K letošním osmistovkám jsme přišli s malou obměnou, stručně - staly se z nich sedmsetpadesátky, což představovalo projít 12 kopců s výškou nad 750 a pod 800 m n.m. Polehčující okolností mělo být, že jsme na to vyhradili už páteční večer a také neděli. A tak se zpočátku zdálo, že vše bude klapat. Pak přišel ale bleskový nástup zimy a každým dnem bylo jasnější, že se blížící akce neobejde bez zimy, sněhu, nakonec i nepříjemného větru.
Jako vždy, i letos odolali a do akce nastoupili jen ti psychicky nejsilnější. V pátek v osm večer ve Věšíně jsem u jednoho piva v tamní restauraci vyzvedl Mílu a Béďu ("To jako jdete spát ven? Jo? Hm!"), s nimiž jsem tmavou nocí s občasným sněžením a silným západním větrem zamířil přes Hutě na Hengst a Hřebence. Zatímco v Hutích byly sněhem pokryté jen částečně některé střechy, na obou zmíněných sedmsetpadesátkách už to byl souvislý koberec. Na Hřebencích jsme byli kolem jedenácté večer odměněni nočním výhledem na rozsvícené "Údolí Růží". Dalším cílem byla osamocná Štěrbina, jejíž věž, protože nesvítila, nám dala docela zabrat. Nejprve jsme se mým přičiněním vrátili z jejího předvrcholu po 15 minutách chůze tam, odkud jsme vyšli(!), ale poté jsme málem v jejím východním úbočí vrchol bez povšimnutí minuli, nebýt zvukového efektu silného větru prodírajícího se skrze kovovou konstrukci věže. Tak byla i Štěrbina chvíli po půlnoci dobyta.
Podle plánu, ale i rostoucí únavou vyvstala otázka, kde složit hlavu. Žádné příhodné místo jsme nenašli, a tak jsme něco před jednou hodinou ulehli asi půl kilometru od Rybovy mohyly nedaleko ve tmě náhodou nalezené studánky. Béďa se uvelebil pod strom se stíněním z jedné strany celtou, já jsem opodál postavil stan a Míla se ke mně rád přidal. Takto jsme přečkali pouze asi 5 hodin výživného spánku, protože jsme nechtěli zaspat domluvený sraz v Rožmitále. Ranní probuzení bylo studené, a tedy o to rychlejší. Zjistili jsme, že okolo nás zatím napadla vrstvička sněhu.
Asi v půl sedmé jsme odešli přes Voltuš okolo nevěřících pohledů zdejších lidí do Rožmitála, kde jsme v mokrém drobném sněžení nabrali Pawla s batohem proti očekávání sbaleným pouze na sobotu. Průchod vánicí do Zalán a skrze Zalány až na křižovatku pod Plešcem byl zřejmě poslední kapkou k rozhodnutí Míly a Bédi, že se s námi rozloučí a dále budou pokračovat do Lázu a Příbrami a domů. Učinili tak právě ve chvíli, kdy se k nám přidali Pavel a Václav, kteří jakoby náhodou projížděli kolem od Lázu.
Vrchol čtvrté sedmsetpadesátky (Plešce) jsme tak před desátou dobyli čtyři. Byl tam tak krásně pocukrovaný borůvkový les, že jsme museli všichni všechno fotit, a to už nám zůstalo až do konce společné cesty, i když to značně vyplýtvávalo baterie. Dalším cílem byl Březák, tam jsme dorazili absolvováním přechodu přes Malý Tok, spočinek Na Koši a Voložný potok. Stále se střídalo občasné sněžení s obdobími, kdy byla viditelnost asi na 2-5 km. Březák byl dobyt asi v půl dvanácté. Zajímavé bylo, že se nám na vrcholu na krátký moment ztratil Václav a v tu chvíli se zjevil Fabián, ale než jsme stačili zjistit, jak to vlastně bylo, ocitli jsme se na křižovatce cesty vedoucí od Rovin, kde nás upoutala liška. Evidentně o nás čtyřech nevěděla, a tak jsme měli poměrně dost času ji zvěčnit svými fotoaparáty. Nastala chvíle loučení, protože Pawel musel zpět k autu do Rožmitála (viz jeho další odysea) a Pavel s Václavem (viz jejich odysea) plánovali večerní Příbram.
A tak jsem osiřel a břímě odpovědnosti zůstalo na mně. Sestoupil jsem asi kilometr do údolí a po zleva se připojující cestě jsem vyšel do blízkosti Čákova mezníku, asi 500 m před hřebenem jsem vyplašil z bezprostřední blízkosti divočáka, ani nevím, kdo se vylekal víc. Každopádně jsem asi v jednu hodinu dobyl vrchol Kočky, která se zmítala v poryvech větru. Sešel jsem rychle ke Třem Trubkám a okolo vodojemu jsem začal zdolávat svah Vrchů a Hlavy. Hlavu jsem dobyl v mlze a hustém sněžení asi ve tři hodiny odpoledne. To už leželo dobrých 10 cm sněhu. Dalším cílem byl Dlouhý vrch, ten byl dobyt už s posledním vypětím sil skrze úplně zasněžený travnatý a mokrý průsek od Hlavy. Tak jsem se asi ve čtyři hodiny ocitl na jordánské střelnici a zamířil do Jedliny, kde už tou dobou měl být Petr a snad i někdo navíc. Skutečně tam byl, sice sám, ale už vařil čaj v konvici, což by uvítal jistě každý, kdo by se v těchto místech v ten podvečer nacházel, tedy i já, a jak! Další, kdo ochutnal čaj, byl asi o hodinu později - také Petr, a tak jsme nocleh na zasněžené Jedlině absolvovali tři, já ve stanu, první Petr pod plachtou a druhý Petr dokonce jen tak (zřejmě se průběžně ohříval čajem).
Už zvečera bylo jasné z postoje obou Petrů, že bych do Příbrami podle původního plánu (Houpák, U tří fořtů, Brda, Třemošná) šlapal zase sám, a tak jsem se ani dlouho nenechal přemlouvat, a asi v deset hodin dopoledne jsme se skrze sněžení s deštěm a mírnou oblevu spustili společně k Parmově nádržce a pak přes letiště pod Hejlákem, kde si nějací dva "vytuněnci" nacvičovali jízdu smykem, k Bílému křížku a pod Beranem do Malé Vísky, za níž jsme byli vyzvednuti předem domluveným "taxíkem" a odvezeni do Hořovic.
Závěrem by se slušelo napsat, že jsme v lese za několik desítek hodin nepotkali skoro ani živáčka, což už bývá v posledních letech nemožné. Za to je třeba poděkovat počasí, to ale zase ztenčilo naše řady a zkrouhlo počet nocležníků na minimum.
Tak příště, na dalších osmistovkách, na možná trochu extrémní akci, kterou třeba napřesrok prožijeme v pozdním babím létě, ahoj!
