Benediktinské proboštství v Baštíně
Napsal Pavel Wunsch   
Sobota, 23 duben 2011

Na jednom z malých západních přítoků Hořejšího padrťského rybníka, který nese na obzvlášť podrobných mapách jméno „Zlatý“, se nacházejí výrazné zbytky středověkého osídlení. Terénní relikty přibližně 50m dlouhé kamenné stavby, které areálu dominují, vybočují jasně z obvyklého rámce, typického pro zaniklé středověké vsi či dvorce. Kamenné základy jsou troskami gotického jednolodního kostela Sv. Jana Křtitele, který spolu s okolním příslušenstvím tvořil malý filiální klášter benediktinské řehole, zvaný v Baštíně, nebo po novějším způsobu, na Teslíně.

Jak a kdy se toto duchovní centrum, nazývané kvůli svému závislému postavení vůči mateřskému klášteru většinou proboštstvím, ocitlo zde, uprostřed lesů a poměrně vzdálené od civilizace nejen současné, ale i historické?

 

Počátky benediktinů ve světě a v našich zemích

Začněme poněkud zeširoka, konkrétně vylíčením šíření klášterních osazení ve středověké Evropě. Mnišství bylo ve svých nedatovaných počátcích záležitostí silně individuální, možno říci poustevnickou. Pospolitá seskupení mnichů, řízená určitým vnitřním řádem a podřízená církevní autoritě, se v Evropě objevují přibližně v polovině 5. století. Dalo by se říci, že ač teoreticky na poustevnickou tradici navazují, její formu v mnoha ohledech dokonale převrací. Oproti intuitivnímu prožívání spirituality, askezi a obrovské variabilitě forem, dané individuálním přístupem spontánních poustevníků, nastupují řízená společenství v čele s opaty či biskupy, pragmatičtější přístup k zabezpečování životních potřeb, unifikace forem a vznik systému pravidel, přičemž tyto předpisy se s postupem času vyvíjely směrem k větší složitosti a větvily se do desítek odnoží. O této pospolité formě hovoříme jako o tzv. „cenobitním mnišství“.

Ač se to možná nezdá, pomalu ale jistě se blížíme k předmětu našeho zájmu. Někdy okolo roku 540 sepsal Benedikt z Nursie, zakladatel kláštera na proslulé hoře Monte Cassino, svoji „Regula monachorum“, tedy soupis pravidel, kterými by se měl řídit život klášterních společenství. Nejednalo se v žádném případě o první ani poslední reguli svého druhu – vycházela ze starších norem, zejména tzv. „Regula Magistri“, a sama posloužila jako základ pro velmi mnoho dalších. Během několika málo staletí se totiž stala už jako „Regula Sancti Benedicti“ dominantní řeholí v Evropě a v některých zemích dokonce jedinou závaznou. V čem tkvěla její „popularita“? Z pohledu moderního člověka šlo o řeholi striktní, zejména ve smyslu pevného a trvalého spojení mnicha s klášterem (skládány sliby různých stupňů, mezi nimi i slib „stability“), sebekázně a poslušnosti vůči opatovi. Po stránce každodenní životní náplně mnichů šlo však v kontextu doby naopak o řeholi poměrně mírnou: požadovala vyvážený poměr mezi duchovní a profání složkou života (vyjádřený ve stručnosti i v hesle benediktinů „ora et labora“, neboli „modli se a pracuj“), snažila se vytvořit z kláštera místo ke skromnému, ale příjemnému žití a nelibovala si v drastické askezi ani přísných trestech. Dokladem toho je ostatně skutečnost, že celá řada radikálnějších šiřitelů mnišství pokládala za nutné odvětvovat od benediktinské řehole její zostřené odvozeniny. Především se ale jednalo o propracovanější soubor pravidel, než bylo do té doby zvykem. Zřejmě se tu projevilo vzdělání autora - Benedikt z Nursie byl potomkem dobře situované rodiny řadící se k svobodným římským občanům a strávil nějakou dobu na studiích. Budiž ještě zmíněno, že Benedikt sám nezaložil řád v pravém slova smyslu a zřejmě nic takového ani neměl v úmyslu. Svým odkazem ovšem podnítil vznik celého společenství relativně samostatných kongregací, které spolu spojovala tradice jím navržené podoby mnišství a které se teprve s odstupem času a s objevením dalších odlišných spiritualit vyčlenili jako benediktini – plným názvem tedy Řád svatého Benedikta.

 

Sv. Benedikt z Nursie, freska z kláštera v Subiacu, Umbrie, Itálie. Foto Gerd A.T. Müller, Wikimedia Commons

 

V našich zemích se začíná historie benediktinů psát v letech 976 – 993, kdy byly postupně založeny ženský klášter U sv. Jiří na Pražském hradě a mužský klášter v Břevnově (to je ostatně jedno z mála míst, kde se benediktini navzdory několika pohromám, které je během staletí postihly, udrželi dodnes). Nás však bude ještě více zajímat klášter jiný, a sice klášter sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle. Je jen o něco málo mladší, než ten břevnovský, vznikl z popudu knížete Boleslava II. a za podpory jeho nástupce Boleslava III. v rozmezí let 999-1000. Jako první obyvatelé byli povoláni Boleslavem II. benediktini z německého Niederalteichu (vesnice ležící na Dunaji ve spolk. zemi Bavorsko, benediktinské opatství od r. 731). Takto popisuje událost Dr. František Krásl, kanovník u Sv. Víta na Hradě pražském, ve spise (týkajícím se ovšem primárně kláštera jiného - sázavského) „Sv. Prokop: jeho klášter a památka u lidu“:


Kníže Boleslav II. ocitnuv se na konci života, poručil některým velmožům svým, aby vyhledali místo ke klášteru příhodné, kdež by pod ochranou sv. Jana Křtitele osaditi mohl rodinu mnišskou. I připadli oni na ostrov říční u Davle. A v pravdě, kdo zná vysoké a skalnaté břehy řeky Vltavy od Hluboké až po Prahu, nepoví nám o místě, které by mocněji budilo cit odloučenosti od světa a pustou romantikou strmných, holých skal silněji pudilo duši k asketickému rozjímání než řečený ostrov, kde druhdy šedé zdi kláštera sv. Jana shlížely se v bystrých vlnách řeky. Kníže Boleslav schválil místo a povolav mnicha Lamberta z kláštera v Dolním Altaichu, představil jej osadě bratří na Ostrově. Po smrti knížete r. 999 požehnal biskup Thiddag opatu Lambertovi.


Klášter byl založen na překrásném místě, na ostrově uprostřed vltavského koryta, ležícím bezprostředně nad soutokem Vltavy se Sázavou. Po většinu doby jeho existence jej ovšem pronásledovala rána za ranou, bez ohledu na vcelku pravidelně projevovanou přízeň panovníků. Musel přestát opakované požáry, zpustošení Branibory i žoldnéři Jindřicha Korutanského, a především dobytí, vypálení a téměř úplné vyvraždění obyvatel kláštera husity (o nich ještě uslyšíme). Stavby kláštera byly imunní vůči malým povodním, ne však vůči těm katastrofálním, a právě jedna z nich učinila v roce 1529 definitivní tečku za osídlením Ostrova benediktiny, když již předtím, v roce 1517, bylo opatství přeneseno ze zchátralého Ostrova do Sv. Jana pod Skalou.

Během své existence ovšem zažil Ostrovský klášter i několik vzestupů, které byly provázeny mimo jiné také zakládáním pobočných domů, označovaných obvykle za proboštství, umístěných na odlehlejších pozemcích řádu. Například roku 1310 bylo takto zřízeno proboštství v dnešním Sv. Janu pod Skalou, na majetcích, které Ostrovský klášter dostal do držení již v 11.století, včetně jeskyně a hrobu zřejmě prvního českého poustevníka Ivana (lokalita kláštera byla historicky nazývána „Svatý Ivan ve skalách“, tedy vlastně přesněji, než dnes). Došlo zde k ukázkovému spojení poustevnické tradice s mnišskou současností, to je však téma, které by vydalo na samostatný článek.

Zájemcům o hlubší poznání vývoje benediktinských kongregací na našem území lze doporučit v pramenech pod článkem uvedenou knihu „Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě“, jejímž autorem je Johannes Zeschick a jejíž český překlad byl vydán v roce 2007.

 

Proboštství v Baštíně

Sledovali-li jsme dosud, jak vytříbený vkus projevovali benediktinští mniši při výběru lokalit pro své klášterní domy, nemůžeme se divit, že další a zřejmě ze všech Ostrovským klášterem založených nejmladší proboštství se nacházelo v jistě i tehdy krásných lesích na úbočí vrchu, nazývaného v dnešní době Břízkovec. Jestliže v okolí Prahy rozhojňoval klášterní državy především panovník, zde na jižním okraji Brd se o totéž přičinil významný rod pánů z Rožmitálu, jedné z větví rodu Buziců. Nejméně dva členové tohoto rozvětveného rodu se sviní hlavou ve znaku projevili náklonnost k benediktinskému řádu a svými donacemi umožnili vznik nové klášterní celly, jak bude dále podrobněji popsáno.

Úvahu o tom, kdy bylo teslínské proboštství založeno, zahájíme netypicky dokladem o tom, kdy ještě založeno nebylo. V roce 1310 potvrdil papež Kliment V. za tím účelem vydanou bulou všechna práva Ostrovského kláštera, včetně držby nemovitých statků. Soupis obsahuje i pět proboštství: Slaný, Skála (právě založené proboštství Sv. Jan/Ivan je tedy již zaznamenáno), Zátoň, Velíz a Nicov. Teslín, či spíše Baštín, ještě uveden není, z čehož lze s ohledem na oficiální charakter listiny se solidní jistotou vyvozovat, že proboštství ještě neexistovalo.

Náznak benediktinské přítomnosti v Brdech lze vysledovat v písemnosti sloužící ke specifickému účelu. Nachází se v nekrologiu Ostrovského kláštera, tedy v soupisu zesnulých dobrodinců, za něž se mniši modlili a jejich památku udržovali v úctě. Nekrologium se dochovalo a bylo v roce 1878 vydáno předním historikem Dr. Josefem Emlerem. Stojí v něm následující:


Januarius. XVIII. Kal. Febr. Ob. Nobili Protiva de Ronztal, qui contulit bona in Virchbastin, cum alliis attinenciis pro anima sua et predecessorum et genitorum suorum in Ostrow.

Leden. 15. ledna. zesnul urozený Protiva z Rožmitála, jenž věnoval pozemky na vrchu Baštíně s jiným příslušenstvím za duši svoji a předkův i potomkův svých v Ostrově.


Je nabíledni, v čem je potíž s výše zmíněným záznamem: neuvádí rok skonu dárce. Ovšem i v případě, že by uveden byl, by bylo těžké jednoznačně rozhodnout, zda majetek přešel do rukou kláštera až dnem úmrtí Protivy z Rožmitálu jako zůstavitele, nebo již dříve. Odkaz Ostrovskému klášteru byl učiněn v roce 1310, ale Protiva z Rožmitálu byl podle fragmentů desk zemských naživu přinejmenším ještě v roce 1319, kdy byl účasten na soudním sporu s Hynkem z Kutny. (J. Emler, Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae I, str. 30, odst. 102).

Pokud jde o zmíněný vrch „Baštín“, není jisté, zda se jedná o jméno vrchu, nazývaného později „Teslín“ (např. na mapách stabilního katastru) a dnes Břízkovec, či o obecné označení. Baštiny, jak víme, byly obecně označovány rozsáhlé lesy.

 

Pozastavme se na chvíli nad otázkou, co bylo motivem k velkorysým darům a odkazům majetku, a to jak ze strany panovníka, tak i jednotlivých feudálních pánů. Většinou bývá na prvním místě zmiňován praktický přínos, jaký měl vhodně založený či podpořený klášter na své okolí. To je jistě nepominutelný faktor, ale v našem případě, tedy u pobočného kláštera zakládaného ve 14. století, je „kolonizační“ a hospodářský význam nového osídlení sporný – v blízkém okolí již existovala města (Rožmitál), vznikaly nové vsi (Věšín, Míšov). Do popředí proto vystupují jiné pohnutky – především, upřímné přesvědčení, že podpora duchovního rozvoje je záslužnou a Bohu libou věcí. Odkaz Protivy z Rožmitálu se přinejmenším na tento důvod odvolává. A najdeme ještě nejméně jeden nezanedbatelný aspekt – ve středověku přirozená symbióza moci světské a duchovní k založení a existenci klášterů a jejich proboštství jistě také přispěla. Světský vladař podporoval „svoji“ duchovní správu, přímá účast někoho z vládnoucího rodu na životě řádového společenství nebyla nic neobvyklého a řada dobrodinců nalezla po smrti věčné odpočinutí v kryptách klášterů.

Jak přesně byly ve 14. století v tomto ohledu uspořádány poměry na rožmitálsku nevíme, nicméně druhým zaznamenaným podporovatelem Ostrovského kláštera z rodu Buziců byl Havel z Březnice, jehož jméno se vyskytuje v dokumentech v rozmezí let 1318 – 1349. I jemu je věnován v nekrologiu Ostrovského kláštera krátký záznam:


VI. Non. Mart. Ob. dom. Gallus, nobilis de Briesnic, qui dedit centum marcas in fraternitatem.

Druhého března zesnul pan Havel, urozený z Březnice, jenž daroval 100 hřiven ku bratrstvu.


Rok chybí, stejně jako u předchozího zápisu o Protivovi z Rožmitálu. Pro potřeby nekrologia nebyl (bohužel pro nás) tento údaj příliš podstatný, důležité bylo datum, na které vzpomínka na toho kterého dobrodince připadala. Vzhledem ke geografické poloze Březnice se nabízí myšlenka, zda Havel z Březnice tímto nepřispíval mateřskému klášteru kvůli (snad) již založenému filiálnímu.

Ze všeho výše uvedeného se obvykle dovozuje, že baštinské proboštství vzniklo někdy v první polovině 14. století. Za nejpravděpodobnější přitom můžeme označit rozmezí let 1320 – 1350. První písemná zmínka ale pochází až z roku 1385. Nachází se ve sbírce dokumentů z archivu kapituly pražské, sestavené a vydávané pod názvem „Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. - Fontes Archivi capituli metropolitanae ecclesiae Pragensis“ postupně v rozmezí let 1967-1982. Jedná se o zmínku nepřímou, listina z roku 1385 dokládá, že jistý Mynko, syn Zachařův ze Semčic se jako vykonavatel závěti Oldřicha, probošta v Baštíně, zavazuje vyplatit jinému klášteru (minoritů v Mladé Boleslavi) určený dědický podíl.

V několika následujících desetiletích se již písemné zmínky o proboštství objevují častěji. Týkají se ovšem téměř výhradně volby opatů Ostrovského kláštera a obsazování úřadu plebána na Baštíně. Následující tabulka je pokusem o rekonstrukci (části) posloupnosti zdejších proboštů, včetně osobnosti probošta Fraňka, jenž svým významem i podle skromného množství dochovaných údajů přesahoval běžného řádového hodnostáře.

 

Oldřich

do 1385

v tomto roce zemřel, vyřizovala se jeho závěť

Jan

1395

zmíněn v urbáři Ostrovského kláštera

Franěk

do 1408

probošt v Baštíně, přítomen volbě opata, stává se v tomto roce proboštem na Ostrově. Zmiňován ale už r. 1395, posláním od ostrovského opata v Římě u papeže Bonifáce IX

Mstislav

1408

zvolen proboštem v Baštíně, předtím proboštem na Ostrově (došlo tedy k výměně proboštů mezi Baštínem a Ostrovem)

 

1411

přítomen volbě opata Ostrovského kláštera

Franěk

1411

opět proboštem na Baštíně

 

1416

zvolen opatem na Ostrově

 

1430

vzdal se úřadu opata

 

1444

zemřel v Broumovském klášteře

 

Řada těchto údajů pochází z urbáře Ostrovského kláštera (J. Emler, Registrum bonorum Monasterii S. Johannis Bapt. Ostroviensis). Proboštství je v písemnostech této doby označováno výhradně jako „Bastin“ nebo „Basztyn“, místní jméno Teslín evidentně ještě neexistovalo.

Husitské války znamenaly pro kláštery v českých zemích pohromu. Nešlo jen o zničení samotných objektů, ale často bohužel i o vraždění všech, kdo nestačili uprchnout. Zkáza se nevyhnula ani ostrovským benediktinům. V roce 1420 byl Ostrovský klášter zničen husity, a řada mnichů povražděna. Netýkalo se to naštěstí všech - opat Franěk, nám známý jako někdejší probošt na Teslíně, se spolu s dalšími zachránil a dožil konce svých dnů v klášteře v Broumově. Dny Baštinského proboštství je již také nachýlily. O jeho konci podává zprávu jezuitský historik Jiří Crugerius ve svém spise „Sacri pulveres“. Osudným dnem byl 8. únor 1421, nesoucí s sebou lakonické sdělení:

 

8. Febr. Rockiczanensis Tesslinensisque monasteriorum a Zisska excidium.

8. února - rokycanský a teslínský klášter vyvrácen Žižkou

 

(Jak si můžeme povšimnout, proboštství je v knize z roku 1669 označované již jako jako Teslín, což je nejvýš zajímavé přinejmenším s ohledem na případnou existenci stejnojmenné vesnice či samoty.) Ve stejném duchu popisuje zkázu i Crugeriův současník Bohuslav Balbín, v díle „Epitome historica rerum Bohemicarum“ z roku 1677, přičemž připojuje, že v kritické době bylo mnichů na Teslíně jen velmi málo – toto tvrzení odpovídá ostatně výsledkům zkoumání antropogenních indikátorů v okolí, jak bude popsáno níže.

Benediktini se na zničený Ostrov u Davle ještě na čas vrátili, mezi nimi s velkou pravděpodobností i přeživší z brdské expozitury. (Vzhledem k tomu, že její obyvatelé o blížícím se nebezpečí nejpíše museli vědět, nepředpokládá se, že by rozboření tohoto odlehlého osídlení představovalo takovou krvavou lázeň, jakou jinak husitské šiky v pustošených klášterech často rozpoutaly.) Ostrovský klášter se však z utrpěných ran již nikdy nevzpamatoval – mniši zde přežívali v provizorních podmínkách a během několika desítek let bylo, jak již výše uvedeno, opatství přeneseno do proboštství, které se ukázalo během let jako nejbezpečnější – Sv. Jana pod Skalou. Proboštství v Baštíně nebylo již nikdy obnoveno.

 

Tak jako benediktinská enkláva z majetku pánů z Rožmitálu vzešla, tak se do něj po svém zničení během husitských válek zase vrátila. Významný rod pánů z Rožmitálu by si zasloužil samostatné rozsáhlé pojednání, a právě takové celkem nedávno skutečně vzniklo: kniha „Páni z Rožmitálu“ od Mgr. Simony Kotlárové byla vydána v roce 2008 v Českých Budějovicích. Pro potřeby tohoto článku se spokojíme s připomenutím těch nejdůležitějších postav a událostí se vztahem k pojednávanému území.

První takovou osobností je hejtman Prácheňského kraje Jaroslav Lev z Rožmitálu, bratr české královny Johany, provdané za Jiřího z Poděbrad. Žil v letech 1425 – 1480 a patřil k nejužším spolupracovníkům krále – mimo jiné vedl jeho jménem slavnou a literárně zaznamenanou diplomatickou misi do nejdůležitějších států katolické Evropy.

Jeho syn Zdeněk Lev z Rožmitálu (1460 – 1535) dosáhl úřadů ještě vyšších, neboť se stal nejvyšším pražským purkrabím, a to za situace, kdy tato funkce představovala soustředění největší výkonné moci ve státě. Stinnou stránkou jeho velkolepého stylu života byla skutečnost, že se rozsáhlý rožmitálský majetek postupně propadal do dluhové pasti – o následcích tohoto bude ještě řeč. Pokud jde o bývalé proboštství, dochoval se dopis sepsaný od Zdeňka Lva roku 1527, který dokládá, že v krajině se sto let po zániku kláštera dochovaly části jeho hospodářského zázemí v podobě luk. Zdeněk píše synovi Adamu Lvovi z Rožmitálu na Blatnou mimo jiné toto:

 

„Toto se mi také zdá, aby purkrabí na Rožmitál psal, aby on, když toho bude čas, dal skliditi na Teslíně a na Záběhlí sena, což muože najviece; nebo slyšeti jest, že letos sena mnoho bude, i sluší se ho tím více nakliditi, neb, jestližeby se na leto sena nového nedostalo, tehdy také staré bude se hoditi ku potřebě “ (Archiv český, Díl X., Dopisy pana Zdeňka Lva z Rožmitála z let 1526-1528)

 

Smysl sdělení v dopise zrovna nepodporuje obraz Zdeňka Lva jako bohatýra, který prohýřil majetek rodu. Svou roli v jeho hospodářském úpadku nejspíš sehrála částka vynaložená na vykoupení poloviny rožmitálského panství, do toho času arcibiskupského majetku, kolem roku 1500 a vysoké náklady spojené s výkonem funkce purkrabího. V každém případě, Zdeňkův syn Adam Lev z Rožmitálu uhájil zděděné panství před věřiteli jen do roku 1544.

Další historická kapitola tohoto zákoutí se otevřela v letech 1550 - 1555, kdy pohledávky věřitelů skoupil Florián Gryspek z Gryspachu a na Kaceřově, renesanční velmož s dalekosáhlými hospodářskými plány. Do doby jeho působení na Mirošovsku spadá založení Padrťských rybníků (někdy kolem roku 1565) a vznik hutnické osady Padrť. S počátkem držby Gryspachů souvisí zajímavý spor, který ozřejmuje, že benediktinský klášter ve Sv. Janu pod Skalou pobíral ze svých někdejších pozemků začleněných do Rožmitálského panství rentu, dalo by se říci jakýsi nájem. Nový majitel Florián Gryspek se pokoušel v letech 1556-1558 tento nárok odmítat, ale tehdejší podskalský opat Jan VI. Placidus se nedal a pravidelný plat 6 kop grošů míšeňských si opět vymohl.

Roku 1588 došlo k dělení Rožmitálského panství v rámci vypořádání dědictví po zesnulém Floriánu Gryspekovi. Nová hranice mezi Rožmitálským a Mirošovským panstvím (každé z nich dědil jiný syn, Jan Jiří a Ferdinand) procházela nedaleko od bývalého proboštství, přičemž pozemky bývalého kláštera se ocitly na mirošovské straně, náležející Ferdinandu Gryspekovi.

V roce 1616 Blažej Gryspek z Gryspachu prodal mirošovský statek Adamu st. Vratislavu z Mitrovic. Po smrti nového majitele v roce 1624 spravovala statky vdova Saloména Vratislavová, přičemž se téměř opakovala historie z doby po převzetí teslínských luk Gryspeky. Bylo to nejspíše roku 1627, kdy byla Saloména upomínána o své závazky podskalským opatem Tobiášem Václavem Scultetem, přičemž činěný nárok se tentokrát vztahoval i na okolní vsi Kolvín, Trokavec, Skořice a Příkosice. Saloména v roce 1629 s odvoláním na zemské desky takové nároky odmítla, uznala však po několik let zanedbávanou povinnost pravidelného odvodu finanční renty. Mimochodem, zdá se, že výplata tohoto „nájemného“ přežila, byť s občasnými výpadky, přinejmenším do zániku podskalského kláštera v roce 1785. To představuje více než 350let a desítky změn plátců a příjemců této částky - srovnejme tuto stálost majetkových poměrů třeba s nedávno skončeným 20. stoletím.

Od roku 1726 bylo mirošovské panství poprvé na delší dobu v rukou státu. Dosavadní majitel Jan Antonín Vratislav z Mitrovic se zadlužil (především přestavbou mirošovského zámku) natolik, že panství skončilo nejprve v nucené správě Zemského soudu (r. 1723) a o dva roky později v dražbě. Vydražila ho za 226 000 zlatých c. k. dvorská komora a Mirošov byl připojen ke Zbirohu. Od roku 1865 byl opět v soukromých rukou a měnil opakovaně majitele, až do roku 1879, kdy se vlastníkem zbirožských statků stal Josef kníže z Colloredo-Mannsfeldu, jinak majitel Opočna. Prodej části Zbirožského panství (mirošovskému hornímu těžařstvu) v roce 1890 se lesů ani bývalých pozemků kláštera nedotkl. Zůstaly tak součástí Zbirožského velkostatku až do 5 .ledna 1928, kdy byly odprodány Československému státu za účelem zřízení dělostřelecké střelnice a jejich správcem se stala nově zřízená Vojenská lesní správa v Padrti.

 

Stav k roku 1830  zachycuje mapa Rakousko-uherského stabilního katastru, jedná se o soulep části dvou katastrů - Věšína a Kolvína. Louka podkovovitého tvaru zhruba uprostřed mapy je s vysokou pravděpodobností pozůstatkem hospodářského zázemí kláštera. Ruiny kláštera se nacházejí na konci slepé cesty, která lemuje okraj luk.

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

 

Podkladová data © ČÚZK
Podkladová data (Archiválie Ústředního archivu zeměměřictví a katastru) ČÚZK (dále data) smí být používána pouze pro navigační a přehledové účely mapového portálu. Veškerá práva vyhrazena. K případnému jinému využití dat je nutný souhlas ČÚZK. Kontakt: Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny

 

 

Současná podoba lokality

Lokalita někdejšího kláštera spadá do VVP Jince, přesto je však snadno dosažitelná, neboť se nachází ve vojensky téměř nevyužívané části újezdu, zpřístupněné od června 2011 o víkendech a svátcích veřejnosti. Přímo přes areál vede dnes zpevněná lesní cesta, sloužící k dopravní obsluze podmáčených lesů při západní straně Hořejšího padrťského rybníka.

 

Malebný rybníček s ostrůvkem uprostřed...
...který se každý rok v dubnu stává rájem obojživelníků
O něco níže položená nádržka, vybudovaná na umělém rameni potoka
Kaskáda na Zlatém potoce byla kdysi zakončena touto, nyní téměř zazemněnou a přírodou pohlcenou nádržkou
Výrazná protržená hráz, rovněž přímo na potoce, nejvýše položený prvek kaskády

V době existence proboštství Padrťské rybníky ještě neexistovaly, malý klášter měl však vybudován vlastní vodohospodářský systém. Na Zlatém potoce, protékajícím podél lokality směrem přibližně východním, byly založeny celkem 4 rybníčky, disponující dohromady úctyhodnou retenční kapacitou. Jsou vybudovány ve svažitém terénu, takže jejich šířka dosahuje nebo dokonce předčí délku jejich výtopy. Dva z nich, a sice ty větší, s průměrem dosahujícím v maximu přibližně 60m, jsou v současné době obnoveny a opatřeny novými výpustmi. (dle J. Čáky rekonstrukce proběhla v roce 1993). Další dvě hráze patřily nádržkám v nejširším místě zhruba třicetimetrovým, a jsou protrženy, přičemž stromy rostoucí v jejich dně dokazují, že již dlouhodobě. Rybníčky jsou na potoce uspořádány takto: nejvýše se nachází výrazná, ale protržená hráz malé nádržky. O 100m níže se nachází větší a obnovený rybníček s ostrůvkem uprostřed, bezpochyby jedno z nejkrásnějších míst v Brdech. Historik Ludvík Kopáček spatřoval pod vysokou hrází této nádržky prohlubeň, kterou připisoval umístění mlýnského kola na svrchní vodu. To je již dnes (po proběhlé rekonstrukci, na rozdíl od původního pozorování z roku 1930) neprůkazné, ale není důvod této teorii nevěřit. V jarním období se stává tato nevelká vodní plocha rájem obojživelníků, jak dokládá fotografie výše. Kromě několika druhů žab zde žije také silná populace čolka obecného. Další obnovený rybník, největší z celé čtveřice, se nachází na evidentně uměle vytvořeném rameni potůčku, směřujícím od přirozeného koryta na jihovýchod – nejlépe tato situace vynikne, pokud je nyní obnovený rybník vypuštěn. Je napájen „z boku“, přítokem ústícím jen kousek od hráze. Téměř hned vedle, na původním korytě potoka, se kdysi nacházel poslední z rybníčků. Jeho protrženou nevysokou hráz učinila okolní bohatá vegetace obtížně viditelnou, a lze se domnívat, že obvykle uváděný počet 3 rybníčků (L. Kopáček, J. Čáka) nezahrnuje právě tento, přírodou téměř pohlcený.

 

Náčrt jednolodního kostela Sv. Jana Křtitele, Soupis památek historických a uměleckých v Království Českém, kolem r. 1900. V prostoru presbytáře jsou vyznačeny poslední stojící fragmenty zdiva.

 

Dominantou lokality jsou ruiny jednolodního kostela. Odhadovaná délka celé stavby činí 51m, z čehož na západním konci prvních 11m tvoří předsíň, nad níž mohla, ale nemusela, být tribuna. Tento prostor spojoval s hlavní lodí kostela průchod, široký nejméně 1,5 metru (mohl být však i širší). Zajímavostí je, že tato předsíň se zdá být vůči zbytku kostela posazena mírně asymetricky, čehož si povšiml ve svém nákresu již L. Kopáček a výslovně je to zmíněno v práci K. Nováček – L. Petr. Dojem to však nemusí být přesný, sesuté valy ukazují průběh zdí již jen přibližně a jejich průběh mohl být ovlivněn udržováním bezprostředně sousedící cesty. Loď chrámu byla dlouhá 40m a široká zhruba 10m, s výjimkou presbytáře na východní straně, kde se šířka snižuje na cca 6m. Presbytář byl zakončen pěti stranami osmiúhelníku s opěrnými pilíři v bodech zlomu, to je ale známo spíše díky srovnání s množstvím podobných staveb, ze samotných ruin to v současné době není vysloveně patrné. Stejně je třeba brát všechny výše uvedené rozměry – jsou odečteny se snahou o nejlepší odhad, ale doširoka rozvalené pásy lomového kamene ponechávají prostor pro odchylku, zejména u kratších měřených vzdáleností. V západním konci chrámové lodi se nachází větší pokles terénu, tuto propadlinu interpretoval L. Kopáček jako pravděpodobnou hrobku.

 

Proměny proboštství v běhu času: podzim..

...předjaří...

  

 ...začátek léta...

 

 

 

 

 

 

 

 

Ruina čverhranné kamenné budovy vedle kostela

Zbytky zdí kostela dosahují největší výšky nad okolním terénem v místě presbytáře

 

V okolí kostela lze nalézt několik opracovaných kvádrů z kamene, který se velmi pravděpodobně těžil přímo na místě. Jde o hrubozrnnou žulu, snadno zvětrávající a na povrchu drolivou. Technologicky zajímavější kamenické prvky již bohužel na místě nenajdeme, zůstaly zde převážně jen prosté hranoly ostění. Dalším stavebním materiálem, který určitě nebylo třeba vozit zdaleka, byl písek. V bezprostředním okolí lze nalézt jeho nezanedbatelné vrstvy ve vývratech a o několik stovek metrů dále západním směrem existovala, ovšem již v moderní době, malá pískovna.

 

Opracované žulové prvky v prostoru kostelní lodi a bezprostředním okolí

 

Kamenné valy v místě někdejších zdí dosahují v dnešní době výšky přibližně 1,5m, přičemž nejzachovalejší jsou v místě presbytáře. Zde také podle zaznamenaných písemných svědectví stávaly v poslední dekádě 19. století poslední zbytky zdiva: střep o délce 4,20m a výšce 3,15m s otvorem – snad oknem – na straně severní a nepatrný zbytek zdiva na protější straně jižní, nejspíš v místě jednoho z opěrných pilířů. Nechme nyní promluvit historika, který se teslínským proboštstvím zabýval dlouhodoběji, a mohl tak podat cenné svědectví o postupující destrukci kostelíka. Takto popsal stav v roce 1898 Jan Lego:

 

Ještě před desíti lety, když mne stařenka vedla tam ke „kostelíčku“, viděl jsem jeho polozříceninu a to uprostřed malé mýti; byla to zeď sice už jen asi pět metrů vysoká, ale dokola ještě skoro celá, a měře délku půdy ode vchodu k apsidě (na východ), napočítal jsem asi 72 kroků. Nedaleko pod apsidou, tedy v stranu k rybníku, nalezl jsem dvě hráze, hořejší a dolejší; patrně býval tu rybníček nad rybníčkem. (J. Lego bere v úvahu zřejmě jen dvě větší hráze, tj. ty náležející k dnes obnoveným rybníčkům – pozn. aut.) Když pak jsem předloní kostelíček ten opět navštívit přišel, nalezl jsem z jeho zdi už jen malý zbytek a to v presbyteři ba straně evangelia; všecko ostatní bylo už jen pouhá rozvalina bujnou vegetací porostlá, a také obou hrází nebylo viděti, poněvadž vše vůkol bylo mlázím porostlé. Ku konci podotýkám ještě to, že cizímu poutníku není snadno, nynější rozvaliny ihned nalézti, ba i z domácích lidí zná je už jen málokdo! Když jsem předloní se strany kolvínské k nim putoval, ani sekáči, kteří jim zcela na blízku pracovali a jež jsem žádal, aby mně nejkratší cestu k nim ukázali, neměli o nich ani nejmenší vědomosti. (J. Lego, Kde stával filiální klášter „Teslínský“ benediktinů Ostrovských?)

 

Existuje zřejmě jen jedna, mnohokrát reprodukovaná fotografie, která zachycuje poslední stojící část zdi. Její přesný původ a rok pořízení nejsou autorovi známy, poprvé však byla publikována v roce 1900 v publikaci „Soupis památek historických a uměleckých v Království Českém, politický okres Rokycanský“.

 

"Zbytek zdiva na straně severovýchodní (pohled se str. jižní)", převzato se Soupisu památek historických a uměleckých v Království Českém, kolem r. 1900

 

Jen 20 metrů severně od kostela se nacházejí zbytky druhé nejvýraznější budovy proboštství, s výjimkou kostela zřejmě jediné kamenné v rámci celého areálu. Rozvaliny ve tvaru čtverce o straně zhruba 7 metrů mohly být buď zvonicí, nebo věžovitou obytnou stavbou. Pokud jde o bydlení, nachází se jihozápadně od bývalého kostela ještě jeden zajímavý objekt, z nějž se na rozdíl od výše zmíněného zachovaly jen stopy kamenné podezdívky, šlo tedy o stavbu převážně dřevěnou. Uprostřed takto vyznačeného půdorysu se nachází mírná vyvýšenina, v níž byly během archeologického průzkumu lokality v roce 2008 nalezeny kromě lomového kamene i střepy keramických kachlů a několik opracovaných prvků z místní hrubozrnné žuly. Práce „Praepositura in solitudo“ (K. Nováček, L. Petr) upozorňuje, že linie této podezdívky mají shodnou směrovou orientaci se stěnami kostela.

 

Pozůstatek nasucho kladené zídky západně od kostela

Podezdívka převážně dřevěné - zřejmě obytné - stavby

I v rozvalině této budovy se nachází opracovaný kvádr

Na první pohled letité zbytky pletiva v sousedství obřího milířiště

 

V prostoru mezi kostelem a rybníčky se kromě výše zmíněných najde ještě řada drobnějších terénních pozůstatků, je však těžké je zařadit časově, protože areál byl prokazatelně využíván, byť již pouze hospodářsky, i po zániku kláštera. Víme-li, jak byl při výrobě dřevěného uhlí důležitý dostatek vody, nepřekvapí, že se přímo v lokalitě kláštera vyskytuje hned několik milířišť, přičemž jedno z nich, na SZ straně areálu při potoce, patří se svým průměrem 15m k největším v Brdech vůbec. Mělký výskyt nezvětralých uhlíků a zbytky drátěného pletiva v okolních stromech naznačují, že se možná jedná o jeden z obřích milířů používaných na sklonku éry uhlířství, při likvidaci lesní kalamity ve 40. letech 20. století.

 

Plánek areálu proboštství v podání L. Kopáčka. Kuriozitou je, že originál v Časopise katolického duchovenstva má chybně určený sever a pro potřebu srovnání s níže zobrazeným plánkem musel být otočen. Obdélník severně od kostela znázorňuje ruinu jediné kamenné stavby v lokalitě (kromě samotného kostela).

 

Velmi propracovaný plánek publikovaný v článku Praepositura in solitudo, v této barevné podobě převzatý ze zprávy o průběhu výzkumů "Středověké osídlení západních Brd".  Zaměření V. Bačová a P. Klimeš, vynesení a grafické zpracování K. Nováček, 2008. Kromě správně zanesených hrází všech čtyř rybníčků stojí za pozornost kamenné základy obytné stavby(obj. 5) a relikt kamenné zídky (obj. 19), pro svou směrovou orientaci shodnou s lodí kostela.

 

Na západním okraji areálu se nachází několik na sebe navazujících prohlubní a terénních rýh, v jejichž interpretaci panují mezi jednotlivými autory asi největší rozdíly. Nesporná část popisu spočívá v tom, že se v určité vývojové fázi nacházel v tomto místě kamenolom, sloužící k získávání části stavebního materiálu přímo na místě. Příkop, který vychází z těchto prohlubní severovýchodním směrem, považuje autor za odvodňovací strouhu, které měla napomoci udržet pracoviště suché i po tom, co se lom zanořil hlouběji pod úroveň okolního terénu. L. Kopáček jde ve své práci dále, a skrze další rýhu mířící od lomečku zhruba západním směrem začleňuje všechny tyto deprese do vodního systému kláštera (viz. nákres), což nastoluje otázku, zda v místě někdejšího lomu nebyl v provozu nějaký vodní pohon. Autoři K. Nováček a L. Petr rovněž uvažují o kamenolomu, zároveň však nacházejí v místě stopy po mladší důlní činnosti. Rýhy v terénu pak označují jako pravděpodobné úvozové cesty. V tomto jediném si autor dovolí svým významem zásadní archeologickou zprávu připomínkovat: příkop směřující od lomu severovýchodně je na úvozovou cestu dost úzký a navíc směřuje do někdejšího rybníčku. Případné novověké dobývací pokusy na křemenné žíle, která zde vystupuje, nelze vyloučit, ale muselo by se jednat o rozsahem skutečně pouze miniaturní pokusy – chybí zaznamenání hodný odval, který by zde v opačném případě měl být patrný. Naproti tomu druhá popisovaná rýha by úvozovou cestou skutečně mohla být – směřuje na hráz nejvýše položeného rybníčku, přes kterou pravděpodobně vedla cesta, jak naznačuje nález fragmentu železné podkovy přímo na hrázi.

 

Úlomek koňské podkovy po očištění půlcentimetrové zoxidovné vrstvy, t.č. ve sbírce Strašického muzea

 

Archeologický výzkum prováděný ZČU v roce 2008 přinesl několik nových souborů informací, během dřívějších zpracováních lokality ještě nedostupných. Byl proveden rozbor profilu sedimentů, odebraného 100m západně od břehu Hořejšího padrťského rybníka, se zaměřením na výskyt pylových zrn a koncentrací olova v usazeninách. Výsledky však nepřinesly nic zásadního. Antropogenní indikátory byly přítomné převážně jen ve svrchní silně degradované vrstvě a bylo možné je přičíst spíš vlivu rychle se rozrostevší hutní osady na Padrti. To nic nemění na skutečnosti, že rozlehlé louky existující ještě v 18. století byly téměř s jistotou pozůstatky hospodářského zázemí kláštera, vypovídá to však o tom, že služebná osada pravděpodobně nebyla nijak velká a že se v oblasti zemědělství neprovozovalo zvlášť intenzivně. Byly také datovány sporé zlomky keramiky, získané sběrem na místě. Odpovídají převážně 1. pol. 15. století, což odpovídá posledním dekádám existence proboštství, ojediněle se vyskytly úlomky potenciálně starší, ze 14. nebo dokonce 13. století (K. Nováček - L. Petr, Praepositura in solitudo). Jejich výskyt však neznamená nic jiného, než pouze potenciální možnost, že se někde v blízkém okolí vyskytovalo starší osídlení a tedy, že pozemky věnované Protivou z Rožmitálu v 1. polovině 14. století nemusely být zcela pusté.

 

Téma historického vývoje okolí samotného kláštera má ještě řadu bílých míst. Na samém okraji listu 174 . sekce I. vojenského mapování, pořízeného kolem roku 1780, najdeme na jihozápadním břehu Hořejšího Padrťského rybníka nepatrné sídlo nazvané „Alt Deslin“, tedy Starý Teslín („Neu Deslin“ je již rovněž zakreslen, na místě dnešní osady Teslíny). Spíše než o vesnici se jedná o dvorec, tvořený budovami uspořádanými do tvaru „U“, sousedící s plochou odlesněné půdy v okolí někdejšího proboštství. Ruiny kláštera ani Zlatý potok zakresleny nejsou, kromě zmíněného Starého Teslína se v širokém okolí nacházejí pouze dvě budovy uprostřed teslínských luk, s největší pravděpodobností stodoly či seníky. V berní rule Prácheňska z roku 1654 se žádný Teslín ještě nevyskytuje (V. Smolová, Benediktinské proboštství na Teslíně, s. 29), což vyvolává otázku, zda měl Starý Teslín s klášterem kromě geografické blízkosti ještě něco společného.

 

Někde poblíž těchto míst se musel nalézat dvorec Starý Teslín. Jaká však byla jeho přesná poloha....

Jižně od někdejšího proboštství: fragment staré cesty, spojující zřejmě Věšín a Trokavec


Starý Teslín se přes značné úsilí nepodařilo zatím lokalizovat. Les na západní straně Hořejšího padrťského rybníka je směsí podmáčených smrčin a možno-li ještě mokřejších pobřežních porostů. Terén je zde recentně silně narušen hustou sítí hlubokých drenážních struh, které činí pátrání po subtilních stopách starého osídlení krajně nesnadným. Okruhem lidí kolem brdy.org už bylo podniknuto víc něž deset pokusů, přičemž bylo bráno v potaz i to, že I. vojenské mapování může být velice nepřesné, zatím však bez výsledku. O obdobných potížích s nalezením místa zaniklého dvorce se zmiňuje i práce „Praepositura in solitudo“. Na mapách stabilního katastru (konkrétně se jedná o pomezí dvou katastrů, Kolvína a Věšína) z roku 1830 se Starý Teslín již nevyskytuje, což je vzhledem k podrobnosti těchto map jisté svědectví o tom, že již neexistoval. Vyznačeny nejsou ani ruiny kláštera, to však není překvapivé – katastr měl za úkol zachycovat momentální hospodářskou realitu, nikoliv „turistické“ zajímavosti. Čím tedy byl Starý Teslín – pozůstatkem služebné vsi, nebo (což je pravdě asi bližší) dvorcem, vzniklým až v pozdější době na někdejším hospodářském zázemí kláštera?

Zajímavé je srovnání reprodukce mapy Mirošovského panství z roku 1760 z knihy J. Čáky „Střední Brdy – krajina neznámá“ s I. vojenským mapováním (kolem roku 1780) a listy stabilního katastru z roku 1830. Tvar odlesněné plochy jihozápadně od Hořejšího Padrťského rybníka je na mapách z roku 1760 a 1830 téměř shodný. Špatně z tohoto srovnání vychází I. vojenské mapování, které podává obraz sice estetičtější a barevnější, ale kartograficky velice neurčitý.

Další nedořešenou otázkou je historická podoba cestní sítě v okolí kláštera. Komunikací, včetně těch již historických, zde najdeme dost, ale nezdá se, že by u některé z nich šel jednoznačně prokázat středověký původ. Zbytky úvozových cest, které v okolí středověkých vesnic nalézáme často v celých svazcích (v okolí Brd např. Lhotka, Cháchov...) a které jsou sledovatelné desítky až stovky metrů lesním terénem, zde až na nepatrné náznaky chybí. Turistické popisy okolí dnešních Teslín velmi často upozorňují na téměř zaniklou cestu směřující od Teslín přibližně směrem ke klášteru a dále na západ, dochovanou v podobě podružných lesních cest a zbytků stromořadí. Jeden takový úsek s několika lesními velikány po stranách např. najdeme přibližně 800m jižně od někdejšího proboštství. Tato komunikace rozhodně stojí za pozornost, neboť sloužila zřejmě po několik staletí jako spojnice mezi Věšínem a Trokavcem a na mapě stabilního katastru můžeme vidět, že se od ní odvětvuje slepá cesta, končící právě u někdejšího proboštství. Vznik těchto cest však přesto s klášterem dost možná nesouvisí, velice dobře mohou být mladšího data.

 

Poděkování

Autor děkuje redakčním kolegům a dalším lidem zapáleným pro věc, kteří byli ochotni opakovaně se vydávat na terénní průzkum do okolí Hořejšího padrťského rybníka, vesměs ve zcela neturistických podmínkách.

Velké poděkování patří benediktinům z arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Břevnově, za rešerši v klášterní knihovně, faktografickou korekturu textu a další ochotně poskytnutou pomoc.

Poutníče, postůj a pomni dnů minulých... (v zájmu přesnosti budiž zaznamenáno, že některé údaje na tabuli jsou již překonané, viz. článek, motto je však výstižné.)

 

Použité prameny

 

  • Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě, Johannes Zeschick, edice Pietas benedictina, sešit 12, Praha 2007

  • Počátky benediktinských klášterů v českých zemích, Anselm Pavel Skřivánek O.S.B., sborník konference "Vintíř – patron Šumavy" v Dobré Vodě u Hartmanic, dostupné online: http://www.vwv.cz/vwv/konference/index.php, 2005

  • Benediktinské proboštství sv. Jana Křtitele v Teslíně, Ludvík Kopáček, okresní vrchní rada v Dobříši, Časopis katolického duchovenstva, ročník 1930, číslo 7 (str. 541 – 551), číslo 9 (str. 717 – 740).

  • Praepositura in solitudo: Ostrovská cella Baštiny (Teslín) a archeologie nejmenších řádových založení, Karel Nováček, Libor Petr, Archeologické rozhledy LXI, sešit 2 (str. 285 – 302), Praha 2009

  • Benediktinské proboštství na Teslíně, PhDr. Věra Smolová, Podbrdsko XIV – 2007 (str. 7 - 32)

  • Střední Brdy - krajina neznámá (str. 77 - 81), Jan Čáka, Mladá Fronta, 2003

  • Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consuptarum (Pozůstatky desk zemských království českého r. 1541 pohořelých), díl I., Dr. J. Emler, Praha 1870

  • Ein Nekrologium des ehemaligen Kloster Ostrov, Dr. J. Emler, Praha 1878

  • Registrum bonorum Monasterii S. Johannis Bapt. Ostroviensis, in Decem Registra censuum Bohemica, compilata aetate bellum Husiticum praecedente (str. 53 - 91, neúplný urbář, v originále 132 listů psaných latinsky), Zprávy královské české společnosti nauk, Dr. J. Emler, Praha 1881

  • Sacri pulveres inclyti regni Bohemiae nobilium eiusdem pertinentiarum Moraviae et Silesiae, Jiří Crugerius, první díl 1669 (1676 celý spis)

  • Kde stával filiální klášter „Teslínský“ benediktinů Ostrovských?, Památky archeologické a místopisné XVIII (str. 123-124), Jan Lego, 1898

  • Páni z Rožmitálu, Mgr. Simona Kotlárová, České Budějovice 2008

  • Archiv český, Díl X., Dopisy pana Zdeňka Lva z Rožmitála z let 1526-1528, vyd. Antonín Rezek , Praha 1890

  • Sv. Prokop: jeho klášter a památka u lidu (str. 14 - 15), Dr. František Krásl, Praha 1895

  • Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378 dec.-1419 aug. 16.), Fontes Archivi capituli metropolitanae ecclesiae Pragensis, Jenšovská, Praha 1967-1982

  • Soupis památek historických a uměleckých v Království Českém, politický okres Rokycanský, Dr. Antonín Podlaha, Praha 1900

Zobrazení: 12079

Komentáře (1)

RSS feed komentářů
...
Velmi dobře zpracované.
, duben 29, 2011

Přidat komentář


Powered by Azrul's Jom Comment for Joomla!
busy