Tento článek je svědectvím člověka, který poznal Klondajk z jeho patrně nejdrsnější stránky. Jako voják základní služby, absolvent, strávil uprostřed lesů v letech 1984 a 1985 při jeho budování 11 měsíců života. Díky jeho svědectví se nyní můžeme vypravit do historie téměř dvě desítky let vzdálené a pochopit, proč největší raketová základna PVOS na uzemí našeho státu obdržela právě tuto symbolickou přezdívku. Autor informací si z osobních důvodů nepřeje být jmenován, což samozřejmě respektujeme a ponecháme jej v anonymitě.
"Mé soužití s Klondajkem začalo na podzim v roce 1984, kdy jsem po ukončení studia na VŠ jakožto absolvent nastoupil k výkonu roční vojenské služby. Z přijímače mne převeleli k jednomu stavebnímu útvaru a odvezli mne přímo na místo činu. Tam mne čekala realita podobná utopické vizi z nějakého apokalyptického filmu. Velká odlesněná plocha, spousta bahna a koncentrace stavební techniky a otroků v mundůrech. Do stavebního útvaru byli naveleni zejména vojáci základní služby, kteří byli kádrově nespolehliví, takže tam bylo hodně cikánů, slovenských Maďarů, nedostudovaných vysokoškoláků, propuštěných delikventů a potomků emigrantů. Já jsem ale byl relativně kádrově čistý, takže jsem byl namočen do jedné nižší velitelské funkce. Měl jsem na starosti správu autoparku.
Hlavní podíl stavebních prací na Klondajku byl realizován především vojenskými stavebními útvary. Tyto útvary sice již nebyly přímými následníky nechvalně proslulých Černých baronů (PTP), ale podmínky pro vojáky základní služby u nich nasazených byly často srovnatelné. Další paralelou je i to, že k těmto útvarům byly rovněž povoláváni vojáci s horším kádrovým profilem. V přijímači se sice naučili pochodovat a střílet ze samopalu, ale po zbytek vojenské služby si na zbraň již nesáhli. Tito vojáci se podíleli nejen na výstavbě tajných objektů, ale také kasáren a vojenských bytů. Ve značné míře rovněž pracovali v průmyslu tam, kde byla potíž sehnat civilní zaměstnance, např. při výrobě azbestových izolačních materiálů apod.
Životní podmínky na Klondajku
Jako pražské dítě z intelektuálské rodiny jsem v té době nebyl životem příliš ošlehaný, ale za těch 11 měsíců, během fáze nejintenzivnější výstavby objektu, jsem získal cynicky realistický pohled, kterého jsem se doposud nezbavil. Prakticky neustále mi připadalo, že jsem hercem ve filmu natáčeném podle Švandrlíkových Černých baronů. Mnohé postavy i situace v románu byly se zdejší realitou téměř totožné. Ale ono to zas tak humorné nebylo, spíše jsem měl možnost zblízka nahlédnout do beznaděje fungování totalitní moci. S ostatními absolventy civilních vysokých škol jsme se shodli na tom, že podmínky při výstavbě Klondajku se značně podobaly realitě gulagu popisované v jiném literárním díle, v Solženicynově novele Jeden den Ivana Děnisoviče.
Ačkoli v polovině 80. let již socialismu docházel dech, do výstavby na Klondajku tekly značné peníze. Říkalo se, že cena za výstavbu celého objektu je však zanedbatelná v porovnání s cenou sovětské vojenské technologie, která tam byla instalována posléze. V kontrastu s touto skutečností byly životní podmínky obyčejných vojáků velmi mizerné. Ubytováni jsme byli v dřevených montovaných jednopodlažních barácích. Z bezpečnostních důvodů se v těch barácích oficiálně nesmělo topit, ale kamna byla v každé místnosti a vojáci topivo zajišťovali stejným způsobem, jaký popsal Solženicyn. Důstojníci se o to nestarali, jejich ubytovna měla vlastní kotelnu s hlídanou zásobou uhlí. Veškerá voda pro stavbu i ubytovny se dovážela cisternami z Příbrami a Hořovic, veškerý tekutý odpad se vyvážel do čističky v Dobříši. Takže tekoucí studená voda byla vzácností, teplá voda tekla jenom pro důstojníky. V začátku roku 1985 několik týdnů mrzlo a zamrzl rozvod vody do ubytoven. Tehdy jsem zjistil, že pravidelná osobní hygiena je jenom změkčilost, již po prvním týdnu jsem si zvykl a přestal vnímat tělesný pach můj i ostatních. Výdej stravy byl zorganizován v jednom velkém "hangáru", potkani se vesele proháněli mezi obědvajícími vojáky. Kvalita stravy byla velmi špatná, protože se tam rozkrádalo snad ještě více než v civilu.
A to jsem nezažil samotné zahájení výstavby. K tomu muselo dojít již někdy v roce 1981. V té době tam byly pro vojáky podmínky ještě daleko horší, minimální zázemí, ubytování přes zimu ve stanech. Ubytovací prostory, ve kterých jsme byli ubytováni my a sídlo štábu stavebních útvarů, byly postaveny až v roce 1983.
Bylo rovněž obtížné udržet alespoň minimální vojenskou kázeň. Ta část budované základny, kde měly být následně umístěny zbraňové systémy, byla již během výstavby obehnána zdí, ale ostatní části objektu včetně ubytovacích prostor nebyly oploceny. Časté byly dlouhodobé útěky, ale ty se vždy podařilo utajit před nadřízenými složkami. Pouze jeden nešťastník si na útěku omylem stopnul Volhu, vezoucí velitele západního voj. okruhu. Dotyčný dostal jenom 3 týdny vězení, ale pro velení útvaru to mělo závažné důsledky.
Otrhaní a špinaví vojáci se také často toulali po okolí a značně popuzovali i mírně terorizovali obyvatelstvo okolních obcí. Stížnosti se množily a vrcholem byl oficiální protest, který poslal Národní výbor obce Kytín na Ministerstvo obrany. V něm byli vojáci ze stavby přirovnáni ke tlupám banderovců. Podle mne to bylo celkem výstižné.
Organizace práce
Na rozdíl od tzv. bojových útvarů, kde vojáci čelili buzeraci, pakárně a beznadějně pomalu se snižujícímu číslu, se na Klondajku od vojáků požadoval hlavně pracovní výkon, takže buzerace tam bylo minimálně. Ba naopak, pamatuji se na některé absurdní situace, které u normálního útvaru nemohly nastat. V létě 1985 se stavba dostala do značného skluzu a proto tam začali dojíždět jako dozorci přímo důstojníci z nejvyšších vojenských orgánů. Každý den ráno přijel na stavbu autobus a několik aut zn. Volga a z nich se vyhrnul houf generálů a plukovníků, kteří celý den pobíhali po stavbě a dohlíželi na jednotlivé úseky. Na vlastní oči jsem viděl, jak po chodníku okolo štábu šlo několik generálů a proti nim skupina vojáků, oblečených ve špinavých rozdrbaných hadrech. Obě skupiny prošly nevšímavě okolo sebe bez toho, aniž by došlo k nějakému pokusu o vojenský pozdrav. Asi i ty šarže pochopily, že nemohou chtít po vojácích práci na 3 směny a ještě k tomu vojenskou buzeraci.
Během výstavby byl objekt rozdělen na úseky A,B a C.
- Úsek A: ubytovny a provozní objekty stavebních útvarů. Byly to přízemní a jednopatrové montované budovy, ve kterých se nacházely štáby stavebních útvarů, ošetřovna a marodka, ubytovna velitelské roty (kuchaři, telefonisti apod). Důstojnická ubytovna nebyla žádná, velení přespávalo ve svých kancelářích. V roce 1984 byl úsek A již plně v provozu
- Úsek B: ubytovny a zázemí budoucího "uživatele". Tyto objekty byly dokončeny v září 1985. Výtopna, čistička (u lesa pod výtopnou), dvoupatrový paneláček a ta velká čtvercová zděná budova (tj. kuchyně, jídelna a shromažďovací sál).
- Úsek C: zóna pro umístění samotných zbraňových systémů. Zabíral největší část a byl obehnán betonovou zdí. Dokončen byl v září 1985.
Na staveništi byly dislokovány dva vojenské stavební útvary a dále tam byly přiveleny části dalších stavebních útvarů. Celkové množství pracovních sil se pohybovalo v rozmezí 1000 až 1500 osob. Velení stavebních útvarů zajišťovalo provoz útvarů a "dodávku" vojáků na pracoviště, vlastní výstavbu řídili vojenští stavbyvedoucí. Dále se na výstavbě podílel také jeden civilní stavební podnik, který stavěl technologicky nejnáročnější objekty, např. radarové plošiny.
Na úseku C mohli pracovat pouze vojáci, kteří byli kontrášema prověřeni jako způsobilí nositelé utajovaných skutečností (stupeň PTZD). Avšak byl problém sehnat dostatečné množství pracovních sil s kladným prověřením, už jenom proto, že k útvaru rukovali ve velké míře vojáci s horším kádrovým profilem. Navíc proces prověření trval neuvěřitelně dlouho. Já jsem byl ve skupině vysokoškoláků, kteří museli o prověření požádat v listopadu 1984 a výsledky této prověrky přišly až v květnu 1985. Prověrka obyčejných vojáků trvala o něco méně, jenom 4 měsíce. Ale řešení bylo geniálně jednoduché. Přes oficiální bránu mohli na staveniště vstupovat pouze prověření vojáci, u brány byla malá strážní jednotka, která liknavě kontrolovala průkazky. Pro vojáky, kteří byli teprve v procesu prověřování, byl ve zdi objektu C zřízen zvláštní vstup (prolomený betonový panel), u kterého žádná kontrola nebyla. Protože tato neoficiální brána byla blíže ubikacím, používali ji prakticky všichni. Hlídanou bránou jezdila pouze auta. Avšak v momentě, kdy na vojáka přišel negativní výsledek prověrky, měl zákaz vstupovat na staveniště úseku C i tou neoficiální bránou. Že před tím v prověřovací lhůtě pracoval na úseku C, to nikomu nevadilo. Neprověření vojáci byli zpravidla odveleni jinam nebo zaměstnáni na netajných částech stavby.
Vojenské stavební útvary byly vyzbrojeny stavební technikou zemí RVHP. Ale zmíněný civilní stavební podnik vychytrale používal techniku nepřítele, takže na staveništi části "C" byla k vidění švédská rypadla Broyt, čerpadla betonu Putzmeister z NSR a také jeden obří buldozer Caterpillar, pocházející z USA. Jinak stavební útvary neměly na staveništi žádné střelné zbraně, dokonce ani dozorčí útvaru neměl za opaskem pistoli. Protože má funkce souvisela se zajištěním provozu autoparku, na vlastní výstavbě části "C" jsem se prakticky nepodílel. I když jsem si z pouhé zvědavosti jednotlivé objekty samozřejmě prošel, jejich účel jsem si tehdy s ostatními jenom domýšlel. Ani vojákům pracujícím bezprostředně v části "C" nikdo oficiálně neřekl, k čemu to celé bude sloužit. To asi bylo také zdrojem mnohých fám.
Přestože během výstavby došlo k mnoha nehodám, je až s podivem, že při takovém nasazení "živé síly" a techniky nepřišel žádný voják o život. Jedinou obětí výstavby Klondajku byl civilní zaměstnanec podniku Vojenské stavby, který v říjnu 84 v opilosti spadl na betonárce do násypky velké míchačky.
Plán splníme...!
Zmínil jsem již zpoždění výstavby Klondajku, ke kterému došlo v roce 1985. Jedním z důvodů tohoto skluzu byla nízká efektivita práce vojáků. Stavbyvedoucí totiž neustále bědovali, že vojáci mají stěží poloviční výkon oproti tabulkovým hodnotám, udávaným pro civilní stavebnictví. Motivace vojáků byla pochopitelně nízká. Sice dostávali nějaké finanční odměny za práci, ale moc to nebylo, po 2 letech vojenské služby dostali vkladní knížku s asi 15 tis Kčs.
Velení se zřejmě snažilo oficiálně prodloužit termín výstavby, ale na začátku července dorazila na nádraží do Jinců zásilka ze SSSR. Protože však stavba nebyla dokončena, zůstala "technologie" několik týdnů pod plachtami na vagónech na civilním nádraží v Jincích. Tato skutečnost donutila velení stavby zahájit třísměnný provoz. Nicméně na začátku září 85 byla za účasti ministra obrany gen. Václavíka stavba kolaudována a pracovalo se již jenom na úpravách netajných částí stavby. V září byl také dokončen v lese okolo objektu 15 km dlouhý drátěný plot, z kterého jsou dnes již patrné jenom povalené betonové sloupky. V Dobříši poblíž rukavičkárny byly dostavěny i bytovky pro "uživatele".
Pak začaly stavební útvary balit kufry. V té době již speciální tahače přiváželi "technologické" vybavení objektu. Pro mne akce Stožec (Klondajk) skončila o půlnoci 30. září 1985, když mne vojenský autobus odvážel po hřebenové cestě zpět do vytouženého civilu.
Závěr
Asi by byl hodně dlouhý seznam vojenských i civilních staveb, jejichž výstavba byla zcela nesmyslná. Ale "Akce Stožec" neboli Klondajk je pro mě symbolem obrovské sumy peněz, vynaložených na zničení kusu krásné přírody, symbolem nesmyslné megalomanie, která je důsledkem toho, že území současné České republiky bylo a je pouhou hračkou v rukou velmocí. Pokud ty kusy betonu budou někdy sloužit jako určitý druh turistické atrakce, asi by nebylo od věci nějakou formou připomenout tisíce vojáků základní služby, kteří tam ve svízelných podmínkách museli prožít značný kus mládí.
A na doplnění ještě několik poznámek k předchozím reportážím Professional a Light:
- Značná část těch podzemních prostor byla určena pro umístění výpočetní techniky, která před cca 20 lety byla ještě dost objemná.
- Při výstavbě Klondajku skutečně docházelo k rozsáhlým terénním úpravám. Materiál, použitý pro tyto úpravy, byl dovezen z výsypek příbramských dolů.
- Ani před 17 lety jsem neznal důvod, proč se lišila kvalita objektů na úseku "C". Buď ty lehčí "garáže" byly skutečně jenom klamné, nebo se předpokládalo, že jenom část objektů zůstane použitelná po přímém napadení nepřítelem. Je možné, že z důvodu časové (možná i finanční) tísně nebylo možné postavit všechny objekty dostatečně odolné.
- Za zmínku také stojí 6 km dlouhá příjezdová komunikace, vedoucí po bývalé hřebenové cestě. Hladký asfaltový povrch se tam objevil až po ukončení výstavby. Původní cesta byla postavena z panelů, které příliš nelícovaly. Dostávala tu pořádně zabrat jak auta, tak i řidiči. Nejhorší to měli řidiči vozidel Praga V3S, které měly velmi tvrdé pérování. Ale musel jsem obdivovat trvanlivost štábního auta Škoda 1203, které po té cestě jezdilo pro poštu, drobné nákupy apod. I když ta popelnice vypadala dost zuboženě, každý den poskakovala po té panelové cestě a přesto během mé ZVS nebyla ani jednou v opravě.
- Nevím, zda celý objekt na Klondajku skutečně mohl plnit svůj účel anebo to bylo jen pro demonstraci "připravenosti". Na západ od Prahy bylo podobných objektů několik, i když Klondajk byl největší. Lze těžko posoudit účinnost těchto objektů v případě masivnějšího napadení."
Další informace a fotografie týkající se tématu naleznete ve článcích přístupných z výchozí stránky Klondajk.
Komentáře
Taky RBZ duben 1986 - květen 1988.