Na úvod je nutno poznamenat, že kromě mezníků pocházejících z dob dávno minulých (16.-19. stol.), kterými se zde budeme hlouběji zabývat, se můžeme daleko snáze setkat s kamennými mezníky osazovanými později. Bylo to například ve dvacátých a třicátých letech 20. století nebo v období těsně po druhé světové válce. Liší se od svých předchůdců vyšší kvalitou opracování, velikostí (jsou menší) a dalšími parametry. V současné době asi neuniknou pozornosti plastové mezníky, nejčastěji červené nebo žluté. Jedná se také o bodový znak vymezující hranici mezi pozemky. Materiál, kvalita a vizáž hraničních znaků jsou obrazem doby.

   Na území bývalého vojenského výcvikového prostoru Brdy a v jeho okolí se v minulosti rozkládalo několik významných panství. Při srovnání jejich rozlohy s ostatními to ve své době byla většinou panství obřích rozměrů. Protože se mi podařilo podstatnou část hranic těchto velkých panství nejen v bývalém VVP během několika let postupně projít, rád bych se podělil o některé poznatky.

   Hranice lze rozdělit na přirozené a umělé. Zatímco u přírodních reprezentovala pomyslnou linii sama příroda v podobě stromů, koryt vodních toků, břehů vodních ploch a různých liniových terénních tvarů, umělé hranice byly zřízeny v místech, kde nebylo možno těchto nenáročných výše zmíněných prostředků použít. Linie procházející hranice byla v lesích zviditelňována dlouhými příkopy, valy a kamennými řadami, na polích byly hranice vztaženy k vyoraným brázdám, mezím a cestám. Hraniční znaky jako brázdy, příkopy, křoví, potoky, meze, mezníky a stromy se považovaly za společné. Výjimku tvořily znaky s erby či jinou rozpoznávací značkou. Pokud se výkop u příkopu nacházel na jedné straně, byl vlastníkem ten, kdo měl na své straně nához.

   Za bodové hraniční znaky označující často výrazný lom nebo místo přechodu hranice přes hřeben, údolnici nebo cestu byly voleny kamenné nebo dřevěné sloupy, kůly, stojany, nejrůznější mezníky, hromady kamene, jámy, jednotlivé stromy i se zářezy ap. Bodové označení bylo samozřejmě upřednostňováno před liniovým - není to jen z hlediska přesnosti, ale i z ekonomických důvodů při využívání pozemků těsněsousedících s hranicí. Bodové znaky se doporučovalo otesat a opatřit vnějšími znaky... křížky, písmeny, čísly, erby a jinými grafickými prvky.

   Při ohraničování byl přítomen hraniční komisař, všichni vlastníci a svědkové. Na místa vyměřených a osazených kolíků se dávaly kousky uhlí, kovářské škváry, dobře vypálené cihly, sklo, popel, střepy nebo olověné odpadky. Vyhotovoval se popis hranic. Teprve později došlo k osazení mezníků a kamenů.

  Z mnoha prošetřených kilometrů bývalých panských hranic (a to zdaleka nejen v Brdech) lze konstatovat, že jejich vzhled je velmi rozdílný v závislosti na tvaru, členitosti a podobě reliéfu. Nejlépe se různorodost hranic demonstruje na příkladu lesního prostředí. Vede-li hranice běžným lesem (rovinatým, nepodmáčeným, bez vystupujícího kamenného skeletu, bez rostlých skal apod.), bude jejím typickým tvarem asi 15-100 cm hluboký a 50-140 cm široký příkop. Jakmile se však hranice ocitne v trvale podmáčených podmínkách, bude její sledování velmi obtížné. Vodítkem mohou být pak okolní porosty (poměr jejich stáří nebo druhového složení či porostního uspořádání) nebo jednotlivé stromy a jejich řady podél zkoumané hranice (druhově či stářím odlišné od okolních). Pokud hranice vychází příkrým stoupáním nebo (i zároveň) je hloubka půdy k uloženému skeletu nedostatečná pro snadné budování příkopu, je často při respektování přímosti vynecháván, a to i na několik desítek metrů, po nichž se objevuje jen na 5 -10 metrů (hlavně v místech zalomení), aby pak následovala další pauza. Když je hranice nucena překonávat skalnatý hřbet nebo skalnaté úbočí (i kamenná moře), je zviditelněna řadou kamenů s výškou 30 -100 cm, šířkou 50 -120 cm a délkou od několika metrů do několika stovek metrů. V lesním prostředí hranici často respektují i hranice lesních obvodů či správ, a tak se lze snadněji orientovat díky označeným stromům. Je zřejmé, že se tyto výše popsané způsoby liniového označení hranic mohou různě kombinovat, doplňovat, pravidelně i nepravidelně střídat nebo násobit.

    Dalším neméně důležitým faktorem ovlivňujícím podobu hranic je důležitost místa, kudy právě hranice prochází. V některých místech se nekopaly celé příkopy nebo se nevršily kamenné řady a vlastníci se museli spokojit jen s náznaky procházejících hranic podobnými výše popisovaným vedoucími například strmými spádnicemi.

   Vizáž hranic je závislá na zámožnosti původních vlastníků. Můžeme pak porovnat, kterak je označena hranice v tomtéž typu reliéfu různých regionů.

   Podobně lze konstatovat, že i bodové znaky se odvíjí od konkrétního vlastníka, nejen použitou horninou na meznících nebo druhem hraničního stromu. Jde i o vyryté znaky na kamenech, skalách, stromech a meznících. Mnohde postačují nijak neoznačené kameny, jinde jsou na otesaných majestátních meznících kromě křížků, důlků, iniciálů vlastníka, letopočtů i rodové erby ap. Na tomto místě je třeba poznamenat, že při změně vlastníka pravděpodobně také docházelo k přetesání znaků, přičemž původní rok osazení mohl zůstat, pokud byl vyryt na spodní zakopané části mezníku, podsádce.

    Písemné zmínky o hraničních znacích jsou uváděny už dvě tisíciletí před naším letopočtem, proto není divu, že se i u nás archivují materiály přímo se zabývající popisem hranic jednotlivých katastrálních území (v Němčině nebo i v Češtině). 

   Po ohraničení se doporučovalo vyhotovit popis hranice dvakrát. Hraniční pochůzky byly doporučovány z důvodů znejasnění hranic vlivem přírody, ale i přičiněním člověka - tvora nenechavého. Bylo tedy zapotřebí alespoň jednou za 2-5 let dělat společné pochůzky po hranicích - pomocí mapy a popisu přeměřit délky a úhly a porovnat je s původními mírami a mapami.

   K pochůzkám byla často přizvána mládež, které bylo někdy u významných bodů, jindy (dle místních zvyklostí) až na závěr, řádně nebo jen symbolicky vyplaceno Ferulí (rychtářskou holí). Důvodem této zvyklosti samozřejmě bylo, aby si mládež díky silnému zážitku pamatovala, kudy hranice prochází. Dotyčná mládež (děti pánů), která takto byla vyplacena, to brala jako poctu a nadřazení nad ostatní vrstevníky a možná i jako potvrzení toho, že jim bude majetek někdy v budoucnu patřit. V některých pramenech se však lze setkat i s jinými obdobnými zvyky.

   Úspěšně ukončená pochůzka se často oslavila, čímž se utužovaly i sousedské vztahy.

   Zaznamenávány byly lomy hranice (i směry a míra stočení směrů), hraniční znaky a jejich popis, vzdálenosti mezi nimi (v krocích či sázích), oba přilehlí vlastníci půdy, významná nebo charakteristická místa, která hranice překonává, využití půdy, kterou hranice prochází atd. I zde však platí závislost pečlivosti popisu na vlastnících a důležitosti zkoumané hranice. Na konci popisů bývají sepsány osoby přítomné pochůzce, jejich funkce (jako např. správce hospodářství, starosta, kopáč, kameník, měřič ap.) a podpisy. K popisům hranic stabilního katastru bývá navíc přiložena tzv. indikační skica s číslováním alespoň trojmezných hraničních znaků.

   Od stabilizace těchto hraničních znaků přešla již velká spousta k nim více či méně ohleduplných let. Zvláště v éře socialismu byly mezníky trčící ve venkovské zemědělské krajině trnem v oku většině hospodářů. Nebyl to ale zdaleka jen člověk, který se přičinil o zmizení mnoha otesaných kamenů a poznačených stromů. Také příroda svojí, někdy pomalou a vytrvalou (kyselé deště aj.), jindy náhlou ale prudkou (povodně), silou se o mnohé zasloužila.

   Stále však kromě těch, které již leží mnohdy po částech v korytech potoků a v náspech cest, stojí obecně asi 10-15 % původně osazených mezníků na svých místech. V Brdech je toto procento značně vyšší. Na stanovištních podmínkách konkrétního místa, na samotných druzích hraničních znaků, na způsobu hospodaření v okolí a na vztazích tamních lidí k dědictví minulosti závisel jejich osud. V každém případě záleželo na štěstí. Nikdy nelze s naprostou jistotou tvrdit, že např. v neprostupném houští plného navezených kamenů z okolních polí bude nebo nebude hledaný hraniční znak.

   V současné době je největším nebezpečím neinformovanost lidí pohybujících se za jakýmkoliv účelem služebně v extravilánech. Jsme potom svědky smutných nálezů nedávných zkáz. Je přinejmenším podivné, že všichni klidně žijeme ve společnosti, která ničí (někdy vědomě jindy nevědomě, ale je to stejné) práci těch, kterým zároveň všichni vděčíme za existenci a také za jediné úplné mapování v našich zemích.

    Na obranu přeoravatelů mezí je třeba připsat, že se v dobách kolektivizace poměrně citlivě přihlíželo k mezím reprezentujícím zároveň hranici katastrálních území. Často se jednalo právě i o rozhraní jednotlivých zemědělských družstev, a tak tyto hranice zůstaly zachovány mnohde dodnes. I přes tento fakt se na tomto typu zviditelněné liniové hranice velké množství hraničních znaků nenachází.

   Na druhou stranu, v lesích, kde by se spíše dal očekávat ohleduplný přístup, zmizelo nebo bylo poškozeno velké množství hraničních znaků díky těžbě a svozu dřevní hmoty. Proto lze najít některé mezníky znovu osazené (!) i stovky metrů od svého původního stanoviště nebo uražené či povalené v úvozech dnešních cest. Obvykle se stal jeden břeh hranice (odvodněný zpravidla rigolem) svážnou nebo obslužnou cestou a za mnoho dalších let byl i rigol nakonec zničen.

   Na rozhraní lesů a polí nebo lesů a travních porostů je hranice dobře identifikovatelná a hraniční znaky snáze nalezneme tam, kde se les od dob stabilizace rozšířil o několik metrů (někdy i několik desítek metrů) dále. Potom není třeba se probírat hromadami kamenů na jejich okrajích.

   Zvláštními případy jsou hraniční znaky v okolí silnic, lesních cest, údolnic a hřbetnic, v místech, kde se pohybuje větší množství osob a dopravních prostředků. Dochází tam nezřídka ke změně polohy nebo orientace hraničního znaku či dokonce k jeho zničení.

   Běžný je případ několikanásobného posunutí mezníků nikoliv ve směru procházející hranice, ale ve směru procházející komunikace. Hledání identických bodů v těsné blízkosti skládek, manipulačních ploch, parkovišť ap. bývá marné.

   Podstatná část hranic vede doposud koryty vodních toků, což byl většinou velmi nevhodný způsob označení hranic - vodní toky s průtokem od 20 do 300 l/s mění velmi často svá koryta i o deset a více metrů a toky s průtoky řádově v metrech krychlových za sekundu vymílají vnější břehy meandrů řádově o jeden metr za jedno desetiletí. Hraniční znaky vyskytující se u takových vodotečí a určující tak např. místo, kde se hranice od těchto řek nebo potoků odvrací, přicházejí obvykle rychle k úhoně, a nebo jsou dnes na místech, která jsou od vodních toků hodně vzdálena. Smutný je pohled na vyvrácený mezník nacházející se uprostřed tůně kdesi v potoce. 

   Mezi nalezenými mezníky jsou bezesporu výjimečné kousky. Zabýval jsem se tím, jakým způsobem lze dosáhnout jejich ochrany.

   Některé vzácné hraniční znaky se evidují v seznamu nemovitých památek. Pokud se naleznou mezníky (většinou náhodně), které mají na sobě vyrytý např. letopočet, erb apod., zaevidují se, ale již se nezkoumá, zda se na jiné části hranice nebudou vyskytovat další takové. Může se i stát, že mezník bude pro výzkumné účely nebo z důvodu ochrany vykopán a bez zaměření polohy odvezen. To je samozřejmě z katastrálního hlediska velká ztráta. Nahlédnout do seznamu je možné, ale pro získání bližších informací o dané památce, je třeba mít souhlas majitele pozemku, na kterém se evidovaná památka nachází. Naopak, pokud budou informace veřejně dostupné, hrozí nebezpečí krádeží těchto (často uměleckých) děl. Schválení návrhu na prohlášení věci za kulturní památku může trvat i několik let! 

   Využití těchto jedinečných hraničních znaků pro zeměměřiče je několik. Jednak tyto body označují dodnes často katastrální hranici mezi obcemi, okresy či kraji, ale zároveň představují jediné body, o kterých lze s naprostou jistotou tvrdit, že byly zaměřeny v době vzniku sáhových map při vzniku tzv. stabilního katastru v polovině 19. století. Dnes se k nim lze novým geodetickým zaměřením polohy vrátit a z jejich polohy odvodit zpětně polohu např. bývalých soukromých polností, lesů ap. Díky přítomnosti starých mezníků z doby před tzv. stabilním katastrem můžeme tedy novým zaměřením získat dnešní souřadnice a porovnáním těchto dnešních se starými dostaneme jakýsi převodní vztah umožňující nám doplnit, vylepšit nebo dokonce zpřesnit současné platné katastrální mapy, které vznikly většinou (zvláště v zapadlejších koutech ČR) právě z oněch sáhových starých map a byly působením času  - jejich užíváním (neustálými násobnými reprodukcemi) znehodnoceny.

  Bývalý vojenský výcvikový prostor Brdy zaujímá nejvyšší partie brdské vrchoviny v barrandienu. Leží v západní pětině okresu Příbram. Oblast se vyznačuje téměř souvislým zalesněním (kolem 90 %) a minimem zastavěného území (0 %). Jsou zde nejlepší předpoklady pro zachování hranic a je zřejmé, že zdejší podmínky z tohoto hlediska nejsou příliš obvyklé v jiných částech naší republiky. Na většině území se od roku 1926 neprováděly žádné změny ve vlastnictví  pozemků (jediným vlastníkem je zde stát), vyskytuje se zde jen málo typů mezníků. Zasahují sem bývalá panství Dobříš, Hořovice, Rožmitál, Poříčí, Mirošov a Zbirov. Největší zastoupení  má tzv. panský mezník. Od ostatních se liší svojí mohutností a hrubým opracováním. Nad terén vystupuje zpravidla více než 15 cm. Hranice jsou velmi zachovalé, příkopy hluboké i 1m nebo souvislé až 300 m dlouhé kamenné zídky vysoké 80 cm. Vyskytují se zde i trojboké mezníky na trojmezích s vyrytými iniciálami panství či mezníky osazené až s přílišnou četností na každém i nepatrném lomu na stycích panství Dobříš a Zbiroh (tehdy Zbirov). Délka někdejších panských hranic je zhruba 67 km. Počet mnou nalezených hraničních znaků je asi 300.

Kromě hranic, které vytrvaly do 20. století a byly v průběhu taletí pravidelně udržovány, nám zůstaly jaksi

"pohřbeny" hranice opuštěné, které vznikly sloučením sousedních území. Hranice Mirošov/Zbiroh je v terénu na naprosto převládající části jejího průběhu neznatelná. O poznání lépe je na tom někdejší hranice Jince/Hořovice, kde lze najít i původní mezníky nebo otesané kameny s letopočty.

   Na meznících se můžeme dočíst několik zajímavých údajů. Na protilehlých svislých plochách obvykle počáteční písmeno panství (D, H, HR = Herschaft Rosenthal, P, M) nebo iniciály panovníka (L II = Leopold II., F I, F II = František I.,II., E II je zřejmě přetesání L II na F II). Někdy tam bývá uveden i letopočet osazení nebo vytesání 1752, 1767. Na zakulacené hlavě mezníku pak najdeme často rovný nebo úhlopříčný křížek, někdy důlek, a k tomu pořadové číslo hraničního znaku. Stálo by za to, opravdu přesně zmapovat a zdokumentovat průběhy celých hranic. Snad se do toho dříve nebo později pustím.

  Kromě mezníků na hranicích bývalých panství se na zbirovské části lesů vyskytuje také o dost starší hranice s mezníky Z/P. K tomu Josef Šefl ve svém Povídání o Brdech uvádí, že se jedná o hranici rezervy zásob pro příbramské státní doly (Zbirov/Příbram). Údajně to měla být rezerva o rozloze asi 57 km².  I tak to stále nejsou všechny hranice, které můžeme v lesích potkat. O poznání hůře

  Při toulkách po rožmitálských lesích je možné narazit na podivné nahoře zešikmené dosti přesně opracované kamenné patníky. Bývají umístěny na křižovatkách cest nebo průseků a nezřídka jsou dost ukloněné nebo již

   Dalšími zvláštními mezníky nebo zde spíš milníky mohou být například vkusně a dost přesně otesané kamenné mezníčky řídce osázené při struhách z dob promývání březohorské rudy od Pilské a Lázské nádrže.

   I málo bystrý čtenář si jistě všiml, že neuvádím konkrétní místa, kde bychom mohli na tu či onu pamětihodnost narazit. Záměrně. A až je půjdete hledat, neberte si, prosím, s sebou auto, krumpáč a silnějšího kolegu. Místo toho si vezměte k ruce mapu, nejlépe starou vojenskou speciálku 1 : 75 000,  s přibližným vyznačením průběhu panských hranic.