Vedle dobývání rud, lomového kamene a kamenného uhlí se na Brdech těžila i rašelina, byť nešlo o velké provozy. Když se na následujících řádcích zamyslíme nad vývojem a stavem brdských rašelinišť jako celku, ukáže se, že jejich dnešní stav ovlivnily mnohem více změny vodního režimu než samotná těžba. Tímto děkuji Standovi a Petrovi Ježkovi (VHSB) za zmínku o huntíku kdesi pod Tokem - bez tohoto impulsu by předkládané pojednání asi ani nevzniklo.
Od poslední doby ledové se velmi pomalu tvořila rašelina, na Brdech dosahuje místy mocnosti 3,5 m, což představuje za posledních 12000 let přírůstek průměrně 0,3 mm/rok. V jednotlivých hloubkách lze odběrem vzorků a rozborem pylových zrn stanovit přítomnost a podíl zastoupení jednotlivých druhů stromů. Také se dá určit, zda se rašelina tvořila kontinuálně nebo zda byla oblast postižena změnou vodního režimu, která růst na dlouhá staletí zastavila.
Rašelina se netvořila plošně. Vzhledem k nižším atmosférickým srážkám než u českých pohraničních hor byly podmínky pro její růst příznivé jen v oblastech vodních pramenů. Tam pak vznikaly typické útvary - rašeliniště sledující vrstevnice suťových pramenů nebo vrchoviště bobtnající a narůstající do čočkovitých tvarů.
Tyto útvary v sobě postupně koncentrovaly ohromné množství vody (90 % jejich objemu). Pro lepší představu - na jednom hektaru jde při tloušťce jen 1 metr o 9 000 000 litrů vody (takový objem vody by při průtoku 1 litru za sekundu odtékal téměř čtyři měsíce!). S příchodem člověka do krajiny začalo jejich postupné odvodňování, nejprve kvůli vlastním lokalitám osídlení, pro zemědělství a komunikační síť (byť se úvozy spíše vyhýbají vlhku a jsou nyní spíše ukazatelem, kde rašelinná půda není) a teprve pak kvůli zintenzivňování produkce lesa. Došlo k velkému odvodnění, a tedy i k ústupu rostlin jako je sedmikvítek evropský, plavuň pučivá, prstnatec Fuchsův, suchopýr pochvatý, rosnatka okrouhlolistá, klikva bahenní a dalších. Druhy uvádím vzestupně od těch, co indikují rašelinnou půdu až po ty, co vyžadují dokonalý otevřený rašelinný koberec. Podle svědectví pamětníků nebývalo v okolí Míšova výjimkou, že při svozu dřeva ještě v 80. letech 20. století zapadaly koně po břicho. I z novější doby z počátku nasazení harvestorů je znám z podobné lokality případ, kdy musel být tento lesní kombajn vyprošťován těžkou technikou vojáky.
Dodnes nám na mnohých místech zbylo svědectví o velkých mokřadech v podobě místních jmen - například Na bahnité (Chynín), Na Bahnech (Strašice), Bahna (Brdce, Strašice), Blata (Studený vrch), U Černého blata (Hluboš), Nad černým (Pilská nádrž) a Hať (Trokavec).
Vedle toho si lidé všimli - už v pravěku - zejména na severozápadě Evropy, že je rašelina po vysušení dobře hořlavá. Řeklo by se, že lesnatý region v srdci Čech měl vždy v nabídce dostatek dřeva, ale v energeticky chudých obdobích a v časech plánovaného hospodářství se našla i na Brdech místa, kde se rašelina těžila. Před druhou světovou válkou to byla ruční těžba (tzv. borkování), při níž se surovina sušila na místě. Po válce vznikaly menší těžené etáže, odkud se rašelina odvážela k pevným cestám úzkokolejnými drážkami s využitím všemožné pracovní síly. Až po roce 1960 se začaly rodit velké podniky s těžbou frézováním, což byla labutí píseň pro dosavadní malé provozy.
Málo známý příklad těžby brdské rašeliny se odehrával po 2. světové válce na Hořejším Padrťském rybníce. Údajně se využívala úzkorozchodná drážka (nebylo to využití zbytků po Kolvínce?) k dobývání rašeliny v jihovýchodním rohu rybníka současně s opravou hráze a stavbou nového čopu. Dříve byl čop v místě výrazného ohybu hráze více na západ od dnešní výpusti. V 60. letech byl pak nový čop dostavěn a rybník napuštěn. Vladimír Podzimek ze Záběhlé (nar. 1934) přede mnou vzpomínal přímo na hrázi rybníka a uváděl, že tyto práce prováděli pétépáci.
Pravděpodobně také v 50. letech 20. století se těžila rašelina i pod Tokem směrem od Obecnice. Dodnes je v místě jako němý svědek sklápěcí huntík s již vykloubenou korbou průřezu písmene V a snad i hromada několika provizorních pražců na horním konci tehdejší asi 150 m rovné úzkorozchodné drážky (600 mm). Těžba zde probíhala nejspíš jen jednu sezónu s objemem řádově do 1 000 m3, surovina se z drážky sklápěla na nákladní auto v místě dnešní cesty. Prostorově omezená těžba se tehdy obešla bez kácení stromů.
V malém měřítku se rašelina také těžila jižně nad Míšovem, údajně kolem 2. světové války, kdy tam prý fungovaly i malé rašelinné lázně.
Na plošnější dobývání, takže možná i na těženou rašelinu ukazuje poblíž Hvožďan jméno Na Kopaninách, podobné jméno vrchu Kopaniny u Tění ale zřejmě odkazuje na hledání a dobývání železné rudy. Stejně tak na borkování jako na borový les mohou odkazovat jména Na Borkách (Jahodová hora), Borek (Obecnice, Rokycany) a Na borkách (Borovno). Dokonale výmluvná místní jména jsou v lokalitě vrchu Nad Maráskem, už samotný vrch avizuje marast pod ním. Skrze rašeliniště byly hloubeny odvodňovací strouhy - odtud níže umístěné jméno Pod Stružinou, místní názvy Na Burku, Pod Burkem nebo Burek mohou pocházet rovněž od borkování. Tento výčet doplňuje pojmenování Na Jezárkách ukazující na trvalá vodní oka v pramenné nebo i ploché bezodtoké oblasti, kde se dodnes vyskytují suchopýry.
Vedle paliva se rašelina uplatňovala i jako podestýlka pro zvířata (pro její savost a neutralizaci pachů) nebo jako přilepšení půdy (substrát). Využívala se i v lidovém léčitelství a medicíně, kde se později objasnily antibakteriální účinky některých jejích složek.
Stopujete-li v dobách sucha proti proudu prameny potoků, zjišťujete, že jsou dnešní pramenné oblasti jen skromně vlhké a zpravidla velmi dobře drenážované hlubokými koryty. Na takových místech často nacházíte stromy s povrchově odhalenými kořeny, kdy kořenový systém nezvládl během posledních desítek let svého růstu reagovat na ubývající vlhkost a s tím související pokles půdy. Dnešní zachovalá rašeliniště představují jen malé relikty původně mnohem rozsáhlejších mokřadních komplexů, které byly během staletí rozčleněny odvodňovacími zásahy. Krajina má sníženou schopnost akumulace vody a retence srážek. Průtok vodních toků je rozkolísaný. Slábne také teplotní setrvačnost krajiny, což má za následek i častější jarní mrazy a snazší výrazné zimní oblevy. Jsou sníženy místní srážky (malý oběh vody) kvůli chybějícímu vlhku v lese. Tyto procesy se navzájem posilují a vytvářejí spirálu dalšího vysychání krajiny. Když uvážíme, že odvodněná rašeliniště ještě dlouhé roky rozkládají uhlík, uvolňují do atmosféry CO2, a že fungující aktivní rašeliniště naopak uhlík a CO2 do sebe vážou, můžeme mít před sebou velmi významný a relativně snadno a levně ovlivnitelný nástroj ke zmírnění dopadů klimatických změn.
Drtivá většina rašelinných půd je v současné době degradována, jen malá část zůstala pasivní s potenciálem růstu v případě jeho podpory organizačními a technickými opatřeními. Aktivních zón, kde rašeliník prosperuje s otevřenou oblohou bez výrazného odvodnění, příliš není. Jedná se až na čestné výjimky o malé enklávy (zpravidla do 1 ha plochy) samotných pramenišť nebo potoky napájených mokřadů, které jsou orámovány hlubokými příkopy.
Bylo by dobře, kdyby jednou byly mokřady vnímány jako jedna z nejcennějších součástí brdské přírody. Nejen jako útočiště vzácných druhů, ale také jako zásobárny vody, přirozené regulátory klimatu a tisícileté archivy historie této krajiny.
