem si nemyslel, že se budu kdy zabývat výrobou dehtu, tím spíše středověkou. Ale mezi lesní řemesla rozšířená po brdském kraji vedle uhlířství jednoznačně dehtářství patří, byť stopy po této činnosti jsou velmi skromné. A možná právě proto je zkoumání o to zajímavější.
Zcela jistě bych tímto směrem nepátral, nebýt archeologa Tomáše Krofty, k němuž jsem se dostal prostřednictvím umělých kamenných tvarů rozesetých po lesích vrchoviny. Nejen on zabývající se středověkem na celých Brdech, ale i archeolog Tomáš Kroupa pohybující se kolem Strašic a na Rokycansku, mne navedl na myšlenku ponořit se do zkoumání drobných terénních zbytků po výrobě dehtu. Ten byl vedlejším produktem pálení dřevěného uhlí a dřevěné uhlí zase vedlejším produktem jeho výroby. A pokud jsou po lesích rozesety tisíce placů coby milířiště, musí být v krajině znatelných alespoň několik hromad nebo pahorků po dehtářských (nebo také smolných či kolomazných) pecích. Do milířů bylo spotřebováváno v dávných dobách tvrdé dřevo, ale v lesích zcela jistě rostlo i dřevo měkké, smolnaté.
Zaslechl jsem už dříve o dávné produkci dehtu na Lipovsku nedaleko Strašic (mimochodem - součástí Strašic je i osada se jménem Smolárna), ale podíval jsem se na přesná místa až s Tomášem Kroupou. V úpatí strašického Lipovska je položená už prakticky lesním hospodařením zničená středověká pec, v jejímž okolí lze najít několik centimetrů velké zadehtované úlomky - zřejmě z opláštění pece. Naopak v blízkosti hřebene Lipovska se nachází dobře znatelný nevelký obdélníkový pahorek asi jeden metr vyvýšený nad okolní terén s roztroušenou mazanicí (=vypálenými kusy hliněného omazu pláště pece; podle Tomáše Kroupy se jedná o novověkou pec).
Je mi známa ještě lokalita u plzeňského Kamenného rybníka, kde byla z cihel relativně nedávno zrekonstruována novověká pec (v tomto stavu jediná svého druhu u nás), jejíž fuknční období spadá nejspíš do první poloviny 19. století. Až po mé návštěvě pecemi opředeného Lipovska mne Tomáš Kroupa upozornil na existenci zbytků středověké pece východně od Příbrami nedaleko obce Stěžov. Tamní pece nad Vápenickým potokem fungovaly pravděpodobně na začátku 15. století, možná se tam vyráběl dehet už i ve 13. století. Z tohoto hlediska je velmi zajímavé celé tamní polesí Placy, kde fungovalo větší množství dehtářských pracovišť. Z jejich umístění lze vyčíst, že se pece stavěly zpravidla v blízkosti vodních zdrojů, že tvořily pravidelný rastr se vzájemnou vzdáleností kolem 750 metrů (tedy výrazně řidčeji než třeba milíře, přibližně 50x), že nebyly daleko od tehdejších cest a že množství pecí (1 až 8 na jednom pracovišti) odpovídalo přímo úměrně významu cesty a nepřímo úměrně vzdálenosti k okolnímu osídlení. Více se lze dočíst v práci Středověká výroba dehtu a smoly na Příbramsku od Karla Nováčka a Pavla Vařeky z roku 1992.
Už v dřívějších letech brdského bádání jsem narážel porůznu na zmínky o pecích v okolí boudy U břízy a v jejím širším okolí. Teprve po setkání s Tomášem Kroftou se mi díky němu do ruky dostala Zpráva o průzkumu středověkých dehtáren v Brdech sepsaná v roce 1960 podle terénního průzkumu konaného 22. června 1959. Tehdy nepomucký hajný Kubík upozornil na zvláštní útvary v jeho revíru Dr. Maličkého z Hořovic. Zpráva se věnuje celkem sedmi pecím mezi Bohutínským vrchem a Malým Tokem poblíž hlavního brdského hřebene. V kratičkých odstavcích popisuje přibližné umístění a vizáž každého útvaru včetně učiněných nálezů při ohledání. Součástí je i ručně kreslená mapka rozmístění pecí, kterážto je však velmi nepřesná s proměnným měřítkem. Tehdy jsem se pousmál s tím, že se snad pokusím tato pozapomenutá místa po 66 letech najít.
Mezitím jsem zjistil, k čemu všemu je dehet vlastně dobrý a jak jej bylo lze získat. Dehet se získával karbonizací dřeva - tepelným chemickým rozkladem bez přístupu vzduchu (suchou destilací - pyrolýzou). Dělo se tak do 14. století v dehtářských jámách, které se po naplnění suchým borovým dřevem utěsnily, a na nich se rozdělal oheň. Od 14. století se začaly používat dvouplášťové pece, což byla sudovitá prostora o průměru 1-2 m a výšce kolem 2 m, v jejímž uzavřeném nitru probíhala pyrolýza. V meziplášťovém prostoru se topilo drobným dřevem, vnější plášť zabraňoval většímu úniku tepla a skrze vnitřní plášť docházelo k postupnému prohřívání obsahu pece. Pláště byly dříve z jílu a kamene, v novověku i z cihel. Vnitřní plášť byl děrovaný tzv. fučíky, kudy unikaly přebytečné plyny. Dno pece (dříve i jam) bylo opatřeno výtokovým kanálkem a korýtkem, odkud odtékala tekutá produkce procesu do připravených nádob. Třetí vzácněji rozšířenou možností byla výroba dehtu na dehtářských kamenech, ale vzhledem k velikosti kamenů (kolem 1 m v průměru), které měly tvar hlubší misky, nebylo možné takto vyrobit významnější množství suroviny.
Ohřevem vnitřní části dřevem vyloženého obsahu pece (dříve jámy) se začala nejprve uvolňovat vodní pára a oxid uhličitý všemi netěsnostmi a zmíněnými tzv. fučíky. Dále začala kanálkem vytékat voda, kolem 100°C pak i metanol a kyselina octová. Při dalším zvyšování teploty začal vytékat terpentýn, dále methylalkohol, při 270°C už šlo o pryskyřici, která stále tmavla, až při přibližně 400°C šlo o pryskyřici zcela černou - dřevní dehet. Ten bylo třeba zručně oddělit, zpravidla do jiné nádoby. Také proto lze kolem pecí nacházet nejrůznější úlomky keramiky prozrazující historickou dobu fungování tohoto relativně toxického provozu.
Využívat bylo možné v dávné minulosti výsledný dehet smícháním s vápencem, sazemi, sádlem tak, aby neukapával, jako kolomaz v dopravě či v nejrůznějších soustrojích. Pryskyřici i dehet potřebovalo tesařství při stavbě lodí, stavebnictví při nátěru šindele, bečvářství při vysmolování sudů, koželužství při změkčování a při impregnaci kůže. Využití se našlo později i u vojáků při výrobě lehké zbroje (postrojů apod.) a v lékařství. Nejnověji se dehet používá paradoxně v potravinářství, kteroužto zmínkou možná leckoho odradím od konzumace nekvalitních uzenin.
Vedlejším produktem každé výroby dehtu bylo dřevěné uhlí vysoké kvality v objemu odpovídajícímu vsádce dřeva do vnitřního pláště pece. Vzniklé dřevěné uhlí bylo třeba před další pyrolýzou z vnitřních prostor vybrat (zpravidla porušením stěny pláště). Zručným kolomazníkům (říká se jim tak, ač kolomaz vznikala až z dehtu) mohla trvat jedna pyrolýza řádově jeden den, se stavbou nebo obnovou pece pak několik dnů. Proto to bylo řemeslo poměrně stěhovavé (nejspíš za porosty borovic) podobně jako bylo kočovné uhlířství. Nejde samozřejmě vyloučit existenci výrazně déle nebo opakovaně sloužících dehtářských pecí v blízkosti svážných cest, kde bylo pro výrobu dehtu oddělováno smolnaté dřevo k jejich účelu se hodící.
Tak, jako bylo pro uhlířství nejvhodnější dřevo tvrdých listnáčů (a třeba pro popeláře dřevo jilmů), pro výrobu dehtu se nejlépe hodilo dřevo jehličnanů, optimálně pak borovic, speciálně jejich kořeny a pařezy. Protože borovice byla součástí lesních porostů na Brdech už v dávné minulosti, dalo by se očekávat, že dehtářských pecí byly v horách baštinských stovky. Proč se jich ale do dnešních dnů našlo jen pár? Možná, protože uhlířství bylo po lesích nad okolními železárnami natolik rozšířené, že vedlejší přidružená produkce dehtu z pálení milířů plně uspokojovala poptávku a nebyla potřeba specializovaných provozů, kterými dehtářské pece byly. Možná proto se tedy setkáváme spíše s ojedinělými pecemi, buď z doby, kdy už byly lesy uhlířstvím, sklářstvím apod. velmi prořídlé (19. století), nebo z doby, kdy pálení milířů nebylo ještě rozvinuté ve velkém (ve středověku).
Vracíme se nyní ke zprávě o středověkých pecích kolem boudy U břízy fungujících snad už ve 14. nebo dokonce ve 13. století. Mohli bychom se právě na Brdech, kde se díky relativně neporušenému reliéfu zachovalo množství stop z činnosti člověka v dávné minulosti, dovědět něco více o specializované výrobě dehtu. Jako geodet jsem se pokoušel výše zmíněnou ručně kreslenou mapku proměnného měřítka transformovat a tučná kolečka označující jednotlivé pece lépe lokalizovat pro hledání v terénu, ale ke kýženým výsledkům to nevedlo. Stručné popisy, kde si několik málo indícií ohledně umístění zpravidla vzájemně odporují (zápis do zprávy byl proveden nejspíš výrazně později po pochůzce, navíc někým, kdo lokalitu neznal), také k žádné jistotě nevedly. Absolvoval jsem tak několik neúspěšných výprav, během nichž jsem postupně absorboval lepší představu o tom, co vlastně hledám, i díky studiu materiálů a např. výše zmíněné návštěvě Lipovska. Proto jsem stále lépe rozuměl těm několika řádkům v popisech jednotlivých pecí, až se během jara 2025 zadařilo. Jižně od Bohutínského vrchu jsem našel rovnou tři pece najednou (č. 3, 4 a 5 na mapce), zřejmě šlo o významnější dehtářské pracoviště. Později byla mým synem nalezena i čtvrtá samostatná pec v severozápadním svahu Brdců (č. 2 na mapce). S tím souvisely i naše nálezy mazanice (pocházející z pracovních destrukcí částí plášťů pecí ), kamenů (z vnějšího ostění) a drobivého křehkého oranžového jílu (který byl zřejmě onou mazanicí na vnitřní straně vnitřního pláště pecí). Našli jsme i dřevěné uhlí (vedlejší produkt pyrolýzy).
Až zpětně po nálezech pecí 2, 3, 4 a 5 jsem si uvědomil, že jejich umístění vůči vodním zdrojům a cestám odpovídá zjištěným zákonitostem z polesí Placy, taktéž vzájemná vzdálenost pracoviště s pecemi 3 až 5 od pece 2 je srovnatelná s rastrem u Stěžova. Nalezené pece, u nichž by případný archeologický průzkum potvrdil jejich datování do 13. až 14. století, by mohly být nejen nejstaršími dehtářskými pecemi u nás, ale mohlo by jít také jen o prvotní rozkrytí rozlehlého rastru historických pracovišť vyrábějících dehet například pro březohorské doly (které fungovaly od konce 12. století) ve středních Brdech.
Aby bylo čtenářům jasné, jak taková středověká pec v terénu po mnoha staletích vypadá, udělal jsem dva schematické náčrtky pro dva nalezené typy pecí (objekty celkově nepřekračují rozměr 10 metrů). Nazval bych je naivními náčrtky, neboť nejsem v tomto oboru žádným odborníkem. Omlouvám se, ale přesné lokalizace nechávám pro povolanější osoby, aby využily možnost, a ještě před nájezdem harvestorů, vyvážeček a rozoravatelů pasek provedli důkladný průzkum. Škoda, že takto ve velkém přicházíme o všechny stopy v krajině. Věřím, že se časem podaří i na základě této zkušenosti najít i další lokality, čímž se brdské kolomaznictví a historická výroba dehtu dostanou na podobné výsluní v lidském povědomí, jako zažívá brdské uhlířství.
Komentáře vytvořeny pomocí CComment