Kolvín
Napsal Pavel Wunsch   
Pondělí, 22 březen 2010

Kolvín je jednou ze vsí, které padly v letech 1952 - 1953 za oběť rozšiřování a uzavírání vojenského výcvikového prostoru Brdy. Dosti bezohledně provedeným vysídlením se uzavřela přinejmenším šestisetletá historie tohoto sídla na jihozápadním úbočí vrchu Palcíře. Dnes jsou svažité louky a křoviny na místě bývalého Kolvína zčásti cílovou plochou pěchotní a protitankové střelnice, ale zbytku sklepů, podezdívek a dalších pozůstatků po působení lidských rukou zaniklou ves stále připomínají a přesně lokalizují celou řadu stavení.

 

Historie


Dobu založení Kolvína lze určit pouze přibližně, určitá vodítka ale existují. Především je to listina, dokládající že jistou odúmrť po Jindřichovi z Nezvěstic obdržel roku 1381 Nechval, řečený Kolvín z Kolvína (též Nechval Kolvín z Ronšperka). V tu dobu již tedy ves či přinejmenším usedlost Kolvín existovala. Dotyčný Nechval nebyl nikým jiným, než jedním ze tří synů Dobrohosta z Ronšperka (též Dobrohost z Dvorce), příslušníka významného a později v 15. a 16. století značně rozvětveného šlechtického rodu. Přídomek "z Ronšperka" vznikl přepisem z německého "von Ramsberg", což bylo označení korespondující s erbovním zvířetem Ronšperků - stříbrným beranem v červeném a později v modrém poli. Dobrohost držel v okolí vznikajícícho Kolvína dvě sídla - hrad Drštka, zvaný též Losumberk, Ramsperk či Ramsberg) u již tehdy existujících Skořic a tvrz Dvorec u Mirošova. Po obou těchto sídlech se dochovaly do dnešních dnů jen nepatrné připomínky - zemní těleso tvrziště s obranným příkopem v případě Dvorce (poprvé připomínán r. 1353), a nepatrné stopy zdiva na skalním hřbetu a hráz rybníčku v případě Drštky (první doložená zmínka 1390). Právě tyto opěrné body nepochybně souvisí s dobou založení i umístěním Kolvína. Zejména v případě hradu Drštka se jedná bezprostřední sousedství, přímá vzdálenost činí asi 1,5 km.

Z genealogických záznamů se dozvídáme, že Nechval Kolvín měl syny Zbyňka a Zdeňka, seděním na Dvorci, a pravděpodobně čtyři synovce,  syny svého bratra Jana (tento se dožil minimálně roku 1430). Roku 1391 jsou připomínáni jako patroni skořického kostela Zdeněk, Nachval, Sezema a Břeněk.


Krátká odbočka - na základě výše řečeného můžeme snadno vyvrátit ústní tradici, podle které název Kolvín pochází od kalvinistů ("Kalvínů") zde prý žijících. Vždyť Jan Kalvín se narodil až roku 1509, téměř 130 let po první zmínce o Nechvalovi z Kolvína. Mnohem pravděpodobnější je vznik jména obce obvyklým způsobem z jména osobního - "Kolvův dvůr", kráceno na Kolvín (jméno majitele by mohlo mít původ v lat. "calvus" - bezvlasý).

A ještě jednu odbočku učiníme na tomto místě, týká se totiž také nejstarších dějin území kolem Kolvína. V roce 1939 byla nalezena při kopání v jedné z kolvínských zahrad oxidačně vypálená nádoba, obsahující mince z 2. poloviny 13.století, konkrétně bavorské feniky. Nález se dnes nachází ve sbírkách Okresního muzea v Rokycanech. Vzhledem k tomu, že do stejné doby jako nalezené mince je odhadován i počátek opevnění na Drštce, nabízí se otázka, zda ke hradu náležející dvorec Kolvín není ještě o nějakých sto let starší, než první písemná zmínka o něm.


Do doby života Jana z Ronšperka a jeho synů spadalo i neklidné období husitských válek, v nichž stáli páni z Ronšperka pevně na straně katolické a na jimi držených územích se nezřídka bojovalo. Na skalním hřbetu postavený hrad Drštka útokům Husitů odolal, ale okolní "zboží" muselo být těžce poznamenáno. Samotná ves Kolvín se až do poloviny 16. století ztrácí ze záznamů, což pravděpodobně znamená její zničení či velké poškození, v nedalekém okolí je v roce 1421 zcela zničeno benediktinské proboštství na Teslíně a v roce 1424 dobyt Třemšínský hrad.

Ze výše zmíněné šestice vnuků Dobrohosta z Ronšperka se blíže zmíníme o Zdeňkovi. Zdeněk, celým jménem Zdeněk Drštka Kolvín z Ronšperka, se v oblasti dnešního Mirošovska nezapsal příliš dobře. Zpráva z roku 1417 hovoří o Zdeňkovi z Dvorce v Mirošovech, po otci zvaném též Kolvín, který si vysloužil pověst loupežníka a možná i vypálení svého domovského Dvorce. Přesunul se ke svému bratranci, rovněž Zdeňkovi (přídomkem z Drštky), který vykonával v Horšovském Týně funkci purkmistra. Pomáhal mu při odražení několika husitských pokusů o dobytí města a po smrti tohoto svého příbuzného převzal v roce 1438 jeho úřad. Zemřel kolem roku 1445.

Tím, kdo držel v tomto období hrad Drštku, byl další z bratrů - Břeněk. Zemřel někdy po roce 1447, a protože byl pravděpodobně ze všech bratrů (i bratranců) poslední a bez potomků, uzavřela se tím také kapitola správy pánů z Ronšperka neboli Drštky nad námi sledovaným územím.

Poslední poznámka k rodu Ronšperků: opakující se křestní jména a velký počet přídomků koncentrovaných na malé území (a tedy často u jedné osoby střídaných) u tohoto rodu vede často ke zmatkům a nejasnostem, což očividně mátlo starší kronikáře o Ronšpercích píšící (a působí potíže i dnes).


Po smrti Břeňka z Ronšperka se stalo opuštěné panství i hrad Drštka coby odúmrť majetkem panovníka, který jej věnoval v roce 1454 Oldřichu z Rakové, královskému purkrabímu a vlastníku jedné z dominant Plzeňska - hradu Radyně. V jakém stavu se nacházel v té době Kolvín není jasné, ale pravděpodobně v nevalném.

Někdy od této doby začíná sdílet Kolvín osudy Mirošovského panství, kam po zániku centra okolo hradu Drštka přirozeně připadl. V roce 1550 vykoupil od pánů z Rožmitálu toto panství Florián Gryspek z Gryspachu. Tento vzdělaný majitel rozsáhlých majetků na Rožmitálsku nastartoval v této oblasti nebývalý rozvoj. V místě vzdálěném od Kolvína co by kamenem dohodil založil dva rozlehlé rybníky a hutnickou osadu - budoucí Padrť. Samotný Kolvín měl v tu dobu kolem 15 usedlostí.

Po Floriánu Gryspekovi zdědil v roce 1588 tento majetek jeho syn Ferdinand Gryspek a posléze vnuk Blažej Gryspek. Další změna majitelů proběhla opět formou prodeje, kupcem byl v roce 1616 Adam st. z Mitrovic. Po jeho smrti vystřídalo mirošovské panství v rychlém sledu několik vlastníků a zástavních držitelů, až jej roku 1644 vyženil a (později také po své manželce formálně zdědil) František Diviš Vratislav z Mitrovic.

Za Františka Diviše Vratislava z Mitrovic absolvovalo panství další vzestup, přičemž klíč k úspěchu byl dost podobný tomu používanému již za Floriána Gryspeka. Majitel rozuměl dobře hutnictví a hornictví a dal na Padrti vybudovat novou železnou huť. Jeho syn Adam František Vratislav z Mitrovic a vnuk Jan Vratislav z Mitrovic sice ve zvelebování celého Mirošovska pokračovali, ale potýkali se silně s dluhy. Kupříkladu stavba mirošovského zámku, započatá v roce 1719, musela být dána do dražby jako ještě nedokončená v roce 1725.


Od Vratislavů z Mitrovic odkoupila Mirošov císařská komora mirošovské panství tak de facto přestalo existovat - jeho majetek se stal od roku 1726 součástí zbirožského korunního statku. Další změny majitelů jsou poměrně dobře známé kvůli majitelům samým. V roce 1868 odkoupil Mirošov s okolím Dr. Henry Bethel Strousberg, vizionář a ekonomický dobrodruh, jehož spektakulární bankrot vešel do dějin. V roce 1879 nemohl již Strousberg Mirošov (a pro úplnost uveďme, že také a především Zbiroh) déle udržet a prodal jej hraběti Josefu Colloredo Mannsfeldovi. V držení Colloredo Mannsfeldů pak zůstala většina lesních pozemků v okolí Kolvína až do roku 1928, kdy byl realizován výkup pozemků pro vznikající dělostřeleckou střelnici.

Kolvín nebyl vznikem střelnice kromě změny majetkových poměrů v okolních lesích zásadněji dotčen, přesto se tím však otevřela cesta k jeho částečnému zániku v roce 1941 a úplnému v roce 1952. Režimy, které přišly k moci, nespatřovaly v soužití střelnice a několik set let starého sídla pro sebe žádnou výhodu...


I. světová válka


První předzvěstí Světové války, o níž tehdy ještě nikdo netušil, že bude jednou označená přívlastkem první, byly žluté mobilizační plakáty vylepené v obci 26.7.1914. Vzhledem k širokému rozsahu mobilizace (19 ročníků) z téměř každé rodiny někdo narukoval, celkem odešlo z Kolvína k vojsku asi 37 mužů.

Ceny potravin vyletěly strmě vzhůru, kvůli rekvisicím, které v průběhu roku 1915 nabyly na intenzitě a přísnosti. Východiskem byl, jak je v podobných situacích obvyklé, lístkový přídělový systém. Z celkového počtu 14 koní bylo 7 odvedeno za finanční náhradu a začal se projevovat nedostatek jak dobytka, tak i pracovních sil. Není bez zajímavosti, že právě z tohoto důvodu bylo v roce 1917 přikázáno do Kolvína 5 rumunských válečných zajatců na pomoc při polních pracích (od května do října).

Státní převrat 28. října 1918 byl v obci přijat s vysvobozením - vzhledem k útrapám a tvrdému zacházení, již se jí předtím dostalo, stala se velká část obyvatelstva vůči osudu staré vlasti lhostejná a toužila jen po míru a svobodě.

Počet obyvatel Kolvína padlých v rakouské uniformě byl ovšem veliký - nevrátilo se celkem 17 mužů. Zahynuli na všech velkých bojištích války, mezi místy úmrtí najdeme Srbsko, Rusko i Itálii. V roce 1921 jim byl postaven v obci z výnosu za tím účelem konané sbírky pomník.



Dějiny malého měřítka


V roce 1866, tedy za Prusko-Rakouské války, pobývalo v obci zhruba 30 pruských vojáků, kteří se ubytovali v č.p. 28 "U Bryndů". Stalo se tak v létě, tedy v době kdy už byly Čechy z pohledu válčících stran víceméně otevřenou zemí a příměří bylo na spadnutí. Snad i v důsledku toho se přítomnost vojska, která předtím budila velké obavy, obešla bez rušivých událostí.

V roce 1872 bylo velkým požárem zničeno 5 usedlostí ve spodní části obce. Jak uvidíme později, nebyl to bohužel poslední zaznamenání hodný požár v obci. Částečně roubená architektura a vůbec široké použití dřeva zvyšovaly riziko, jež bylo dále ještě znásobené nevelkou vzájemnou vzdáleností domů a hospodářských budov. V létě 1935 vypukl velký požár v jižní části obce u Josefa Třešky, přičemž jen maximální úsilí a štěstí zabránilo přenosu ohně na další budovy. Zřejmě největší požár čekal obec za 2. sv. války, jak bude dále zmíněno.


Počet obyvatel od 19. století spíše klesal. Horská obec mohla nabídnout jen tvrdé živobytí a tak bylo běžným jevem vystěhovalectví, především do větších obcí a měst v okolí, ale i do zahraničí. Podle údajů z obecní kroniky se vyvíjel počet obyvatel takto:

 

1895

576 obyvatel (72 domů)

1910

441 obyvatel (74 domů)

1921

393 obyvatel (76 domů)

1931

374 obyvatel (77 domů)

1939

382 obyvatel (80 domů)

1941

380 obyvatel (80 domů)


První škola se objevila na Kolvíně v roce 1888, jako expozitura skořické školy, v najatých prostorách v č.p. 60 u Jana Krátkého. Už v roce 1892 byla ale na žádost obce změněna na samostatnou školu - dvojtřídku, přičemž další potřebný prostor byl opět najat, tentokrát v č.p. 13 u Josefa Lajbla. Bylo zřejmé, že v podnájmech není možné školu provozovat dlouhodobě a proto se místní školní rada rozhodla vybudovat nejpozději do srpna 1894 ve spolupráci s velkostatkem Zbiroh novou školní budovu. Záměr se podařilo uskutečnit jen s nepatrným zpožděním - kolaudace nové školy, stojící u silnice ve východní části obce, mohla proběhnout 8. září 1894.

 

Jedna z nejznámějších  pohlednic Kolvína .. a další klasická dopisnice, tentokrát ze sbírky Ing. J. Švandrlíka 

 

Kolvín měl svou vlastní hasičskou zbrojnici, na východní straně návsi, která byla poněkud netypicky spojena se zvoničkou a modlitebnou - samostatná kaple nebo dokonce kostel se zde nevyskytovaly. Podobně jako tomu bylo zpočátku v případě školy, spadal Kolvín pod nedaleké Skořice, jejichž fara má historii sahající až do 14. století.

Obory, v nichž obyvatelé Kolvína pracovali, byly určeny jeho polohou a okolím, takže dominantním bylo v moderní době povolání lesního dělníka (lesy patřily do roku 1928 Velkostatku Zbiroh, pak byly vykoupeny v rámci budování dělostřelecké střelnice a nadále spravovány Vojenskými lesními podniky se sídlem v Hořovicích). Dalším významným zaměstnavatelem byly Škodovy závody v Plzni a jejich pobočka v Hrádku. Poslední významnější složku tvořili malorolníci. Poměr povolání se postupem času přirozeně měnil ve prospěch továrenských dělníků.

 

čp. 41 a 9, vzadu čp. 14 (foto ze sbírky Vladimíra Poura)
čp. 14 (foto Kronika Kolvína - SOkA Příbram)
čp. 79 - hájovna (foto Petr Zemann, DE)

 

čp. 22 (foto soukromá sbírka)
vlevo čp. 36, vpravo čp. 39 (foto Kronika Kolvína - SOkA Příbram)

 

Na počátku 20. století, jak bylo všude zvykem, začaly i na Kolvíně vznikat nejrůznější sdružení a spolky. Na vesnici této velikosti jich bylo nevídaně mnoho: Sbor dobrovolných hasičů, Sokol, DTJ, Dělnický spolek Lidumil, všeobecný dělnický spolek a Ochotnický spolek Komenský. Posledně jmenovaný spolek záhy ukončil svou činnost, protože divadelní činnost začaly čile vyvíjet některé z ostatních zmíněných organizací.

Veřejná doprava začala na Kolvíně fungovat v roce 1931. Autobusy státních drah na trase Mirošov - Rožmitál byly přibližně od zač. války nahrazeny vozy soukromé firmy Navrátil, posléze přestaly jezdit docela. V roce 1949 byla sice linka Mirošov - Záběhlá obnovena, ale záhy zanikla definitivně v souvislosti s vystěhováním obcí uvnitř VVP.

Kolvín byl elektrifikován v roce 1932, když se obec stala rok předtím členem "Družstva pro rozvod elektrické energie v Kolvíně" s vkladem 10.000 Kč. Šlo o jednu z nejzásadnějších událostí v meziválečném období, jak ostatně naznačuje mnoho odstavců věnovaných tomu v kronice obce. Kromě samozřejmého osvětlení představovala zlom hlavně možnost nákupu motorů pro všemožné činnosti v hospodářství. Elektřina bezpochyby pomohla otupit následky nastupující hospodářské krize.

Vybudování vodovodu a zavedení telefonu bylo probíráno obecním zastupitelstvem nemalou část 20. let Na vodovod byl dokonce již zpracován projekt. Plány se však nikdy neuskutečnily, pokud nebudeme počítat zavedení telefonu pro firmu Fischer, které se ovšem uskutečnilo za nestandardních válečných okolností.


Kolvín, jako většina obcí v okolí vznikající brdské střelnice, kladl jejímu vzniku určitý, byť ne nesmiřitelný, odpor. Zaujme tedy následující věta, zapsaná do kroniky v roce 1931: "Pozoruhodnosti zaslouží zvýšený zájem turistů o brdskou vojenskou střelnici". Další zmínka hovoří o tom, jakou pozornost místních i náhodných diváků poutaly v roce 1937 manévry jízdního pluku z Pardubic v katastru obce. Není to vlastně až tolik překvapivé, když si uvědomíme např. navštívenost současného "Dne pozemního vojska" u Strašic. Kolvín byl přitom z turistického pohledu vždy trochu ve stínu Padrti - už jen díky dvěma horským Padrťským rybníkům a pláži "Rožmitálce".

Na Kolvíně byly v meziválečném období v provozu dva hostince: U Bělohlávků a U Drnců, dříve U Krátkých. Oba byly vybaveny sálem, takže veškeré kulturní akce a oslavy pořádané některým z početných spolků nacházely útočiště v jedné z těchto dvou prostor.

A abychom se připravili k plynulému přechodu k další kapitole, přenesme se do pochmurného roku 1938. 15. března se objevilo v Kolvíně první obrněné německé vozidlo. Oddíl německých dělostřelců přenocoval v hostinci "U Bělohlávků" na sále.



II. světová válka


Už v průběhu roku 1940 se objevily první zprávy, že z doby první republiky pocházející vojenský prostor má být výrazně rozšířen a obce, které se tímto rozšířením ocitnou uvnitř něj, vystěhovány. Bylo započato s odhady majetku. Samotné vystěhování probíhalo během téměř celého roku 1941 - byly vypláceny náhrady za opouštěné nemovitosti a otcové od rodin sháněli po bližším i vzdálenějším okolí nemovitosti, které se měly stát jejich novým domovem.

Do celého procesu však zasáhla nečekaně příroda. V noci ze 14. na 15. listopadu se přehnala nad Brdy větrná smršť a během okamžiku pokácela desítky tisíc kubických metrů dřeva. Tvářnost krajiny se přes noc nepředstavitelně změnila a obrovské plochy polomů se staly prakticky nedostupnými.

V důsledku toho byl u některých k zániku určených vsí původní záměr přehodnocen - pracovníci v lesnictví a povoznictví mohli zůstat ve svých domovech jako velmi potřebná pracovní síla. Toto štěstí v neštěstí se však týkalo především nedaleké Padrti a Záběhlé a nezměnilo nic na osudu Kolvína - ten byl skutečně vystěhován. Téměř zároveň, v důsledku výše zmíněných okolností, začal na úbočí Palcíře v bezprostředním sousedství Kolvína vznikat obrovský pracovní tábor, do nějž byly příkazem umísťovány pracovní síly z celé republiky. Dělníci budující během zimy 1941/42 infrastrukturu tábora bydleli právě v opuštěných staveních Kolvína. Samotný tábor byl zřejmě původně koncipován jako zajatecký a některé stavební rysy tomu nasvědčovaly. Byl obehnán dvojitým ostnatým drátem a měl podobu několik řad montovaných dřevěných baráků, stavěných dosti primitivním způsobem na opálených a do země zaražených kůlech.

Počet obyvatel pracovního tábora během času kolísal, ale pamětníci se shodují, že kulminoval někde okolo počtu 3000 lidí (kronika Kolvína uvádí na jednom místě dokonce počet 6000 až 7000 lidí, to se ale zdá být kapacitně nemožné). Jednalo se často o lidi mladé a bez jakékoliv dovednosti v oboru zpracování dřeva. Cílem firmy Wilhelm Fischer, která celý těžařský a dřevozpracující závod vlastnila, bylo využít kombinace levné pracovní síly s nedozírným rozsahem lesní kalamity. Za období nejintenzivnější činnosti v tomto směru by se daly označit roky 1942 a 1943. Pro efektivnější svoz dřeva nechala firma Fischer vybudovat v brdských lesích celou síť úzkorozchodných železničních tras, dnes známých pod souhrnným názvem "Kolvínka". Jedna z větví procházela pod vrcholem Palcíře a končila zřejmě až v samotném Kolvíně v jakémsi depu nedaleko budovy školy. Přes silnici naproti škole pak ve válečných letech stálo depo pásových lesních traktorů.

Životní podmínky v kolvínském táboře byly prachmizerné a hodně vzdálené klasické představě o normálním zaměstnání. Přesto se jednalo o tábor pracovní, nikoliv trestný, na rozdíl od nedalekého tábora mezi Mirošovem a Mytí, s nímž bývá ten kolvínský občas směšován. (Onen nechvalně známý mirošovský nesl již některé rysy tábora koncentračního a plnili ho, mimo jiné, také dopadení útěkáři z Kolvína.)

 

jídelna naproti Kampeličce na východním okraji obce (foto ze sbírky Vladimíra Poura)

 

Samotný Kolvín paradoxně žil po svém oficiálním vystěhování stejně intenzivně jako předtím. Nepečovaly však o něj již pečlivé ruce starousedlíků, ale dočasní nádeníci z donucení, a tak dosti rychle chátral. Před Velikonocemi roku 1942 vypukl z neznámých příčin požár a než se podařilo zorganizovat hasičskou pomoc, lehlo 5 stavení popelem. Polnosti byly udržovány v dobrém stavu a obdělávány v režii fimy Reschop (tatáž firma vlastnila pily v Mirošově a zpracovávala dřevo dodané W. Fischerem), přibyla ohrada pro více než sto koní, potřebných při stahování dřeva. Na okraji obce přivráceném k Padrti byly vybudovány montované jídelny a kuchyně pro stravování masy zde nyní zaměstnaných lidí. Naproti škole vyrostly nové garáže pro lesní traktory a opravna motorů. Obyvateli uprázdněných domků se stali vedoucí zaměstnanci podniku, dělníci a mechanici úzkorozchodné železnice a děvčata pracující v písárně. Bývalá Kampelička sloužila jako kancelář firmy Fischer, škola se stala skladištěm. Samozřejmě že ne všechna stavení byla používána, přičemž z těch opuštěných bylo odneseno postupem času vše užitečné do baráků v lágru.

Rok 1944 byl co se týká těžby již ve znamení útlumu, dělníci postupně opouštěli kolvínský tábor a dokončovací práce přebírala od firmy Fischer lesní správa na Padrti. Vzhledem k nedostatku paliva se dobývaly ve velkém pařezy a svoji nebývalou renesanci zažilo jedno ze starých brdských řemesel - uhlířství. Dřevěné uhlí se pálilo jak v rozměrově nebývalých milířích, tak i v železných retortách.

Květnové události roku 1945 proběhly na Kolvíně poklidně, několikačlenná zde přítomná německá vojenská posádka se 5. května bez odporu vzdala a nikdo jiný zde na příchod konce války nepočkal. Osud budov tábora není přesně znám (jejich údajné použití Rudou armádou na Sibiři jako příbytku pro zajatce Wehrmachtu nelze nikde ověřit), ale z leteckých fotografií vyplývá, že do několika málo let po válce zůstaly z tábora jen rychle mizející otisky v terénu. V kronice obce nechybí postesknutí nad někdy obtížně zvladatelným chováním jednotlivých ruských vojáků a sháňce po alkoholu, celkově ale dominuje vděčnost za osvobození a optimistické plány na obnovení obce.



Definitivní vysídlení


Jak již bylo uvedeno, byla ves Kolvín po několika letech nešetrného užívání dočasnými obyvateli značně zdevastovaná. Několik stavení bylo zcela spálených, jiným chyběly části střech a interiéry byly poničeny nebo vyrabovány bez výjimky. Přesto se do vsi vrátila přibližně třetina původních obyvatel a začala s rekonstrukcí svých nemovitostí. V roce 1952 žilo na Kolvíně 145 osob v 60 číslech - to byl sice znatelný pokles oproti předválečnému stavu, ale zároveň nečekaně vysoké číslo, pokud vezmeme v potaz utrpěné škody (částečně obydlené obce Padrť či Záběhlá byly sice během války také poškozeny, ale zdaleka ne v takové míře).

Na konci roku 1951 se začala šířit zpráva, která musela navrátivším se obyvatelům Kolvína připadat naprosto neuvěřitelná. Proces, který započal již v roce 1949 vyčleněním obcí Kolvín a Padrť z okresu Rokycany a jejich začleněním do Vojenského újezdu, spadajícího pod okres Hořovice, měl být nyní završen úplným vysídlením obcí a jejich zánikem.

Definitivní ortel byl oznámen představitelům obcí 26.12. 1951 a potvrzen na schůzi konané 7.1.1952 na ONV Hořovice, jejíž průběh je detailně popsán v článku o nedaleké Záběhlé. Ve stručnosti lze její obsah shrnout tak, že obyvatelstvo nemělo šanci - nebyl připuštěn ani sebenepatrnější pokus o kompromis, přestože střelnice sloužila před válkou více než desetiletí svému účelu ve spokojené koexistenci s nyní vystěhovávanými sídly a nezbytnost jejího rozšíření byla silně diskutabilní. Vypadalo to téměř, jako kdyby jen samotná možnost získat rychle a pohodlněji odlesněné plochy vhodné k výcviku vážila víc, než osud jednotlivce.

Zlý sen kolvínských se naplnil a obyvatelé začali opouštět své domovy podruhé, tentokrát definitivně. V srpnu 1952 byly rozesílány posledním zdráhajícím se dopisy, důrazně vybízející k opuštění obydlí pod hrozbou nuceného vystěhování na náklady stěhovaných. Poslední neoblomní opustili své domovy v roce 1953.



Topografie Kolvína

 

Kolvín na Mapě Čech Jana Kryštofa Müllera z roku 1720

- Historický ústav AV ČR - http://www.hiu.cas.cz

 

U kapitoly týkající se polohopisu a map je v Čechách otázka "čím začít" převážně řečnická. Pokud nám jde o skutečnou "pořádnou" mapu, pak čím jiným, než Müllerovou mapou Čech z roku 1720. Na svou dobu dosti přesná reliéfní mapa, mající podobu umělecky krásné mědirytiny, zachycuje "Kolbin" se slušnou dávkou realismu na správné straně úbočí kopce Palcíře. Ačkoliv zde vidíme krajinu ještě před průmyslovou revolucí, pod Padrtí už nechybí lopatkové kolo označující zdejší hamry. Stylizovaná budova v levém horním roku patří Mirošovu, a můžeme si jen lámat hlavu, zda je zde zachycen již rozestavěný zámek Vratislavů z Mitrovic, nebo (pravděpodobněji) předchozí renesanční tvrz.

 

Kolvín na I. vojenském mapování

1st Military Survey, Section No. 174, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna
Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz

 

 

Pokročíme o několik desetiletí, k ručně kolorovaným mapám I. ("josefského") vojenského mapování, pořízeného v letech 1764 - 1768. Pokud jde o přesnost, nedošlo k žádnému zvláštnímu pokroku z důvodů uvedených zde, avšak měřítko 1:28800 přineslo nebývalou podrobnost. Můžeme tedy např. vidět, že lichoběžníková náves Kolvína (zvaného stále "Kolbin") má svůj původ přinejmenším již v polovině 18. století. A ačkoliv nelze brát kvůli chybějícímu geometrickému základu zakreslenou situaci doslovně, je zřejmé že je zde zachycena původní cesta do Skořic, mířící zprvu doleva a stáčející se na sever až dole u Skořického potoka. Tato cesta procházející nedaleko od býv. hradu Drštka, později jak se zdá částečně upadla na úroveň polní cesty a částečně zanikla.

 

Kolvín na II. vojenském mapování

2nd Military Survey, Section No. W-11-II, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna
Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz

 

II. ("Františkovo") vojenské mapování, založené již na trigonometrické síti, bylo uskutečněno v letech 1836-1852. Na listu s Kolvínem je konkrétně uveden rok 1845. Přes časový odstup zde najdeme Kolvín s okolím v podobě, jakou si víceméně udržel až do svého zániku. Jako odlehlejší lesnická a zemědělská osada nepodléhal bouřlivým změnám panujícího průmyslového věku. "Kolwin" se od předchozího mapování rozrostl o dvě části, jednu při staré cestě do Skořic a druhou směřující pod vrch Palcíř, zde označený jako "Paciř" s nadmořskou výškou udanou ve vídeňských sázích (1 sáh = 1,8965 m). Síť cest je také téměř dotvořena, zejména budoucí "osa" vesnice ve směru Skořice - Padrť.

 

Kolvín na III. vojenském mapování

- Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz
Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz

 

List III. vojenského mapování ("Františko - josefského"), na němž je zakreslen Kolvín, pochází z roku 1879 (Mapování proběhlo v letech 1877-1880 a kolorované sekce v měřítku 1:25000 se staly základem pro tvorbu zejména vojenských map až do 50-ých let 20. století). S výjimkou výškopisu se jedná o neuvěřitelně přesné a podrobné zachycení reality, jak se můžeme přesvědčit i zde: nezkomolené názvy "Palciř" a "Kolvin", cesty v prakticky současné podobě, křížky a dokonce i označená hájovna na západním okraji obce.

 

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

 

Podkladová data - ČÚZK
Podkladová data (Archiválie Ústředního archivu zeměměřictví a katastru) ČÚZK (dále data) smí být používána pouze pro navigační a přehledové účely mapového portálu. Veškerá práva vyhrazena. K případnému jinému využití dat je nutný souhlas ČÚZK. Kontakt: Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny

 

Závěrem výletu do světa starých map se podíváme na listy Rakousko-uherského stabilního katastru (o tomto vpravdě monumentálním díle je pojednáno zde).
Stabilní katastr vznikal ve stejném časovém období jako II. vojenské mapování, pro nějž byl ostatně zdrojem dat. Katastr Kolvína pochází z roku 1838 a zachycuje situaci, která se, jak již bylo dříve naznačeno, na první pohled příliš neliší od té z poloviny 20. století. Územně byla hlavním rozdílem výstavba proběhnuvší podél okresní silnice směrem na "Kreslovnu", která není na stabilním katastru ještě zachycena. Dalším prvkem prozrazujícím stáří jinak velmi "moderní" mapy je podíl dřevěných staveb. Žlutá barva, vyhrazená pro spalná stavení, zcela dominuje, s výjimkou "multifunkční" kapličky a hasičské zbrojnice na návsi a asi dvou stavení v části obce při staré cestě do Skořic.
Jinak je Kolvín obklopen obvyklou kombinací polí a pastvin, přičemž rozloha obého není nikterak mimořádná, zřejmě proto že zdrojem obživy pro nemalou část obyvatelstva byla práce v okolních lesích. Díky důkladnosti mapovacích prací je zachyceno a pro dnešní dobu tak zachováno mnoho místních názvů. Některé z nich mají jasný původ - tak např. lokalita "U hradu" odkazuje k zaniklé Drštce a název "Pod Palcířem" také nepotřebuje žádné vysvětlení. I ostatní názvy jsou místně popisné, na jejich přesnou lokalizaci už ale nutno nahlédnout do mapy. Namátkou: "ve Volší", "na Nivě a Dílech", "v Příčný", "na Planinách", "pod Strání", "na Vrších", "Brachovka", "Zálom". Zvlášť uvedeme název patřící mokrým lukám nad Skořickým potokem - "V Kopaninách", který přetrval v aktivním užívání dodnes.

Nakonec můžeme uvést dělení obce, které je popsáno v kronice, a odráží stav přibližně na začátku 20. století. Přirozené centrum obce u okresní silnice se nazývalo lapidárně "Ve vsi", a také název "ulice" stoupající od severozápadního okraje jádra vesnice mohl být těžko jiný než "Na Palcíři". Místu, kde na sebe tyto dvě části navazovaly, se říkalo "V bráně". Skupina osamělých stavení až pod Palcířem se nazývala "V budách" (zajímavé je, že podobnou enklávu s téměř standardizovaným názvem "V budách" nebo "V chalupách" měla tehdy řada vesnic - vzpomeňme nedalekou Záběhlou). V textu kroniky následuje výčet místních pojmenování, který je však přinejmenším ze tří čtvrtin shodný se seznamem vypsaným výše v odstavci o stab. katastru.


Kolvín dnes


Vesnice nebyla, na rozdíl od Zadní Záběhlé či Padrti, srovnána se zemí dokonale. Velká většina stavení Kolvína stála ve svahu, a vysoké kamenné podezdívky neprodají svou kůži lacino. Kdysi zastavěné plochy nesou stopy rychlého bourání, ale na přemístění obrovské masy materiálu, představované terénními stupni a mohutnými základy, již nedošlo. Bývalý intravilán Kolvína je tak jedním velkým rumištěm. Mezi hustými křovinami a nitrofilní flórou rozeznáme tu a tam mechem obrostlý ovocný strom, z nějž každý rok popadá na zem úroda dnes již sotva pěstovaných odrůd. Terén je dost neprostupný a místy podmáčený, takže asi nejpohodlnější pohyb po lokalitě umožňují zimní mrazy, kdy navíc nejsou rozvaliny skryté pod nižším patrem vegetace.

Dobře se dochovaly také objekty pod úrovní terénu. Najdeme zde několik vstupů do sklepů, nacházejících se vesměs v části obce ležící pod silnicí. Schody bývají sesuté, ale stropy ještě drží - zdá se, že se jedná především o novější sklepy, při jejichž stavbě už byl použit beton a aspoň nějaká armatura.

Studny jsou naopak častější ve "vrchní" části obce, přinejmenším ty, které se zachovaly. Vyplývá to zřejmě z toho, že byly a stále jsou hlubší než ty v dolní části obce, kde očividně není ani dnes o vodu nouze. Zatím co "pod silnicí" najdeme spíše jen vlhké prohlubně v terénu, o několik desítek metrů výše najdeme několik výrazných studní, z nichž rekordní má stále hloubku přes pět metrů a dodnes v ní leží zbytek dřevěné pumpy. Jedná se o pěkné kameny skružené exempláře i o novější sourozence z betonových prefabrikátů. Jsou bez vody, což je zřejmě zapříčiněno novodobou pískovnou, která přetnula tuto část Kolvína (přibližně naproti bývalému statku Krátkých č.p. 19, připomínanému dnes malým pomníčkem) mohutným zářezem a zřejmě ji dokonale odvodnila.

Stáří pískovny, která takto "odtěžila" část intravilánu, lze odhadnout podle stromů v ní rostoucích na nejméně 3 - 4 desítky let, přičemž těžba v nepatrném (snad amatérském) měřítku probíhá i dnes, jak dosvědčují ocelová lana a stranou odložené balvany. Dobývá se zde ostrý rozpadavý písek a zvětralý pískovec, sotva vhodný do směsí, ale jistě použitelný jako podklad pod dlažby apod.

 

Na tomto místě stál pomník padlých v 1. světové válce
Sloupek vrat u jedné z usedlostí
Pamětní tabulka u č.p. 19 - statku rodiny Krátkých
Zřejmě nejhlubší dochovaná studna v horní části obce
Artefakty osídlení
Artefakty osídlení
Někdejší pole "v Dílech". Na obzoru v mlze patrné konstrukce zavěšení terčů Pozůstatky tohoto typu oplocení se nacházejí na mnoha místech vsi
Jedno z přístupných sklepení nedaleko návsi V této podobě se dochovala většina domů Kolvína Budovy byly zničeny, ale stromy zůstaly
Budova transformátoru
Poškozená připomínka na zrušení roboty z r. 1848
Rytina v kůře stromu těsně pod vrcholem Palcíře. Těžko říci, zda H.J. jsou osobní iniciály, nebo sem podnikli výlet Hitlerjugend ze Studánky u Záběhlé

 

 Pod bývalou návsí najdeme budovu někdejší transformátorovny, prostřílenou skrz naskrz z nejrůznějších druhů zbraní  a druhotně použitou jako svérázný posed. Zdivo je, pravda, téměř z poloviny pryč, ale stavba pevně stojí na železné armatuře. Obvyklé vojenské nápisy uvnitř se datují od 60. let.

Sutiny, které sukcese během desetiletí proměnila v několik k sobě přiléhajících remízků, jsou domovem černé a spárkaté zvěře a také ptactva. Vhodný biotop navíc pokračuje dál směrem k vrcholu Palcíře, takže tiše se pohybující pozorovatel zde opravdu zažije nejedno překvapení, ba možná i leknutí.

Na východním okraji obce, u křižovatky tvořené hlavní silnicí a odbočkou směrem na skálu M. Terezie, stojí torzo památníčku vztyčeného coby díkuvzdání za zrušení roboty v roce 1848. V kontextu brdských zaniklých obcí je to výjimečná věc, obvykle padly spolu s obcí i všechny kříže u cest a dokonce i pomníky padlých za 1. sv. války (např. ten kolvínský je dnes ve Skořicích).

Celkově Kolvín svým stavem velmi připomíná vesnice ve vysídleném pohraničí v Českém lese nebo České Kanadě, snad jen s tím rozdílem, že opuštěnost místa není tak naprostá. Domy na okraji nedalekých Skořic (části zvané Kreslovna) jsou přece jenom na dohled a silnička protínající Kolvín je jednou z poměrně využívaných komunikací uvnitř VVP.

 

Závěsy terčů (foto Stan) Řídící věž střelnice Kolvín - jih

 

V blízkosti bývalého Kolvína se nachází tři střelnice. Především je to pěchotní střelnice Kolvín-jih, která je elektrifikována, ovládána z řídící věže a stále aktivní. Svojí dlouhou dráhou umožňuje střelbu z dalekonosných zbraní. Dále zde najdeme dvě protitankové střelnice, Kolvín-sever a opět Kolvín-jih. První z nich má 4 dráhy pro terče, není elektrifikována (pro pohon slouží PV3S se čtyřmi navijáky) a nabízí střelbu na maximální vzdálenost 1200m. Jižní střelnice má 9 drah, je elektrifikována, řízena z věže a umožňuje střelbu až na 2500m. Obě protitankové střelnice jsou v současné době zakonzervovány, což v praxi znamená že se kromě částí společných s pěchotní střelnicí pomalu propadají do nicoty.

V minulosti existovala poblíž Kolvína ještě jedna střelnice, konkrétně pod vrchem Palcíř. Na lany ukotvených trubkových konstrukcích zde bývaly zavěšeny letecké terče určené pro střelbu z palubních zbraní. Střelnice byla však již delší dobu neaktivní a v posledních letech byly odstraněny i zmíněné nosné konstrukce (v roce 2006 byly ještě na místě).



Příběh rodu Třeškových


Protože řeč kronik bývá obvykle poněkud komisní, není na škodu postavit naproti ní jako protiváhu něco málo osobnějších vzpomínek a dokumentů. Za následující informace a materiály vděčíme paní Aleně Černé, rozené Třeškové, z Těškova.

Jméno Třeška dokáží dosud žijící rodáci ze zaniklé vsi okamžitě zařadit, protože rodina Třeškových vlastnila na Kolvíně nejen obchod smíšeným zbožím ("koloniál"), ale také firmu na prodej hospodářských strojů, která v předválečných letech distribuovala po kraji vyspělou (a to zejména na brdské poměry) mechanizaci.

 

František Třeška st. sedící uprostřed František Třeška st. ve vojenském, červen 1914 (ze sbírky Ing. J. Švandrlíka)

 

Fotografické záznamy, které jsou k dispozici, začínají u dědečka - Františka Třešky staršího, narozeného 25.3.1892 na Kolvíně, rakouského vojáka v 1. světové válce, zařazením kuchaře. Otrhaná pohlednice, která byla poslána pravděpodobně z Vídně, obsahuje "Srdečnou vzpomínku" a je adresována Václavu Třeškovi (Františkovu bratrovi) do č.p. 37 na Kolvíně, pošta Mirošov. Další dopisnice, určená rodičům (t.j. do čísla 6 na Kolvíně), tu první patrně chronologicky předchází - odeslána byla  27.6. 1914. Místo udeslání není úplně jasné - na rubu uvedený "Kornürburg" má možná být "Korneuburg" - rakouské město, do jehož kasáren rukovali za světové války i odvedenci z Čech.

 

babička Barbora, roz. Lajblová Prarodiče Třeškovi jejich děti, František a Blažena

 

Ještě během válečných let se František Třeška seznámil se svou budoucí manželkou Barborou, rozenou Lajblovou - na fotografiích je zachycena paní Barbora v kroji (na rubu fotografie stojí poznamenáno - "divadlo") a na studiovém fotu z Plzně oba manželé Třeškovi. František Třeška mladší, otec paní Aleny Černé, se narodil 8.5.1918.

 

Firma, vozový park, František Třeška st. (sedící na stupačce, resp. stojící) a František Třeška ml. (na obou fotografiích opřený o vozidlo). Na levém snímku si můžeme povšimnout řiditelné zadní nápravy oplenu.
 

Obchod a trafika (viz. tabule na domě)

 

 Avšak zpět k dědečkovi - jako správný vojenský vysloužilec měl trafiku, takže na průčelí budovy na předchozí fotografii můžeme kromě upoutávky na prodej hospodářských strojů vidět i smaltovanou tabuli tabákové režie se státním znakem.

 

V roce 1941, jak už bylo výše popsáno, byli všichni obyvatelé z Kolvína vystěhováni. To se týkalo také Třeškových, takže nezbylo než hledat nový domov, jaký by se dal pořídit z vyplacených náhrad. Volba padla na dům v obci Těškov, přičemž, jak vypráví pí. Černá, svou roli v otcově rozhodování hrála i podoba svažité krajiny u Těškova s masivem Radče za zády s rodnou krajinou v okolí Palcíře.

V seznamu vystěhovaných obyvatel Kolvína figuruje jméno Třeška skutečně mnohokrát, konkrétně tomu tak je u čísel popisných 1, 5, 6, 37 a 49. "Náš" František Třeška bydlel v době před vystěhováním v č.p. 6.


Vystěhování z Kolvína však neznamenalo definitivní rozžehnání se s vesnicí, protože František Třeška starší, stejně jako mnoho lidí z okolí, byl po dobu války zaměstnán na Kolvíně u dřevozpracující firmy Fischer. A zde se jeho cesta protnula s totálně nasazeným příslušníkem staré šlechtické rodiny - Jeronýmem Colloredo-Mannsfeldem. Student ekonomie a filosofie, jehož vzdělání učinilo přítrž uzavření českých vysokých škol (mluvil samozřejmě česky i německy, ale rok 1939 ho zastihl zrovna na české univerzitě), zde pykal za podporu většiny rodu československému státu. Doplatil na ni ostatně nejen tímto způsobem, ale v roce 1942 i ztrátou nemovitého majetku - v jeho případě někdejšího zbirožského panství. V prostředí, kde byli na profesně nejednoduchou a nesmírně nebezpečnou práci nasazováni amatéři a kde byly smrtelné úrazy na denním pořádku byla pomoc od de facto "místního" člověka Jeronýmovi zřejmě velice vítaná. Mezi oběma se vyvinulo přátelství, které přetrvalo navzdory nepřízni osudu mnoho let. Jako zajímavost lze uvést dochovaný projekt velkorysé přestavby nemovitosti Třeškových v Těškově na výstavní hospodu. Projekt inicioval právě JCM a vyhotovil rokycanský architekt Kalivoda, nikdy se však nerealizoval. Poté, co byl po nástupu komunismu Jeronýmovi Colloredo-Mannsfeldovi (bez ohledu na osvědčení o národní zachovalosti, ta ho chránila pouze v několika bezprostředně poválečných letech) majetek opět vyvlastněn, emigroval do Kanady.

 

Pracovní knížka Františka Třešky se záznamy od firmy W. Fischer

 

Do Evropy i do Československa se však i poté vracel, přičemž navštěvoval své bývalé známé a zaměstnance, většinou za tragikomické asistence Státní bezpečnosti, která následovala nyní již cizího státního příslušníka na každém kroku. Paní Černá dodnes vzpomíná, jak i v době, kdy byl již František Třeška v nedobrém zdravotním stavu (zemřel v roce 1974), našel Jeroným vždy cestu do Těškova aby pozdravil svého dobrého přítele "Franze". Znal se i s Františkem Třeškou ml. a zůstal tak s rodinou v kontaktu i po smrti jeho otce.


Vraťme se ale ještě jednou k rodu Třeškových a do období bezprostředně po konci války. Celá řada kolvínských rodáků tehdy bez ohledu na zbědovaný stav Kolvína volila návrat zpět. Druhé a tentokrát definitivní vysídlení v roce 1952 pro ně bylo drtivou ranou. František Třeška s rodinou však již zůstal v Těškově, přestože i on o návratu uvažoval. Patřil však nesporně k těm , kdo měli při výběru nového domova šťastnou ruku (mimo to se František T. ml. v Těškově také oženil) a nové stěhování do přeci jen poněkud nehostinného poválečného Kolvína by bylo v jeho případě obzvlášť náročné. Pochopíme to při pohledu na poválečnou fotografii č.p. 6 (pro technickou kvalitu bohužel nereprodukovatelné) - zachycuje vypálenou rozvalinu beze střechy.


Prameny a poděkování

  1. Velice děkujeme rodině Černých z Těškova za jinak těžko získatelné materiály jak o Kolvíně samotném, tak i o rodu Třeškových. (Poslední kapitola článku čerpá téměř výhradně z tohoto zdroje, a i ostatní části jej zhusta využívají). Klíčovým pramenem byla Pamětní kniha obce Kolvín, založená v roce 1930 řídícím učitelem Václavem Rottkem.
  2. Poděkování patří pí. Zdeně Bradnové ze Zbiroha, která pro nás toto téma de facto "objevila" a zprostředkovala kontakt na pamětníky. (A to již podruhé, stejným způsobem jsme získali informace týkající se Přední a Zadní Záběhlé).
  3. Osobně bych rád poděkoval Bc. Radkovi Vítkovi, člověku s opravdu hlubokými znalostmi Kolvína, za revizi textu, upozornění na chyby, nejednu radu a zprostředkování části hist. materiálů.
  4. Ing. J. Švandrlíkovi děkujeme za dobové pohlednice a další  archiválie
  5. Cenným pramenem informací o období 2. sv. války je sborník PhDr. Petrose Cironise "Mirošovsko v době fašistické okupace", vyd. Státní okr. archiv v Rokycanech, 1995
  6. Jako dobrý zdroj zejména statistických údajů poslouží bakalářská práce Lenky Petrmichlové "Socioekonomický vývoj sídel ve středních Brdech " (Katedra geografie ZČU, 2006). Obsahuje sice převážně informace dostupné z jiných, zde rovněž uvedených primárních zdrojů, ale právě proto ji ocení ti, kdo nemají čas se jimi probírat.
  7. Informace o nálezu mincí na Kolvíně pochází ze sborníku Podbrdsko IV (1997), článku Karla Nováčka "Nádoba z mincovního nálezu v Kolvíně"
  8. Genealogické stránky Ing. Jiřího Blechy obsahují krátkou, ale informačně velmi vydatnou historii Kolvína i s fotografiemi
  9. Informace o rodu Dobrohosta z Ronšperka najdeme na stránkách o genealogii české šlechty
  10. Výborným zdrojem, pojednávajícím mimo jiné o rané historii okolí Skořic a Kolvína, je nenápadná knížka "Hrad Drštka u Skořic" z edice "Zapomenuté hrady, tvrze a místa I.", M. Novobilský, P. Rožmberský, 1995.
  11. Další údaje o Ronšpercích lze nalézt v "Popisu školního okresu Plzeňského" (1896, zdigitaliziváno službou Google Books), jde však o údaje typicky útržkovité, jak je u tohoto rodu ve většině pramenů obvyklé. Vzhledem k nápadné podobnosti lze vyslovit doměnku, že "Pamětní kniha obce Kolvín" načerpala údaje o nejstarší historii obce právě odtud.
  12. Přímo na stránkách města Mirošova se nachází přehledové dějiny Mirošovska, kam spadal dlouho i Kolvín
  13. Údaje o (vojenské) současnosti Kolvína zjistíme z dokumentu Agentury vojenských informací a služeb M.o. ČR s názvem "Stručně o České republice, armádě výcvikových zařízeních vojenského újezdu" (2005)
  14. Kolvín má samozřejmě záznam také v registru zaniklých obcí.
  15. Laboratoř geoinformatiky Univerzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem provozuje vynikající portál pro online studium starých mapových děl, jichž bylo v tomto článku také využito.
  16. Katastrální mapy byly získány na základě smlouvy z archivu ČÚZK, do nějž lze v omezené míře nahlížet i on-line.

 

 

Upozornění:

Území středních Brd je využíváno jako vojenský výcvikový prostor a vstup do něj je přísně zakázán, resp. povolen pouze na speciální propustku (kterou může udělit pouze Újezdní úřad vojenského újezdu Brdy v Jincích). Jakýmkoliv neoprávněným vstupem do prostoru vojenského újezdu na sebe berete riziko finančního postihu . Autor tohoto textu neodpovídá za jakékoliv problémy plynoucí z nerespektování tohoto upozornění.

Zobrazení: 18506

Komentáře (7)

RSS feed komentářů
lágr
Dobrý den jen by mě zajimalo zda je nějaká dokumentace z doby 2 světové války.Zajímá mě hlavně rok 1943-1945 děkuji.
Bohuslav , únor 21, 2017
Děkuji
Mnohokrát děkuji za takto zpracovanou historii Kolvína. Pocházím od rodu Bečků a Třešků. "Moji" Bečkové Kolvín opustili po velkém požáru v roce 1872, odešli za živobytím na Nýřansko, konkrétně do Tlučné - hornická obec, kde po několik generací pracovali jako havíři. Žijeme zde dosud. Nepatřili tedy k nuceným vystěhovalcům. Ale dozvěděla jsem se zde hodně. A přitom, když jsem objevila v rodokmenu tuto zaniklou ves, tak jsem si původně myslela, že jsem na mrtvém bodě. Pokud by si to někdo od Bečků přečetl, nechť mě kontaktuje prosím na e-mail. Třeba si vyměníme další vzácné informace. Ještě jednou děkuji, Lucie.
Lucie , říjen 18, 2015
...
Hezky zpracované informace o zaniklé obci.Ikdyž nejsem rodákem Kolvína,ale pouze potomkem vystěhovaných rodáků(Fáberovi),rád čtu veškeré informace o Kolvíně.
L.Fábera,srpen 2013
Luděk Fábera , srpen 18, 2013
...
potřeboval bych zjistit zda nekdo nemá fotku či z ustního podaní neví co bylo napsáno (rusky)na kameni v prostoru onoho zajateckého tábora na Kolvíně.
Za každou zprávu předem děkuji.
brichy , září 02, 2012
...
Děkuji autorovi! Moc pěkně a čtivě napsané! Dovedu si představit, kolik je zatím práce.
Kamila , duben 30, 2010
Kolvín
Přečetla jsem si tento článek a musím konstatovat, že je velmi bravurně autorsky zpracován. Velmi mi těší,že jsem mohla svým dílem přispět k jeho vzniku. Bude pro všechny zájemce a zejména pamětníky zdrojem vzpomínek na zaniklou obec v Brdech. Pravidelně se zúčastňuji setkání " Vyhnanců z Brd", na kterém se setkávám s ještě žijícími vystěhovalci i s jejich potomky. Panuje zde vždy velmi srdečná a příjemná atmosféra plná dojetí z tohoto srazu.Můj velký obdiv patřil mému strýci /otcův bratranec/ p. Jaromíru Pourovi, hlavnímu organizátoru a zakladateli tradice setkávání rodáků. Bohužel již není mezi námi a velmi všem rodákům chybí
Zdraví Alena Černá, Těškov
Alena Černá , duben 13, 2010
...
Co k tomu říct...skvěle odvedená práce, Pavle!
B.Č. , duben 12, 2010

Přidat komentář


Powered by Azrul's Jom Comment for Joomla!
busy