Struhy - díl druhý
Napsal Pavel Wunsch   
Pondělí, 14 září 2009

Jestliže minulý díl pojednání o Struhách nesl pečeť do jisté míry turistickou, tento bude mít spíše podobu příměstsky - vodohospodářskou a archivní. Zaměříme se totiž na vodní systém tzv. „Dolních struh“ a také na archiválie, které se týkají vodního hospodářství celého polymetalického revíru.

Seriál jsme přerušili v místech, kde voda Struh překonala poslední metry v otevřeném terénu, stočila se k severovýchodu a zmizela v ústí vtokové štoly dolu August, zvaného dnes Drkolnov, kde měla za úkol pohánět pozoruhodnou soustavu důlních strojů. Drkolnovská vodní kola jsou tématem, které by vydalo na samostatný článek. Protože však byla tato tématika již nejednou a velice důkladně zpracována, omezíme se podání stručné historie a nedávné záchrany většího z obou kol.


Jáma August začala být hloubena v roce 1836. Vydatnost jejích rudných žil nebyla nikdy ve srovnání s jinými březohorskými doly valná, záměr zachytit jižní pokračování revíru směrem ke Zdaboři příliš nevyšel. Hlavní význam spočíval v nadstandardním technickém vybavení, které nahradilo svou čerpací kapacitou starší (větrná a koňmi poháněná) čerpadla nedaleké šachty Wolfgang (stará úklonná šachta; sama oficiálně založena 1828, ale v jejím okolí se dle knihy "Příbramské doly na stříbro a olovo" intezivně pracovalo již v roce 1771). V podzemí byla vytesána komora pro vodní kolo (první z budoucích dvou, k čerpacímu ústrojí přibyl později ještě těžní stroj spolu s úpravnou) a z povrchu byla v roce 1846 proražena přívodní štola, zásobující kolo vodou z rezervoárů Lázská a Pilská (Pilská vybudována 1851-1854). Po odevzdání své potenciální energie odtékala voda ze dna komory odpadní štolou, odbočující vůči původnímu směru vodoteče doleva zhruba v pravém úhlu, tedy směrem do údolí Litavky. Kvůli podprůměrným výsledkům byla těžba zastavena v roce 1896, a na přelomu 19. a 20. století byly postupně strženy veškeré důlní budovy. Tím se však osudy šachty August ani zdaleka neuzavřely. 16 koňských sil vodního kola nezůstalo nevyužito a sloužilo k čerpání důlních vod i nadále, nyní však za účelem získání pitné vody pro Březové Hory. Voda z jednotlivých ortů byla hromažďována v nádrži na překopu 2.patra dolu, poblíž samotné šachty. Odtud byla čerpána silou vodního kola do rezervoáru a úpravny na povrchu, zatímco případné přebytky odtékaly do Dědičné štoly Františka Josefa II. Takto systém pracoval až do roku 1961, kdy se vodní kolo zastavilo nadobro. Čerpání pitné vody pro Příbram na jámě Drkolnov přesto pokračovalo, ač již silou elektrických ponorných čerpadel, a to až do začátku 70. let 20. století.

Po skončení provozu drkolnovské šachty coby vodního zdroje byly spojnice komory vodního kola s povrchem poměrně důkladně zlikvidovány. V roce 1974 byly přívodní i odtoková štola zavezeny haldovinou a svážná štola, která sloužila od svého vzniku jako servisní přístup do komory kola, byla opatřena v polovině délky betonovou přepážkou a zasypána až na úroveň terénu. Poslední úlohou dolu Drkolnov tak na dlouhou dobu zůstalo plnit roli ventilace a jednoho ze servisních přístupů Dědičné štoly Františka Josefa, která musí být trvale funkční. Odvodňovala a odvodňuje celý Bohutínský a Březohorský revír, který je dnes zatopen právě po její úroveň, tedy po úroveň 2. patra většiny šachet.


V tomto asanovaném stavu však okolí Drkolnova nezůstalo natrvalo. V roce 2000, v rámci záchrany průmyslové památky, bylo ústí odtokové štoly znovu vyzmáháno, portál zrekonstruován a odbahněná štola zaústěna do příkopu u přilehlé silnice. Pro odvod průsaků a dešťové vody jeho kapacita postačuje. Co se týká samotné komory vodního kola, tato byla v průběhu dalších dvou let postupně vyčištěna od naházeného odpadu a zřícených trosek důlního vybavení a vystrojena novými ocelovými přechody. Uvolněnou odpadní štolou odtekla i na dně komory se držící voda. Na konci roku 2002 a v roce 2003 postoupili rekonstrukční práce k samotnému vodnímu kolu. Během komplikované operace bylo vykloněné kolo vyheverováno do původní polohy a ložisko zafixováno v betonovém loži. Následovala výměna silně zkorodovaných lopatek za nové a důkladný protikorozní nátěr.

Co se naopak obnovit nepodařilo a možná již ani v budoucnu nepodaří, je přítoková štola. Její ústí je nejen kdysi uměle zavezené, ale také opakovaně zavalené a jeho obnovení by dnes již kolidovalo se soukromými pozemky.


Důlní voda byla věčným nepřítelem Příbramských dolů. S postupem do hloubky rychle přestávala vyhovovat větrná i koňmi poháněná čerpadla. Řešení spočívalo ve dvou opatřeních: za prvé, propojit všechny nebo aspoň většinu dolů dědičnou štolou, která by bez dalších nároků odváděla všechny výše situované prameny i průsaky povrchové vody, čímž se celkový objem vody k čerpání podstatně snížil. Tuto roli hraje na Příbramsku štola Františka Josefa, monumentální dílo budované po podstatnou část 18. století. Za druhé, bylo nutné zaměstnat při čerpání důlní vody vodu jinou, energetickou. Výkonem a stálostí překonávala výše zmíněné zdroje, přesto však nebyla dostačující vždy a za všech okolností. Docházelo tak k paradoxním situacím, kdy jako důsledek mimořádného sucha docházelo k zatopení spodních pater dolů. Přirozeným řešením tohoto problému byla stavba nádrží, které pomáhaly pokrýt rostoucí potřebu vody s potenciální energií.

 

 

Příbram a její okolí na Mapě Čech Jana Kryštofa Müllera z roku 1720

© Historický ústav AV ČR - http://www.hiu.cas.cz

Jako první vznikl v letech 1768 – 1770 Vysokopecký rybník, vybudovaný přímo na řece Litavce. Nejednalo se však o rybník zbrusu nový, jak se můžeme přesvědčit na Müllerově mapě Čech z roku 1720, kde se v odpovídajícím místě již menší vodní plocha nachází. Jednalo se o nádrž vybudovanou na poč. 18. století pro potřebu místního hamru a železářské pece. (Dotyčná Müllerova mapa dokonce nazývá přímo osadu na místě dnešní Vysoké Pece „Hammer“.) Rybníkář Matěj Blažek stávající rybník zvětšil a upravil tak, aby z něj, či přesněji řečeno z Litavky bezprostředně před jejím ústím do rybníka, mohla vycházet dostatečně zásobená strouha, sledující vrstevnici v pravém úbočí údolí Litavky a směřující na vodní kola jednotlivých důlních šachet a přitom byl zároveň zajištěn dostatečný přísun vody do vodních pohonů níže na Litavce. Pod Vysokopeckým rybníkem pracovalo značné množství mlýnů a pil, na různých mapách bychom jich napočítali podle období šest až devět. Před rokem 1770 došlo v sušších obdobích roku často až na střídavý provoz, kdy nebylo možné provozovat zároveň mlýny i strouhu odbočující z Litavky směrem k vodním kolům březohorských jam. Jelikož tato vodní kola poháněla především vodotěžné stroje, bylo vytápění dolů nepříjemně častou událostí. V roce 1811 byla kapacita rybníka znovu zvětšována a i v dalších desetiletích své existence prodělal řadu rekonstrukcí. Jejich posloupnost sahá až do dnešní doby, konkrétně jde o roky 1847, 1873, 1908, 1969 a 1995. Některé z těchto letopočtů jsou vytesány do kamenných bloků bezpečnostního přelivu rybníka.

O pouhých 10 let později, v rozmezí let 1780 - 1782, proběhla stavba druhého rybníka, sloužícího k posílení již zmíněné strouhy zásobující celý systém šachet na Březových Horách. Rybník nesl během doby postupně dvě jména, obě zděděná po dozorcích vodního hospodářství dolů: Vokačovský, což je dodnes jeho oficiální jméno, či Drozďák. Byl zbudován na potoce, který spojil svoje síly s vodami z Litavky, převedenými od rybníka Vysokopeckého. I tato hráz byla nejméně jednou zvyšována za účelem zvýšení zádržné kapacity - stalo se tak v roce 1811.  Nezanedbatelnou úlohu při vzniku této druhé nádrže měl hormistr a huťmistr Jan Antonín Alis (* 1.1.1732 - +19.9.1801), u jehož osobnosti je dobré se na chvíli zastavit.

Do Příbrami byl „Jan Anton Alis“ povolán císařskou komorou (konkrétně dvorním komořím Schönerem) roku 1772 ze svého dosavadního působiště v Kutné hoře, ve snaze zvrátit dosti neradostné poměry v příbramských dolech. Situace, do které přišel, byla charakterizována neochotou drobných držitelů podílů investovat do ztrátových podniků větší částky. Poměrně často se svých podílů pro nahromaděné nedoplatky vzdávali, takže je získával c.k. erár. Ačkoliv roku 1720 mu patřila přibližně polovina důlních podniků, v roce 1780 byl již jejich silně dominantním vlastníkem. Nemalá část na erár spadlých podílů patřila původně i samotnému městu Příbram.

Naděje vkládané v J.A. Alise, mimochodem rodáka z Vysoké Pece a syna příbramského šichtmistra Františka Alise, se skutečně naplnily. Zatímco v dosavadním způsobu prospekce hrála stále důležitou roli virgule a k počátečním investicím potřebným na velké projekty se nikdo nebyl schopen odhodlat, od nynějška se průběh rudných žil začal zkoumat systematicky a na Březových Horách byly zaráženy nové, výhledově hluboké šachty, neboť zkušený hormistr správně odhadl hlubinný potenciál březohorských ložisek. Existence v této době založených dolů, jako např. Vojtěch a Anna, byla pro další vývoj revíru klíčová. J. A. Alis odešel na odpočinek roku 1799, ale nejskvělejší éra příbramského hornictví jím zahájená trvala až do 60. let 19. století, poznamenaných prusko – rakouskou válkou (1866).


V městské zástavbě Příbrami vyžaduje dnes sledování trasy Struh jistou dávku představivosti. Strouha prakticky zanikla. Nejprve bylo její koryto postupně přeměňováno na uzavřený vodovod. Někde bylo pečlivě zaklenuto, jinde jen překryto plochými překlady, místy údajně jen z tenkého plechu, zasypaného vrstvou hlíny. Poškození a místa překopaná při stavebních pracích rozdělila strouhu na izolované úseky, které nezřídka posloužily jako trativody, kanalizace a septiky. Co však nemohlo zaniknout jen tak, je samotná trasa Struh, tedy cesta klikatící s v mírném spádu Březovými Horami. Komě toho nám na ni zůstala památka v podobě místních jmen. Na Březových Horách, v blízkosti Husovy ulice (hlavní „rožmitálské“ silnice), najdeme ulice „Na Struhách“ a „Pod Struhami“.

 

 

Cestu podél Dolních Struh musíme začít u Vysokopeckého rybníka. Jeho okolí sice prodělalo za staletí mnoho změn, ale rybník sám se zas tolik neměnil. U jeho horního konce se dokonce dochovaly terénní připomínky obtokového kanálu, který dříve pokračoval podél celého rybníka. Dnes je v místech, kudy procházel, travnatý břeh s několika křovinami a oblíbené místo pro letní slunění a koupání. Rovněž koncepce se dvěma přelivy na obou koncích hráze a výpustí situovanou uprostřed zůstala stejná minimálně od roku 1840 (jak dokládají mapy). U pravého přelivu najdeme do kamenů obložení vytesány letopočty některých – ne všech - rekonstrukcí rybníka – 1847, 1873 a 1908.

Malá odbočka: na protější straně rybníka poutá pozornost vysoká a oproti ostatním výrazně moderněji vyhlížející těžní věž. Jde o důl velmi mnoha jmen: od r. 1878 vystřídal postupně označení Vysokopecký důl, Rudolf, Bohutín II., Generál Štefánik, 25. únor (přiřazení názvů dolu k historickým epochám my, dobří vlastenci, jistě snadno zvládneme). Železobetonová těžní věž pochází z roku z roku 1949.

 

Vysokopecký rybník Přeliv Vysokopeckého rybníka s vytesanými letopočty rekonstrukcí  Železobetonová těžní věž dolu  Rudolf (resp. 25. únor)


Sledování Struh není možné započít hned bezprostředně pod „Pecovákem“. Území je zastavěné domky a trasa strouhy je patrná pouze podle poklopů a sporadických výstupů cihlové vyzdívky na povrch v uličkách vinoucích se zhruba po vrstevnici. Vpravo nad sebou můžeme zpozorovat věž dolu Řimbaba, který ukončoval těžbu jako jeden z posledních a přežil coby „školní“ důl i zánik celého polymetalického revíru. Zcela nedávno (26.7.2009) zde bylo otevřeno nové Vesnicko-hornické muzeum Řimbaba. V polovině 19. století nesla zdejší šachta pojmenování „Segen Gottes “ (zaražena 1843) a jejím okolí stálo několik chalup osady „Hochhofen“ – Vysoká Pec.


Jasněji viditelnou trasu Struh nalezneme teprve poté, co přejdeme přibližně půl kilometru od Vysokopeckého rybníka rušnou silnici č. 18 a vydáme se po polní cestě, kopírující přibližně vrstevnici 538m k rybníku Vokačovskému. Po vodním kanálu zde nenajdeme popravdě řečeno ani památky, s výjimkou několika posledních metrů od rybníka. Shoda s historickými mapami je však přesná a cesta je, jak je v podobných případech obvyklé, nápadně vodorovná. Spíše tušená prohlubeň při její pravé straně je bohužel plná zavážek a odpadků. Zmíněných několik desítek metrů strouhy bezprostředně u rybníka slouží k odvodu vody z polí a ústí sem rovněž odtok z čistírny odpadních vod pro Vysokou Pec.


Až doposud jsme hovořili o Vokačovském rybníku s poněkud zjednodušující samozřejmostí. Skutečnost je však taková, že rybník je již 10 let vypuštěn (od r. 1999) a jeho hráz v nejnižším místě překopána. Důvodem k takto radikálnímu zásahu bylo nebezpečí, které (kvůli nánosům bahna téměř nevypustitelný) rybník s vysokou ale nepříliš robustní hrází představoval v případě povodní, a to přesto, že jeho vlastní povodí není příliš velké. Výsledkem rychlé sukcese rostlin i dřevin na dně prázdné nádrže je doslova džungle, pokrývající v současné době celou výtopu, s výjimkou malé bažiny v samém prostředku. Náklady na odbahnění rybníka a zpevnění hráze jsou odhadovány řádově na desítky milionů, které nebude jednoduché sehnat, vzhledem k tomu že rybník plní funkci převážně již jen krajinotvornou a pracnost celé rekonstrukce se za uplynulou dekádu zvětšila. Na romanticky zarostlé hrázi stojí za pozornost dvě místa. Poblíž levého okraje najdeme mírně poškozený bezpečnostní přeliv, tentokrát bez letopočtů či jiných tesaných údajů. Na téměř opačném konci se pak nalézá již zmíněný překop hráze, kterým protéká dnes Vokačovský potok, zvaný též Mlýnský. Snad dojde v dohledné době skutečně k opravě, prozatím se jedná o dobré místo pro zkoumání „anatomie“ hráze.

 

Dnešní (2009) stav Vokačovského rybníka
Bezpečnostní přeliv (původně zřejmě hrazený) Přebagrovaná hráz "Drozďáku"

 

Když už je řeč o konstrukci hutních rybníků, je třeba práci starých havířů mírně zkritizovat. Ačkoliv byli schopni vytvářet impozantní díla v podzemí i na povrchu, rybníkářství zjevně nepatřilo k jejim silným stránkám. Báňské rybníky byly stavěny velice přímočarým a rychlým způsobem, kdy hlavní snahou bylo opatřit s přiměřenými náklady energetickou vodu pro havířské provozy a nikoliv vybudovat nějakou perlu vodohospodářství. To mělo své následky, v případě starších rybníků Vysokopeckého a Vokačovského spíše mírné (vhodná krajina, kontrolovatelný průtok nebo aspoň menší povodí), v případě Pilského a Lázského (s určitými parametry blížícími se horským přehradám) pak i tragické, jak bylo popsáno v minulém díle. Hráze měly velmi značný sklon obou líců, vzdušního i návodního, a malý objem vlastního tělesa. Na Pilské i Lázské byl tento nedostatek několikrát napravován, takže pro dnešní stav již tato poznámka neplatí, ale u Vokačovského rybníka si i dnes můžeme pohlédnout dosti úzký profil hráze (nyní obzvlášť dobře, v místě jejího překopání). Další konstrukční nedokonalosti vyniknou při srovnání např. s jihočeskými rybníky, vesměs podstatně staršími než báňské a hutní rybníky Příbramska. Ty jihočeské byly zejména při vyšších výškách hrází opatřeny na vzdušní straně podvozy, budovanými někdy i v několika stupních nad sebou a zhutněnými přirozenou cestou již při výstavbě hráze. Tyto „lavice“ zajišťovaly, že se křivka napjaté vodní hladiny nedostane ani při zvýšeném stavu při patě hráze na povrch, což byl často jeden z prvních projevů přicházející katastrofy. Dalším problémem byly bezpečnostní přelivy, vybudované přímo v tělese hrází. V případě mimořádných povodní tak mocný proud vody, odlehčující rybníku zároveň rozplavoval jeho hráz. Staří rybníkáři na jihu Čech proto přelivy u větších nádrží budovali raději až mimo hráz, v „rostlém“ terénu, Bylo to jistě pracnější, ale také podstatně bezpečnější. Uvedené rozdíly v odolnosti vodních děl nejspíš nejsou dány ani tolik krajově, jako spíše profesně. Ještě jednou pojďme pro příklad do Jižních Čech: nepříliš daleko od právem oceňovaných rybníků třeboňské pánve se nalézá ves Rapšach a kousek od ní překrásné údolí horního toku říčky Dračice. V roce 1890 zde protržení hráze rezervoáru vody určeného pro hutnické provozy jejich fungování během okamžiku definitivně ukončilo. Dodnes existující hráz přehrady se těm problematickým z Příbramska smutně podobá – hliněná sypaná, poměrně úzká s vysokými sklony, přímá (bez zaklenutí), s líci obloženými kamenem. A protržená. Hutě nejsou sice totéž, co doly, ale základní myšlenkou je, že průmyslové rybníky a malé přehrady obecně nebývaly zakládány s perspektivou přetrvání mnoha generací.

Třetí a zřejmě poslední problém, kterým rybníky trpěly, už nelze klást Příbramským havířům příliš za vinu. Je jím prostý fakt, že pro dvě novější vodní díla vybudovaná vlastně v horských údolích, tedy Pilský a Lázský rybník, nebyla technologie hliněné hráze s jílovým těsněním uprostřed a uchycením do podkladu na zámek vhodná. Jenže v první polovině 19. století, kdy beton byl novinkou a železobeton ještě několik desítek let vzdálenou budoucností nebylo zřejmě příliš na výběr, pokud neměly být hráze extrémně nákladné a (zdánlivě) předimenzované. Spravedlivě také dodejme, že v některých ohledech se hornické zkušenosti projevily na stavbě rybníků pozitivně. Konkrétně jde o unikátní odběrnou štolu na Lázské nebo opatřování návodního líce hrází důkladnou kamennou rovnaninou.


Pokračování Struh pod Vokačovským rybníkem by se bez map hledalo jen těžko. Dnes je voda od místa překopu a tedy i bývalé výpusti svedena do koryta, které za běžného provozu sbíralo přebytečnou vodu z přepadu rybníka a bez velkých průtahů jí vedlo propustí pod hlavní silnicí do Litavky. Dříve byl však tento hlavní odtok zaústěn právě do Struh, a vydal se pravým úbočím údolí Litavky konat práci v dolech na Březových Horách.

Prvních 400 metrů vodoteče zcela chybí, v cestě stojí aktivně využívaná zemědělská půda. I zde je však možno konstatovat, že je na leteckých fotografiích otisk strouhy v terénu stále trochu viditelný, pokud jsou pole v době snímkování zrovna sklizená. Po zmíněných 400 metrech, na dohled od nové výstavby na okraji městské části Zdaboř, splývá předpokládaná trasa Struh s polní cestou, která jeví všechny příznaky, známé již z dřívějšího sledování. Zejména se vystříhá jakéhokoliv znatelnějšího stoupání či klesání (když pominu minimální sklon nutný pro pohyb vody.) Jak již čtenář nejspíš vyrozuměl, sledujeme nyní pouze bývalou „servisní“ cestu podél Struh, samotné koryto je zasypané a většinou i zcela zahlazené. Tak tomu bude, až na naprosté (ale o to zajímavější) výjimky po celé trase této strouhy, která je mimo provoz nesrovnatelně déle než „horní“ větev spojující Láz s bohutínskou šachtou Štěpán a Drkolnovem.

Cesta se pod Zdaboří ukryje v lese a elegantním obloukem ve tvaru S se vyhne návrší, na němž bývala stará šachta Wolfgang. Ve chvíli, kdy se přiblíží hlavní silnici Příbram – Rožmitál, dojde k historickému okamžiku – vody horních neboli „nových“ Struh se spojí se Struhami dolními, čili „starými“. Právě v těchto místech totiž ústí na povrch odtoková štola dolu Drkolnov, kterou se hnala až do 60. let 20. století voda z jeho vodních kol. V té době přirozeně odtékala použitá voda již rovnou do Litavky, ale ve zlatých dobách Březohorského revíru posílila průtok dolními Struhami a běžela jejich korytem dále, odevzdávat energii do níže položených provozů. Racionalita tohoto systému musí budit obdiv i dnes. Portál této štoly, jak již bylo dříve uvedeno, jen tak tak že nezmizel pod povrchem země natrvalo, nakonec ale opět spatřil denní světlo a je velmi pěkně zrestaurován.

 

Vyústění odtokové štoly, vedoucí kdysi vodu z komory vodního kola dolu Drkolnov Detail portálu štoly

 

Po přeběhnutí rušné silnice můžeme po trase Struh pokračovat, ovšem jedná se zpočátku o sledování víceméně virtuální. V příměstském lesíku na příbramským fotbalovým stadionem není již koryto nad cestou nijak patrné, pokud ovšem autor jeho známky v dosti zaneřáděném porostu nepřehlédl. Po necelých dvou stech metrů vystřídá nevzhledný lesík udržovaná zahrádkářská kolonie. Bývalá trasa Struh jí prochází v nepřerušované linii jako jedna z hlavních přístupových cest. Zde se již dá přece jenom vypozorovat něco zajímavého. Přinejmenším polovina zahrádek ležících nad cestou má bezprostředně za plotem terénní schod, široký okolo jednoho metru, často opatřený opěrnou zídkou z kamení či betonových desek. Je otázkou, zda v tomto případě není přání otcem myšlenky, nicméně onen úzký pruh kopírující linii plotů by mohl dosti pravděpodobně být pozůstatkem zasypaného koryta.

S přibývajícími metry se okolí cesty postupně mění ze zahrádkářské kolonie na městskou zástavbu. Poté, co překřížíme ulici „Ke stadionu“, se objeví další známky přítomnosti zaniklé vodoteče. Na několika místech zde nad povrch nezpevněné cesty vystupují vrcholky zaklenutí z cihel, prozrazující přítomnost strouhy. Jak by také ne, nacházíme se v ulici „Na Struhách“. Zároveň se tak potvrzuje to, že v době před svým zánikem už v intravilánu Příbrami nebyly Struhy vlastně povrchovým vodovodem, nýbrž byly převážně trvale zakryty. Stať příbramského muzea popisuje toto zakrytí jako různorodé, podle doby a okolností, v nichž vzniklo. Jeho provedení sahalo od pečlivého zaklenutí strouhy až po pouhé překrytí plechem a zaházení hlínou.

 

Zaklenutí z cihel nad bývalou trasou Struh v ulici Na Struhách
Poklop v Jarolímkových sadech

 

Po dalších přibližně dvou stech metrů nás cesta dovede před Jarolímkovy sady, které sledovaná vrstevnice přibližně půlí v podélném směru. Část parčíku s dětským hřištěm je již kvůli prodělaným terénním změnám nezajímavá, ale na opačném konci tohoto ostrůvku zeleně se vedle pěšiny nachází orezlý plechový poklop, uchycený v zaklenutí z cihel. Lze jej nadzdvihnout – raději opatrně, aby celá klenba nepovolila – a podívat se na zpola zanesenou podzemní strouhu, která se tu stále ještě dochovala.

 

Sevčinský důl

 

Od parku stačí ujít jen pár desítek metrů, abychom se ocitli uprostřed typických cihlových budov areálu Ševčinského dolu (dříve Františko-Josefská šachta a ještě dříve šachta císaře Josefa), využívaných nyní Příbramským hornickým muzeem. Pod nohama máme solidní městskou dlažbu, nicméně nedaleko odtud a celkem nedávno byl relikt vodního kanálu objeven. Z malého náměstí mezi muzejními budovami pokračuje nepatrná ulička se slibným názvem „Pod Struhami“. Touto ulicí od roku 2006 opět jezdí vláček úzkorozchodné důlní dráhy 600mm, sloužící původně v 2. pol. 19. století k dopravě rudy ze Ševčinského dolu na Vojtěšskou úpravnu. Dnes je 230m dlouhá (zatím, důlní vláček s návštěvníky by v budoucnu mohl projíždět štolou až na důl Vojtěch.) dráha provozována jako součást muzejních expozic. A právě během přípravných prací na obnovení historické železničky, se podařilo při pokládání kanalizace narazit na kamenem vyzděnou strouhu o rozměrech přibližně 0,7 x 0,6 m. Jednalo se o původně povrchovou vodoteč, zakrytou či zaklenutou v roce 1947 a současně degradovanou z hornického vodovodu na pouhý septik pro okolní domy. Kaly musely být odtěženy a strouha zasypána, jde však o jedinečný doklad o průchodu Struh touto lokalitou a o jejich konkrétní podobě.


Ze sledovatelné části trasy Struh nám zbývají poslední metry. Po trase železničky, která je průchozí, neboť vláčky jezdí jen „turistickou“ rychlostí, dojdeme až k portálu Ševčinské štoly, která je zároveň vstupem do podzemí dolu Vojtěch. Cestou si můžeme povšimnout patníku se symbolem želízka a mlátku, což je při „Dolních“ Struhách očividně vzácnost. Je třeba obezřetně podotknout, že patník byl téměř jistě usazen druhotně po výše zmíněné rekonstrukci uličky a že mohl mít spojitost s důlní drážkou – souvislost se Struhami je v tomto případě nejistá.

 

Dráha rekonstruované důlní drážky
v ulici Pod Struhami
Patník se želízkem a mlátkem v téže ulici Portál Ševčinské štoly 

 

Naše cesta podél Struh zde končí, ale cesta vody ze vzdálených i blízkých brdských rybníků měla ještě důležité pokračování. Byla vedena dále Ševčinskou štolou, aby prala rudu (viz. zmínka o úpravně na dole Vojtěch) a poháněla vodní kola dolů Anna a Prokop. Zpět do Litavky se většina technické vody vracela u Trhových Dušníků, kde ústí dědičná štola Březohorského revíru.


Celkový význam vodní trakce pro příbramské doly byl obrovský. V době největší slávy báňské rybníky zadržovaly téměř 3 miliony m3 vody, hlavní strouhy spolu se sběrnými dosahovaly délky několika desítek kilometrů, celkový spád od náhonu pily pod Žernovou až po přibližnou úroveň dědičné štoly činil 170m. Systém přežil pro svou zjevnou ekonomičnost a racionalitu i nástup parního pohonu. Parní stoje pouze zpomalily další rozvoj vodohospodářského systému, zejména pak ukončily plány na stavbu nové, níže položené dědičné štoly, vymykající se z obvyklých měřítek nejen svými technickými parametry, ale také předpokládanými náklady.

 

Pohled od trasy Dolních Struh přes údolí Litavky (fotografie z ulice Ke Stadionu)

 

  

Ještě než se dostaneme k archivním materiálům, podíváme se na  GPS tracklog Dolních Struh - přesněji řečeno, záznam jakž takž zjistitelných úseků jejich trasy od Vysoké pece až po ústí Ševčinské štoly. Většinou linie sleduje současné cesty a ulice, jen pod Vokačovským rybníkem je stopa bývalé strouhy částečně viditelná v poli.

Druhá mapka zachycuje přibližně totéž území v podání III. vojenského mapování 1:25000 (daný list byl pořízen v roce 1879).


Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně




 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

© Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz
© Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz

 

Archiválie

Následující materiály byly získány z archivu státního podniku DIAMO, SUL o.z. Příbram. Rudné doly Příbram zanikly v roce 2001 sloučením právě se s. p. DIAMO. Archiválie bohutínského a březohorského revíru se tak přirozenou cestou ocitly v archivu příbramského odštěpného závodu, přestože se jedná o dokumenty o dolech polymetalických, nikoliv uranových. Autor by na tomto místě rád poděkoval  pracovníkům archivu za velmi vstřícný přístup při vyhledávání a digitalizaci uložených map a písemností.

Při procházení historických materiálů se přidržíme osvědčeného postupu od nejvýše položených nádrží až po pohony na Březových Horách. Jen menší část listin je datována, u ostatních se aspoň pokusíme určit přibližné rozmezí možného vzniku. 

 

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Dobu vzniku tohoto plánku není příliš těžké určit, ač není datován. Zachycuje situaci bezprostředně před stavbou nové Pilské nádrže na místě původního rybníčku "Pilka". Pochází tedy z období kolem roku 1850, s poměrně malou možnou odchylkou. Budova pily a vodní kolo nepřipouštějí pochybnosti, jak přišel  lesní rybníček ke svému pojmenování. Za pozornost stojí zachycený profil budoucí hráze (hlinitopísčité s jílovým těsněním uprostřed) a zamýšlený domek hrázného. Naznačená hladina vzdutí se záhy ukáže být příliš optimistická - těchto rozměrů dosáhla ve skutečnosti Pilská nádrž až v moderní době.

 


Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Bylo  by marné skrývat, že určení doby vzniku tohoto nákresu je celkem tvrdý oříšek. Evidentní je, že znázorňuje systém sběrných zářezů, potrubí a jímek v okolí Pilského rybníka, určený k zachycení místních pramenů. (Význam podobných opatření bude asi vždy předmětem diskusí - rozhodně zvyšuje objem vody, který lze z daného území "vytěžit", ale za cenu snížení schopnosti území vyrovnávat díky akumulační kapacitě srážkové extrémy oběma směry a v případě Pilské také za cenu degradace okolních rašelinišť.) Termíny použité v plánku (odkyselovací stanice, přerušovací šachta..) patří do slovníku vodárenství, a to i toho současného. Naproti tomu měřítko 1:2880 je ještě dědictvím po stabilním katastru. Celkem se jako nejpravděpodobnější jeví, že plánek pochází z přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy byla Pilská nádrž připravována k využití jako vodní zdroj pro Příbram.

 

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

U tohoto společného plánku Pilského a Lázského rybníka z doby protektorátu (1943) se těžko odhaduje jeho přesný účel, lze jen konstatovat že se jedná zřejmě o výtah z mapy pozemkového katastru v měřítku 1:7200 (další z historických měřítek, 7200=2,5x2880). Podstatná je obsažená informace, že v této době byla spojnice mezi Pilskou a Lázskou stále ještě aktivní vodotečí, ačkoliv těžba na Březových Horách byla již dlouho v útlumu. Vzhledem k drobným odlišnostem od reality (viz. odtok z pily a stavidlový objekt na začátku Struh na Litavce) lze usuzovat, že se nejspíš jedná o tak trochu zběžně pořízenou kopii.

 

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Precizní nákres situace náhonu na pilu pod Žernovou a samotné pily z roku 1872.  Pochází tedy z doby výstavby tohoto provozu (započata 1870). Jak v plánku, tak i v samotém jeho názvu je kladen důraz na fakt, že je stavba zasahuje do dvou katastrálních území, konkrétně obcí Obecnice a Vranovice. Dále můžeme z mapky odvodit, že současná trasa cesty vedoucí na korunu hráze pochází rovněž z doby kolem roku 1870 - stará cesta vedla až za bezpečnostním  přelivem. Za povšimnutí stojí také červeně značená nespalná stavení, tedy strážní domek, ústí "staré" (z dnešního pohledu staré) odběrné štoly, taras na konci náhonu, budova pily a konečně stavidlový objekt na Litavce.

 

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Další obtížně datovatelný výtah z katastrální mapy. Podobných plánů, znázorňujících právě jen parcely dotčené vodním kanálem nebo v přiměřené vzdálenosti od něj vzniklo evidentně mnoho a pokrývaly celou trasu Struh. Je možné vysledovat dvě generace těchto map - první je ještě Rakousko-Uherská a pochází podle stylu a znázorněné skutečnosti z konce 19. století. Druhá, na jejíž část právě hledíme, je nejspíše prvorepubliková, s naprostou jistotou to však tvrdit nelze.

 

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Tzv. Horní Struhy, ženoucí vodu od Lázu až po Drkolnovskou šachtu, nebyly vybudovány naráz. První část, která je zde znázorněna, musela existovat nejpozději v roce 1827, kdy byl v Bohutíně zaražen důl Štěpán a uvedena do provozu velká úpravna vytěžených rudnin. Důl Štěpán je zde zakreslen na konci linie Struh pod obecným názvem "Bohutiner Schacht". Naproti tomu vtoková štola nad vodním kolem dolu Drkolnov, která předpokládala existenci pokračování Struh pod Bohutínem,  byla vybudována až v roce 1846. O několik map níže je k vidění plán z roku 1839, který předběžně propočítává výškové poměry tohoto nového pokračování. Lze tedy říci, že tato mapa pochází z rozmezí let 1827 - 1846, přičemž pravděpodobnější  je datace někam do první poloviny tohoto rozsahu.

Za zmínku stojí znázorněná kaple při silnici Příbram-Rožmitál a dále popis jednotlivých pozemků přímo jmény vlastníků. I z ostatních vpisků a poznámek lze vycítit, že snahou autora bylo vytvořit mapu "soběstačnou", použitelnou v co největší míře bez nahlížení do dalších písemností.

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Ukázka starší, Rakousko-Uherské sady map jednotlivých úseků Struh. Kromě parcel stabilního katastru jsou zde zaneseny i jednotlivé "patníky" podél trasy Struh, a to dokonce očíslované. Velmi zajímavý je údaj  o šířce trasy - 6.6m. Nejedná se přirozeně o šířku koryta, ale o pás zahrnující kromě něj i servisní cestu a určité ochranné pásmo okolo - tedy území pod správou březohorských dolů.

Tento plánek konkrétně zachycuje lesní úsek Struh, nacházející se přibližně uprostřed pomyslného trojúhelníku Láz-Bohutín-Vysoká. Vzhledem k jeho pozoruhodné podrobnosti si můžeme dopřát velmi zajímavé srovnání se současným stavem. Tam, kde lze dnes spatřit cosi nazvané v předešlém dílu pojednání "přepad ze Struh do okolního lesa, skutečně najdeme i na staré mapce nesměle vyobrazené jakési vyústění. Něměcky psaný komentář "....... werden aufgebaut" bohužel pro nečitelný začátek neříká, co že to bylo přesně vybudováno. Podobně lze ztotožnit všechny mostky v místech křížení s lesními cestami a dokonce i jednotlivé kamenné mezníky, samozřejmě pouze tam, kde se tyto dochovaly do dnešních dnů. Plánek dokládá i skutečnost, že Struhy byly používány jak zdroj (v rámci dobových standardů pitné) vody pro Bohutín. Svědčí o tom tužkou načrtnuté umístění čistící stanice pro zmíněný vodovod.

 

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Poslední úsek Struh nad Bohutínem a zároveň první metry novějšího pokračování směrem k Drkolnovu. Celá úpravna při dole Štěpán je zde shrnuta pod pojem "Prádlo". Jinak zde můžeme u mezníku č. 87 vidět naznačený přepad, který byl podle některých map z 2. pol. 20. století používán jako zkratka pro vodu z postupně zanikajících Struh směrem do Litavky. Strouha, dnes ovšem již víceméně suchá, je v těchto místech skutečně prokopána, následuje několik desítek metrů bažinatého lesíka a následně drenážní rýha, rychle se svažující k Bohutínu.

Nanejvýš zajímavý je také další, dodatečně vyznačený vodovod, tentokrát pro ves Vysoká. Jeho začátek se bohužel nacházel uprostřed několika na sebe navazujících polností, na nichž byly Struhy již zcela zrušeny. Zatímco trasu vodního kanálu lze ještě z ptačí perspektivy vypozorovat, po vodovodu není již podle očekávání ani památky.

 

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Poměrně detailní plánek okolí dolu Štěpán z roku 1913. Vidíme zde odbočení Struh z vrstevnice do svahu směrem k dolu (ještě dnes zde lze najít v zemi uložené potrubí, zda tu však bylo v této podobě už od založení dolu, těžko říci). Dále je na plánku znázorněna Bohutínská štola, včetně svého zaústění do Litavky (má dokonce své vlastní parcelní číslo). Nemůže chybět samozřejmě ani pokračování Struh směrem ku Příbrami. Zajímavá je tužkou zakreslená "čmáranice" nad jednou z odboček Bohutínské štoly - je možné, že je zde naznačeno umístění části úpravárenských provozů. Je to však pouze domněnka, resp. je třeba se vyvarovat toho, aby se "přání stalo otcem myšlenky."

  

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Ještě jednou mapka okolí dolu Štěpán, tentokrát i s pokračováním přes městskou část Havírna. Kdo se dnes na Havírně zastaví u turistického rozcestníku, musí si dost lámat hlavu, kterými že zahrádkami v obytné čtvrti jen Struhy mohly procházet. A ejhle - i ve své provozní podobě procházely Struhy několika záhumenky a v krátkém úseku vedly nejspíše pod zemí. Celá tato oblast, od Štěpána až po Havírnu včetně, byla ve své době samá halda, takže se zde terénní poměry asi čas od času měnily.

  

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Mapka této části Struh  - od Havírny až pod Zdaboř - je cenná hlavně proto, že v tomto úseku se z nich v reálu dochovalo žalostně málo. Velmi snadno rozeznáme pole složená z desítek pruhů orné půdy a na nich velký počet zakreslených mostků, které měly umožnit rozumné obdělávání rozdělených parcel. Potěší potvrzení faktu, že nalezené kamenné bloky v tělese cesty na Tisovou skutečně patří ke Struhám. Naopak je škoda, že není nějak blíže znázorněno, jak Struhy překonávaly tok Vokačovského potoka. Muselo to být zřejmě mimoúrovňové křížení, ale v terénu nelze najít ani náznak toho, jak by mělo konkrétně vypadat.

 

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Závěrečná část Struh před šachtou Drkolnov. Nejzajímavější je úsek začínající v lesní části "Ševčiny" odbočením strouhy z vrstevnice doleva dolů. Jde o vítané potvrzení předpokládaného, ale jen těžko sledovatelného průběhu strouhy, která končí korytem na náspu směřujícím k haldě dolu Drkolnov - dříve k ústí vtokové štoly vodního kola.

 

 

Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

 Vynikající doklad o vývoji vodního hospodářství na Březových Horách. Píše se rok 1839, již tři roky existuje na Drkolnově nová šachta, nesoucí jméno August (dnes ji známe pod prostým názvem Drkolnov). Před pouhým rokem (1838) se na sousední úklonné šachtě Wolfgang porouchalo soukolí větrného stroje i klika při koňském stroji, v důsledku čehož byl důl vytopen. Nová drkolnovská jáma je vybavena rovněž větrným strojem, což  není očividně pro pumpy moderního dolu ten správný pohon. Proto jsou zhotovovány plány jako je tento, na přihnání energetické vody z Litavky až na Drkolnov. Problém spočívá v tom, že ústí Drkolnovských šachet leží hodně vysoko. Plánek naznačuje různé možnosti napájení vodní trakce na Drkolnově, vesměs kalkulující s náhonem přivedeným z Bohutína (např. od Fialova mlýna) a svedením použité vody do "Dolních" Struh.

Dnes již víme, že vše dopadlo mírně odlišně: voda byla v roce 1846 přivedena odbočkou  z jichž existujících "horních" Struh, zřízenou při dole Štěpán, přičemž v následujících letech byla pro posílení této větve vybudována Pilská přehrada. Celkový průběh nového díla se však oproti zde zakreslenému plánu nijak radikálně nezměnil - strouha se jen posunula o kus výš, stejně tak vtoková štola na dole Drkolnov.

 


Celá obrazovka

Zobrazit v novém okně

Ač tato mapa není zdaleka tak dekorativní jako například ta předchozí, lze o ní plným právem hovořit jako o "zlatém hřebu" na konec. Přehledný plán celého vodního hospodářství Březohorského revíru, zahrnující především všechny pily a mlýny, je bohužel v příliš špatném stavu pro bezchybný průjezd velkoplošným scannerem. Díky ochotě a zručnosti obsluhy se však podařilo získat aspoň něco, naštěstí to podstatné.

Plán pokrývá, jak název praví, celou trasu od hlavních rybníků až po šmelcovnu (pozdější Kovohutě). Je to očividně plán, se kterým se doopravdy pracovalo, žadná byrokratická tiskovina ležící v šuplíku. Kromě opotřebení o tom svědčí i věcně zcela správná oprava průběhu odpadní štoly z dolu Drkolnov (ústí do dolních Struh ještě nad "rožmitálskou" silnicí, nikoliv pod ní) a snaha o aktualizaci jmen držitelů jednotlivých pil a mlýnů. V každém případě zde máme doloženy dva slavné mlynářské rody - pokolení Achačů (či Achaczů) a Fialů. Zároveň se můžeme pokusit o přibližnou dataci mapy - přeškrtnuté jméno "Scholle" u jednoho z mlýnů možná odkazuje na léta 1872 - 1874, kdy jeden z Bohutínských mlýnů přešel prodejem  z rukou Antonína Šolleho do rodu Achačů. V té době byl už tedy tento plánek nejspíš používán. Zároveň musí být novější roku 1854, neboť Pilská přehrada a kanál k Lázské jsou již na něm znázorněny.

 

Odkazy, poděkování

Pokud se chcete o jednotlivých aspektech vodohospodářství na Březových Horách dozvědět více, dobrým začátkem jsou odkazy v následujícím seznamu. Zároveň se na tomto místě sluší poděkovat těm, kdo při vzniku článku ochotně pomohli.

  1. Velký dík patří p. Ing. Karlu Škvorovi a zaměstnancům archivu s.p. DIAMO, Správa uranových ložisek o.z. Příbram, za ochotnou pomoc při vyhledání a digitalizaci výše prezentovaných archivních materiálů.
  2. Na serveru "Zdař Bůh" se v roce 2009 postupně objevila celá série článků o dolech Březohorského rudního revíru.
  3. Vynikající stránky nejen o Příbrami, ale o historii hornictví obecně připravuje Vladislav Konvička, člen společnosti Barbora.
  4. Na stránkách Muzea Příbram najdeme mnoho zajímavých článků, mezi nimi se k problému Struh vztahují zejména dva: "Nová trasa hornického vláčku", která popisuje mimo jiné nález koryta struh pod povrchem poblíž Ševčinskému dolu a "Vodní kolo dolu Drkolnov v Příbrami a místní vodohospodářský systém" - v případě tohoto článku je již sám název článku dostatečně popisný
  5. Velmi mnoho zajímavého lze najít na stránkách Českého montánního klubu, naší problematiky se týká např. Bohutínský rudný revír.
  6. Laboratoř geoinformatiky Univerzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem provozuje vynikající portál pro online studium starých mapových děl, jichž bylo v tomto článku také využito.
  7. Pravým pokladem je kniha "Příbramské doly na stříbro a olovo" z roku 1878, která je díky archivačnímu programu Google k dizpozici v digitální podobě. (Pro případ nedostupnosti na původním url, přikládáme lokální mirror publikace ve formátu pdf.)
Zobrazení: 10270

Komentáře (1)

RSS feed komentářů
...
Skvělé počtení a zajímavé archiválie. Poplácávám po rameni, Pavle smilies/cool.gif
B.Č. , říjen 05, 2009

Přidat komentář


Powered by Azrul's Jom Comment for Joomla!
busy