Po každé lidské činnosti zůstávají ještě dlouhá léta větší či menší stopy. Málokdy se stane, že by nebylo možno v určité éře nebo lokalitě poodhalit alespoň trochu roušku tajemství. Je samozřejmé, že velmi záleží na tom, do jak hluboké historie se ponoříme. Tentokrát zabrousíme do historie jenom nedávno minulé. Budeme sledovat pozůstatky, které doprovázejí každé větší shromáždění lidí na malém prostoru, ať už za účelem trvalého bydlení nebo pro ubytování přechodné - vodovody a kanalizace.

   Ve středních Brdech nikdy neexistovaly velké aglomerace. Vždy šlo o menší osady nebo vesnice, ve kterých až na výjimky nikdy nebyly přítomny inženýrské sítě jako je vodovod nebo kanalizace. Velkou roli v tom také hrál vznik vojenského prostoru a pozdější vystěhování obyvatel.
   Velké aglomerace se ale rozrostly v širším okolí Brd, a už od začátku 20. století vznikaly jímací a akumulační objekty nebo se využívalo často stávajících vodních děl, zejména v případě rokycanského a příbramského vodovodu. K zásobování civilních obyvatel a nejen k těmto dvěma rozsáhlým vodním dílům se snad vrátíme jindy. Vojenská přítomnost v tomto koutě republiky však dala podnět ke zrodu této infrastruktury i pro některé vojenské objekty.

   Tyto inženýrské sítě jsou po letech, kdy sloužily svému účelu, obvykle nefunkční. Po objektech, ke kterým byla infrastruktura často ve velkém stylu vybudována, se většinou již slehla zem. A tak jejich existenci připomíná jen například opuštěná armaturní komora vodojemu. Příroda uchvatitelka se snaží ze všech sil zakrýt i tyto mnohdy poslední zbytky. Než je schová docela, pojďme se jim chvíli věnovat.
   Článek vychází z terénních průzkumů a několika málo indícií, z nichž se autor snažil vytěžit maximum pro objasnění běhu událostí a vlastního fungování. Do určité míry stať shrnuje nekoordinované úsilí několika lidí v posledních pár letech. Proto bych jim i touto cestou chtěl poděkovat, protože bez jejich přičinění by tyto řádky těžko vznikly.

   Obecně známá historie vrchu Praha říká, že za 2. světové války zde byla umístěna radarová stanice. Ponechme stranou technické vybavení, ale všimněme si posádky a zázemí. Údajně zde tehdy mělo sloužit na 50 spojařek. A kde spojařky přebývaly? Zpočátku na nedalekých Rovinách. K hájovně tu o několik desítek metrů jižně přibylo přechodné ubytování německých žen. Z této doby pravděpodobně pochází velká studna v areálu tohoto objektu.   

   Na kanalizaci, která odtud odváděla splašky, lze narazit v jižním konci loučky rovinského sedla, sleduje chvíli silničku směrem ke křižovatce, a pak se stáčí vpravo a přibližuje se k silničce vedoucí do údolí Voložného potoka. Na poměrně hluboké kameny vyskládané a obetonované kanalizaci je možné najít několik revizních šachet opatřených dokonce stupadly. Díky své technologii výstavby, stáří a hloubce uložení (až 3 m) není stoka vodotěsná, a tak se z ní stala drenáž, která dnes odvodňuje vysokou hladinu podzemních vod v této oblasti.

   Na konci 340 m dlouhé kanalizace, jižně od silničky směrem "K hadovi" 150 metrů od okraje rovinských luk těsně před pravou zatáčkou, lze najít podivný terénní útvar - plošinku 8x4 m, jejíž útroby mohly tehdy ukrývat jakousi čistírnu odpadních vod. Ta mohla být zakryta i kvůli nižším teplotám panujícím v této poloze a výšce dřevěnou nástavbou pro lepší fungování čistírenských procesů. Jisté je, že kanalizace končí výustí skrze blízkou zmíněnou silničku a vody jsou vypouštěny propustkem do povodí Voložného potažmo Třítrubeckého potoka. Vyhnula se tak možné kontaminaci zdrojů v Kuníkové (viz dále). Zároveň s tímto faktem vyvstává otázka přesného data stavby kanalizace, zda se předem o zamýšlených zdrojích vody vědělo, nebo zda kanalizace řešila až vzniklé problémy s jejich kontaminací.

   Později byly (kromě modernizace a posilování zařízení na vrcholové plošině hory) na terase 1 km jižně od Rovin vybudována německá kasárna pro vojáky. Sem také zřejmě přesídlily i spojařky.

   I tady vyvstala potřeba zásobování pitnou vodou. Vodní zdroj pro někdejší ubytovnu na Rovinách nebyl využit, možná pro nízkou vydatnost, možná pro nekvalitní složení. Nelze vyloučit, že v té době vznikla studna při silničce jižně od Rovin, a z podobných důvodů nebyla využita. Hledal se vodní zdroj, a ten se našel v Kuníkové, asi 600 m jihozápadně od Rovin. Byla tam vystavěna masivní, honosná, původně zastřešená, 2,5 m v průměru, 5 m hluboká studna s 30 m dlouhým přepadem do blízké vodoteče s žabí klapkou. U studny byla vystavěna čerpací stanice, v jejíž podzemním podlaží byla výtlačná elektrická čerpadla. V nadzemním podlaží tohoto malého zděného objektu byla kamna a místnost obsluhy. Zde mohla být voda bakteriologicky ošetřována dávkováním chlornanu.

   Výtlačný řad (profil 63 mm) o délce 825 metrů s převýšením 80 m vedl průsekem přímo do zemního vodojemu o kapacitě 10 m³. Průsekem, který je dodnes zachován ve své dolní polovině, vedl kromě výtlačného potrubí také silový a ovládací kabel. Na pozůstatky vodojemu lze narazit nedaleko kolmé zákruty silničky na Prahu. Přístupná je podzemní s vodojemem sousedící armaturní komora obsahující rozvody 80 a 63 mm (výtlak, přepad, odpad, odtok).

   V nadzemní části byla zřejmě v montované nástavbě umístěna čerpadla udržující tlak v rozvodné síti kasáren. Vodojem a tlaková stanice umožňovala s největší pravděpodobností čerpání požární nebo jiné potřebné vody z jejích rozvodů do pojízdných cisteren nebo obráceným směrem z cisteren do vodojemu například při poruše výtlačného čerpadla v Kuníkové. Kapacita vodojemu by za předpokladu bezchybné obsluhy umožňovala dle dnešních standardů zásobit asi jen 80 lidí, proto je otázka, zda byl vůbec vodovod dostatečně dimenzován nebo jak bylo s vodou vlastně hospodařeno.

   Po odchodu německých okupantů nezůstalo radarové zařízení na Praze mrtvým, ba právě naopak. Po jeho rekonstrukci využívala obsluha ještě po dlouhá léta objekt na Rovinách i na tzv. Malé Praze (Malá Praha se správně geograficky nachází na jižní části vrcholové plošiny v místě nad Čákovým výhledem). V roce 1949 byl vybudován záběhelský vodovod, jehož zdrojem byla 4 metry hluboká vydatná studna rovněž v Kuníkové, jen asi 50 metrů severovýchodně od původní německé studny. Protože však kasárna přežila i rok 1952 a vystěhování obcí, byla posléze připojena krátkým gravitačním přivaděčem i tato civilní kameny vyskládaná studna pro vojenské účely. Také je možné, že poklesla vydatnost zdroje a připojení studny, která i tak mohla ovlivňovat původní zdroj, se hodilo.   

   V roce 1971 byl osud rovinské roubené dvouhájovny na jejím původním místě dovršen, čekalo ji rozebrání a stěhování do Nepomuka. V té době dosloužil asi i přilehlý vojenský objekt zbudovaný původně zřejmě jako provizórium. Objekt na Malé Praze vydržel déle. Po rozpadu totalitního systému ho někteří známe jako "Objekt FMV" - federálního ministerstva vnitra. Dalšího názvu se už nedočkal. Potom sloužil už jen jako střelnice. Mnozí si jistě pamatujeme na sporadickou střelbu z ručních zbraní z těchto míst zejména v zimních měsících. Po demolici v roce 1994 zbyly po objektu už jen sklepy, dodnes. I ona vojenská zařízení, na nichž osazenstvo sloužilo, pohltila povětšinou už příroda.

   Na poněkud jiné osudy liniové infrastrukturní stavby, tentokráte kanalizace, narazíme na jižních svazích Vrchů v centru Brd. V 50. a 60. letech zde proběhla výstavba vojenského objektu na Rezervě. Toto podzemní zařízení coby "utajované" velitelské stanoviště dodnes existuje, byť se o jeho reálné podobě a funkčnosti vedou diskuze. Pro náš článek je rozhodující, že se někdy kolem roku 1960 vybudovala rovněž kanalizace pro odvodnění splaškových vod mimo tehdy už po desetiletí existující zdroje rokycanského vodovodu. Její délka je asi 1,2 km, začíná v oploceném objektu a je zakončena volnou výustí na podlouhlé ukloněné a zarůstané loučce naproti loveckému zámečku. Příroda si zde měla poradit sama a v dosud znatelném korytě byla eventuelní splašková voda zavedena nad strmý svah pravého břehu Padrťského potoka, v němž by se mísila zřejmě v přijatelném poměru s masou vod průzračného horského potoka.

   Kanalizace byla vystavěna v ukloněném terénu, kde jistě nebylo vzhledem ke skalnatému podloží jednoduché kameninovou stoku profilu 250 mm vybudovat. Vydáme-li se dnes po jejích stopách, narazíme přibližně po každých 50 metrech na nevysokou tyč s cedulkou - označenou revizní šachtu s litinovým poklopem s odvětráním. Bez tyček bychom byli velmi často zcela bezradní, vždyť pouze minimální množství šachet vystupuje nad terén. V lesním prostředí jsou navíc téměř všechny zakryty decimetrovým nánosem mechu a jehličí. Pomáhat nám mohou pouze občas jakési doprovodné obslužné cesty, jež jsou spíše pozůstatkem přístupových cest během výstavby.
   Výškové vedení trasy je ve spádu kolem 2% směrem k výusti. Vzhledem k neznámému zdroji splaškových vod a neznámé kompozici podzemního objektu nelze určit, zda byla kanalizace v celé své délce gravitační nebo zda bylo nutno splašky do hlavního řadu čerpat. Celkový současný stav i to, že stoka není zakončena čistírnou, může naznačovat tušené - kanaliazce měla být použita pouze v případě "ostrého" využití podzemního objektu. Také se zdá, že je dnes o splašky postaráno jiným způsobem a nebo že se s takovým využitím objektu, s jakým se stavěl, na Rezervě již nepočítá.

   V nejzachovalejším stavu se nachází vodovod a úpravna vody pro další dosud existující vojenský objekt. Je jím objekt Javor 51 Borovno (údajně nejzachovalejší ze 3 objektů Javor v ČR) - zařízení vystavěné v roce 1965-1969 pro podzemní uskladnění jaderných hlavic. U tohoto objektu se na chvilku zastavíme. Zajímavý je důvod jeho vzniku. Čs. armáda byla prvosledovou armádou (za ní měla po 70 hodinách nastoupit další vojska Varšavské smlouvy), ale sobě přidělené taktické jaderné rakety neměla k dispozici (byly uloženy mimo území ČSSR), a tak hrozilo velké zdržení při jejich dodání (prý až kritických 20 hodin). Ministerstvo obrany rozhodlo vybudovat objekty k jejich uložení s tím, že tak budou hlavice vojákům k dispozici do 3 hodin.

   V oploceném lese mezi Borovnem a Míšovem je údajně také dvoupodlažní budova pro štáb, kanceláře, učebna, jídelna, ubytování pro 170 vojáků (24 bytových jednotek 1+1 a 2+1), garáže, klub, kinosál pro 200 lidí, fotokomora, čítárna, knihovna, kotelna a příjezdové komunikace.
   Ve stejné době jako tento oplocený lesnatý areál vznikl opodál rovněž oplocený, ale o poznání menší, rekreační areál Koukalka. Ještě nyní to představuje několik dřevěných chat, hlavní budovu a obslužnou komunikaci. V rámci stavby tábora na jižně orientované louce u Bradavy došlo také na rekonstrukci starého protrženého nejvyššího rybníka z borovenské hamerské soustavy, byť byla využita jen část hráze a rybník nebyl obnoven v celém svém dřívějším rozsahu. Tábor je plně elektrifikován a k údivu nezasvěcených je zde do všech objektů zavedena voda.

   Při stavbě rekreačního zařízení byla totiž vybudována pod úrovní hráze rybníka poměrně velká úpravna vody, která již na první pohled nemůže být pouze pro několik chat. Zdrojem surové vody je zde podzemní voda ze studny nebo vrtu v severozápadní části oploceného prostoru vodárny. Jako záložní zdroj slouží buď povrchová voda z rybníka nebo jímací studna poblíž Bradavy o pár set metrů výše proti proudu. K vodárně vede zvláštní asfaltová komunikace, skládá se ze dvou budov (v jedné zřejmě býval záložní generátor a sklad hořlavin), podzemní dvoukomorové akumulace a několika nádrží kalového hospodářství.
   V době uveřejnění tohoto článku byla úpravna shledána ve stavu použitelném nebo alespoň ve stavu použitelnosti blízkém, byť zanedbaném. V severní provozní budově se vedle kanceláře obsluhy ještě nacházely barely s chlornanem sodným a pytle se sodou ve stavu, jako by někdo včera nebo předevčírem odebíral chemikálie pro dávkování. V jedné podzemní akumulaci je upravená voda jako by byla právě čerstvě připravena na svou pouť výtlačným řadem o kilometr na severovýchod a o 80 metrů výše.
   Z profilu výtlačného řadu z PVC 200 mm, jehož průběh se bohužel nepodařilo zjistit, lze usuzovat na požární vodovod, který byl ale pro objekt tohoto druhu nutností. Úpravna vody funguje pouze v sezóně, paradoxně pouze pro chatový tábor, a soudím, že pokud by měla fungovat opět i pro areál za státní silnicí mezi Borovnem a Míšovem, vyžadovala by rekonstrukci.

   Existuje nemalé množství dalších podobných zajímavých pomocných objektů jako například zemní vodojem o kapacitě cca 75 m3 ve svahu vrchu Špičák a přivaděč k felbabským kasárnám, ale cílem článku nebylo (možná jen zatím) postihnout všechna zařízení, ale pověnovat se těm nejzajímavějším.