Při pohybu po vrchovině narážíme na všelijaké pozůstatky lidské činnosti nebo na fragmenty původních lesů. Mnohdy jsou svědci zašlých časů v terénu pozměněni k nepoznání, a zbývá už právě jen místní nebo pomístní název uchovaný (škoda, že někdy nešetrně) dodnes.

    Zamysleme se tedy v následujících řádcích nad jmény, jež nám zdarma věnovali naši předci v podobě zdánlivě nesouvisejících hesel rozprášených po rozlehlých lesích.

   Člověk dával odpradávna jména všem předmětům kolem sebe, i svému širšímu okolí, aby se lépe orientoval a dohadoval se svými blízkými při přesunech v prostoru. Předávání těchto pojmenování se zpočátku dělo samozřejmě pouze slovně. Se vznikem písma a papíru bylo předávání o něco jednodušší, ale v našich krajích se tyto znalosti u usedlejších společností vyvinuly znatelně později. První mapy, které byly a jsou hlavním nositelem těchto informací (byť v posledních dekádách už nelze hovořit zdaleka jen o klasické papírové mapě), se začaly rodit kolem poloviny minulého tisíciletí. Z těch, které se dochovaly, víme o jménech Brd pramálo, byl to kraj neprostupný, zapomenutý, surovinově zdánlivě chudý, obchodní stezky se mu vyhýbaly.

   Od 16. a 17. století začal být o podbrdský kraj o poznání větší zájem. Také rozvoj knihtisku a jiných vědních oborů napomohl ke vzniku map zahrnujících v rámci celých Čech i naše zájmové území. Je pochopitelné, že bez geodetických základů šlo o kreslené mapy proměnného měřítka, které byly schopny zobrazovat z území Brd maximálně několik desítek místních jmen, sídelních útvarů většího významu. Následovala éra germanizace, místní jména byla poněmčena, mnohdy násilně a necitlivě.

   V 19. století vznikly s vojenským mapováním podmínky pro vznik věrnějších mapových děl, která měla pevná měřítka a pouštěla se i do větších detailů v ucelených kladech, kterými konečně zasáhla i ve své podrobnosti Brdy. Germanizmy byly zase navraceny do českých tvarů, kdy se opětovně nemohlo podařit vše převést správně a přesně.

   Druhým a třetím vojenským mapováním se do map začaly vkládat kromě místních názvů (obcí) rovněž ve větší míře názvy pomístní (prakticky vše kromě osídlení, často stále v německých tvarech). Tato doba byla kritická v tom, že dosud ústně předávaná jména se nějak dostala na oficiální mapy monarchie. Vidět je lze na císařských otiscích map stabilního katastru na ÚAZK. Vznikla základní kostra názvů, z nichž mnohé se užívají dodnes v nezměněné podobě. Samozřejmě během následujících desetiletí vznikala a spolu se zrodem novějších mapových děl se zapracovávala jména jiná a další.

   Až v roce 1930 vznikla tzv. Názvoslovná komise, která měla (a stále má) za úkol ujednotit místní a pomístní jména, která pak byla prakticky závazná pro vydávání map, mapových děl a souborů. Druhá světová válka provedla v názvosloví podobnou revoluci (i když nikoliv tak škodlivou) jako výše popsaná germanizace. K ustálení došlo u názvosloví i během totalitního režimu. Jména "osídlení" a jeho "přírodního okolí" evidovaná podle katastrálních území v hustotě pro základní mapu 1 : 10 000 byla pouze politicky cenzurována.

   Po roce 1989 došlo pochopitelně k nápravám cenzurovaných jmen, ač často až v přehnané míře. Ale hlavně spolu s rozvojem cestovního ruchu vzniklo a stále vzniká množství vydavatelů a jejich kartografických děl. Tedy nejen státních map, které se opírají o místní a pomístní názvy z platné nynější "databáze GEONAMES" vedené u ČÚZK, ale rodí se přehršel map, které mají svůj obsah oficiální databází "neautorizovaný". Tím dochází samozřejmě k přebírání nesprávných nebo dosud neexistujících pojmenování literaturou a samotnými uživateli.

   Pro brdskou toponymii jsem vycházel samozřejmě z databáze oficiální, byť tuším, že i na tomto webu se nesprávná pojmenování v jiných článcích objevují. Pojal jsem ji laicky, snad mi odborníci této disciplíny prominou.

   Když jsem si vypsal prvních pár desítek jmen, zjistil jsem, že je mohu rozdělit na dvě velké skupiny (bohužel se zcela nekryjí s členěním odborníků - tj. na místní a pomístní). Jednak jsem objevil názvy ryze "přírodní" (např. Kočka), a pak názvy "člověčí" (např. Pila). Po dalších desítkách přidaných jmen už jsem měl jasněji i v podružných kategoriích a v jedné další velké skupině - názvy "přisvojené" (např. Jindřichova skála).

   Zkoumáním výše zmíněné "přírodní hromádky" jmen jsem našel svědectví o tvarech krajiny (tzv. oronyma). Takže třeba Ostrý je ostrý, Špičák je špičatý (u Špičatého vrchu je to jasné), Bábovka je příkrá, ale "nahoře" placatá, podobně Klobouček nebo Kobylí hlava. To už Praha je ve svazích prahovitá, Slonovec ztrácí výšku svého "chobotu" také postupně. A Na Rovinách?

    Když bychom pak z dnešních lesů vyšli do okolí, nalezli bychom malou obdobu i v místních jménech. O lesním porostu vypovídá Borovno, Buková, Hvozdec, Habr, Podluhy, Březina i Březové Hory. O zvěři se dovídáme v Zaječově, Orlově, Kozičíně a Holoubkově. O tom, kde ustoupil les, svědčí Láz, Lazec, Mýta, Myť, Planiny a Dominikální Paseky. Lidskou činnost prezentují Hutě, Bílá Huť, Hrachoviště, Čížkov, Smolárna, Železný Újezd a Ohrazenice. Typ staveb pak objasňují Chaloupky.

     Tak takhle heslovitě a ve zkratce lze tedy vypsat brdskou historii, která je díky jen malým změnám v názvosloví místních a pomístních jmen dobře zakonzervovaná. Je radno ji objevovat spíše než přes obrazovku monitoru a zamlžené boční sklo našlapováním a pozorováním v reálném terénu.