V jihovýchodní části středních Brd, mezi trojicí vrchů Brdce, Zavírka a Bílá skála, se rozkládá malebná mýtina zvaná Skelná Huť. Je to místo po všech stránkách zajímavé, a proto si ho pojďme popsat poněkud blíže.

Jak sám název napovídá, bývala zde kdysi sklářská huť. To bylo však až v dobách relativně mladých - v osmnáctém století. Do té doby zde byly hluboké a těžko prostupné brdské lesy tak, jak je - důvěrně známe - z dostupných historických pramenů. V době, kdy byla huť založena, náležely tyto končiny Dobříšskému panství. Jak se dá dočíst v literatuře, bezprostředním popudem k jejímu založení byla existence rozsáhlých polomů, způsobenými větrnou smrští a tedy značné množství kalamitního dřeva coby vhodného paliva. Huť byla založena v r. 1749 Tobiášem Matějem Adlerem z nedalekých Hutí pod Třemšínem a pravděpodobně celkem slušně prosperovala. Byla v provozu plných 34 let, tedy až do roku 1783 - dokud nevypršela platnost smlouvy rodiny Adlerů s rodem Mansfeldů, vlastníků Dobříšského panství. Po zániku huti byla na mýtině, která zde zůstala v důsledku hutní činnosti, založena myslivna a konaly se zde četné knížecí lovy - až do jejího zrušení v důsledku vzniku vojenského prostoru za První republiky.

Současnost Skelné Huti již jen nesměle připomíná zašlou slávu hutní činnosti i časů knížecích lovů. O co však čas připravil toto místo na historické hodnotě, o to více přidal na hodnotě přírodních krás. Mýtina se rozkládá na táhlém svahu hřebene Brdce - Zavírka. Od malého předvrcholku vrchu Brdce, na jehož hraně se poměrně ostře láme dolů, klesá několik set metrů pestré směsice luk, ostrůvků lesa, křovin a alejí až do mokřinatého povodí Lázského potoka (Litavky) s rozsáhlými smrkovými mlazinami. K vidění jsou zde samozřejmě smrky, borovice a modříny, ale také javory, lípy, jírovce, osiky a dokonce i střemchy. Korunou je ale jednoznačně nádherná stará douglaska, která roste přímo u cesty a je tudíž zcela nepřehlédnutelná. V okrajových částech mýtiny je patrná snaha o zakládání nových porostů. Kromě toho je tu i malý rybníček a také myslivecké políčko.

I dnes je Skelná huť shromaždištěm zvěře. V horní části mýtiny, v místě někdejší myslivny, stojí zajímavý "mezipatrový" seník. Trochu podivně působí zbytky staré ohrady, taktéž v severní části mýtiny. Očivídně měly sloužit jako oplocení na zvěř. Představa do takovéto ohrady nahnané uštvané a postřílené zvěře nepůsobí nikterak přitažlivě. Ohrada je přitom místy docela vysoká - v severní části více jak dva metry. Vychozené chodníčky plné čerstvých stop kolem ní jsou docela výmluvné i dnes. Podivně působí i jakési terénní plošinky, ze kterých se v příkrém svahu mohli střelci pohodlně usadit. Nechybí ani řada posedů po celé mýtině. Ten v horní části je opravdu bytelný a je celý zakrytý, včetně schodiště. Výčet nemovitostí uzavírá jedna menší stodola a dva svahové "sklepy".

Z horní části Skelné Huti je nádherný výhled na převážnou část mýtiny a do podbrdského kraje, při dobré vyditelnosti až k Píseckým vrchům a snad i dál. Přijde-li poutník za zlatavého jitra, je krajina ozářena šikmými paprsky zleva. Přijde-li za zlatavého večera, je ozářena zprava. To už ale vrchní část mýtiny tone ve stínu- ovšem o to ostřeji jsou vykresleny kontury dolní čísti mýtiny a také hráz Lázské nádrže, shora dobře patrná. I zde platí, že čím výše, tím je výhled lepší. Pěkný výhled je z vrchního posedu (ovšem jen mimo vegetační sezónu - to je totiž z části zakryt listím vedle rostoucích osik), ale ještě lepší je z příkrého svahu na samém okraji mýtiny.

Skelná Huť patří mezi poměrně hojně navštěvovaná místa středních Brd. Většina lidí však jen projede na kolech či projde pěšky a zastaví se na chvíli u douglasky, nebo u rybníčku - zůstane na cestě, do terénu nezajde - a zase pokračuje ve své cestě. Zvěř to ví a cítí se bezpečně. Je docela zajímavé sedět nahoře na posedu a dalekohledem občas obhlédnout dění dole. Po většinu dne zde člověk slyší jen šum větru v korunách stromů a švitoření poletujícíh ptáků.

text a foto : Martin Adámek