Skoro 30 let chodím po Brdech a v paměti mi utkvívají krom zážitků, jakými jsou třeba setkání se zvěří, vrtochy počasí a všelijaké nálezy, také vzpomínky na zajímavé výhledy. Jsou pomíjivé, nedají se ani zachytit, nejvzdálenější horizonty bývají nejasné, těžko lze podobnou atmosféru daleké dohlednosti přesně opakovat. Slunce je v jiné poloze, je jiná teplota, vlhkost, oblačnost, fouká jiný vítr. Na výhledu většinou nejde třeba půl dne čekat na lepší podmínky.

Přesto člověku zůstane desítky kilometrů vzdálený horizont v paměti, a pokud ho vídává i z jiných podobně orientovaných výhledů, začne řešit zejména výrazné objekty (hory, kostely, věže, rozhledny, lomy, města, komíny). Když se mu jich několik podaří identifikovat, často se stane, že se pak poblíž těchto cílů ocitne a má možnost se podívat opačným směrem, čímž si lépe osvojí celkové prostorové uspořádání objektů a snáze se mu pak určují další méně výrazné cíle v okolí.

Takto jsem smýšlel o výhledech a vzdálených horizontech do srpna 2020. Pak jsem uviděl po letech zase Milešovku (837 m) z Prahy (862 m), a řekl jsem si, že to tak nenechám, že si v tom včetně několika atmosférických jevů udělám pořádek. O ten se s vámi, chcete-li, podělím.

   DOHLEDNOST    

Dohlednost je vzdálenost, na jakou jsme schopni ještě identifikovat konkrétní objekt. Je závislá na roční a denní době, na aktuálním počasí, na expozici výhledu, na nadmořské výšce výhledu i cíle a na dalších věcech. Vylepšit dohlednost umí některé výjimečné atmosférické jevy, kterým se věnuji dále.

Nejvhodnější roční doba pro daleké a kvalitní výhledy je zima, pak jaro, pak podzim a teprve na závěr léto. Pochopitelně to závisí na statistické pravděpodobnosti s tím, že se ale vzdáme v létě téměř každodenního výhledu v řádu 30-50 km za cenu několika dnů v zimě, kdy panuje extrémní dohlednost nad 100 km. To však neznamená, že bychom jindy než v zimě nemohli vidět z Prahy Kleť nebo z Houpáku Klínovec.

Ideální počasí na daleký výhled je při přílivu studeného oceánského vzduchu ze severozápadu nebo arktického vzduchu ze severu, obvykle v zimě či na jaře. Případně je na podzim nebo v zimě příhodný výhled nad inverzí. Ta se však v Brdech díky jejich nadmořské výšce nevyvine do takové hloubky, a tak zpravidla třetí nebo čtvrtý den po začátku inverzní situace jsou již i nejvyšší brdské vrcholky v inverzi pohřbeny také. Na jaře a v létě to bývají situace změn počasí, nejlépe při zlepšení počasí, než opět začne svítit Slunce a prohřívat předchozím větrem a deštěm vyčištěné ovzduší. Čím je počasí globálnější (tj. že panuje v celé střední Evropě), tím pro dohlednost lépe. Naopak různost počasí a přechody front nám výhledy omezují na některé směry nebo je zcela znemožňují.

Dobrá (někdy až výjimečná) dohlednost panuje za větru, kdy se ovzduší vyčistí. Dobrá (ale spíše průměrná) dohlednost bývá před příchodem studené fronty, kdy se zjasní a zkontrastní horizonty. Nejlepší podmínky slibuje vzduch suchý (v zimě za mrazu), chladný (bez refrakce) a vzduch v pohybu bez znečištění (bez pylu, prachu, smogu, mikroorganismů, krystalků ledu, písku).

Pokud je výhled svou expozicí jižního směru, budeme vždy limitováni Sluncem a mraky. Budeme pak rádi za souvislou oblačnost nebo za občasné paprsky slunce v dálce, které nám sem tam osvětlí i hledané cíle. Severní směr je ideální. Západního a východního směru lze využít u bezoblačného východu nebo západu Slunce, které nám tak nevědomky pomůže naznačit mezní dohlednost, když orámuje nejvzdálenější horizont.

Nelze jednoznačně říci, která denní doba je pro pozorování nejlepší. Staří zeměměřiči využívali

nejlepších vlastností atmosféry v zimních měsících v noci, kdy trigonometricky proměřovali základní body dnešního českého souřadného systému. Noční pozorování může být příjemné v létě, ale ze dne místy stále ještě prohřátý povrch daleký výhled deformuje a znesnadňuje. Na noční pozorování potřebujete osvětlený cíl, jímž většina kopců a hor není. Lze tedy pozorovat prakticky jen významné a osvětlené věže nebo města a jejich osvětlené dominanty. Za bílého dne nelze obecně říci, kdy je dohlednost nejlepší, zpravidla není nejlepší těsně po východu a těsně před západem Slunce. Je pochopitelné, že se v průběhu dne dohlednost mění, v létě nejvíce, v zimě je dohlednost nejstálejší.

Nadmořská výška výhledu a cíle je také poměrně důležitá. Z brdských 800-850 metrů nad mořem lze shlížet na nižší cíle kolem 400-500 metrů, ale ty jsou mnohdy v inverzi nebo nám rozdílné teplotní/vlhkostní zvrstvení nedovolí prohlédnout ostře přes jejich rozhraní a nízké cíle jsou nám zatajené v bílé šedi nebo i v šedi smogu. Vyšší cíle kolem 1000 a více metrů naopak mívají čepičky mraků a mlh, čímž jsou nám také neprostupně ukryty (mnohdy ale sněhová pokrývka pomáhá v dohlednosti, např. Krkonoše z Toku). Nejlépe tak z okolních cílů vychází obdobně vysoké kopce, např. Třebouňský vrch (825 m).

Aktuální horizontální dohlednost lze sledovat na portálu ČHMÚ.

   VIDITELNOST   

Viditelnost je ovlivněná vlastním výhledem a objektem pozorování, a pak ji určuje terén mezi těmito dvěma místy. Nejlepší výhled je pochopitelně z nějaké věže nebo rozhledny, bez skel, která by se mohla orosit (jako třeba rozhledna na Velkém Blaníku), bez výkyvů konstrukce (jako třeba na rokycanském Kotli) a bez stromů v blízkém okolí (jako třeba na někdejší třemšínské dřevěné konstrukci), které by takovou stavbu přerůstaly. Dobré výhledy jsou ze skal a hran kamenných moří nebo umělých lomů (zajímavý výhled je třeba z hrany lomu na Červeném vrchu nebo lomu Na Hlíně), bývají trvalé a nezávislé na fázi obmýtí okolního lesa. Jinak je to u občasných a náhlých výhledů z pasek nebo z posedů na jejich okrajích, tyto výhledy vydrží maximálně dvacet let.

Nejlépe se identifikuje zřetelná hora, např. Milešovka, Ještěd, Přimda, Boubín. Při použití dalekohledu lze přidat ještě hory a kopce, na nichž je výškový objekt (rozhledna, TV věž, vojenská věž apod.). Nejhůře se identifikuje soustava za sebou umístěných plochých hřebenů. Ze všeho se nejhůře identifikuje něco, co vidíte jen jednou při výjimečné dohlednosti a na co nejste připraveni. K identifikaci vzdálenosti pomáhá např. to, že si všímáte zaostření dalekohledu, máte-li nějaký s sebou. Zaostříte na známý objekt, a pak pozorujete, kterým směrem přeostřujete na neznámý nový objekt. K identifikaci směru pomůže kompas nebo bližší nižší okolní již známé cíle nebo nejlépe úhloměrný přístroj, kterým se nejprve zorientujete na známý cíl.

Viditelnost lze poměrně úspěšně ověřit na serveru mapy.cz, kde je ve funkci měření vzdálenosti zobrazen i výškový průběh záměry. Přiložením např. rovného okraje papíru snadno spojením obou krajních míst zkontrolujete, zda je teoreticky možné cíl vidět. Funkce však nebere v úvahu zemské zakřivení. Můžete si v aplikaci vyzkoušet např. výhled z Toku na sever na norský národní park Jotunheimen (až 2469 m n.m., vzdálenost 1370 km), přes Krušné hory byste ve skutečnosti prostě do Norska ani při superdohlednosti vidět nemohli.

V průběhu intenzivního "výhledování" jsem na internetu narazil na aplikaci PeakFinder, kterou si lze stáhnout i do mobilního telefonu. Přes mnohé nedokonalosti, kterou tato pomůcka má, je to poměrně dobrý prostředek k okamžitému nebo k dodatečnému dohledání viděných, nafocených či zakreslených horizontů.

To, že jsou v české kotlině vidět pohoří navzájem, jako např. z Krkonoš Krušné hory, je asi všem známo.  V našem okolí byla zaznamenána však i zajímavější pozorování - z šumavského Boubína na rakouský Grossglockner (230 km), z jesenického Pradědu na Vysoké Tatry (195 km), z pražské věže na Žižkově na rakouský Heukuppe (285 km), ze slovenské Velké Fatry na rakouský Stuhleck (285 km) a nejvzdálenější ze slovenské Královy holy na rumunské Apusenské vrchy (310 km dne 8. 2. 2020).

Z Brd by mělo být teoreticky možno vidět skoro celou paletu českých hor ... Šumavu, Český Les, Slavkovský les, Doupovské hory, Krušné hory, České středohoří, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Českomoravskou vrchovinu a Novohradské hory. Krom těchto pohoří lze z Brd vidět další nižší vrchoviny, pahorkatiny a významná místa. Dá se tak říci, že z Brd lze přehlédnout celou českou kotlinu a občas lze nahlédnout i mimo ni, výjimečně do Alp. Že v tom Brdy mají velikou výhodu oproti všem ostatním místům Čech, je zřejmé.

Skoro se dá pochybovat o tom, kam že si to praotec Čech vylezl, aby si vybral naši zem. Byl to skutečně Říp?

Vylepšit viditelnost za běžné hranice umí některé výjimečné atmosférické jevy, kterým se věnuji dále.

    MÍSTNÍ VÝHLEDY HŘEBENŮ   

Asi málokterému milovníkovi Brd může uniknout hora Plešivec (654 m). Z jejích skalních výchozů a hran kamenných moří jsou minimálně dva hezké výhledy. Jeden je od Krkavčích skal na Písek a na Studený vrch, kde oba kopce nechávají vyniknout svou smíšenolesní mohutností poměrně velkou výškovou relativní členitost. Druhým je západní panorama z Čertovy kazatelny, z níž lze okem pohladit severní polovinu středních Brd, Plzeňsko, Radeč a Příbramsko. Ze všech pozemních výhledů na Hřebenech považuji tento za nejpůsobivější.

Když pomineme místní výhledy jako třeba z Černolických skal nebo z Hvíždince, v nabídce Hřebenů je ještě jedno kouzelné místo. Je jím původní zeměměřická zděná věž na Studeném vrchu (660 m) zpřístupněná roku 2004. Z jejího ochozu je možné vidět Křivoklátsko, České středohoří, Temelín, Říp, Krušné hory a snad i šumavský Roklan. Nižší nadmořská výška, blízkost Prahy a jen 17 m vysokou věž přerůstající vegetace však tento brdský skvost, který by měl potenciál nejlépe přehlížet celé Čechy, sráží na kolena.

   MÍSTNÍ VÝHLEDY JIŽNÍCH BRD   

Obdivovatelé a patrioti jižních Brd znají jistě útvar zvaný Hřebenec (754 m), severojižně protáhlé kamenné moře složené prakticky ze třech samostatných úseků, z nichž každý skýtá zajímavé výhledy na západ. Můžeme tak skrz koruny kroucených borovic vidět vrch Štědrý u Nepomuka, zámek Zelená Hora, ale i panorama západní Šumavy a Českého lesa.

Pro zmatení hned kousek vedle na hlavním brdském hřebeni je vrch zvaný Hřebence nebo také Holý vrch (788 m), z jehož hran a výchozů je ještě možné na východě shlédnout Rožmitálsko a Povltaví. Podobné výhledy nabízí Štěrbina (753 m), nejlépe od vrstevnicové cesty východně od věže mobilního operátora.

Nelze opomenout kamenné moře a skálu na vrcholu Marásku (805 m), z níž je výhled na jihozápad, a tak můžeme obdivovat oproti Hřebenci navíc i mohutný Boubín s Bobíkem na střední Šumavě. Kůrovcovou kalamitou se na severozápadních a severních svazích a hranách tohoto brdského masivu začínají otevírat dočasné výhledy na Plzeňsko a Krušné hory. Takže můžeme vidět od Velkého Javoru přes Přimdu, Havran, Dyleň, Lysinu, Božídarský Špičák, Klínovec, Velký Špičák, Jelení horu a Loučnou nad Litvínovem (118 km). Teoreticky je možné vidět i Milešovku. V minulosti se mi dvakrát poštěstilo, že oplocení věže mobilního operátora Na Burku nebylo zrovna úplně v pořádku, a tak jsem mohl nakouknout s trochou rizika z Marásku i na střední Brdy, na hřeben Hengst-Třemšín a jinam.

Jestli mají Hřebeny svůj nedoceněný Studený vrch, pak jižní Brdy mají Třemšín (827 m). Z Křemele shlédneme pár horizontů na západ, z kamenného moře na samotném Třemšíně uvidíme na severovýchodě Rožmitálsko a Příbramsko. Od kapličky v předhradí a z ojedinělých průhledů jsou vidět odlesky lnářských a blatenských rybníků a také například větrná elektrárna u Dožic. To všechno jsou ale jen střípky toho, co by Třemšín mohl nabídnout z dlouho zamýšlené rozhledny, jistě by byla vidět celá Šumava jako na dlani s možností případných krkonošských a alpských výhledů.

   MÍSTNÍ VÝHLEDY STŘEDNÍCH BRD  

Na střední Brdy půjdeme od jihu. Hned nad míšovským grilem se můžeme z Bělehradu (664 m) podívat při lepší dohlednosti na západní Šumavu. Na skořický kostel, okolí Mirošova, na Plzeňsko a na Český les lze vyhlížet ze skalnatého Okrouhlíku (707 m) západně od Padrťských rybníků. Východně od nich najdeme Jahodovou horu (726 m), odkud po kůrovcovém odlesnění hrany severně od kóty jde shlédnout šířku údolí Padrťských rybníků a přilehlé vrchy Palcíř, Kamenná, Kočka a Praha. Z Palcíře (725 m) z luk nad Kolvínem bývá vidět na Čerchov a další vrchy v Českém lese. To trochu zarůstající výhled od vrcholu Kočky (789 m) přes Padrťské rybníky nabízí za hradbou blízkých brdských kopců vzdálenou temnou hradbu střední a západní Šumavy, Český les a Plzeňsko (viz níže panorama z Kočky na jihozápad). Zato výhled z dočasného průhledu od skaliska na Kamenné (736 m) k jihu je čistě brdský... přes Padrťské rybníky na sebe majestátně upozorňuje jihobrdský Třemšín.

Omezené výhledy se nabízí také z hřebene Floriánu pod Převážením (607 m), zejména směrem do údolí Padrťského potoka a na svahy Kamenné a Dubiny, z Dubiny (634 m) lze ze severních pasek najít na severozápadním horizontu Kozelku u Manětína nebo Třebouňský vrch u Bezvěrova, z Vlče (602 m) je možné vidět z jihozápadního vrcholu Rokycansko a z východního vrcholu Strašice a okolí. Snad jen tenhle poslední výhled je trvalý, všechny předchozí uvedené jsou dočasné závislé na porostu.

V samém srdci Brd je také množství drobnějších sympatických výhledů, uvedu třeba Březový vrch (785 m), z jehož východního svahu z vrstevnicové severojižní cesty se ukazují panoramata protějších členitých a příkrých svahů Koruny a Brdců s předvrcholy.

Ještě než pomyslně překročíme Černý potok dál na severovýchod, přeskočíme na jihovýchodní panoramata od Skelné Hutě (720 m) nad Lázem. Za dobré dohlednosti lze napočítat nejméně pět horizontů přes Povltaví na Českomoravskou vysočinu, podobně jako z Toku (865 m), ale o něm až později. Stranou jsme nechali i výhledy z hran a z pasek od Malého Toku (843 m) a Plešce (786 m), neboť jsou obdobné jako výhledy z Prahy (862 m), k nimž také teprve dojdeme.

Když se řekne Lipovsko (651 m), vybavím si hledání nejlepšího průhledu skrz opadané modříny a duby na Kamennou, Kočku, Chocholatou skálu, Paterák, Březák, Prahu (7 km), Brdce a Korunu. Romantická podívaná dává tušit hloubku brdského srdce, v níž lze zahlédnout i střechu loveckého zámečku. Nově se otevřel dočasný výhled na západ směrem na svahy Kamenné, Vlč a Rokycansko.

Malinko stranou zájmu je asi i panorama strašického pásma Trhoně, Radče a okolí z hrany kamenného moře nad bývalým lomem na Růžku (655 m) u Tění. Ještě o poznání zapomenutější nebo neznámý výhled skrz zkroucené větve borovic lze najít ze skály (650 m) asi 1,5 km severně od Hlavy. Náhodný návštěvník bude odměněn skromným výhledem k jihu na Hlavu a Dlouhý vrch. Z vyšších svahů Hlavy (778 m) jsou dočasné výhledy podobným směrem jako z Růžku.

Z Koruny (831 m), z jejích svahů a z dlouhého hřebene od Toku je celá série dílčích výhledů směrem do údolí Voložného potoka, na Prahu, Kočku a Kamennou nebo naopak na Vrchy, Hlavu a Jordán. Koruna trochu platí daň za blízkost Toku a za svou pozici v srdci Brd, když je obklopená vysokými vrchy. A tak nejvzdálenější cíle je z ní možné vidět pouze směrem na západ a severozápad na Rokycansku a na Plzeňsku.

Na opačné pozici vůči Toku je příbramská Třemošná (779 m), z jejíhož hřebene je možné přehlédnout z dílčích výhledů povodí Obecnického potoka na severozápad, hlavní brdský hřeben Brda-Sádka-Klouček-Slonovec a Hřebeny na severu a velkou část Příbramska na východě.

Z plochého a rozložitého vrchu Brda (773 m) se nabízí pohled na Tok od bývalých pozorovatelen. Bývalou cílovou plochu Jordán uvidíme už jen ze zarůstajícího torza pozorovatelen na Černé skále. O poznání majestátnější panorama se nám otevře na severu z jižního okraje dopadové plochy Brda. Výhled je částečně srovnatelný s tím ze sousedního Houpáku. Má však i něco navíc, je jím ve vzdálenosti 4 km hrad Valdek vystupující ze svahu Berance.

Z okraje bývalé cílové plochy pod vrchem Jordán (826 m) nás zaujme určitě Radeč, ale výjimečně i

třeba České středohoří. Zdejší možnosti jsou zastíněny nedalekým Houpákem.

Zajímavou enklávou plnou výhledů jsou Jinecké Hřebeny. Z Pece (716 m) i z Hřebene (720 m) lze od pozorovatelnami lemovaných skalisek vidět jako na dlani cílovou plochu Brda s hřebenem Klouček-Sádka-Brda, vzdálenější Tok, Houpák, Jordán a Hejlák. Občasné výhledy se nabízí ale i na sever nebo východ směrem na Hořovicko a Jinecko. Hezký výhled na polovojenskou obec Velcí, na údolí Pstruhového potoka a přilehlé vrchy nabízí Vystrkov (541 m) z exponovaného příkrého jižního svahu.

Vrch Beranec (663 m) skýtá pomíjivé výhledy na 8 km vzdálený Tok údolím Červeného potoka, ale i na Hořovicko a Křivoklátsko ze severních svahů nebo od úpatí nad Hrachovišti. Proti němu disponuje na jeho spočinku usazený hrad Valdek (570 m) hezkým lesnatým výhledem do údolí Červeného potoka na blízké vrchy Krkavčinu, Beran, na Jindřichovu skálu a na nedalekou Malou Vísku.

Úmyslně jsem se dosud vyhýbal dvěma oblastem, které nabízí, co se týče dalekých výhledů, nejlepší podmínky a možnosti.

   PRAHA   

Druhá nejvyšší hora Brd (862 m), honosící se od počátku tisíciletí vysokým meteoradarem, která hostila v minulosti nejrůznější věže a zařízení, je vlastně náhorní plošinou, jejíž svahy na hranách příkře spadají, zejména na sever, západ a jih. Díky tomu a pro svou krajní pozici vůči ostatním vysokým brdským masivům je téměř předurčena k těm nejkvalitnějším výhledům na uvedené světové strany, s výjimkou drobného zákrytu jihobrdského Třemšína a pak hřebenu Hlavy a Jordánu (viz níže panoramata z Prahy na západ, jihozápad, jih a jihovýchod). Pro některé jihovýchodní, pro všechny východní, severovýchodní a částečně i severní cíle musíme cestovat na Tok či Houpák, o něm bude řeč dále.

Obdobné nebo jen o málo horší podmínky nabízí v blízkém okolí Červený vrch (ideálně hrana lomu), odlesněný předvrchol nad Kuníkovou, místy odlesněná hrana Malého Toku a Plešce (i když Plešec nabízí navíc teoretickou dohlednost na Krkonoše). Jednodušší je však pohybovat se přímo na plošině Prahy.

Z jižních cílů lze na Praze pozorovat od Čákova výhledu nebo z obdobných občasných výhledů (díky kůrovci) Rožmitálsko, přes Štěrbinu a jižní Brdy můžeme obdivovat celé panorama Šumavy, od nejbližšího západního Ostrého (1293 m, 72 km) přes plochou Jezerní horu (1344 m), hvězdárnami ověnčený Velký Javor (1456 m), špičatý Pancíř (1214 m), nad jezerem Laka Debrník (1338 m), plochý Poledník (1315 m) a velmi výrazný Malý (1399 m) a Velký Roklan (1453 m). Pak se nejvyšší vrcholy centrální Šumavy překrývají, takže se malý špičatý a téměř holý Luzný (1373 m) hůře odlišuje od bližší ploché Velké Mokrůvky (1370 m), které je zprava orámována bližším špičatým Sokolem (1253 m) nad opět plochou Huťskou horou (1187 m). Po šumavských pláních nás pak zaujme nejvýraznější Boubín (1362 m) doprovázený Bobíkem (1266 m), které tak stíní vzdálenějšímu Plechému (1378 m), a tak nás nad Lipnem zaujme až hřeben Smrčiny (1333 m). Dále na východ odlišíme v Boleticích bližší a nižší Knížecí stolec (1236 m) a nad Prachaticemi Libín (1093 m). Následuje pak velmi výrazný osamocený Kleť (1084 m, 94 km) s vysokou věží.

Dále na jihovýchod ve větší dálce se nám občas ukážou Novohradské hory, z nichž si všimneme nejprve Kamence (1072 m, 134 km), a pak úplně vlevo bližší a výraznější Vysoké (1034 m). Ještě dále na východ by měla být vidět i Javořice (837 m, 120 km) na Českomoravské vrchovině. Zatím se mi obdobným směrem podařilo identifikovat o poznání bližší Čihadlo (706 m, 95 km) severně od Jindřichova Hradce.

Z bližších cílů neujde naší pozornosti jaderná elektrárna Temelín (500 m, 67 km) se svými čtyřmi chladícími věžemi a mnohdy velmi výrazným oblakem par. Kolem Písku dokážeme identifikovat Velký Kamýk (531 m) a Vysoký Kamýk (627 m).

Pro sledování západních cílů můžeme využít paseku západně od Čákova výhledu nebo výhled od pozůstatků úkrytu obsluhy německých goniometrických zaměřovačů. Uvidíme tak údolí Padrťských rybníků, vedlejší brdský hřeben Okrouhlík-Palcíř, jihobrdský Marásek, Plzeňsko a Rokycansko. V pozadí se můžeme za lepší dohlednosti kochat z výrazného německého Hoher Bogenu (1079 m, 79 km), panoramat Českého lesa v podobě masivního Čerchova (1042 m) s dvěma věžemi, výrazné drobnější Přimdy (848 m), Dyleně (940 m, 100 km) s věží a pak Lysiny (982 m, 93 km) ve Slavkovském lese.

Z bližších cílů si všimneme Korábu (773 m), Bělče (712 m), Radyně (567 m) a Vlčí hory (704 m). K vidění jsou i vrchy v Doupovských horách, např. Hradiště (934 m, 79 km).

Chceme-li vidět cíle na severu, máme na výběr z výhledu od zmíněného úkrytu, ale připravíme se o České středohoří, a ze zarůstajícího výhledu od kamenného moře severně od západovýchodního průseku v severní části plošiny Prahy, tam však chybí všechny západní cíle. Kolem blízkého Radče (721 m) můžeme vidět vlevo krušnohorský Klínovec (1244 m, 102 km), a pak celý krušnohorský hřeben. Za dobrých podmínek lze dalekohledem rozeznat i větrné elektrárny (114 km) u Bouřňáku nad Teplicemi. 

Z Českého středohoří se nám přes hřeben Hlavy vzácněji ukáží keltské ploché Hradišťany (752 m) a nezaměnitelná Milešovka (837 m, 100 km). V srpnu 2020 jsem viděl nejspíš i vzdálenější Děčínský Sněžník (723 m, 127 km).

Z bližších cílů nás mezi Hlavou a Dlouhým vrchem překvapí vykukující špičatá Krušná hora (609 m, 35 km) na Křivoklátsku. Za příhodných podmínek je tudy vlevo od Krušné hory k vidění plochý Dlouhý vrch (655 m, 105 km) u Litoměřic. K vidění by mohl být i stolový Vladař (693 m, 63 km), dobře je rozeznatelný široký a plochý Třebouňský vrch (825 m), najít by se dal nejspíš i Krasíkov (632 m).

   ALPY Z BRD a refrakce   

  7. ledna 1994 viděl Jan Čáka s Václavem Pernegrem z tehdejší vojenské věže (předchůdce dnešního

meteoradaru) Alpy, konkrétně za hradbou Novohradských hor od Vysoké (1034 m) doprava až po Šumavu a pravé úbočí Boubína (1362 m). Pan Jan Čáka to rozklíčoval tak, že rozeznal těsně vpravo od Boubína nad Kubovou Hutí Dachstein a nad šumavskou Smrčinou (1333 m) identifikoval Grosser Priel v pohoří Totes Gebirge.

Pan Čáka tehdy viděl Hoher Dachstein (2995 m) ve vzdálenosti 243 km a Grosser Priel (2515 m) ve vzdálenosti 216 km.

Alpy jsou pochopitelně daleko častěji k vidění ze Šumavy. Sám jsem je měl možnost naposledy vidět na začátku března 2020 z Poledníku (1315 m), vlevo od Velkého Roklanu (1453 m) to byl na vzdálenost 177 km Hoher Dachstein (2995 m) a vpravo od Malého Roklanu (1399 m) to byl na vzdálenost 172 km Walzmann-Mittelspitze (2713 m).

Zastavme se ale u výjimečného úkazu Alp z Brd podrobněji, zda to nebyl jenom přelud.

Začalo to v pátek 7. ledna 1994 hned zrána. Od severu sahala souvislá plochá oblačnost s ostrým jižním okrajem až po konec české kotliny. Václav Pernegr (LS Obecnice, VLS) si všiml na třemošenské Kazatelně (740 m) v úzkém pruhu osvíceném sluncem nad Novohradskými horami a východní Šumavou vystupující hradby alpských štítů. Protože tyto podmínky nakonec trvaly po celý den, stihl naložit pana Jana Čáku a shlédnout panorama rozšířené dále na západ až nad šumavskou Kubovu Huť z věže na Praze, i z níže položených hran temene Prahy. Od té doby však neměl Václav Pernegr už to štěstí. To údajně mívá vcelku často, alespoň podle jeho vyjádření pro server objevbrdy.cz, pan Josef Cink, meteorolog, radioamatér a fotograf, který se čas od času vyskytuje i na věži na Praze. Škoda, že z jeho údajně běžných pozorování nejsou snímky k dispozici.

Takto musíme vzít zavděk alespoň kresbě pana Jana Čáky, jejíž předlohou snad mohla být fotografie nebo ono úchvatné lednové panorama samo.

Abychom si ověřili, jak vzácné je vidět z Brd do Alp, pokusím se celou záležitost na následujících řádcích vysvětlit. Můžeme se drobně opřít o vysvětlení pana Jana Hajšmana v knize Tajemství brdských vrcholů II. Ten totiž možná první provedl výpočet, kterým dokázal, že za normálních okolností být Alpy vidět nemohou. 

Vysvětlení první - základní refrakce

U základní varianty refrakce předpokládáme přibližně obdobné (homogenní) prostředí po celé délce sledovaného paprsku. Provedeme raději znovu  výpočet viditelnosti, kterou ovlivňují zejména tři vlivy.

Nejprve si nadefinujeme mírně stoupající polopřímku z plošiny Prahy (850 m n.m.) přes šumavské sedlo na Kubově Huti (1000 m n.m.) vzdálené 75 km až na alpský vrchol Hoher Dachstein (2995 m n.m.) vzdálený dalších 168 km. Tím zjistíme ((1000-850)/75=2), že stoupáme každým kilometrem o 2 metry a v místě Hoher Dachsteinu jsme o dalších 486 m výše, než bychom potřebovali.

Dále se budeme zabývat zemským zakřivením a atmosférickou refrakcí, což je fyzikální jev, k němuž dochází ve vzduchových hmotách nad zemským povrchem. Velmi dobře problematiku popsal ve svém článku v časopise Geodetický a kartografický obzor (vnímáte tu paralelu v názvu?) Ing. Tomáš Křemen, PhD., pokusím se to jednoduše shrnout. Světlo se pohybuje po časově nejkratší dráze (tzv. Fermatův princip), rychlost a tedy i dráha je tak závislá na teplotě, tlaku a vlhkosti vzduchu. Rychleji se světlo pohybuje v sušším prostředí a v prostředí s nižší hustotou (a tedy v nižším tlaku). Tomu přizpůsobuje světelný paprsek svou dráhu, a dochází tak k jeho ohýbání různými směry. Pro geodety a nyní i pro nás je nejdůležitější vertikální, tedy svislá, refrakce. Průběh světelného paprsku lze přibližně přirovnat k části kružnicového oblouku, zpravidla vypuklému (představte si to například jako horizont Toku). Geodeti tak k měřenému zenitovému (výškovému) úhlu a k měřené délce musí pro určení výšky cíle zavést krom jiných korekcí i korekci z refrakce. Proto hovoříme o koeficientu refrakce k vystupujícím v geodetických výpočtech, který se v uplynulých dobách pokoušelo mnoho fyziků a techniků určit. Není to snadné, neboť je to hodnota proměnná v roce, ve dne, ale závisí dlouhodbě i na lokalitě. S odstupem času víme, že se ujala průměrná hodnota k=0,13 určená Karlem Fridrichem Gaussem z vyrovnání trigonometrické sítě měřené v Alpách v letech 1823-1826.

Hodnota refrakčního koeficientu však značně kolísá, od 0,08 do 0,18, což u krátkých délek ve stovkách metrů při běžné geodetické praxi není podstatné. Významněji se to ale projevuje u delších vzdáleností. Nyní se zpět vrátíme k výpočtu a rozboru pana Jana Hajšmana, který, když došel k závěru, že Alpy nejsou za normálních podmínek vidět, provedl druhý pokus a svou úvahu podepřel výpočtem refrakce. Z jeho knihy však není zřejmé, jakou hodnotu, kterou sám nazývá maximální, uvažoval. Předpokládám podle svého výpočtu, že uvažoval hodnotu někde kolem k=0,23. Ale ani při této hodnotě Alpy být vidět nemohou. Pan Hajšman to pak vysvětluje tím, že v tomto případě musí působit ještě jiný optický jev.

Podle vyčerpávajícího článku Ing. Křemena však refrakční koeficient může nabývat skutečně extrémních hodnot. Od prakticky nulové hodnoty na poušti až po hodnoty 0,36 zjištěné z měření na jižním Slovensku, ba dokonce po hodnotu 0,60, kterou zjistil v roce 1807 francouzský astronom Jean Baptiste Joseph Delambre. Šel jsem na to tedy opačnou cestou a určil jsem, že minimální hodnota refrakčního koeficientu pro viditelnost Alp z plošiny Prahy přes Kubovu Huť je velmi nepravděpodobných k=0,46.

Pro vlastní výpočet si pro tento účel s dovolením vypůjčím od Doc. Ing. Jaromíra Procházky, CSc. z katedry inženýrské geodézie ČVUT v Praze jeho sympatickou prezentaci na toto téma (vzorec viz obrázek vlevo). Po dosazení se nám kvůli zemskému zakřivení Alpy schovají o 4627 m. Naopak refrakce vyzvedne Alpy o 602 m výše.

Shrneme-li všechny tři vlivy, za normálních podmínek, tedy při k=0,13, by musel být vrchol Hoher Dachsteinu (2995 m) o 1516 m vyšší. Při mezních podmínkách, např. při k=0,23, by musel být vrchol Hoher Dachsteinu o 1054 m vyšší. A to bychom stále viděli pouze malou špičku. Když víme, že pan Pernegr s panem Čákou viděli několik set metrů výšky horských štítů, zdá se vysvětlení viditelnosti Alp samotnou extrémně velkou vertikální refrakcí po celé délce sledovaného paprsku (a tedy výjimečné počasí) u nás i v Německu a v Rakousku velmi nepravděpodobné.

Pan Hajšman má tedy nejspíš pravdu, že samotná refrakce nestačí. Dalším dvěma pomocným vlivům, které jsou vlastně speciálním případem refrakce, se budeme věnovat dále.

Vysvětlení druhé - lom na ostrém rozhraní

Pan Pernegr ve své vzpomínce popisuje, že byly v Čechách ploché mraky, z nichž na jihu prosvítal úzký slunečný pruh, kde se to celé odehrálo.

V tu chvíli by totiž mohl nastat na opravdu hodně ostrém přechodu mezi dvěma velmi různými vzduchovými masami lom paprsků podobný lomu vznikajícímu např. na rozhraní vzduchu a vody. Stínící mraky by měly na jihu ostrý okraj, který by mohl souviset s jižními svahy Šumavy, po nichž by stoupal sluníčkem ohřátý vzduch. Společně s prohřívajícím se vzduchem v nížině Dunaje by nepustily skrze velmi ploché rozhraní oblačnost a zimu dále na jih (z Čech přes hranu Šumavy a Novohradských hor).

Vypočítáme-li pro viditelnost Alp minimální nutný úhel lomu (můžeme vyjít z výše odvozené hodnoty 1516 m, o kterou se Alpy na 168 km vzdálenost schovávají za šumavským sedlem na Kubově Huti), vyjde nám 0,51°. Pokud bychom chtěli vidět dalších např. 500 metrů horských štítů a nespokojili bychom se jen s jejich špičkou, vyjde úhel 0,68°. Obě různá prostředí mají své indexy lomu, které se u vzduchu budou pohybovat kolem hodnoty 1,00026. Aplikací Snellova zákona zjistíme, že by nám pro takovou hodnotu lomu na jejich rozhraní stačila prostředí, která by se hodnotou svého indexu lomu lišila vzájemně o 0,00003.

Na index lomu vzduchu má velký vliv obsah CO₂, tlak vodní páry, vlastní tlak atmosféry bez vodních par a teplota. Není snadné z mnoha proměnných jednoduše stanovit závěr. Přidržíme-li se například teploty, zjistíme, že by při rozdílu teplot kolem 30-40°C mohlo k takovému jevu a rozdílu 0,00003 dojít (viz graf níže, který jsem si vypůjčil od Josepha Shaw ze státní univerzity v Montaně). Představa prohřátých mas vzduchu v Německu v porovnání se silnou inverzí v Čechách možná není úplně mimo, zvláště tehdy, když nebereme v úvahu vliv ostatních veličin.

Pokud by tedy viditelnost Alp byla podmíněna výjimečně dokonalým plochým rozhraním dvou velmi odlišných prostředí v úrovni hřebene Šumavy a Novohradských hor, šlo by o jev velmi výjimečný. Dle mého názoru však nikoliv nemožný. Domnívám se ale, že bez obdobné oblačnosti, výjimečně rozdílných vlastností vzduchových hmot a možná i bez správné roční doby (i s ohledem na výšku Slunce a tedy sklon rozhraní) to nepůjde zopakovat.

Dovolím si ještě malou poznámku a myšlenku, možná trochu fantazijní. Kdyby masa teplého vzduchu svým rozpínáním šikovně nadouvala jinak ploché šikmé rozhraní, mohla by vzniknout jakási akomodovaná obrovská čočka, kterou by docházelo k zaostřování do rakouského vnitrozemí.

Vysvětlení třetí - dvojité zrcadlení

Poslední mně známé možné vysvětlení pravděpodobně souvisí se zdůvodněním pana Josefa Cinka, který říká: Je to především při přízemních inverzních situacích velkoprostorového charakteru s minimální vlhkostí vzduchu v určité výšce ve směru k a před Alpami. Ve snaze porozumět jeho vyjádření jsem se ponořil mimo jiné i do problematiky odrazů a zrcadlení. Zjistil jsem, že se za určitých okolností může světelný paprsek ohýbat nahoru nebo i dolů. Ano, opět je to refrakce, ale zde tyto její projevy pojmenováváme jako spodní a svrchní zrcadlení.

Obě zrcadlení nám otáčí obraz, ale protože jsou dvě, výsledek je opět věrný svému obrazu a nemáme Alpy vzhůru nohama. Na vysvětlenou jsem do obrázku níže přidal k myšlené dráze paprsku z Rakouska do Čech tři svislé šipky. V Rakousku je šipka nahoru s patou šipky dole. Na spodním zrcadlení se taková šipka odrazí svojí patou na odrazné ploše první a špička šipky až jako druhá, a tak v Německu bude šipka směřovat dolů a obraz Alp bude vzhůru nohama. Na horním zrcadlení v oblasti Šumavy se obraz opět přetočí pro pozorovatele v Čechách do obvyklé pozice špičkou šipky nahoru.

Ke spodnímu zrcadlení dochází nad prohřátým plochým povrchem, nad nímž je vzduchová hmota s nižší hustotou. Je to stejný jev, ke kterému dochází na rozpálené asfaltové silnici, kdy vznikají děravé blyštivé louže. Zajímavé je, že tento efekt umí kromě převrácení obrazu vzhůru nohama dokonce i obraz mírně zvětšit. K tomu by tedy muselo dojít v ploché sluníčkem prohřáté nížině kolem Dunaje.

Ke svrchnímu zrcadlení dochází při silnější inverzní situaci, kdy je ve vyšších výškách výrazně tepleji než v nižších polohách. Toto zrcadlení se označuje jako fata morgana (pravá). Vyhřátý vzduch tak opět funguje jako zrcadlo a mění zase převrácený obraz na vzpřímený. K tomu by muselo dojít nad Šumavou a nad Novohradskými horami a pás mraků poukazovaný panem Pernegrem by musel končit výrazněji dříve než na horní Šumavě, byť by se ve svrchním zrcadlení mohla oblačnost trochu schovat, čímž by mohl vzniknout efekt ostrého rozhraní oblačnosti.

Složením spodního a svrchního zrcadlení, obou jevů poměrně vzácných, mohlo skutečně dojít ke zviditelnění Alp z Brd.

Musím přiznat, že ač se mi tato třetí možnost zpočátku zdála jako nejméně pravděpodobná, po podrobnějším prozkoumání zmíněných tří alternativ se mi jeví jako nejslibnější. Jen chybí od pana Josefa Cinka ty fotografie...

   TOK A HOUPÁK   

Tok je divná hora. Mořské dno je tu tak placaté, že se vrchol hledá velmi nesnadno a z dálky Tok ani jako hora nevypadá. Díky vojenskému odlesnění severovýchodní části svahů lze z Toku vyhlížet k jihovýchodu, východu, severovýchodu a k severu (viz níže panoramata z Houpáku na jihovýchod, severovýchod a sever). Ideálním místem pro pozorování je jakýsi spočinek nebo výběžek náhorní plošiny hory asi 500 m severovýchodně od její kóty (865 m) v nadmořské výšce asi 850 metrů, kousek nad bunkrem.

Východní cíle musíme pozorovat nejprve přes hřeben Třemošné a Ohrádky, teoreticky na rakouský Viehberg (1112 m, 139 km) v Novohradských horách přes množství hůře identifikovatelných cílů mnoha vesměs plochých hřebenů k výraznějším Mezivratům (713 m, 58 km) a Džbánům (688 m, 59 km) u Votic a k Čerčanskému chlumu na Sázavě (530 m, 63 km).

Přes táhlé Hřebeny se dostáváme k výhledům na sever. Vlevo nad Hřebeny lze spatřit výraznou Černou horu nebo i Sněžku (1603 m, 175 km) v Krkonoších. To už koukáme přes bílou panelákovou záplavu hlavního města s jasně se rýsující věží na Žižkově. Dále vlevo bychom mohli vidět Jizeru (1122 m, 159 km) v Jizerských horách, výraznější a nezaměnitelný Ještěd (1012 m, 138 km). Už vlevo od brdského Plešivce lze vidět za příznivých podmínek Bezděz (604 m, 110 km), Ralsko (696 m, 125 km), Luž (793 m, 138 km) v Lužických horách, Vlhošť (613 m, 107 km), Říp (456 m, 81 km).

Následuje České středohoří výrazným vrchem Sedlo (726 m, 102 km). Mezi vrchy Křivoklátska Krušná

hora a Velíz jsou k vidění občas další špičaté sopečné hory - Lovoš (570 m, 92 km), Kletečná (705 m, 96 km) a Milešovka (837 m, 94 km). České středohoří pak uzavírají ploché Hradišťany (750 m, 89 km). Za působivými kužely sopek je občas možné vidět např. hřeben Bukové hory (683 m, 110 km) nebo Děčínského Sněžníku (723 m, 122 km).

Pásmo Krušných hor je již lépe pozorovatelné z Houpáku, což je vlastně severní rovněž vojensky odlesněný spočinek na plochém temeni Toku. Krušné hory jsou však podobně jako třeba Brdy a Hřebeny z Milešovky velmi ploché a až na výjimky nevýrazné. Jediným výraznějším objektem je nejvyšší část v podobě německého Fichtelbergu (1215 m, 102 km) a českého Klínovce (1244 m, 101 km).

   ZANIKLÉ A STAROBYLÉ VÝHLEDY   

Staré výhledy jednoduše zarostou lesem. Hospodaření holosečí uskutečňované do 90. let 20. století snáze umožňovalo náhle přijít k hotovému výhledu z hřebene, úbočí nebo i vrcholu kopce. Takto bývalo vidět z Pateráku (812 m) na sever, na blízké cíle jako Kočka, Kamenná, Chocholatá skála, Vrchy, Hlava, Koruna, Tok, Brdce a vzdálenější cíle, mezi nimiž vévodila Radeč (721 m). Náhradou může být odlesněním vzniklý výhled z Anenského vrchu (745 m).

Obdobně zarostl postupně i vrch Brdce (839 m), z něhož byl vidět kostel sv. Maří Magdalény v

Bohutíně, vrch Vojna (667 m) a další vzdálenější horizonty.

Že bylo vidět i z dnes zarostlých vrchů a ve vegetaci ukrytých kamenných moří, dokazuje prvorepublikový sborník Brdy. Jejich krásy, poklady a význam (1925), v němž je fotografie pořízená z Chocholaté skály (651 m), ze které bylo možné přehlédnout údolí Černého potoka, Rezervy a Třítrubeckého potoka včetně přilehlých vrchů a hor.

Také na jižních Brdech se pomalu loučíme s výhledem z temene Holého vrchu (788 m, též Hřebence), když byl opravdu téměř holý, dalo z něho možno přehlédnout západní, severní i východní obzor. Od šumavské skupiny Velký Javor (1456 m) - Jezerní hora (1344 m) - Ostrý (1293 m) a Čerchov (1042 m), Přimdu (848 m) v Českém lese na západě přes blízké brdské Marásek (805 m), Prahu (862 m), Malý Tok (843 m) a Třemošnou (779 m) na severu až po Příbramsko a Rožmitálsko na východě.

Ti odvážnější z nás měli dříve možnost shlédnout ojedinělé výhledy z vrchů Jordán (826 m) a Koruna (832 m), dokud na nich stály věže z lešenářských trubek. Výhledy na Koruně byly díky umístění v srdci Brd omezeny do likvidace věže na podzim v r. 2015 na dominantní Žďár (629 m), Radeč (721 m), Plzeňsko a Český les. Jordán mohl konkurovat do podzimu roku 2008 výhledům z Houpáku (794 m) a částečně Toku (865 m).

Obdobně i na jižních Brdech stávala dřevěná věž (zastihl jsem ji naposledy v dubnu 2015) na Třemšíně (827 m). I skrze okolní stromy bylo možné shlédnout celou Šumavu s dominantním Boubínem (1362 m) a Bobíkem (1266 m), Blatensko a Strakonicko.

Do roku 2000 bylo možné údajně za tekuté děkuji navštívit nyní již odstraněnou vojenskou věž na Praze (862 m) obdobnou té nedávno opravené na Sádce. Výhledy odtud mohly být stejně uchvacující jako z dnešní nepřístupné věže meteoradaru ČHMÚ nebo z několika samostatných výhledů z hran plošiny vrchu Praha. Dokonalý kruhový výhled byl drobně stíněn Tokem pro nižší Berounsko a Český kras.

To, že se na výhledy chodilo už za dávných časů, dokumentuje jedno ze skalisek na Jahodové hoře (726 m), konkrétně jen asi 100 m severovýchodně od kóty vrchu. Vede na něj nenápadná stezka se sympatickou terénní úpravou. Výhledy odtud musely směřovat na Rožmitálsko a Povltaví.

Že se na výhledy chodilo už dávno, je zřejmé i z jednoho románu F. X. Svobody Z brdských lesů, kde se líčí každodenní vycházka na skálu nad loveckým zámečkem Tři Trubky (v románu je pojmenování Jestřábí skála), dnes Třítrubecká nebo také Brauchitschova vyhlídka (599 m). Upravený terén a upravený průchod kamenným mořem nám v závěru nabídne výhled zejména na údolí Rezervy a na přilehlé vrchy a hory.

I vojenské pozorovatelny přicházejí o svá panoramata. Tento osud stihl Hejlák (690 m), kde se o část postarala příroda (rostoucí stromy) a o část člověk (bouda pozorovatelny vyhořela v roce 2015). Kromě výhledů na CP Brda a hlavně CP Jordán se nabízely výhledy podobné jako z nedalekého Beranu na Plzeňsko.

Působivý výhled na Hořovicko, Jedovou horu, Valdek, Beranec, Velký Jeskřipec, Hřeben s Pecí a Krkavčinu je už nejen podle starobylého zábradlí znám z Jindřichovy skály (588 m). Na brdské poměry se tu lze nezvykle exponovaně ocitnout nad údolím Červeného potoka a sledovat plasticitu listnatých enkláv protějších vrchů.

Asi už pěkně dlouho lidé chodí na Beran (684 m), aby se upraveným schodištěm ocitli na výhledu z vysoké skály západním směrem. Také jižní výspa vrchu nad Zaječovem bývala do nedávna ozdobena vojenskými pozorovatelnami. Nebude trvat dlouho a brdský les zase vezme zpět možnost shlédnout bývalou cílovou plochu Jordán.

   VÝHLEDY NA BRDY   

 Dno moře v podobě brdského pohoří není snadné shlédnout a udělat si objektivní představu. Je to vinou nižšího postupně klesajícího okolí. Nejlépe zhodnotíme tvar a výšku z obdobné výšky. Tu nám však poskytují jen některá místa.

Na Brdy se lze dívat z menších dálek od Bílé skály nad Strašicemi, ze Žďáru a Kotle u Rokycan, z Radyně u Plzně, od kostela Sv. Barbory u Pročevil, omezeně z vrchu Písek, z Plešivce, z Krušné hory, z Vraní skály (viz níže panorama z Vraní skály), z Dědu nad Berounem nebo z pasek na Radči.

Z větších dálek pak uvedu např. Křížový vrch u Stoda nebo okolí Kasejovic. Jede-li se autem, neujde

nám výhled od Chválenic (trasa Plzeň-Nepomuk) nebo třeba výhled od Úněšova (trasa Plzeň-Karlovy Vary). Jede-li se vlakem, všimneme si brdských hřebenů na trase Beroun-Plzeň za Praskolesy, v Cerhovicích, před Mýtem a za Rokycany. A třeba na trase Plzeň-Nepomuk pak za Štáhlavy můžeme zahlédnout meteoradar na Praze. Za horší dohlednosti se brdomilové musí spokojit jen se zkontrolováním hladin Litavky ve Zdicích, Červeného potoka u Stašova, Klabavy v Rokycanech a Úslavy v Plzni.

Z ještě vzdálenějších destinací vybírám výhled na tvary Třemšína a hřebenu Prahy např. od obce Albrechtice pod Sedlem na Šumavě. Působivé orámování vzdáleného jižního horizontu od Cukráku po Radeč vám nabídne množství vrcholů Českého středohoří (viz níže panoramata ze Solanské hory a z Lovoše).

   JAK JSEM POZOROVAL   

Už před lety jsem absolvoval noční návštěvu Houpáku (794 m) za účelem dalekého rozhledu. Přijel jsem tam na lyžích o půlnoci z roku 1999 na rok 2000. Panovala tlaková výše a při deseti stupních pod nulou bylo možné pozorovat tisíce ohňostrojů prakticky ze všech stran.

Vzpomínám si i na noční přechod Holého vrchu, když byl tento jihobrdský hřeben ještě opravdu téměř holý. Bylo to na tehdejších sedmsetpadesátkách, obdivovali jsme výhledy na světla v obou přilehlých krajích.

Od září 2020 jsem se výhledům věnoval intenzivněji. Níže vypisuji významnější pozorování.

   Noční a ranní říjnový Tok

   První opravdovou výpravu na lov dalekých výhledů jsem podnikl na začátku října 2020 (10. 10. 2020). Do té doby jsem samozřejmě znal většinu hlavních panoramat brdských výhledů, ale orientoval jsem se spíše na samotné Brdy a vzdálených horizontů (pominu-li Radeč, Přimdu, Radyni, Velký Javor, Boubín, Temelín, Třebouňský vrch atp.) jsem si významněji nevšímal.

Vyrazil jsem z Obecnice s výbavou, co jsem jako geodet dal dohromady, úzkým lehkým stativem sovětské výroby z roku 1989, pro který to byl první ostrý křest, a dále s elektronicky nefunkčním digitálním nivelačním přístrojem Sokkia, z něhož jsem využil stále dobře fungující optickou část s optickým přiblížením 32x. Toto vybavení jsem v následujících výpravách dále upravoval tak, aby sloužilo praktičtěji, lépe se nosilo atd.

Předpověď nebyla příznivá, v sobotu ráno mělo už od osmi pršet, a tak jsem doufal, že něco uvidím v bezmračné noci nebo s rozbřeskem. Usídlil jsem se v severovýchodní exponované části bývalé cílové plochy, a zatímco od vrcholové knihy na Toku, vzdálené ode mne asi 600 metrů, se nocí nesl hlahol mnoha hlasů, sestavil jsem svůj pozorovací komplet a zamířil na záplavu světel na severovýchodě (asi čtvrtinu obzoru v noci zdobí hlavní město). Nemohl mi ujít žižkovský vysílač vzdálený 58 km. Ten jsem měl jako jediný ve své přípravě z předchozích dnů uveden se vzdáleností, nadmořskou výškou a směrníkem (orientačním jižníkem).

Protože výhled z Toku neskýtá mnoho v noci osvětlených cílů, další místa jsem shlédl až při rozbřesku. Počasí se však rychle zhoršovalo, spodní okraj oblačnosti značně sestoupil, převládalo oceánské západní proudění a do mírného větru se přidávalo typické brdské neustávající mžení. A tak jsem tu a tam, kde se zrovna poštěstilo průhledem v oblačnosti, zahlédl (zleva doprava) hrad Točník, Velíz, Krušnou horu, Děd (31 km), Písek, Studený vrch, Kuchyňku, Aglaiu, Čepel, Bukovec a Pteč.

Tři posledně jmenované cíle jsem neměl předem připravené, ale určil jsem je dodatečně. Měření jsem prováděl tak, že jsem si na známém cíli (např. na Písku 691 m) na mém přístroji otáčením analogového počítadla vodorovného směru nastavil předem známý směrník na Písek, a v tomto zorientování jsem pak po pootočení přístroje odečetl směrníky všech neznámých vrchů. U nich jsem ještě odhadl vzdálenost pomocí zaostřování prostým porovnáváním mezi známými cíli a určovanými.

Sobotní ráno na Toku nebylo příliš úspěšné, neboť jsem neviděl dál než 58 nebo později 31 km, ale vyzkoušel jsem fungování zvolené metody (na níž bylo dále stále co vylepšovat) a mohl jsem se těšit na další příležitosti.
   Mezitím jsem si ke konci října (24. 10. 2020) odskočil do Českého středohoří na vrch Ostrý (553 m), odkud jsem při dosti jasném počasí poprvé identifikoval Krušnou horu (609 m) a výrazný Plešivec (654 m; 80 km). Zbytek vesměs velmi plochého horizontu byl nejasný.

   Ranní listopadová Praha po dešti

   O víkendu na přelomu října a listopadu (1. 11. 2020) jsem podle předpovědi počasí odhadoval, že by se po déletrvajícím dešti mohlo ovzduší pročistit vpádem severozápadního větru. Původně jsem počítal se sobotou, ale na rozdíl od většiny republiky, kde byla uváděná dohlednost až 70 km, se Brdy nechtěly vzdát mlhavého příkrovu z předchozích srážek, ze soboty tak sešlo.

V neděli mne v půl sedmé probudila kočka. To ráno jsem si uvědomil, že v noci svítil úplňkem měsíc a že na jihovýchodním horizontu nejsou mraky, ač norská předpověď slibovala od devíti hodin dopoledne silnější déšť. Odjel jsem do Nepomuka na lačno, abych byl na jižním výhledu už pár minut po sedmé. Vrstva nízké oblačnosti končila v 700 metrech a z ní se vynořovala Štěrbina, Třemšín, hradba Šumavy, Novohradských hor a nad ní mohutně vypouštěly páru chladící věže Temelína. Někde dále na jihu byly vršky oblačnosti sem tam ozařovány sluníčkem. Na Praze za zvuku harvestorů a motorových pil poprchávalo a pofukovalo. Západní Šumava skupiny Velkého Javoru a Český les byl temný. Krušné hory, kde už asi pršelo, na sebe nenechaly ani kouknout a Milešovka (100 km) se zjevila z tamních mlh snad jen na minutu.

Pořídil jsem první trochu použitelné snímky skrz dalekohled přístroje včetně toho dne nejvzdálenějšího fotografovatelného cíle ... Vysoká (1034 m) v Novohradských horách na vzdálenost 124 km.

   Týden na to (8. 11. 2020) jsem z Milešovky shlédl nad inverzí severočeské a středočeské elektrárny, které o sobě dávaly znát chrlením par nad inverzní oblačnost v podobě jakýchsi gejzírů ... Mělník, Počerady, Tušimice, Prunéřov II, Litvínov a Ledvice. Tyto významné orientační body mi později pomohly k orientaci, i z Brd.

   Listopadová Praha nad mrazivou inverzí

   Po příchodu prvních mrazů jsem otestoval změnu dohlednosti nad inverzí. Jsa zrovna bez dopravního prostředku jsem vyrážel před čtvrtou ráno do inverzního vlhkého mrazu (21. 11. 2020). Praha se mi odměnila trochou sněhového poprašku a svítící věží. S výhledy to bylo zprvu horší, od západu přes hřeben jižních Brd přetékala inverze a výhledy na jih se chvilku po rozednění úplně ztrácely.

Asi 30 minut po východu Slunce se situace ustálila a rozhostila se dobrá dohlednost. Byla dobře prokreslená Šumava (např. Smrčina, Roklan), viditelné byly některé části Novohradských hor, např. Mandelstein v Rakousku (874 m) na vzdálenost 125 km.

Mlha ustoupila i ze západního výhledu, takže jsem pořídil hezký záběr třeba Hohen Bogenu (1079 m)

na vzdálenost 79 km. Oblast Českého lesa byla v neprostupné šedi, občas vystupoval vzdálený plochý Lesný (983 m) ve Slavkovském lese na vzdálenost 96 km. Objevil se i krušnohorský Klínovec (1244 m) s občas osvětlenou bíle namrzlou věží na vzdálenost 102 km.

Pouze průměrné podmínky nabídl severní výhled, kromě už zmíněného Klínovce se dalo na sever mávat už jen Krušné hoře. Od Radče a Křivoklátska na sever se nad krajinou vznášela roztrhaná nižší oblačnost, v níž jsem vyhlížel severočeské sopky marně.

   Mezitím byly dobré podmínky pro pozorování Alp ze Šumavy 4. 12. 2020, díky silnějšímu a mrazivému jižnímu větru. Ale v Čechách panovala inverze do cca 1000 m n.m., takže bez šance z Brd (Praha v inverzi).
   Brdy jsem pak pozoroval 24. 12. 2020 z čedičového Lovoše (570 m), to už jsem po rozednění identifikoval ve větru většinu brdského panoramatu od Studeného vrchu po Tok a Prahu (98 km).

   Prosincová Praha po sněžení

   Po první významnější sněhové nadílce v podobě poprašku do 4 cm jsem vyčkal do rozjasnění a do poklesu teplot (-8°C přímo na Praze, 27. 12. 2020). Dočkal jsem se však kromě davů na celém temeni Prahy snad s výjimkou severního výhledu jen obligátních výhledů, na jih po Kleť (94 km, bez Novohradských hor), na západ na Přimdu (83 km, bez Dyleně), na severozápad na Třebouňský vrch (70 km, bez Klínovce, jeho směrem byla vidět jen vysoko položená bílá pláň) a na sever na mihotající se Milešovku (100 km, bez Děčínského Sněžníku). Takže jsem si jen zopakoval běžněji viditelné cíle.

Vanul výraznější jižní vítr, vzdálené hřebeny byly pouhýma očima poměrně jasné, dalekohled však na žádné cíle nepomáhal.

   Předsilvestrovský Houpák

   Motal jsem se kvůli starým ovocným stromům kolem Houpáku jednoho mrazivého jasného dne (29. 12. 2020) a napadlo mne, že by mohlo být něco vidět. Téměř nevybaven jsem vyběhl mezi davy, abych se také rozhlédl. Vanul silný vítr. Na jihovýchod jsem viděl jasný horizont od Lohovky (559 m, 61 km) přes Džbány (688 m, 60 km) po Mezivrata (713 m, 59 km). Na severozápad a sever to nebylo tak valné, od severozápadu se blížila oblačnost a na severu se ještě držela nízká mračna. Zato na severovýchodě jsem zaznamenal úspěch. Zprvu jsem si toho nevšiml, ale později jsem mezi Jineckými Hřebeny a Hřebeny vpravo nad Starou Baštinou (677 m) uviděl nepříliš jasný zato mohutný zavalitý tvar Černé hory (1299 m) v Krkonoších na vzdálenost 169 km.

   Lednový mrazivý Tok

   Po nasněžení a při vyjasnění za většího mrazu jsem se vydal na Tok (11. 1. 2021). Sluníčko pálilo už od devíti hodin. Brzy se z idylického bezvětří stalo mrazivé prohánění se nízkých mraků. Při 25 cm třpytivého sněhu jsem jen chvíli viděl Středohoří ... Hradišťany, Milešovku, Kletečnou (96 km) a Lovoš. Pára elektráren Prunéřov (vlevo od Houpáku), Tušimice (vpravo od Houpáku), Ledvice (97 km, přes Hejlák) a Mělník (mezi Pecí a Hřebenem) se také brzy ztratila. Klínovec jsem jen tušil, Říp, Ještěd a Krkonoše byly bez šance. Výhled na východ procházel rychlými proměnami, podobně jako na severu se i tam postupně zvedala inverzní oblačnost, přesto jsem identifikoval Čerčanský chlum (63 km).

Propásnutá šance na Alpy z Prahy

Po teplé frontě a výrazném sněžení za západního větru přišlo polojasné ráno těsně před oblevou (20. 1. 2021), z Bučiny byly vidět ostře Alpy, dobrá dohlednost byla na Milešovce, z Prahy na webkameře se ostře rýsovala Šumava a Novohradské hory (Viehberg 135 km), na Přimdě byly nadprůměrné podmínky, horší to bylo na Klínovci. Sluníčko to pak po osmé hodině všechno zhoršilo.

Petr Ježek z Vojenského historického sdružení Brdy (VHSB) viděl z Houpáku Klínovec (98 km), Středohoří, Říp i Vlhošť (106 km). Kolem té osmé ráno mohly být vidět z Prahy Alpy. Škoda, že jsem se na úkor zaměstnání neutrhl, snad příště.

   Dobré podmínky panovaly pak i pár dnů poté (22. 1. 2021), před studenou frontou. To už jsem se rozhlížel ze Solanské hory (638 m) v Českém středohoří. K vidění bylo celé panorama od Cukráku s úzkou vysokou věží přes Písek s věží uprostřed táhlého hřebene, výrazný Plešivec, Sádku s věží vykukující za Krušnou horou, zasněžený bílý Houpák za Velízem, hřeben nejvyššího Toku nad Houpákem, výraznější hranu brdského hřebene v podobě Koruny, jasně se rýsující věž na Praze (93 km), věž na táhlém Radči.

Zkušenosti získané z dokladování výhledů na daleké cíle mne donutily odložit těžké stativy a geodetické přístroje, které mi pomohly se zorientovat v základních viditelných horizontech. Focení skrze objektivy těchto přístrojů (měl jsem chvíli k dispozici i teodolit Theo 010 B) nepřinášelo výsledky.

Zkoušel jsem i focení skrz běžný dalekohled s 10x přiblížením. Zjistil jsem, že i obyčejné fotografie s vyšším rozlišením udělají lepší službu po drobné úpravě jasu a kontrastu. K identifikaci cílů (např. s jednoznačnými věžemi na kopcích) jsem si pořídil pro svůj chytrý telefon s běžnějším fotoaparátem lehký skládací stativ, držák telefonu a k telefonnímu fotoaparátu přikládací 20-40x přibližovací objektiv. Těšil jsem se, že tentokrát nepropásnu žádnou příležitost a dokumentace vzdálených cílů bude snazší a kvalitnější.

   Lednový sněžný Tok

   Jen nalehko vybaven jsem se vydal odpoledne při začínajícím vyjasnění (po asi 10 cm nového sněhového přídělu) 27. 1. 2021 od Bohutína jako spořádaný běžkař přes Pilku na Tok. Ještě před soumrakem jsem zastihl spíše průměrnou dohlednost, ale díky nízkému slunci od západojihozápadu se krásně nasvětlily některé cíle jako televizní vysílač v Praze na Žižkově (58 km), komín v Malešicích (62 km), zpoza Hřebenů vykukující Cukrák (42 km) nebo i komín v Dobříši (23 km).

Kromě celé Prahy se dalo rozeznat i Kladno (52 km) s komíny a chladícími věžemi elektrárny a teplárny. Málo vpravo jsem matně rozpoznal i kouř elektrárny Mělník (87 km).

Od severozápadu po severovýchod byla neproniknutelná temná nižší oblačnost, z níž občas pro zmatení hledače vzdálených horizontů vystupovaly shora jasně ohraničené mraky. Takže jsem měl chvíli pocit, že vidím Jedlovou v Lužických horách a chvíli potom Sedlo ve Středohoří. Pro lepší dohlednost scházel vítr, který by českou kotlinu zbavil tmavé nižší oblačnosti.

   Konec ledna na Praze, na Toku a znovu na Praze

   Po oblevě dotované deštěm se sněhem a sněžením jsem se na konci ledna 31. 1. 2021 vypravil do ranního mrazu na Prahu, ještě než se v Nepomuku začala plnit parkovací místa a než se to nahoře začalo blýskat všemi barvami běžkařů a pejskařů. Horní vrstvy byly zcela jasné, ale po Marásku, Radči a dalších kopcích se válely nízké mraky. Dohlednost byla na jih po Hrad (574 m) u Čimelic 26 km, na západ po doubravecký teplárenský komín v Plzni (300 m) 32 km, na severu ve 40 cm sněhu bylo vidět maximálně po zbirožský zámek (545 m) 22 km.

Protože jsem očekával zlepšující se tendenci dalekých výhledů, byť nefoukal příliš velký vítr, ani nefoukalo ze správných směrů, ani nebylo ovzduší až tak pročištěno předchozími nedávnými srážkami, vydal jsem se po obědě skrze davy na Tok. Nejvzdálenějším viděným cílem tentokrát byly pouze pražské Modřany (190 m) na 50 km. Ujasnil jsem si ale zase další bližší cíle jako třeba trojici vysílačů u bývalé šachty č. 16 (600 m) u Příbrami na 13 km.

Stále jsem doufal v lepší dohlednost, bílou stopou jsem se proto přesunul opět na Prahu, odkud byly lepší výhledy ale pouze na sever, oproti ránu jsem viděl Radeč (721 m) na 21 km a Krušnou horu (609 m) na 34 km.

Musel jsem tedy doufat, že něco lepšího vymyslí únor.

   Půlka února na Praze, na Toku a znovu na Praze

   Po velkých mrazech jsem se vydal do slunečného dne 14. 2. 2021 na Prahu (ráno bylo -17°C), na západní polovinu Šumavy bylo dobře vidět. Konečně jsem zastihl poměrně dobrou dohlednost na Český les, přes soliterní třešeň u Přední Záběhlé byla vidět věž na Velkém Zvonu (863 m) na 86 km a přes Kotel u Rokycan byla vidět věž na Dyleni (940 m) na 100 km. Identifikoval jsem na severozápadě i Prachometský kopec (780 m) u Teplé na 73 km, Kozelku (660 m) u Manětína na 60 km, Hůrku (817 m) u Bečova nad Teplou na 83 km a krušnohorský Klínovec (1244 m) na 102 km. Na sever byly poměrně jasně vidět Hradišťany (752 m) s Milešovkou (837 m) na 100 km.

Před polednem jsem byl na vážkách, zda se pěšky doklouzat protaženými cestami mezi množstvím skalních běžkařů na pár hodin vzdálený Tok. Kdybych se tam nevydal, utekl by mi Klínovec (1244 m) na 100 km, vlevo od něj kulatý menší Božídarský Špičák (1115 m) na 105 km, všechny severočeské elektrárny a v šedi pomalu zapadající Milešovka (837 m) na 94 km. Celý severovýchodní obzor byl za bližšími Hřebeny a Křivoklátskem zahalen do tmavě šedé rodící se inverze (v jižních Čechách byla z Prahy dopoledne k vidění inverze krásně bílá). A tak jsem se na Toku už pomalu spokojil s průzkumem bližších míst jako třeba zbirožský zámek, hrad Točník, vysílač Cukrák a dobříšský komín. Při průzkumu matně se rýsující Prahy, jejích komínů a paneláků jsem si nad žižkovskou televizní věží všiml bělavého pruhu pod horním okrajem inverze. Podle výšky věže, horizontální šíře bílého pruhu a jeho tvaru jsem pak zpětně dohledal, že se na chvíli sluncem ozářila zasněžená pláň na krkonošském Kotli (1435 m) a Vysokém kole (1509 m) na 169 km.

Návrat na Prahu v pokročilém odpoledni už nevedl k novým horizontům, dohlednost se rapidně zhoršovala, i blízká Šumava už značně zešedla novou podvečerní kondenzací dalším nastupujícím mrazem.

Trochu nečekaných výhledů jsem se dočkal o pár dnů později (17. 2. 2021) na severních svazích Písku (691 m) při oblevě doprovázené přílivem čerstvého vzduchu jako i občasných srážek. Jasněji jsem identifikoval Hradišťany, skupinu Solanské a Lipské hory, Milešovku a nejvzdálenější Kletečnou (87 km). Vpravo od osvíceného a kouřícího Kladna jsem rozeznal i málo vystupující Říp (461 m) na 69 km.

Neznamená to, že bych s výhledy na jaře 2021 skončil, ale při každé další příležitosti už na ně budu pohlížet v trochu jiném světle.

    BRDSKÁ PANORAMATA   

Povedenější záběry celých panoramat z výprav jsem podroboval bližšímu studiu a doplnil popisky.

Své by o výhledech zejména z Toku nebo z Houpáku mohl vyprávět i Petr Ježek z VHSB. Koníček, kterým se mu staly výhledy do dálek, stojí množství dnů trávených za mrazivého počasí v brzkých ranních hodinách. Trpělivostí a vytrvalostí se tak s námi touto formou může podělit o jeho o mnoho kvalitnější záběry, které jsem také opatřil popisky.

Máte-li také třeba zajímavá panoramata z brdských výhledů, můžete je zkusit zaslat na email redakce, třeba je rozklíčujeme a uveřejníme.

Přeji příjemnou podívanou.

   Účelem tohoto článku však není kvalitní vykreslení všech možných panoramat z Brd a na Brdy. Spíše zamyšlení se nad pomíjivostí výhledů a nad občasným štěstím, které může odměnit trpělivého pozorovatele, co si přivstane a vymění promrzlé končetiny za poznání toho, jak je ten náš český svět malý. Je to možná dobře, že výhledy nejdou nikdy zachytit tak dobře, jak si je lidský mozek dokreslí. Proto na ně budeme snad vždycky zvědaví.

K výhledům patří neodmyslitelně i ticho a uvědomění si vzdáleností prostřednictvím zvuků, které se k nám nesou z nižších výšek. Je to také moment k zastavení, zamyšlení, srovnání a možná i k chvilkovému splynutí, vypnutí a zapomnění. Přeji nám všem mnoho dalších krásných zastavení s velkým nadhledem.

    POSTŘEHY A ZÁBĚRY ČTENÁŘŮ   

V listopadu 2022 mne oslovil pan Milan Boháč s tím, že by se rád podělil o svá pozorování nejvyšších staveb v České republice viditelných poměrně dobře z Brd. Je jím jednak komunikační věž Krašov (64 km) u Bezvěrova (výška 347 m), a pak vysílač Liblice (na 82 km a na 97 km) u Českého Brodu (výška 355 m). V lednu 2023 se mu podařilo ulovit z Toku kromě 271 m vysokého komína eletrárny Mělník i vzdálené vrcholky Lužických hor, konkrétně výraznější vrch Hvozd (138 km), a pak také krušnohorské větrníky u Hory Svatého Šebestiána (99 km).

V procinci 2022 se povedl krásný záběr Krušných hor, zasněženého Klínovce (100 km) a nižšího Fichtelbergu (104 km) Petrovi Ježkovi (VHSB).

V březnu 2023 vylezl Higi ve správný čas na plešiveckou Čertovu kazatelnu a všiml si Přimdy (96 km) v Českém lese, která se ukrývala mezi bližší Jivinou (11 km) a vzdálenějším Chlumem (24 km).