Asi každému, komu leží osud brdských lesů na srdci, vrtá hlavou, jak mohlo dojít k takové degradaci původních porostů. Jedním z důvodů dnešního neutěšeného stavu byla kromě železáren i existence lesních skláren. Ty se vyskytovaly od 16. století zejména v jižních Brdech.

   Sklo se začalo používat asi před 6000 lety (ještě v době bronzové) na území dnešní Sýrie. Z území dnešního Iráku pochází první duté skleněné nádoby (tavenina zachycovaná, foukaná a tvarovaná koncem kovové trubky). Po zániku římské říše se sklářství rozdělilo na "středozemní" (sodné sklo - soda ze spálených vodních rostlin) a na "zaalpské" (lesní sklo - draselné - tavidlo je draslo získávané z dřevěného popela). Od 13. století se objevují ve střední Evropě první lesní hutě - stěhovavé sklárny, které se přesouvaly za lesem a představovaly do jisté míry další alternativu kolonizace neobydlených horských krajů. Lesní sklárny produkovaly zelenavé sklo s bublinkami a nečistotami způsobenými nedostatečným čištěním písku a drasla (zásaditá žíravina - také potaš, flus nebo salajka). Pece k tavení skla se stavěly z kamenů a jílů. Měly kruhovitý půdorys, který se později měnil až na obdélníkový.

   Základní surovinou pro výrobu byly a stále jsou sklářské (tavné) písky. Jsou to zrnité, většinou světle zbarvené až bílé horniny (křemenné písky nebo málo zpevněné  pískovce) s obsahem oxidu křemičitého v rozmezí 60 až 80 %. Sklo se vyrábí ze směsi křemičitého písku (oxid křemičitý), sody (oxid sodný) nebo drasla (oxid draselný) a vápence (oxid vápenatý). Někdy se přidávaly i skleněné střepy z vlastní produkce (urychlení tavby a snížení nákladů). Tyto suroviny se společně v konkrétním poměru rozdrtí a zahřejí na 1500°C. Přidáním chemikálií lze vyrobit barevné sklo, jinak je to po vychladnutí křehká tvrdá průzračná a obvykle díky obsahu železa v písku také trochu nazelenalá nebo nahnědlá látka.

   K získání drasla se v lese vyhloubily mělké jámy, vyložily se plochými kameny a zde se pálilo dřevo (řemeslo zvané popelářství). Nejvýhodnější bylo jilmové (8x výnosnější než smrkové), pak vrbové, dubové, bukové, nakonec i jehličnaté dřevo a dřevní odpad. Spálením 100 kg (necelý m³ suchého dřeva) nejkvalitnějšího dřeva se získal necelý půl kilogram popela. Tito "popeláři" se naučili také spalovat kapradiny, čímž získávali dvojnásobek drasla než z běžného dřeva. Popel popeláři v lesích nezpracovávali, přenechávali to "flusárníkům" v okolních vsích (např. Hořice, Číčov, Čížkov, Dobřív, Mýto aj.). Ti popel v kádích vyluhovali tak dlouho, až se na získané kapalině udrželo slepičí vajíčko. Podle dnešních měřítek by to byl 20% roztok. Ten se pak vařil do zhoustnutí a ztuhnutí do pevného stavu - surového černého drasla, které se teprve dováželo ke sklárnám. Tato drahá a cenná surovina se používala ale i v lékařství, k výrobě střelného prachu, pro praní, mytí atd.

   Vyráběly se například malé okenní tabulky, které se k sobě spojovaly různými rámečky, později se okna zhotovovala vyfoukáním kusu skla do velké válcové bubliny, která se vyrovnávala, až vznikla tabule. Později se ploché sklo vyrábělo válcováním suroviny. Rovněž se zhotovovalo lahvové sklo - vyfukováním suroviny do formy ze dvou protikusů, která se po vychladnutí otevřela. Dále různé poháry, sklenice apod. Dnes se tabulové sklo vyrábí v lázni tekutého kovu (např. cínu), který vytváří dokonale hladkou plochu, na níž roztavené sklo tuhne. Na přelomu 16. a 17. století, po předchozím zvládnutí technologie čištění, se světovým centrem výroby skla staly Čechy. Vyrábělo se sklo s vlastnostmi vhodnými k rytí a broušení (přítomnost oxidu olovnatého - změkčuje sklo, činí ho těžším, láme v něm světlo), tzv. křišťál, který lidé mohli dříve obdivovat pouze ve formě přírodních monokrystalů oxidu křemičitého.

   Sklárny na českém území rostly jako houby po dešti, jejich největší koncentrace byla na Šumavě, kde ke konci 18. století pracovalo 41 z celkového počtu 64 v Čechách. Ve sklárně byli kromě majitele (nebo nájemce), tzv. skelmistra, ještě šalíři (topiči - obvykle 2-4) a šmelcíř (tavič), který se staral o složení a kvalitu skla. Pracovní doba sklářů ve dnech, kdy se tavenina zpracovávala, trvala až 20 hodin. Sklo bylo zpracováváno zhruba třikrát týdně.

   Úpadek sklářství nastal na přelomu 18. a 19. století díky stoupající ceně dřeva a potaše vlivem vyčerpání zdrojů. Obdobně to lze pozorovat i v případě železáren. Postupně ruční výrobu začaly nahrazovat stroje a z odlehlých a často nepřístupných končin se sklárny přesunuly do měst a větších obcí. Vznikala obrovská konkurence, kterou mohly přežít jen ty nejmodernější provozy a nejprozíravější majitelé. Těmi byli i v dobách lesních hutí rozvětvené sklářské rodiny. Nebylo jich mnoho. Považovali se za šlechtu, do své krve nepustili jinou než zase sklářskou.

   Dnes můžeme vidět výrobu lesního skla jen velmi výjimečně. V Deštném v Orlických horách se od roku 1992 každoročně koná 3denní akce tavení skla dřevem v rámci sklářských slavností s následnou dražbou zhotovených výrobků. Častěji se můžeme setkat však přímo z výrobky deklarovanými jako historické sklo, které je zhotovené podle způsobů zpracování skla ve středověku ve specializovaných sklárnách.

   Vzestup šumavských skláren od 60. let 17. století je spojen především s příchodem nových sklářských rodů - Gerlů, Eisnerů, Pocků, Müllerů a Hafenbrädlů z Bavorska, Gattermayerů a právě Adlerů z Posázaví. Tito mistři obnovovali staré sklárny a zakládali nové.

   Tobiáš Matěj Adler zaměstnával ve Staré Huti u Kácova (Posázaví) bratry a 5 synů. On odešel k Rožmitálu (viz dále). Ve Staré Huti zůstal syn Jan Bedřich. Po dvougeneračním působení v Brdech odchází pokračovatel rodu - Tobiáš Rafael Adler - na Šumavu k Vimperku podpořit svého bratra Františka. V dalších staletích jsou i přes ekonomické nesnáze Adlerové k zastižení například na Starém a Novém Brunstu.

   Během 18. století byly na Šumavě zakládány pověstné sklárny vyrábějící tabulové a zrcadlové sklo. Provozování zrcadlových a tabulových skláren je spojeno především se jmény Hafenbrädlů a později právě Abelů. Ti začali v Čechách podnikat zrovna v Brdech. Po roce 1763 si dvě ze šumavských zrcadlových skláren pronajal míšovský Christian Ferdinand Abele (syn Františka Abele). Později provozoval i huť na Hůrce a ve Studánkách. Abelovská litá zrcadla vyráběná až do velikosti 250x120 cm, se vyznačovala mimořádně dobrým brusem a bezchybným podkládáním folií a Abelové za ně získali řadu medailí na průmyslových výstavách. Jejich sklárny, brusírny, leštírny a podkladárny zrcadlových skel měly víc než 1000 zaměstnanců. Kromě toho vyráběli v menší míře i obyčejné druhy dutého skla. Po smrti Christiana v roce 1801 podniky převzal jeho syn Jiří Kryštof Abele, který také díky sňatku s příslušnicí rodu Hafenbrädlů mohl přikoupit a vystavět další tři hutě. Specializoval se na lité sklo, které vyvážel i do zámoří. V roce 1833 však zemřel a o provozy se začal starat jeho bratr Ferdinand, jemuž se povedlo přidat další huť a brusírnu.

   Dorůstající čtvrtá generace sklářského rodu Abelů však již žila elegantním životem na svém zámečku a úsporné hospodaření již nebylo pro ně prvořadou záležitostí. Pevně spoléhali na své podniky, ale nedokázali se vyrovnat s novou konkurencí mladého ambiciózního podnikatele Petra Zieglera na huti v Alžbětíně a roku 1845 jejich podnik zbankrotoval. Jejich místo zaujala firma Petra Zieglera, která koupila i sklárnu v Debrníku a Ferdinandově a později si Ziegler pronajal ještě Gerlovu huť u Javorné. I ostatní Abelovské sklárny na Hůrce střídaly nájemce a jejich výrobní programy se neustále měnily. Tak neslavně skončila existence tohoto sklářského rodu na Šumavě.

   Proti tomu jejich účinkování v Brdech je pouhá epizoda. Osudy rodu Abelů líčí spisovatel Karel Klostermann v románu Skláři. Je zasvěceným vypravěčem, protože jeho babička, rozená Abelová, byla shodou okolností dcerou míšovského Křišťana Ferdinanda Abeleho, o němž bude řeč dále.

   V dnešních Předních Hutích na místě tehdejšího okraje brdského lesa existovala jedna z nejstarších skláren v Brdech. Její zánik je spojen s třicetiletou válkou, se žoldnéři a s rokem 1645. Chudý lid rožmitálska si sem tehdy ukryl cenné věci, ty však byly zabaveny a osada i huť žoldnéři vypálena.

   Sklárnu v nedalekých dnešních Zadních Hutích obnovila několik let nato rožmitáslká vrchnost, a pak ji i provozovala. Začala se rodit podhorská roztroušená ves z malých sklářských osad. Na přelomu 17. a 18. století jsou uváděni jako nájemci sklárny postupně Krištof Ssul a Jan Dalm. Od roku 1721 jako nájemce figuruje Tobiáš Matěj Adler. Ten zaměstnával rovněž malíře skla. Huť vyráběla i tabulové sklo a podle nálezů i sklo barevné. Potaš sem byla dodávána z Voltuše (zde při staré cestě z Rožmitálu do Voltuše fungovala flusárna až do konce 19. století) a z tehdy právě vzniknuvší Záběhlé. V roce úmrtí starého Tobiáše Matěje (1744) byla sklárna zřejmě z důvodu ústupu lesů přestěhována na náklady vrchnosti výše do lesů nad Zadní Hutě. Syn Tobiáš Adler na oplátku nechal vystavět rybník Kotel, pod ním mlýn a stoupu.

   V následujících smlouvách s rožmitálskými pány už je znát, že o dřevo začíná být nouze. Stoupala jeho cena i cena dodávané potaše. Zpracovávat bylo možno pouze souše a polomy. Také proto se skelmistr obrátil k nedalekým dobříšským lesům (viz dále Skelná Huť nad Lázem), kde vystavěl v roce 1749 novou huť. Podnikavý Adler, kterému bylo v roce 1751 přiznáno měšťanské právo v Plzni, založil v roce 1755 další huť, tentokrát na Šumavě - Röhrenberskou huť (dnes Samoty) u Kunžvartu (dnes Strážný).

   Rožmitálští vzhledem k drancování zbídačených lesů smlouvu s Adlerem na sklárně v Hutích roku 1759 vypověděli. I tak tam skelmistr nadále bydlel a nad Láz pouze dojížděl. Je zajímavé, že těsně před svojí smrtí prováděl v Hořovicích pokusy s vytápěním pecí kamenným uhlím, když si nechal radit od skelmistrů z Nizozemí a Anglie. Zemřel v roce 1770. Skelná huť v Hutích definitivně zanikla v roce 1783 s odchodem jeho syna - Tobiáše Rafaela Adlera na Šumavu.

   Západně a severozápadně od rybníčku vlevo od cesty vedoucí na Třemšín jsou údajně vyvýšeniny s možným nálezem skloviny, úlomků dutého i tabulového skla, porcelánu, keramiky a strusky pocházející z posledního výskytu skelné huti. U čp. 30 v jižní části Zadních Hutí u potoka prý lze nalézt kousky skloviny a tabulové sklo jako zbytek po stanovišti předchozí sklárny.

   Rozsáhlé polomy po větrné smršti Adlery přilákaly do lesů nad Lázem, kde uprostřed zásob paliva postavili v roce 1749 sklárnu. Tuto dobře prosperující huť založil Tobiáš Matěj Adler (mladší) z Hutí u Rožmitálu. K huti nad Bohutínem si skelmistr na vlastní náklady s povolením rožmitálské vrchnosti přivedl vodu z Lázského potoka (a platil za ni), vymohl si i povolení k chování pstruhů v přivaděči. V roce 1752 dokoupil i další dosud stojící okolní lesy. A tak mohla být sklárna v provozu i přes smrt svého

zakladatele až do roku 1783 - dokud nevypršela platnost smlouvy rodiny Adlerů s rodem Mansfeldů, vlastníků Dobříšského panství.

  Syn zakladatele huti Tobiáš Rafael Adler, rovněž s uděleným měšťanským právem v Plzni, se poté přesunul na Šumavu za bratrem Františkem. Tam měl rod Adlerů už od roku 1754 na panství Zdíkov Tobiášovu huť a u Kunžvartu od roku 1755 Röhrenberskou (též Adlerovu) huť. Uvádí se, že z brdských skláren putovalo do záchrany šumavských (František dobře nehospodařil) 15 000 zlatých.

   Po zániku huti nad Lázem byla na mýtině založena myslivna coby zárodek ostrůvku lidského osídlení uprostřed lesů po následujících 150 let. V místopisném slovníku z roku 1895 se totiž dovídáme, že na Skelné Huti byly 3 domy, bydlelo tam 19 Čechů a osada patřila k Obecnici.

   V literatuře se píše o tom, že vodní přivaděč je dosud v terénu vidět. Zřejmě se jedná o potůček při cestě vedoucí od Huti k Brdcům a k Hradišti.

 

Na Huti (Míšov)

   Prapůvodní obec Míšov bývala malou osadou pocházející z doby rožmitálského osídlování v polovině 14. století. Od dob Husitů byl ale Míšov po dvě staletí zcela pustý. Až koncem 17. století zde byla založena Vratislavy z Mitrovic skelná huť mezi Bílým a Červeným potokem.

Obnovený Míšov se s rozvojem sklářské huti rychle rozrůstal, ves se dělila na horní a dolní Míšov. Chvíli po skončení sklářských činností tu v roce 1788 bylo 26 domů a 257 obyvatel.

  Na přelomu 17. a 18. století je nájemcem Jan Dalm (měl v nájmu i sklárnu v Hutích). V roce 1706 se tu údajně vyrábělo zrcadlové a tabulové sklo, pivní sklenice, korbele, džbány, misky, cukřenky a svícny. Od tohoto roku se postupně střídali skelmistři Jan Tomáš Werner, Kryštof Hülgarth a Jan Hofer.

   Roku 1735 vstoupil do Míšova nový nájemce - skelmistr František Abele, kterému se za tři roky narodil syn Křišťan Ferdinand. Ale už v roce 1742 se správa poříčského panství ve smlouvě se skelmistrem nezmiňuje o dřívějších dodávkách dřeva pro huť, zřejmě pro jeho nedostatek. Asi i proto František o deset let později odešel z Míšova na sklárnu v Závisti na panství Mutěnín (Domažlice), kde však už v roce 1753 zemřel. Po smrti Františka i jeho syn Křišťan Ferdinand odchází na Šumavu, aby řídil podniky v Hůrce, Železné Rudě a v Prášilech, čímž byl osud míšovské sklárny dovršen.

   V dolní části obce zvané Na Huti byl prováděn průzkum pracovníků muzea z Blovic, ti našli úlomky tabulového skla rozličných barev a také část tavící pánve.

 

 

Nové Mitrovice

   Tato ves byla původně pouze osadou patřící k Železnému Újezdu založená v 17. století kolem těžby železa a stříbra. Stala se svědkem přerodu železné huti na skelnou. Ještě v roce 1840 byla postavena nová vysoká pec, ta po 2 desetiletích činnosti 

 definitivně vyhasla a byla poté postupně rozebírána pro stavební materiál. Na konci 19. stol. byl na tomto místě vystavěn dům čp. 102. V roce 1868 byla na místě kolny pro materiál železné huti vybudována sklárna, která fungovala až do května roku 1931. Zdejší obyvatelé tehdy našli obživu ve sklárně, kam byli povoláni též skláři z Pelhřimovska a z okolí Pacova. Pracovalo se devět hodin denně, šest dní v týdnu nad osmi pánvemi. Dočteme se o skelmistrovi Rücklovi a o posledním továrníkovi - panu Jungwirthovi. O vznik sklárny se zasloužil ředitel spálenopoříčského velkostatku Alos Wagner. Chtěl, aby byl zajištěn odbyt velkých kalamitních zásob dřeva v panských lesích. Dovážel se křemičitý písek z Německa a z Horní Břízy, který se drtil ve čtyřech vodních stoupách. Provoz sklárny byl ukončen díky světové hospodářské krizi a pro velkou vzdálenost k železnici, i když poslední tavba byla údajně ještě v roce 1938. Po sklárně najdeme sice jen vysoký komín, zato byl nedávno částečně opraven a jeho demolice se neplánuje.

 

Sklenná Huť u Přívětic (RO)

   Aby byl náš výčet brdských skláren co nejkompletnější, zastavíme se ještě v místě poměrně dosti vzdáleném - na Sklenné Huti ležící na okraji masivu Radče. V obci, kde je dnes 22 popisných čísel, připomínané už v roce 1379, nechal postavit Krištof Šírer na náklad komory české v letech 1652-1655 sklárnu.

   Bohužel tato skelná huť sice vyráběla, ale své produkty nedokázala prodat. I pro problémy se základními surovinami byla sklárna po 12 letech rozprodána na pokrytí dluhů.

 

 

Stopování brdských skláren - osmistovky 2009

 

   Stopování skláren je nesnadné i vzhledem k tomu, že neustále cestovaly za ustupujícím lesem. Jejich možný další výskyt je snad také východně od osady Teslíny v místech, kterým se říká "Sklář" nebo "Na Skláři".

   Vydali jsme se proto  tedy v letošním ročníku akce "Osmistovky" po jejich stopách, a ač jsme se soustředili na nejdéle fungující a nejvíce prosperující skelné hutě, na rozdíl od hutí železných příliš pozůstatků po sklárnách nezbylo. Ale nepředbíhejme.

 

Průzkum Skelné Huti nad Lázem

   Naše první kroky vedly na Skelnou Huť nad Lázem, která skončila svoji činnost v roce 1783. Dle výše přiložených mapových podkladů jsme ve svahu pod dnešním seníkem jen kousek nad dnešní křižovatkou nalezli po více než 200 letech stopy zdejší největší stavby - sklárny. Lokalizovali jsme západně od ní i jakousi boční stavbu a o pár desítek metrů východně od ní do svahu zaříznutou stavbu, která obsahovala pravděpodobně tavící pec.

V blízkosti těchto staveb jsme učinili několik pokusů o nález stop po zdejší činnosti. To se povedlo až v místě před pecí, kde jsme odhalili návoz skelné strusky. Mezi ní jsme nalezli zřejmě i úlomek stěny pece se sklovinou. Dle našeho průzkumu jsme usoudili, že budovy zakreslené v pozdějších mapách východně od objektů skelné hutě patřily zřejmě k pozdější myslivně.

 

Průzkum prostřední sklárny v Hutích pod Třemšínem

   Dle skromných indícií jsme se poté zavěnovali sklárně, jejíž činnost skončila v roce 1744. Stopy nás dovedly do Hutí pod Třemšínem k čp. 30, kde jsme se seznámili s člověkem, který nám vyprávěl o tom, že sklárna stála na jižní části jeho pozemku, kde dodnes z krtinců vybírá drobné úlomky skla a strusky.

Tyto nálezy soustřeďuje a každoročně si je přijíždí prohlédnout pan Michal Gelnar, jeden z předních českých sklářských historiků. K našemu překvapení se v "letošní sbírce" mezi nalezenými předměty nacházela i část duté sklářské píšťaly. Se slovy díků jsme se s mladým ochotným člověkem rozloučili a vydali se do lesů nad Hutě za posledním stanovištěm zdejší sklárny.

 

Průzkum sklárny nad Hutěmi (Sklenná Huť)

   Tuto lokalitu jsme si předem (a správně) označili za nejslibnější a nejzajímavější. Louka a rybníček se nachází v historicky téměř totožném rozsahu avšak neměli jsme k dispozici žádné doklady a stopy po budovách nebo obslužných cestách. Na velké ploše s indíciemi o směrech vztažených k rybníčku jsme se jali zkoumat terén, porost a nakonec i půdu.

Na stopy po sklárně, jejíž činnost v roce 1783 ukončil odchod Adlerů, jsme dlouho nemohli narazit. A - po delší době jsme přece zaznamenali úspěch i zde. Na severním okraji přilehlé loučky uvnitř oplocení jsme začali z půdy lovit nejrůznější úlomky tabulového i tvarovaného skla, drobné korálky a všudepřítomnou skleněnou strusku. Otázka přesného umístění sklárny sice rozřešena nebyla, avšak zřejmá přítomnost sklářů i v tomto koutě brdského lesa byla potvrzena. 

 

Průzkum sklárny v Míšově (Na Huti)

   Jestliže jsme byli až dosud úspěšní, v případě míšovské sklárny jsme zaznamenali nezdar. Rok 1753 a zánik zdejší skelné hutě je zde zřejmě příliš vzdálen od mapování stabilního katastru v následujícím století, a tak o poloze sklárny jsme měli jen zkreslené informace, rovněž díky absenci jakýchkoliv přesnějších indícií. Taktéž informace míšovských obyvatel nás v příjemném slunečném odpoledni nepřivedly na správnou stopu, proto doufáme, že se na tomto místě co nejdříve objeví odpověď i na otázku lokalizace této, tentokrát Abelovské sklárny, třeba i s pomocí některého věci znalého čtenáře.