Prezentací starých map na našem webu motivujeme vás – čtenáře – k zamyšlení se nad historickými souvislostmi „našeho“ kraje. Prezentace by se dala začít daleko hlouběji v minulosti (viz. sekce odkazů z oblasti kartografie , zejména pak http://oldmaps.geolab.cz, http://mujweb.cz/www/mapy/, http://historickemapy.cuzk.cz/, http://mapserver.fsv.cvut.cz/ ), ale vzhledem k vypovídající hodnotě ještě starších map obvykle postrádajících například jednotné měřítko, je zde neuvádím. Dalším důvodem, proč uvádím jen mapy od 1. vojenského mapování, je fakt, že se dají některé ještě relativně dobře sehnat po antikvariátech, knihovnách a sběratelích, a také, že se lze podle těchto „novějších“ poměrně dobře orientovat v terénu.

I. vojenské mapování (1787), tzv. Josefské (Josefínské) 

Toto zároveň první mapování skupinou osob (po Müllerově mapě Čech) a poslední mapování „odhadem“ a bez geodetických základů v podobě měřické sítě bylo doprovázeno též vojenským soupisem, který do té doby neměl obdoby. Velká váha se přikládala i v mapovém díle z pochopitelných důvodů na cestní síť. Mapování nařídila Marie Terezie, dokončeno bylo za Josefa II. Měřítko mapy 1 : 28 800 (do kterého byla upravena pro polní náčrty Müllerova mapa) .vychází z požadavku, aby 1 vídeňský palec na mapě odpovídal tisíci vojenským pochodovým krokům.   Nahlédneme-li do této „obrázkové“ mapy (7,5 MB), všimneme si asi dobře polohově nesprávného zákresu celých údolí a vesnic, množství neexistujících vrchů navíc a podobně. Lesní porost je vyznačen obrázkově a je kupodivu dost často přerušen bezlesím, například v okolí zakreslených kůlen u dnešní Staré Baštiny, nad Strašicemi, nad Těněmi, pod Hlavou nebo někde na Rovinách, ale i třeba na západním svahu Toku či v okolí Teslínského kláštera uváděného jako „Alt Deslin“ a Skelné Huti, kde je připsáno „Adlerwald“. U místních jmen nás asi nejvíce zaujmou jména obcí Druhavetz, Patrt, Kolbin, Sabiela, Kalupky, Feldpabka, a pak jména vrchů Zelený vrch (Marásek), Biele Skala (u Trokavce), Libovsko, Peranetz. Také vodopis je velmi zkreslený, ale i tak můžeme vidět 2 rybníky pod Valdekem na Červeném potoce, hráz Lázského rybníka, mlýny a hamry na Padrťském potoce nebo rybník pod Hrachovištěm.

 II. vojenské mapování (1869), tzv. Františkovo

Toto mapování vznikalo v době tvorby pozemkových map stabilního katastru, z nich také většinou vycházelo a pro vojenské potřeby se do map doplňoval „vojenský“ polohopis. Mapování už mělo geodetické základy – triangulaci, délky se krokovaly a úhly se měřily na měřickém stole. Z vyhotovených topografických map v měřítku 1 : 28 800 vznikly mapy speciální v měřítku 1 : 144 000 a z nich pak generální 1 : 288 000. Díky malému množství měřičů a financí trvalo mapování šest desetiletí a nejedná se zcela o homogenní mapový celek. I tak je to ale jedno z obsahově a historicky nejzajímavějších mapování v českých zemích.   Když bychom se podívali na výslednou mapu 1 : 28 800 (2,2 MB) v „našem“ sektoru, zjistíme, že je skutečně již jen předobrazem třetího vojenského mapování. Výškopis je znázorněn jemným šrafováním se zvýrazněnými skalisky. Pouze není tak informačně plná a vyskytují se na ní mnohde jiné názvy. Lze na ní narazit na mnoho zajímavých míst, například Zalány jsou uváděny ještě jako Nový Nepomuk, severozápadně od Lomské boudy je zakreslena část huti, která později zanikla, Padrťský potok je uváděn jako Černý, v místě Horního vrchu je uváděna železnorudná šachta, Pilský rybník má ještě malé rozměry, Bártův dub je zřejmě zde naposledy vyznačen správně, hájovna Carvánka je uváděna jako „Baštinský uhlířský byt“, je popsána fungující Octárna u Obecnice, Stará Baština je označena jako „Pec Berg“, Felbabka je uvedena jako Feldbabka, vrch Záborčí je uváděn jako Zlamnoha, u Červeného vrchu se uvádí „Bergwerkshütte“, Voložný potok uváděný jako „Wodložna Bach“ apod. Zajímavá je rovněž cestní síť nebo umístění měřických bodů s výškou uváděnou ve vídeňských sázích (1,896m). Průseková rozdělovací síť dosud chybí na panství Rožmitál a Dobříš. 

III. vojenské mapování (1883)

Toto mapové dílo zachycuje Brdy po roce 1866, kdy Rakousko-Uhersko přistoupilo k tzv. třetímu vojenskému mapování. Mapování se provádělo v „dekadičtějším“ měřítku 1 : 25 000, složením 2x2 sekcí 1 : 25 000 vznikl list speciální mapy 1 : 75 000. Soubor takto vzniklých map byl jediným uceleným státním topografickým mapovým dílem naší republiky až do 50. let 20. století. Na mapě je patrné tečkované značení hranic panství, názvy míst a obcí jsou uváděny jak česky, tak i německy. Mapa vykazuje nepříliš správně určení nadmořských výšek, na druhou stranu však jde o první snahu (ale jen snahu) o znázornění vrstevnic. Zdařilé je šrafování a stínování, dobře a přehledně je propracována síť potoků, skalisek, průseků a cest, vyznačení náhonů, křížků, pomníčků, samot apod. Podle těchto map je kupodivu možné najít stará zemní tělesa dnes již nepoužívaných cest a řadu polozapomenutých, nicméně kdysi významných míst. Z vojenských speciálek vyhotovovaných v měřítku 1 : 75 000 byly odvozeny generální mapy v měřítku 1 : 200 000, jejich pojmenování se řídilo významným městem a zeměpisnými souřadnicemi středu výřezu mapy. Byly to přehledné čtyřbarevné mapy, které v několika exemplářích uložených v mapovém pouzdře mohly snadno pokrývat celé území Čech. Znázornění výškopisu šrafováním bylo potlačeno na úkor dobrého propracování cestní sítě.

Mapy politických okresů 

Tyto mapy vycházely v měřítku 1 : 100 000 průběžně za první republiky v nejrůznějších provedeních a v nepravidelných kladech podle rozsahů tehdejších okresů. Až na výjimky mapy neměly zpravidla výškopis a byly většinou obsahově prázdnější než dostupné vojenské mapy.

Když už jsme se zastavili u znázornění výškopisu, neopomenu ještě upozornit na další metodu uplatňovanou v době první republiky u  map Bělohlavových. Dr. Bělohlav uplatňoval barevnou hypsometrii společně s 50ti-metrovými vrstevnicemi. Je pak jen otázkou vkusu nebo zvyku, kterou z metod tehdejší kartografie budete považovat za svou.

Toto společné dílo Zeměpisného ústavu a Klubu českých turistů představuje první skutečnou turistickou mapu Brd, která kromě topografického podkladu obsahuje i značení turistických cest a některých dalších objektů. Vychází z výše uvedeného třetího vojenského mapování. Zřetelně jsou zde vyznačeny dopadové plochy - tehdy ještě prosté náletů bříz a smrků. Téměř definitivně jsou upřesněny nadmořské výšky tak, jak je známe dnes. Místní názvy jsou již pouze české.

Druhé vydání turistických map KČT (1948) 

Druhé vydání turistických map (Vojenský zeměpisný ústav a Klub českých turistů) stále vychází z třetího vojenského mapování. Mapa je doplněna o značení turistických tras, které bylo po válce aktualizováno. Zajímavé je, jak se změnila síť cest (zejména právě vlivem války) a jejich důležitost. Lze dobře porovnávat s dnešní podobou cestní sítě, od která se však liší již jen v detailech (na brdské poměry). Obsah mapy ve velkém zachovává převážnou část detailů z map předchozích. 

Klasickou ukázkou této kategorie jsou Vilímkovy mapy politických okresů (nakl. Jos. R. Vilímek v Praze, kreslil Jan Srp) s červeným zvýrazněním jejich hranic. Lesy jsou vytečkované a zelené, důraz je kladen na cestní síť, samoty a sídla, která jsou vyznačena schematicky. V jiném nakladatelství vyšel i jakýsi pokus o turistické mapy – „místopisné mapy zemí koruny české“ (Srpovy mapy), které se ale nemohly pochlubit ničím novým oproti mapám politických okresů.

Novější mapy vydávané oficiálně nebo „do šuplíku“ s poznámkou „TAJNÉ“ během následujících čtyř desetiletí komunistické totality by se daly rozdělit do dvou zmíněných kategorií – turistické a vojenské. U turistických map vydávaných od měřítek 1 : 100 000 je možné namítnout, že nastal uměle vyvolaný krok zpět v kartografii, kdy se snížila přesnost a obsahová náplň vlivem použitého měřítka a vlivem utajování některých objektů. U vojenských map naopak došlo k vývoji správným směrem, tj. k mapování a vydávání barevných velmi podrobných a obsahově „nabušených“ map s jednotným kladem až do měřítek 1 : 10 000 se zákresem souřadných systémů a vojenských objektů i uvnitř VVP.

Teprve pád totalitního režimu po roce 1989 umožnil vydávání turistických map vytvářených částečně i z vojenských podkladů. V nakladatelství Naše Vojsko vyšly v roce 1993 „Brdy 1 : 50 000“, což byl nepříliš povedený soubor pěti „zelených“ map. Takto vyšlo ještě několik oblastí, například Šumava, Český Les, Podyjí, Karlovarsko. Největším přínosem byl u těchto map dosud běžně nevídaný vrstevnicový interval 10 m. Obsahová prázdnost, zřejmé chyby a často chybný rozsah těchto děl byl snadno překonán KČT, který začal vydávat a průběžně aktualizovat klasické turistické mapy rovněž v měřítku 1 : 50 000. Vedle těchto map se rychle objevily i mapy menších měřítek a vstupem dalších komerčních subjektů (např. Vojenský zeměpisný ústav Harmanec, Kartografie Praha, SHOCart Zlín) do tohoto sektoru vznikla rozumná konkurence, ze které vyplývají pro uživatele zisky v podobě obsahové, uživatelské i formální kvality nově vznikajících děl. Vedle komerčních mapových děl v obchodech jsou na katastrálních úřadech k dostání (až na výjimky) i Základní mapy ČR do měřítek 1 : 10 000 v kladu listů, jsou ale rychle zastarávající a bývají obsahově prázdnější.

Rychle se rozvíjející družicové metody navigace však všem těmto uvedeným mapám ukazují jejich technologickou a koncepční zastaralost a lze očekávat, že se budeme stále častěji v terénu setkávat spíše s vyznavači gps turistiky než-li s příznivci klasické mapové turistiky. V našem případě tomu napomáhá fakt, že dosud nebyla vydána „plnější“ (kromě obsahově prázdné mapy od SHOCartu) jednotná mapa „našeho“ zájmového území v měřítku 1 : 50 000 (pomineme-li např. mapu Generálního štábu AČR v měřítku 1 : 25 000, která je ale obsahově spíše prázdnější a do terénu pro velký rozměr nepříliš vhodná).