Ač se to na přelomu dvacátého a jedenadvacátého století vůbec nezdá, brdský kraj patřil v minulosti mezi jednu z nejvýznamnějších hospodářských oblastí Čech. Zasloužilo se o to především podbrdské železářství. Železná ruda se na Podbrdsku dobývala a zpracovávala již v pradávných dobách, ale zlatý věk železářství Brdy zažívaly zejména v 18. a 19. století. Jedním ze zajímavých pozůstatků někdejší slávy brdského železářství je opuštěný důl Jedová hora nedaleko Komárova.

Pokud se člověk trochu probere historickými prameny, dopátrá se, že důl to byl vskutku památný. První zmínky o existenci dolu pocházejí již ze 13. století. Důl byl však funkční víceméně nepřetržitě až téměř do konce osmdesátých let devatenáctého století. Těžily se zde jednak rudy s obsahem železa, jednak také rumělka - surovina pro destilaci rtuti (odtud snad pochází i samotný název vrchu: Jedová hora (německy Giftberg). O věhlasu dolu svědčí i velké a pravidelné hornické slavnosti, které se zde konaly ještě krátce před definitivním ukončením těžby - původně dvakrát do roka (na sv. Vojtěcha a sv. Prokopa), později jen jednou do roka (na sv. Prokopa).

Jak ale vypadá důl na Jedové hoře dnes? Nebýt nenápadné značky v některých mapách a několika málo zmínek v literatuře (J. Čáka), důl by snad úplně upadl v zapomění. Z povrchových staveb nezbyla ani jediná, hlavní vstupní šachta je z velké části zasypána a boční štoly na tom nejsou o nic lépe - jak svědčí četné terénní propadliny v okolí šachty. Vše přikryl les a "ohradil" bývalý vojenský výcvikový prostor. Jen občas se někdo přijde podívat na to, co z dolu zbylo, ale po většinu roku se zde pouze prohání vítr v korunách stromů.

 - - -

 Lano mizí v díře a já lezu přes plot, co je kolem jámy (to proto, aby tam nenapadalo příliš dětí, zvířat, myslivců a nevím čeho ještě) a měřím hloubku. Musí to být čistá vertikála, dolů to jde snadno. Asi tak 36 metrů denivelace. Trochu zklamání - čekal jsem víc. No nic. Nejsem z těch, co se nechají napálit, a tak další lano beru s sebou, na záda - co kdyby? Celkem mám asi 98 metrů lana. Hloubky ani výšky (ze skal a jeskyní) jsem se nikdy nebál, ale zato mívám naprosto pravidelně mrazení z takovýchto "umělých útvarů". Bývá to nestabilní a dole může být všelicos. Třeba plyn. Proto házím dolů zapálené noviny. Pak ještě jednou, tentokrát se dívám - a vidím, že celou cestu dolů hoří. CO₂ tam zřejmě není a metan taky ne. Snad...

Kámoši, co měli přivézt jekyňářský materiál, hlavně džímary, podezřele onemocněli pár dnů před akcí, když jsem ji poněkud barvitěji vylíčil, o co půjde. Tak to mám radost - cestou nahoru budu muset prusíkovat (kdo ví o co jde, je mu všecho jasné - pro věci neznalé: je to šplhání za pomoci speciálních uzlíků a jde to dost pomalu). S takovýmhle vybavením jsem ještě nic většího nelezl a navíc nemám ani přilbu. Takže si připadám jako blbec - a něco na tom asi bude.

Dolů jedu pomalu a snažím se trochu fotit. Šachta má průřez obdélníku se stranami asi 2x4 metru. Na straně do svahu, čili asi tak SV jsou pravidelné díry po cca 2 metrech a v té poslední - až dole - je horizontálně uložené břevno. Asi zde vedlo schodiště. Podle dostupných dobových kreseb byla těžní klec čtvercové základny - takže potom by tu mohlo být na užší straně směrem do svahu Jedové hory ještě i nouzové schodiště. Ostaně - dle historických pramenů se v dávných letech sestupovalo šachtou po žebřících, nikoli v těžní kleci, jako denes. V hloubce asi 8-10 metrů začíná kompaktnější skála, v hloubce okolo 25 metrů je mírné rozšíření z původního profilu asi o 1-1,5 metru směrem se svahu hory. To je dlouhé asi 3 metry, pak se šachta vrací do původního průřezu. Předpokládám, že toto rozšíření nebylo vytvořeno záměrně, nejspíš se to sesypalo samovolně. Současné "dno" šachty je v hloubce asi 36 metrů, ale to původní dno musí být mnohem níž.

Dole si povoluji asi metr lana a zůstávám na zamčené slaňovací osmě. Předpokládám, že dole na dně je celá původní konstrukce šachty - to znamená na každé dva metry hloubky jedno velké horizontální břevno a žebřík. Kromě toho asi tak 5cm směsice lesní hrabanky, kamenů, klacků atd. za každý uplynulý rok od pádu konstrukce. Zřejmě tam bude i kus ohrazení šachty a další nepotřebné krámy, co zbyly z dolu a nikdo už je nechtěl. Dole je kupodivu sucho, čekal bych, že původní dno je zřejmě pod vodou. (Pokud si dobře vzpomínám, před asi osmi lety, kdy jsme šachtu našli, to žbluňklo, když jsme do ní hodili kámen). Dá se předpokládat, že dědičná štola, údajně vystupující do nově vybudovaného Záskalského rybníka stále plní svojí funkci, a i po zavalení je schopna odvádět menší množství vody z dolu. Jinak žádné boční štoly, ani jejich zbytky tu nejsou, ty byly zřejmě až ve větší hloubce, pod současným dnem šachty. Po zběžné prohlídce okolí bych stejně očekával, že budou zavalené - podloží není příliš kompaktní, výdřeva bude dávno shnilá a četné terénní propadliny a dolíky v širším okolí dolu svědčí o četných závalech. Na stěnách šachty se dají najít kousky železné rudy. Stopy po rumělce jsou velmi slabé a viděl jsem je jen u současného dna šachty. V šachtě momentálně spí 3 netopýři.

Dno se se mnou nepropadlo, a tak už mi zbývá jen cesta zpátky nahoru, vstříc spoustě malých kamínků, co při sebemenším pohybu lana sviští okolo mne. Navazuju prusíky, ještě upravit délku smyček, foťák cvakám k sedacímu úvazku a pomalu se jako píďalka soukám nahoru. Cestou mám spoustu času na to, abych počastoval své nespolehlivé kamarády. Cesta nahoru mi jde pomalu, blbě, ale jistě. Nahoře svítí sluníčko, jehož papsky se odráží od sněhu. Čekají tu na mne dva trpěliví zmrzlíci a ledově vychlazený lahváč coby "vrcholová" prémie.

 Šachta na Jedové hoře je jediným starým podpovrchovým důlním dílem, jehož zbytky se dají alespoň částečně navštívit. Pokud se ho vydáte hledat, v okolí naleznete velké množství pozůstatků dlouhé a rozsáhlé těžební historie. Velké odvaly, cesty dnes veducí již jen zdánlivě nikam. V Brdech však najdeme i velké množství dalších dolů, obvykle jen malých povrchových jam. Ještě jeden hlubinný důl se zde skrývá, nedaleko Nepomuku u Rožmitálu pod Třemšínem. Do jeho útrob se však vypravit nemůžeme, neboť je zcela zavalený.

text a foto : Michal Toms, připravil Martin Adámek

Aktualizace 2017 (rp):

V roce 2015 provedla společnost STRIX Chomutov a.s. zajištění důlních děl na Jedové hoře, a tak se Michalova výprava již snadno uskutečnit nedá.