V samém srdci středních Brd se rozkládá hluboké, tiché údolí. Na dně údolí se stéká řada neobyčejně čistých a jiskřivých potoků, potůčků a stružek. Nad údolí se majestátně zvedají zalesněné vrchy, které údolí uzavírají do protáhlé, mírně prohnuté podkovy. Je to oblast hlubokých lesů proměnlivého charakteru (od mokřinatého, podmáčeného "tajgovitého" lesa na soutocích potoků až po řídký suchý porost na suťových svazích), oblast plná zvěře (od vysoké po ptactvo), oblast zajímavých pozůstatků dávného lidského působení. Kdo toto území zná, bude jistě souhlasit s názorem, že právě v této oblasti jsou Brdy "nejbrdštější".

Potok, který údolím protéká, se původně jmenoval "Voložný" (na některých starých mapách býval označen i jako "Brložný"), ale časem se na něj přeneslo jméno "Třítrubecký" - dle hájovny Tři Trubky, která stávala kdysi na prosluněné loučce na jeho břehu. Podívá-li se člověk na dnešní mapu, vypadá vše docela jednoduše - údolím protéká jeden výraznější potok (Třítrubecký) a z bočních údolí přibírá několik více či méně výrazných přítoků. Situace v terénu je však poněkud složitější - přítoků je totiž celá řada, jednotlivá koryta se rozdělují a zase spojují, tvoří i mrtvá ramena - zkrátka jsou místa, kde se nedá s jistotou určit, který tok je vlastně ten hlavní. Kromě toho je v údolí řada pramenů (průsaků) a stružek, které tak porůznu tečou a opět vysychají. Vzácností není ani občasná změna koryt jednotlivých (zvláště výraznějších) toků při velké vodě - dodnes jsou patrná místa, kudy voda kdysi tekla, ač dnešní koryto je poněkud jinde. Naplaveniny štěrku, kamenů a různého biologického materiálu o tom svědčí rovněž tak. I proto se jednotlivé dostupné mapy trochu liší v tom, který tok vlastně nazývají jako "Třítrubecký" - některé mapy tak nazývají tok již od samého počátku v údolí mezi Prahou a Malým Tokem, jiné až od soutoku Voložného potoka s Borským potokem, ba jsou i mapy, které nazývají Třítrubeckým potokem zcela jiný tok - totiž ten, který pramení v bočním údolí mezi Kočkou a Paterákem. To je ale jen taková zajímavost - když se člověk v terénu zeptá potoku na jeho jméno, odpoví mu jen šuměním, bubláním, zurčením a šploucháním - ať je to ten nebo ten. Zkrátka na jméně zas až tak nezáleží.

Hlavní tok je velmi pěkný, přírodní. Má nádherně čistou vodu, dno zčásti písčité a zčásti kamenité, porostlé zeleným mechem. Pokud do něj posvítí slunko, hraje tisíci jiskrnými barvami. O nic méně půvabnější nejsou ani boční přítoky - obvykle menší, s poněkud svižnějším tokem. O kvalitě vody rodící se v tomto údolí vypovídají i vcelu nenápadně situované vodárny (zřejmě vrty) - travou pokryté kopečky s poklopy na vrchu. Nádherná je pramenná loučka uprostřed údolí - zde na ploše cca 10 x 10 metrů, porostlé hustou, jasně zelenou travou (stromy se zde rozestupují) vyvěrá mocný pramen skvělé vody - přímo z hlubin země (vzláštní pocit, ponořit přímo do výřivky pramene celou paži). Nabrat vodu do dlaní a napít se z takovéhoto pramene je nesmírně povznášející.

Z údolí se zvedá několik zajímavých vrchů. Jsou to Kočka (789 m), Paterák (812 m) s Březovým vrchem (785 m), Praha (862 m), Malý Tok (843 m), Hradiště (840 m), Brdce (839) a Koruna (831 m). Vrcholy všech se dají v terénu snadno identifikovat - jsou označeny malými, plechovými (děrovanými), červeně natřenými informačními tabulkami se jménem a nadmořskou výškou (jejich anonymní autor, který si dal tu práci a snad všechny středobrdské vrcholy takto označil, se podepisuje pouze symbolem čtyřcípé hvězdy a datumem). Každý z těchto vrchů je něčím zajímavý a pozoruhodný. Především je zde mnoho pohledných lesních zákoutí. Z řady odlesněných míst je pěkný výhled do kraje (např. z Kočky) - na okolní lesy, na Strašice (Bahna), při dobré viditelnosti až do Plzně. Jsou zde skládané skály, kamenná moře a suťoviska. Nechybí však ani mnohé známky po dávném, ale i současném lidském působení v kraji - staré hraniční kameny a valy, svatý obrázek s křížkem "U Svaté Anny", kamenný Gregorův křížek, partyzánské pomníčky z 2. světové války, pár podivných starých stavení na Rovinách (kde kdysi stávala hájovna), maštal na Třítrubecké louce (jediné, co se dochovalo z hájovny Tři Trubky), zapomenutá studánka pod Březovým vrchem, anebo - na druhé straně - hojné zbytky cvičné munice či zcela nová, moderní radarová věž na Praze.

Staré hraniční kameny, na které lze v této oblasti narazit, jsou asi půl metru vysoké, čtyřboké, s vytesanou "třícípou" korunkou a znaky: F. I. 1752 na straně jedné, resp. H.R. na straně druhé. Těžko říci, jestli místa, na kterých se dnes tyto hraniční kameny nacházejí, jsou jejich pravá, původní stanoviště. Některé totiž lesní dělníci či brdští poutníci našli kdesi ve skrytu lesa a poponesli o kousek vedle (např. na rozcestí lesních průseků a cest) a podepřeli malou mohylkou z okolních kamenů. Jeden hraniční kámen - mimochodem snad nejlépe čitelný - lze nalézt na soutoku Voložného (Třítrubeckého) potoka s jedním menším přítokem - i zde je patrno, že s ním voda s léty poněkud hýbala. Jiným kamenem začíná kamenný val v úbočí Koruny. Jsou to zajímaví svědkové minulosti - a rozhodně stojí za povšimnutí.

Dá se předpokládat, že kdysi vedla přímo napříč údolím hranice dvou panství - Zbirožského a Rožmitálského. Dokládá to existence nejen zmíněných hraničních kamenů (pravděpodobný význam vytesaných nápisů je: F.I. = František I. Lotrinský, 1752 = letopočet osazení kamene a H.R. Herrschaft Rosenthal - Panství Rožmitálské), ale i téměř 500 metrů dlouhé zbytky kamenného (pravděpodobně hraničního) valu. Dochovaná část valu začíná na jednom z předvrcholů Koruny (řekněme "Korunce") a směřuje do údolí Voložného (Třítrubeckého) potoka. Celý val začíná poměrně nenápadně - asi 60 metrovým úsekem v lese na předvrcholu - poté se mírně uhýbá a pokračuje asi 100 metrů strměji dolů (v těchto místech jde přes menší suťovisko a je nejzachovalejší), potom asi 30 metrů valu chybí (je zde pouze rýha v zemi) a pokračuje již asi dalších 100 metrů souvisle a asi 200 metrů nesouvisle (v podobě zbytků) až téměř k potoku. V místech, kde je nejvíce zachovalý, je val cca 120 - 130 cm vysoký.

V oblasti je velmi mnoho zvěře - srnčí, jelení, černé, ale i drobné jakou jsou zajíci, lišky, kuny či lasičky. Nespočítatelně ptáků. Nespočítatelně nejrůznějšího hmyzu. I když se v okolních lesích v posledních pár letech poměrně intenzivně pracuje, stále si uchovávají přírodní ráz. Lesy jsou zde husté a působí zdravým, vitálním dojmem. Svítí-li jarní slunko, bývají rozjásané ptačím zpěvem, ale dokážou být často i syrově větrné a deštivé, anebo mlhavě zádumčivé či bělostně tiché. Nadějně vypadají i nedávno založené, mladé porosty. Nutno podotknout - ke cti zdejších lesáků - že na české poměry jsou až nezvykle poctivě udržované. Jen škoda, že těžba dřeva s sebou přináší i znovuzprovoznění zdejších krásně "zapomenutých" (jehličím zapadaných a travou zarostlých) cest, pěšin a průseků.