K sepsání článku a vůbec k vyšší aktivitě "zlatým" směrem mne přivedl web České geologické služby, kde se během roku 2014 objevil "schválený prognózní zdroj" zlatonosné rudy Malý Tok. Uvědomujíc si nedávnou brdskou zlatou anabázi jsem se rozhodl prozkoumat problematiku zlata ze všech úhlů pohledu, neboť například výsledky ze zde následně vypsaného průzkumu budou známy až za mnoho let.

 Zlato je magickou komoditou. Používá se pro výrobu šperků, mincí (u nás už od Keltů), medailí. Samotné je příliš měkké, proto je téměř vždy ve slitinách např. s mědí. Využívá se i ve sklářství k pozlacování skla. Rozpouštěním ve rtuti lze vyrobit amalgám. V poslední době se zlato velmi používá v elektronice - v mobilních telefonech, v PC průmyslu. Pro představu lze gramem zlata pozlatit tenkou fólií plochu až 1m². Zlato lze vytepat do tloušťky jedné milióntiny centimetru. Zlato nekoroduje, nebledne, nepoškodí ho voda.
   Zlato je investice. Vidět je to ve státních zlatých rezervách, nad 2000 tun zlata mají údajně USA, Německo, Itálie a Francie, nad 1000 tun pak Rusko, Čína a Švýcarsko. Zlato bylo to, co došlo před obsazením Československa a útokem na Polsko nacistickému Německu. Bylo to také to, co evakuovali před nacisty Francouzi do USA a Kanady. Velká Británie za své zlato kupovala od USA válečný materiál. Historie světa je příběhem zlata. Zlato je garancí národní suverenity. Pokud někoho zajímá, jak je na tom naše rozkradená republika se spotřebou zlata 5 tun za rok, tak ho zklamu - ještě v roce 1996 jsme měli 60 tun zlata, ale v roce 2015 už naše zlatá rezerva čítala pouhých 10 tun. Pravdou ale je, že se rezervy ve formě zlata pomalu opouští a státní aktiva jsou jinde.

   Je pochopitelné, že cena zlata v posledních desetiletích sice nepravidelně ale všeobecně výrazně vzrostla a že s ubýváním zlatých rezerv je nejen v Evropě větší tlak na recyklaci zlata z druhotných surovin a na využití posledních známých nevytěžených ložisek.

 V horninách a rudních žilách se primárně zlato vyskytuje prakticky pouze ryzí nebo ve slitině se stříbrem. Je to buď v zrnkách v křemenných žilách nebo mikroskopicky rozptýleně v šedém křemeni. Při rozrušení horniny se zlato dostává sekundárně do náplavů potoků a řek, takže známe i četná ložiska zlata v usazených horninách, jako jsou slepence a pískovce.

  Čistota či ryzost se udává u zlata (i u stříbra) v karátech (6-24 karátů ... 1 karát je 1/24 hmotnosti) nebo v tisícinách (250-999) nebo v ryzostním čísle (5-0 ... 0 je nejčistší). Od ryzosti se odvíjí i jeho hustota až do 19,3 g/cm³.
   Zlato se ve světě v množství nad 200 tun za rok těží zejména v Číně, v Austrálii, v USA a v Rusku. Podle odhadů bylo do roku 2014 vytěženo na Zemi asi 175 tis. tun zlata. V ČR je údajně asi 1% světových zásob zlata, asi 392 t (Kašperské Hory 123 t, Mokrsko 110 t, Petráčkova hora 33 t, Roudný u Vlašimi 24 t, ...). Historicky se u nás hlubinným způsobem vytěžilo asi 100 tun v lokalitách jako jsou Kašperské Hory (roku 1426 celkem 37 dolů), Horská Kvilda, Všenory-Jíloviště, Jílové, Nový Knín. Do 16. století se u nás téměř všechna snadno dostupná ložiska vytěžila a zlaté usazeniny byly přerýžovány.

Historická těžba z Brd a okolí je známa z Kasejovic, Klínce, Nového Knína, Lešetic, Bělčic, Kytína, Smolotel a Líšnice. V první polovině 20. století pak bylo na zlato kutáno se střídavými úspěchy u Újezdce u Bělčic, kde byly vytěženy asi 2 t. Pochopitelně se zlato i rýžovalo, o tom níže.
   Až s rozvojem geologie v 19. století bylo nalezeno nové významnější ložisko Roudný u Vlašimi, které bylo těženo v letech 1892-1930 (vytěženo 6 t). V letech 1958-1968 bylo těženo v jílovském revíru. Na konci 70. let 20. století bylo nalezeno ložisko u Mokrska.

Určitý zlatý poprask způsobila ve středních Brdech a Hřebenech studie Zdeňky Marešové z poloviny 70. let 20. století. Ve slepencích brdského kambria našla vysoké obsahy zlata nad 0,1 g/t a jednotlivé vzorky ještě mnohem bohatší. Později se ale opakovaným ověřováním několika dalšími pracovníky nepodařilo tato zjištění potvrdit. Kde se v původních vzorcích slepenců vzalo zlato, se dodnes neví. Druhý Witwatersrand (ložisko zlata světového významu v sedimentech včetně slepenců v JAR, vyprodukovalo necelou polovinu vytěženého zlata co je na světě) se tedy na Brdech nekonal. Možná, že výše uvedený prognózní zdroj Malý Tok je ještě posledním dozvukem této studie.

Na začátku 80. let prováděl národní podnik Geoindustrie Praha průzkumy "Ověřování prognóz Au" na Rožmitálsku a roku 1984 bylo objeveno ložisko zlata na Petráškově (též nově Petráčkově) hoře u Hvožďan. Byla vyražena průzkumná štola a množství průzkumných vrtů. Výsledek: Distribuce zlata na ložisku je velmi nepravidelná, v rozmezí desetin až desítek g/t, v průměru 1,08 g/t. Laboratorní testy upravitelnosti naznačují možnost získávání zlata jak kyanidovým louhováním tak flotační metodou (zlato je zde příliš jemné, neviditelné). Charakter zrudnění předurčuje těžbu povrchovým způsobem, s možnosti využívání skrývky jako drceného kameniva. Evidované zásoby ložiska činí 31 mil. tun s celkovým obsahem 33,2 t zlata. Ryzost zlata je 960/1000.

S pádem totalitního režimu byly vpuštěny na náš trh cizí těžební společnosti, které měly pochopitelně zájem o průzkum a komerční těžbu. Zlatá horečka vypukla poprvé v roce 1992, kdy stát vydal 16 povolení k průzkumným pracím. Povolením a následným provedením průzkumu by těžařská společnost byla před případnou těžbou v pozici jakéhosi "předkupního" výhradního práva na těžbu. K tomu však nedošlo. Navíc v Brdech vznikem Přírodního parku Třemšín rozhodnutím OÚ Příbram dne 21. 10. 1997 bylo zakázáno mimo jiné provádět geologický průzkum a těžbu nerostů, hornin a humolitů. Zlatá horečka měla nejen na Třemšínsku více vln, ale zatím jest nebezpečí nešetrné těžby v hornině roztroušeného zlata zažehnáno.

V roce 1995 se zpracovával pro projekt stavby třetího padrťského rybníka (tzv. Josefský rybník) geologický průzkum. Z něho mohl vzejít nález hornin obsahujících zlato v okolí Přední Záběhlé.
   V roce 1999 bylo opět neúspěšně usilováno o "průzkumné geologické práce pro vyhledávání a průzkum zlata a nerostů, z nichž je možno průmyslově vyrábět kovy, i ve středních Brdech.
   Na podzim 2007 se prováděly u příležitosti průzkumu pro americký radar geologické vrty a sondy (minimálně 45 vrtů a 25 kopaných sond) firmou Terrasond i západně od Padrťských rybníků u Teslínského kláštera. Ty vedly k objevu tzv. padrťského pně, což je průnik granitoidů středočeského plutonu i na západní i východní břeh rybníků. 

Těleso bylo již známé ze studie Ferdinanda Ambrože z roku 1865, ovšem později jeho článek upadl v zapomnění, takže těleso bylo v geologických mapách zakresleno mnohem menší, než ve skutečnosti je. Více světla do rozlohy padrťského žulového pně a typů hornin v něm přinesla až studie Karla Žáka a kolektivu v roce 2014.  

Zdálo by se, že se zmařením záměru na stavbu amerického radaru a při odvrácení snah o průzkum a těžbu na Petráčkově hoře je se zlatem u nás a v Brdech konec.
   Ale - ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek připravuje (rok 2015) znovuotevření těžby zlata ve Zlatých Horách na Jesenicku hornickou metodou (těžilo se tam do roku 1993). Státní podnik DIAMO dostal zadáno vypracovat studii proveditelnosti. Podle odhadů se v ložisku pod horou Příčná může nalézat až 9 tun zlata. 

A dále - 5. 5. 2015 bylo zadáno odborné posouzení přírodního nahromadění vyhrazeného nerostu zlata na lokalitě Malý Tok, který zahrnuje prakticky vrchy Plešec, M. Tok, Prahu, Anenský vrch a Korunu plus údolí Voložného potoka a nejhořejší údolí Třítrubeckého potoka. Celkem asi 17km² - celé katastrální území Nepomuk v Brdech.
   V Brdech a blízkém okolí je v současné době evidováno ložisko zlatonosné rudy Vacíkov (nese označení B 3250800 - to je ona výše zmíněná Petráš(č)kova hora) a dva prognózní zdroje zlatonosné rudy Vacíkov-sever (Q 9229200) a Věšín-Nad Marastkem-Jahodová hora (Q 9225900).

Přemýšlel jsem, jak snadno přijít na to, jak to se zlatem na Brdech skutečně je, a nečekat několik desítek let na výsledky průzkumů, které budou beztak zmanipulovány. Zjistil jsem, že nejvhodnějším způsobem by mohl být vlastní průzkum sekundárního výskytu zlata na Brdech, tj. šlichovou prospekcí - rýžováním. To, že to nebude tak snadné, jsem si zpočátku nepřipouštěl. Celorepubliková detailní šlichová prospekce již byla učiněna, bral jsem si z ní také příklad. Např. jihovýchodně od Příbrami se podařilo najít pár desítek zlatinek.

Historicky byly sice náplavy na výtěžných místech již přetěženy, přesto se lze dočíst na webech amatérských zlatokopů o zajímavých nálezech zlatinek, nugetek a plíšků. Ve Zlatých Horách na Jesenicku se pořádalo i mistrovství světa v rýžování zlata, u Kestřan na Otavě se každoročně uskutečňuje akce rýžování zlata. Údajně mnohý potok je v Čechách alespoň malinko zlatonosný. Proč to tedy nezkusit.
   Provedl jsem průzkum historických pramenů a získal jsem představu o lokalitách dávného rýžování na brdských a podbrdských potocích. A nebylo jich málo. Místní jména Jamky, V jámách, Jámy, V jamkách v blízkosti potoků naznačovaly, že sejpů je v okolí brdských potoků dost a dost. A co teprve Zlaté potoky, ty v Brdech máme hned dva! A co když se benediktini na Teslíně usadili záměrně...? Sejpy lze najít na Litavce pod Bohutínem, na Padrťském potoce nad přítokem Ledného potoka, na Kornatickém potoce pod Lopatou, na Úslavě u Prádla, na Lomnici nad Lnářemi, na Vlčavě od Rožmitálu k Mirovicím, na Kocábě pod Novým Knínem. Dokonce i v areálu zámeckého parku v Blatné na Lomnici se po sejpech prohání velké stádo nepříliš plachých daňků. Asi nejlépe dochované sejpy s velikým plošným rozsahem jsem objevil pod Petráškovou horou u Závišínského potoka. Zmínky po rýžování bez větších pozůstatků v terénu jsou u vodotečí jako je Bojovský, Líšnický a Pilský potok. Pro představu případného sekundárního výskytu zlata jsem vzal v úvahu i lokality historického a současného primárního výskytu na Kokšíně, v okolí Padrťských rybníků a na Petráškově hoře.

Práce zlatokopa zdá se být na první pohled romantickou a nenáročnou, leč opak je pravdou. Sám jsem si k rýžování vybíral klimaticky vhodná období nejen podle vyššího množství předchozích srážek u méně vydatných vodotečí, ale i podle teploty. Neboť zpětně mohu objektivněji posoudit to neuvěřitelné úsilí našich předků v lokalitách ledové vody a horského lesa jako byl Boží Dar (rýžování cínovce), Horská Kvilda nebo Roklanský potok (obojí rýžování zlata). Říční údolí jsou hluboká a chladná, slunce je i v horkých letních dnech sotva prohřeje. Brdské potoky nejsou z nejteplejších. Zlatokop se mimo dobu, kdy mu prsty doslova mrznou (v období od listopadu do dubna), potýká s hejny komárů, se špatně průstupným zavodněným terénem nebo i s nedostatkem vody. Zlatokopové v dávných staletích měli ale i jednu výhodu, nemohli v říčním sedimentu nalézt např. žiletku.
   Po přečtení skoro až agitačních článků webových zlatokopů nebo prodejců zlatokopeckých pomůcek člověk nabyde dojmu, že nejpozději po několika hodinách bude mít v krabičce od diabolek gramy zlata. Skutečnost je však zcela jiná.
   Pro přesun jsem používal kolo a na zádech vozil batoh obsahující mimo jiné polní lopatku, nerezovou kuchyňskou mísu na procezení těstovin, černou plastovou rýžovací pánev, kýbl, pinzetu, lupu, sérii misek a krabiček a magnet. Později vlastnoručně vyrobený dřevěný skládací splav o délce 90cm.
   Začal jsem rýžovat na Bradavě a na Zlatém potoce. Místa jsem volil asi po 250 metrech s tím, že jsem vždy zpracoval asi tak 20 kg materiálu z náplavů nebo ze dna koryta. Jedna lokalita se dala zvládat asi za 40 minut. Později jsem si vyrobil splav, abych práci urychlil a zvládl zpracovat větší objem materiálu. Malé nádobky se plnily vzorky na magnet reagujících 1-5mm velkých černých zrnek, třpytivé žlutavé a lupenitě odlučné navětralé tmavé slídy (biotitu) a něčeho modravého ve vodě blyštivého.
   Dlouho trvalo, než jsem si osvojil podmínkám optimální technologický postup: najít vhodnou přístupnou lokalitu se sedimenty a zároveň s místem, kde by se dal využít splav. Po úpravě koryta, což občas vyžadovalo vybudovat malé vodní dílo, bylo třeba splav umístit a zatěžkat. Odkopat svrchní vrstvu cca 20-30cm sedimentovaného materiálu, naplnit polní lopatkou mísu materiálem, mísu pod hladinou prosít do rýžovací pánve, pánev vysypat tekutou cestou do splavu, to celé opakovat obvykle ještě dvakrát, následně získat ze splavu promýváním do pánve nejtěžší sediment, ten pak v pánvi prorýžovat rafinovanými pohyby, které trvaly asi polovinu doby strávené na lokalitě. Pinzetou a lupou jsem se na závěr věnoval těm nejzajímavějším zrníčkům a šupinkám.

Možná jsem něco dělal v letních částech roků 2015 a 2016 špatně, možná, že na mnou zkoumaných lokalitách zlatinky snadno nalézt nelze, a možná, že se mi to celé jenom zdálo. Na 50 lokalitách jsem strávil mnoho hodin, další čas jsem věnoval přesunu tam a zpět. Nemám jedinou zlatinku, se kterou bych se mohl pochlubit. Mám jen jakési nejasné znalosti a zažité dovednosti. Mohu prohlásit, že ve zkoumaných vodotečích, jako jsou Bílý potok, Bradava, Zlatý potok nebo Závišínský potok, jsem nacházel slídu. Snad největší množství jí bylo na Zlatém potoce. Ve vodotečích, jako jsou Voložný potok, Bradava a Ledný potok, jsem nacházel ve výluhu drobná černavá zrnka o velikosti 1-5mm silně reagující na magnet. Modravé lesklé drobounké krystalky, které považuji za pyrit, jsem nacházel zejména na Bukové a také ojediněle na Voložném potoce a na Bradavě. Na obdobných místech jsem nacházel i cosi zajímavějšího - představte si zrnitost hladké mouky nebo soli, představte si několik barevných odstínů žluté, oranžové, červené. Přidejte k tomuto na dně pánve sedícímu sedimentu ještě desítku výraznějších modravých zrn, celé to nechejte prozářit sluncem, aby se i hladina občas zaleskla, a máte obrázek několika vzácných minut, kdy jsem se mohl těšit z něčeho, co se mi ve výsledku nepodařilo nijak zdokumentovat.
   Tyto zážitky jsem si prožil na třech spolu nesouvisejících místech. Poprvé to bylo začátkem června na říčce Buková v zátočině se štěrkovým rozlivem potoka asi 100m před prvními domy Bukové. Podruhé to bylo v červenci na Voložném potoce pod zatáčkou U hada na úrovni bývalé lesní školky, kde jsem se prokopal kamenitým korytem do rašeliny, skrz kterou tu potok protéká širokým plochým korytem. Potřetí to bylo na začátku srpna na Bradavě pod Borovnem těsně pod prvními skalnatými kaskádami, kde se již daly nějaké náplavy najít.
   Lokalitu a výskyt zlatonosné rudy Malý Tok jsem tedy neověřil. Nezbývá, než se pustit do dalšího kola pátrání s rozšířením zkoumané oblasti, zlepšit technologii prospekce, počkat si na výsledky oficiálních průzkumů nebo se smířit s tím, že už všechno okem viditelné zlato vzala voda.