Také Vaše kroky vedly v lese přes jakousi urovnanou plošinku oválného tvaru? A přemýšleli jste, proč a jak se tam vzala? Jsou to snad odpalovací stanoviště? Nebo je to dílo marťanů? Když se začtete do následujícího textu věnovanému výrobě dřevěného uhlí, třeba budete hledět na výše zmíněné lidské výtvory v jiném světle, i když už je dávno pohltila vegetace.

Výroba dřevěného uhlí

   Především rozvoj železné výroby a poptávka po železném zboží s sebou přinesla potřebu dobývat železnou rudu, ale též získávat kvalitní a výhřevné topivo pro vznikající hamry a kovárny. Díky svým vlastnostem se k tomu snadno nabízelo dřevěné uhlí. To prý vypalovali už asi 500 let před naším letopočtem Keltové, takže tato znovu osvojená dovednost nebyla na přelomu 13. a 14. století našeho letopočtu žádnou novinkou.
   Dřevěné uhlí se pálilo v milířích (snad z latinského mílie, tisíc, zde myšleno polen), i když uhlíři je tehdy nazývali podle Jana Čáky prostě hromadami. V severní Evropě se používaly milíře ležaté (nižší se širokou základnou), u nás to byly milíře stojaté, které byly ještě dvou typů - německé a - daleko častěji - slovanské.

   Nejdříve sekáči (láterníci) přes zimu naporáželi stromy určené k pálení uhlí. Vhodné dříví bylo jakékoliv, ale nejlepší bylo dubové, bukové a habrové (pro zlatníky se pálilo výhradně z borovic). Na jaře nastoupili již mistři uhlíři a jejich pomocníci (robotníci), kteří na vhodných místech upravili terén do rovného a nakypřeného kruhu (plac) o průměru 5-10 m. Ve svažitějším terénu to byla velmi náročná práce, plac byl pak z poloviny zaříznut a z poloviny nasypán a zpravidla byl jeho půdorys spíše protáhle eliptický po směru vrstevnic. Často se těchto činností aktivně zúčastňovaly ženy.
   Do středu (do tzv. krále) připraveného kruhu se zarazil kůl (slovanský typ milíře) nebo několik železných tyčí (typ německý), které měly v době vlastního pálení hrát roli komínu. Dno milíře se pokrylo chvojím nebo drny a od krále se začala samotná stavba dvou až čtyřpatrového (německý typ) paraboloidu. V jeho středu a na krajích se dávaly nejslabší polena (ke králi na zapálení ještě něco drobnějšího), nejsilnější zhruba do poloviny poloměru. Skládaly se svisle tenčími konci nahoru do tří nebo více šicht (vrstev). Tak se docílilo toho, že vršek (čepec) celého milíře byl vcelku špičatý. Do takové haldy se obvykle nakupilo 25 m³ dřeva. Nakonec se celá hromada kromě krále obložila krytinou (drny, chvojím, vlhkou zeminou, mourem) a také z boků fušajty (kamením), aby se milíř nesesouval.

   Zde se hodí poznamenat, že není zcela zřejmé, z jak silných kulatin nebo polen se milíře skládaly. Mgr. Jiří Křivánek (specialista VLS Hořovice) přišel se zajímavým postřehem, že by to mohlo být spíše ze slabších kusů z probírek nebo ze slabších polen - viz veškerá možná dostupná vyobrazení a fotodokumentace. 

   Pak se v králi vyskládaný a zakrytý milíř zapálil (obvykle v dubnu nebo v květnu), někdy shora, jindy ze strany celé hromady jakýmsi kanálkem. Celý prostor kolem středu, kam se ještě několikrát přikládalo, se spálil. Potom, co už nevycházel žádný kouř, se král zakryl přírodním bedněním také a nově se otevřelo několik menších otvorů rovnoměrně po povrchu hromady. Ty se pak hlídaly, zavíraly a další jiné otevíraly tak, aby byl milíř vypálen co nejrovnoměrněji. Tam byl nejvíce třeba z generace na generaci děděný uhlířský um. I tak ale nebyl milíř vypálen rovnoměrně, nejkvalitnější uhlí bylo zhruba v polovině poloměru, kde byl také největší žár, asi 350°C.
   V milíři probíhala tzv. suchá destilace, při níž se dřevo rozkládalo na dřevěné uhlí (více či méně znečištěný uhlík), kapalné látky (dehet) a plynné látky (vodní pára, metan, etan, propan). Vedlejším produktem pálení mohl být později tér, ocet či kolomaz. Jen z výčtu vedlejších produktů si dovedeme představit, v jakém stavu byly asi plicní sklípky uhlířů. Při vypalování byly 50 % ztráty - 1 m³ dřeva dával 0,5 m³ uhlí, největší ztráty byly u dřeva syrového.
   Pálení trvalo asi týden, dobrý uhlíř poznal podle množství a barvy kouře, jak na tom milíř je, a včas ho pomalu zhasil utěsněním všech otvorů. Pak nastalo (pro větší požární bezpečnost) noční vyhrabávání uhlí. Důležité bylo s hotovým uhlím zacházet opatrně, protože větší kusy byly kvalitnější a dražší než kusy menší. Kvalita uhlí se vedle velikosti kusů posuzovala i jinak. Kvalitní uhlí šlo špatně lámat, málo černilo ruku a po zlomení byl lom silně lesklý. Ke slovu se zde dostali opět uhlířovi pomocníci. Společně naložili na proutím vykládané dřevěné povozy uhlí v pytlích a v proutěných koších, načež robotníci mohli vyrazit na dlouhou pouť s drahocenným nákladem k železárnám.

   Uhlíři samozřejmě v lese také bydleli. Přespávali v dřevěných zemljankách nebo v chatrčích, vodu pili ze studánek a z potoků, k jídlu mívali i onu známou uhlířinu. A nebyli úplně sami, sdružovali se do malých skupinek několika lidí, kteří si vzájemně vypomáhali nejenom s prací kolem milířů (každý jich měl na starosti v různém stádiu rozpracovanosti několik), ale zaskakovali i jeden za druhého, když např. jeden z nich šel opatřit něco k snědku.
   V létě byste už uhlíře na placech nenašli, na zahrávání si s ohněm bylo už moc sucho. A tak až napřesrok se na jiných místech objevili tito lesní poustevníci znovu. Buď využili již stávajících placů nebo si vytvořili nové, ale stále se drželi svých zaběhlých poctivou a tvrdou prací nabytých postupů, až rituálů.
   Po uhlířích nám v lesích zbyly kromě placů a uhelných svážných a obslužných cest už jenom místní jména jako uhlířská louka, uhlířská cesta nebo uhlířský vrch.

Historie pálení uhlí v Brdech

   Dřevěné uhlí se pálilo téměř na celém území dnešní republiky, ale v brdských lesích zřejmě nejintenzivněji díky velkému množství vysokých pecí v blízkém okolí.
   Ve 14. století urychlily hamry na podbrdsku práci kovářským dělníkům, vytavené železo šlo rychleji na odbyt, a tak se začala zvyšovat těžba rud a otevírala se nová ložiska. Již v r. 1379 se uvádí huť ve Strašicích, v r. 1386 huť ve Staré Huti pod Hýskovem a v r. 1390 huť v Jincích. O něco později byla založena Bílá Huť u Čenkova. Výroba železa na podbrdsku stoupala, v následujícím století se začala dovážet tato strategická surovina i do Prahy.
   Na konci 16. století byla vystavěna Jindřichem Kašparem ze Sartu snad první vysoká pec v Čechách, ve Strašicích. Kromě železářsky proslulého Komárova se už železo začalo zpracovávat i v Rožmitále a v Dobřívě.
   Během 17. století nastal boom staveb vysokých pecí, vznikly v Dobřívě, Holoubkově, Staré a Nové Huti, Hluboši a jinde. Hrabě Vratislav z Mitrovic založil ve Spáleném Poříčí císařskou zbrojovku, vznikly hutě i na Padrti a prakticky celý kraj se přeorientoval na produkci železa. Vznikaly rybníky, náhony, horečně se hledala další ložiska rud, kopaly se dědičné štoly pro odvodňování starších důlních děl, krajem jely zástupy formanů a lesů intenzivně ubývalo. Nejkvalitnější porosty obvykle v zimě cestovaly daleko k Vltavě ke splazům a svazištím, aby pak odplulo ve vorech do Prahy nebo i do Německa. Velká většina však byla zpracována místním průmyslem, dříví končilo v milířích.
   Kolem roku 1650 vyrobila běžná vysoká pec ročně asi 150 tun surového železa, spotřebovala přes 500 tun vytěžené železné rudy a asi 280 tun vypáleného dřevěného uhlí. Toto surové železo se pak dále zpracovávalo v hamrech a v kovárnách při další nemalé spotřebě dřevěného uhlí. Uvážíme-li například existenci osmi vysokých pecí a přece jen ještě značně velký podíl listnatých dřevin v lesích, vyjde nám, že se ročně zpracovalo do milířů asi 10 000 m³ dřeva, vypálilo se tedy přes 300 milířů, na nichž se jistě podílelo téměř sto uhlířů (na jednu vysokou pec připadalo obvykle 10 až 30 uhlířů). Šlo o téměř zanedbatelné množství dřevní hmoty vzhledem k přirozeným přírůstkům i vzhledem k objemu novodobé těžby dřeva. Ale objevovaly se už první náznaky nouze o dřevo. V rokycanských lesích už docházelo, ve druhé polovině 17. století jej kupovali od zbirožského panství, později měli o dřevo ještě větší nouzi a měnili jej za železnou rudu také s Rožmitálem a se Spáleným Poříčím.
   O století dále je situace zcela jiná. Přibylo vysokých pecí v Rožmitále, v Mirošově dokonce hned tři, v Obecnici, ve Svaté Dobrotivé, ve vsi Velká nad Jincemi, v Nových Mitrovicích, v Komárově, dvě na Padrti a jinde i ve vzdálenějším okolí Brd. Navíc se prakticky zdvojnásobil počet železných hamrů. Co bylo pro brdské lesy ještě horší, za jedno století se zmodernizovaly vysoké pece natolik, že byly schopny vyrábět téměř dvojnásobek surového železa. Posledním, ale asi nejbolestnějším faktem bylo, že se za jedno století velmi změnila druhová skladba lesa v neprospěch listnatých porostů, z nichž šlo dříve vyprodukovat více kvalitnějšího dřevěného uhlí.  
   Nikoho potom nepřekvapí, že když kolem roku 1750 vyrobila běžná vysoká pec ročně asi 250 tun surového železa, na Podbrdsku se ročně muselo vypálit bezmála 50 000 m³ dřeva. Přitom způsob pálení dřevěného uhlí zůstal stejný a územní rozsah lesů se ještě zmenšil. Také z tohoto období pochází první snahy o inventarizaci lesů a zásob dřeva, objevují se první lesničtí odborníci. 18. století bylo skutečně zlatým věkem uhlířů, zvláště v Brdech. Z tohoto regionu pocházelo prakticky 50% veškeré produkce surového železa v rámci celého Rakouska-Uherska (velká většina železa směřovala do Prahy), tento poměr platil i ve století následujícím. To už se však ráz středočeské lesnaté vrchoviny definitivně přeměnil na intenzivně využívaný hospodářský les, kdy si i dříve na lesy bohatá panství začala uvědomovat cenu dřeva.
   Také železné rudy ubylo, železem bohatá ložiska byla téměř vyčerpána. Na obzoru se navíc objevilo kvalitnější kamenné uhlí (např. v Mirošově). Kolem roku 1850 vyrobila průměrná vysoká pec ročně asi 500 tun surového železa. V Brdech však zastaralé kulhající železářství díky nedostatku základních surovin nedokázalo většinou konkurovat a pece, hamry a kovárny začaly zanikat jedna za druhou - prakticky všechny kromě zbirožských železáren, Komárova a Jinec (vysoká pec Barbora - jedna z mála dochovaných dřevouhelných pecí).
   Jakousi labutí písní brdského železářství se stal osud dr. Bethela Henry Strousberga a jeho železného manchesteru, který chtěl vybudovat z dosud prosperujících zbirožských železáren (r. 1846 dostoupila jejich roční výroba 4 536 t, 1/6 výroby všech českých železáren). Špatný výpočet zásob základních surovin, jejich nevalná kvalita, velké plány a tvrdá konkurence zhatila jeho krátké (ale katastrofické) působení v Brdech.
   Všechny doby pamatovaly a také přežily železárny v Komárově. Jako by se vysmívaly všem ostatním. Ve 20. století byly jedny z posledních v Čechách, kde se vysoká pec a slévárna vytápěla ještě dřevěným uhlím.

Poslední brdské milíře

   Ještě v r. 1935 pálili svatodobrotivští klasické milíře za bývalou myslivnou Bor. Posledním uhlířem ve strašických lesích byl pan Matěj Mráček (podařilo se mu též vypálit obří milíř o objemu 115 m³ dřeva). Jan Čáka narazil ještě na ohrazenického uhlíře Josefa Tichého, který do 30. let 20. století pálil uhlí pro komárovské železárny. Oba tito poslední mohykáni se podíleli na válečné výrobě dřevěného uhlí nedaleko skály Marie Terezie nad Padrťskými rybníky. Tehdy se na konci druhé světové války vypálilo 250 tun dřevěného uhlí (asi 500 m³), částečně v milířích (také u Strašic a u Velcí), ale část i v přenosných kovových pecích, retortách. Byly menších rozměrů (z jedné bylo asi jen 700 kg uhlí), ale celý cyklus trval pouze 3 dny. Používala se zbylá dosud nezpracovaná dřevní hmota z kalamity, která v roce 1941 postihla západní Brdy. Údajně byl z uhlí dále získáván syntetický benzín.

   Patrně poslední milíř byl vypálen prvním jmenovaným uhlířem v 50. letech 20. století pod Bébrovnou u Strašic (severovýchodně od Dobříva). Od té doby se nám dřevěné uhlí ztratilo z očí, tedy i z mysli. V posledních desetiletích se opět obnovila průmyslová výroba dřevěného uhlí (kovové karbonizéry), jeho použití má ale zcela jiný charakter. S opravdovým milířem se u nás můžeme setkat jen na obrázcích nebo ve skanzenech věnovaných této tématice, např. ve Lhotě u Kamenných Žebrovic (okres Kladno), či na příležitostných akcích pálení dřevěného uhlí, např. u šumavského Schwarzenberského plavebního kanálu či v Aši.

Co nám po uhlířích zbylo?

   Abychom nezůstali pouze u teorií a planých řečí, vypravili jsme se na dvě vytipované lokality, o nichž víme, že na nich lze dobře demonstrovat síť uhlířských cest mezi urovnanými placy. V centrální odlehlejší části středních Brd jsme zvolili možná nepříliš známý Anenský vrch, zejména jeho východní svahy. V severní části středních Brd jsme prozkoumali část jistě o dost známějších Jineckých Hřebenů. Samozřejmě kromě těchto lokalit lze konstatovat, že na milíře a uhlířské cesty lze narazit prakticky v celých Brdech a okolí. Z jižních Brd lze například vyzdvihnout oblast kolem Hengstu. Nižší intenzita využití území, příkré svahy, skeletovitost a odlehlost lesní půdy je přímo úměrná kvalitě nálezů tohoto typu.

   V okolí Anenského vrchu bylo nalezeno asi 50 placů, z nichž velká většina byla přímo obsluhována z dosud zachovaných uhlířských cest směřujících stromovitě do údolí Voložného a Třítrubeckého potoka k hlavním cestám. V těsné blízkosti dvojité křižovatky na úpatí Anenského vrchu se nachází kameny vyskládaná studánka, snad z tehdejší doby. Uhlířské cesty jsou klikaté, široké jeden až dva metry a z placů se na ně lze obvykle dostat směrem s kopce a také ony samotné vedou stále s kopce. Stromovitá struktura cest ale není zcela vyvinutá a lze vytušit jen ojedinělé zákonitosti. V koruně "stromu" cest, na koncích větévek, jsou přímo napojené koncové placy. Placy umístěné podél "větví" jsou uhlířskými cestami míjené o několik až několik desítek metrů, k těmto placům vedou méně nápadné odbočky. Na hlavním kmeni, tam, kde se prudký spád cest změní v pozvolný a kudy muselo projet všechno uhlí z cestního "stromu", jsou přímo jemu do cesty umístěné rozměrově větší placy. Důvodem pro takové umístění by mohl být fakt, že se všechno dřevo nepodařilo přepálit v uhlí, a že tedy zbylé dřevo z rozebraných milířů bylo znovu do milířů skládáno v těchto místech, aby se usnadnil jeho transport a ušetřila surovina.

    Na Jineckých Hřebenech bylo zmapováno asi 100 placů. V oblasti Pece nebylo u většiny placů prokázáno připojení na síť uhlířských cest. Opakem pak je oblast Hřebene a Komína, kde na jednom pomyslném cestním stromě "visí" přes 30 placů. I zde se potvrdily výše uvedené zákonitosti. Pro ukloněnější terén je zde tvar milířišť více eliptický a násypový svah bývá někdy vyskládán z kamenů. Díky vojenskému výcviku jsou občas placy přestavěny v okopy apod., myslivci na ně zase rádi umisťují posedy. Vysoké svahy Jineckých Hřebenů zřejmě dlouho představovaly poslední útočiště původních lesů. Vidíme to také na způsobu připojení milířišť na cestní síť, kdy se ke konci uhlířských cest směrem do kopce nachází dva nebo i více placů, skrze které cesta vede, a od nichž tedy byla svážná trasa pro vypálené uhlí prodloužena k dalšímu výše položenému a dosud nedotčenému místu. Intenzita využití konkrétního placu je dobře zřetelná na druhu a množství vegetace, jež nyní okupuje urovnaný ovál. Zřejmě stále přítomný dehet pod slabým příkrovem jehličí a trávy nedovoluje až na výjimky stromům v těchto místech růst. Na podstatné části placů je možné vidět ještě zbytek posledního vypáleného milíře v podobě centráně umístěné asi 20-50 cm vysoké ploché hromady.

   Kolik je tedy asi v Brdech placů? V nejvyšší koncentraci asi 150 placů na 1 km čtvereční, běžnější množství bude zřejmě kolem 70-90 kusů. Pak vychází neuvěřitelné číslo - kolem 40 tisíc placů od Cukráku po Třemšín!

(poznámka na závěr - dle terénního průzkumu bych si dovolil odhadnout, že nejlépe mají zmapované uhlířské cesty v těžko přístupném terénu čtyřkolkáři)

{tento článek vznikl ve spolupráci MT+paw+Stan+rp}