Brdský kraj byl ve středověku železářskou velmocí. Vysoká pec nebo zkujňovací hamr byl v téměř každé podbrdské vsi nebo městečku. Hutě spotřebovávaly neskutečné množství místních surovin. Vedle dřevěného uhlí a přísad to byla místní železná ruda.

Ta se dobývala na mnoha místech. Známá je Jedová hora (Dědova hora, Giftberg, tam se opakovaně

získávala i ruda rtuti, rumělka - cinabarit), Ostrý, Baba (Kateřinský důl, Jeronýmův), Červený vrch (Chlumčanský důl), Chynská, Komorsko, Kvaň, Hrbek, Hůrka u Cheznovic, na Kokšíně a v dalších lokalitách. Jedním z míst, kde se dolovalo na železnou rudu, byl i jižní svah vrchu Plešec (mezi Zalány a Lázem), jemuž se říká Vejteč podle dříve vytékající vody z dědičné štoly. V místopisném slovníku z r. 1895 se uvádí opuštěné doly na železnou rudu jako "Hory Vranovské".

Osudy těchto míst jsou ovlivněny zejména rožmitálským panstvím, kde byla vystavěna první vysoká pec na počátku 18. století. Železná ruda se prakticky po celou dobu hutnictví v Údolí Růží dovážela ze sousedních panství výměnou za dřevo, zejména z rokycanského a zbirovského. Vedle toho rožmitálští využívali rudu z místních chudých kutisek. Z nich se vymykají dvě lokality - Červený vrch a právě Vejteč.

Pod Plešcem se dolovalo v 19. století už před rokem 1838 na základě dvou malých tzv. dolových měr (na dvou pozemcích s právem těžby). Tehdy vznikla také zřejmě původní štola zahrnující jeden světlík (správněji šachtice). Byly vytěženy dostupné limonitové žíly zejména nad úrovní tehdejší štoly. Je poměrně pravděpodobné, že se tu na železnou rudu dolovalo už i v 18. století, nejsou mi však známy žádné informace.

Důl Alois a hlavní dědičná štola

Hlavní období těžby nastalo pod Plešcem mezi lety 1838 až 1848, kdy si rožmitálská hutní správa pronajala k těžbě rovnou tři důlní míry pojmenované Alois, Josef a Boží Požehnání. Pro možnou těžbu pod úrovní hladiny tehdejších podzemních vod byla vyražena dědičná štola v délce 626 metrů se čtyřmi světlíky, která později umožnila těžbu čtyř různých limonitových žil. Štola byla vedena ve spodních 370 metrech v elipticky vyzděné kamenné klenbě, která se zřejmě ve významné části stavěla v zářezu z povrchu. Vystavěn byl i kamenný portál, pod nímž bylo ještě vyzděno koryto potoka v délce 56 m.

Po vyzděném korytě již nejsou kromě technikou udržovaného zářezu potoka žádné památky. Dochovaný kamenný portál s nápisem "Alois II Erbstolen 1840" byl opatřený v r. 2007 mříží v rámci zajištění firmou Průzkum Příbram. Je zajímavé, že starý nápis na portálu říká, že je to dědičná štola pro důl Alois. Teoreticky měl majitel štoly dle důlního zákona právo vybírat tzv. dědické mýtné jako odvod ze všech dolů, z nichž odváděl vodu. Ze štoly však dnes nevytéká prakticky žádná voda, neboť je štola mezi prvním a druhým světlíkem zavalená a podzemní voda vytéká na povrch vodnatým potůčkem asi v polovině délky štoly, který se u portálu od západu připojuje.

Těsně nad portálem je štola zřetelně vidět na svých prvních desítkách metrů jako jasný terénní val až po úroveň prvního odvalu, za nímž je jediný mřížovým zajištěný a oplocený propad štoly. Následuje další odval, který byl možná úmyslně zhotoven už v době vzniku důlního díla pro roznesení tíhy nákladů a vozů na cestě štolu kolmo křížící.

V blízkosti prvního světlíku o výšce 8 m ve vzdálenosti 210 m od portálu jsou odvaly z doby ražby štoly, pod ním jsou zřejmě dva novější propady. O něco výše proti směru štoly protéká po povrchu potok s důlními vodami, který vyvěrá velmi pravděpodobně druhým světlíkem o hloubce 20 m ve vzdálenosti 400 m od portálu. U dvou vývěrů je několik velkých odvalů. Potok přitékající od východu, k němuž se přidávají oba vývěry, teče od jímání rožmitálského vodovodu jihovýchodně od samoty Pourka. Tam se po dokončení popisu dědičné štoly dolu Alois vrátíme.

Třetí světlík s výškou 24 m se nacházel již nad dnešní silnicí Nepomuk-Láz ve vzdálenosti 510 m od portálu. Po něm zůstaly dva velké odvaly těsně nad zmíněnou silnicí. Skrz tento světlík už probíhala i část těžby ložiska, když byla v roce 1847 89 m nad světlíkem objevena tzv. černá limonitová žíla s tmavohnědým manganovým limonitem. Další žíly byly již těženy komíny nebo čtvrtým světlíkem vysokým 33 m.

Údajně bylo vytěženo v letech 1838-1848 1790 m³ železné rudy. Vzhledem k náročné štole a velikosti odvalů západně od Pourky se mi toto číslo zdá nízké.

Po důlní činnosti pár set metrů západně od samoty Pourka zůstalo množství terénních nerovností, několik šachtic a odvalů, z nichž ten největší viditelný díky pasece od silnice Nepomuk-Láz má výšku přes 10 metrů a odhadovaný objem 8 tis. m³. Důlním dílem zastiženou podzemní vodu jímá od 50. let 20. století rožmitálská vodárna ze dvou zářezů v páru šachet, z nichž se ozývá poměrně významné proudění vody. Vydatnost těchto pramenů je údajně 5 l/s.

Související důlní dílo severovýchodně od Pourky

Nyní se konečně vracíme, jak jsem slíbil, k přitékající vodoteči od východu, kterou jsme opustili v jejím stopování asi v polovině dědičné štoly dolu Alois.

Potok je napájen pravděpodobně dědičnou štolou souvisejícího důlního díla, a sice přebytky důlních vod, které nestačí pojmout další jímání rožmitálské vodárny, tentokrát asi 150 metrů východně od Pourky. Jedná se o kopanou studnu z konce 60. let.

Vydáme-li se od tohoto jímání po stoupající lesní cestě k severu a překročíme-li i asfaltku Nepomuk-Láz, nemůžou nám ujít vlevo od nás stopy důlní činnosti doprovázející v podobě jam a odvalů tuto cestu prakticky až k další asfaltce (vedoucí na sedlo Sv. Floriána mezi Plešcem a Malým Tokem) pod Horní vrch (727 m n. m.). Stopujeme-li tyto terénní nerovnosti a závrty, dostaneme se až na severní svah Horního vrchu. Východně od nás jsou další dva pásy šachtic a odvalů.

O této části důlního díla a o její případné dědičné štole se toho z pramenů mnoho nedozvíme. Je možné, že se jedná o onu původní těžbu před rokem 1838.

Související důlní dílo pod hřebenem Plešce

V roce 1843 byla jedna důlní míra (jedno povolení k těžbě) vydáno rožmitálskému hutnímu úřadu za účelem sledování limonitové žíly také v jižním svahu Plešce, asi 800 metrů západoseverozápadně od Pourky v 720 m n. m.

Žíla byla sledována štolou v 16timetrové hloubce o délce 121 a 22 m. Těžba byla zastavena v roce 1848 po vytěžení asi 1034 m³ železné rudy.

V terénu pod prudším svahem samotného hřebene vrchu Plešec na jakémsi spočinku jsou čtyři větší odvaly v okolí světlíků a šachet od delší části štoly vedené po vrstevnici.

Mlýn u Beliny

Zdánlivě nesouvisející záležitost by mohla mít s důlními díly v okolí Pourky dost společného.

V publikaci Jaroslava Janečka Historie Nepomuku a Zalán se píše o jistém Eisenreichovi, který se rozhodl, že postaví mlýn. Setkal se v hospodě v Sedlici s majitelem pozemků Petrovicem a žádal ho o prodej louky, přes níž protéká potok, že by tam chtěl postavit mlýn. Majitel nevěřil, že to dokáže, proto mu louku slíbil zadarmo, pokud se mu podaří na jeho louce rozfungovat opravdový vodní mlýn. To se nakonec Eisenreichovi po usilovné práci s jeho syny povedlo.

Domnívám se, že nesprávný sedlákův odhad mohl být způsoben i tím, že nebyl obeznámen s náhle zvýšeným průtokem vody v dříve méně vodnatém potoce. Ono zvýšení průtoku mohlo být způsobeno právě zastižením podzemních vod staršími důlními díly v okolí Pourky.

Dnešní mlýn nese jméno Mlýnek. Pochází údajně z období kolem roku 1775, původně byl umístěn asi 400 m severovýchodně proti proudu potoka na jakémsi širokém sedle (dnes rumiště a zbytky starého nehlubokého rybníka a umělé stoky pravostranného přítoku). Pak byl nuceně přestěhován do současné lokality, kde byla v 19. století provozována malá vodní elektrárna napájející Sedlice.