Brdy nadivoko - reportáž z jednoho listopadového vejšlapu
Napsal Pavel Wunsch   
Pondělí, 07 duben 2008

Šťastnou náhodou jsem začátkem listopadu roztržitě prolézal rubriky brdských stránek a všimnul si upoutávky na vejšlap, pořádaný 11. a 12. téhož měsíce. Rychle jsme si vyměnili pár mailů s Michalem Tomsem, který na sebe vzal nad celou akcí patronát...

Vzhledem k příliš velkému počtu dopředu neznámých faktorů a k tomu, že jsem organizaci ze své strany dále komplikoval přáním nepřenocovat z pátku na sobotu v lese, vyptal jsem se pouze na první záchytný bod a přibližný směr pochodu. Dobýt vrchol Koruny v 8:00 ráno - to už sice začíná být nebezpečně podobné sportu, ale odměnou za nutnost vyrazit v pět ráno dobře vychlazeným autem do Strašic byla možnost cestovat nalehko, bez spacáku, karimatky a a dalších věcí, které zabírají v batohu místo jídlu, lahvím a foťákům.

V ještě nočních Strašicích jsem nejprve vymetl několik úzkých uliček hledaje místo k zaparkování a vhodný vstup do lesa. Pak jsem si nakonec při otáčení za mostem na třítrubecké silničce povšiml nových tabulí, které ohlašovaly vznik nové cyklostezky do Komárova a stanovily „otevírací dobu“ na víkendy a svátky. Šipka pod modrobílým P-čkem mířila neurčitě ke zpevněnému plácku, který najdete bezprostředně u první křižovatky na začátku stezky. Sebevědomě jsem tedy zanechal automobil těch pár desítek metrů za otevřenou závorou, v blažené nevědomosti o tom, že stezky při okrajích prostoru se budou otevírat terpve asi za půl roku (protentokrát však tenhle přehmat prošel bez následků a já byl aspoň klidný že kára nebude ve dne nikomu překážet).

Zatímco jsem rychle rázoval po silničce k zámečku U Tří trubek, začalo se pomalu rozednívat. Obloha byla zatažená od obzoru k obzoru a lesy okolo byly velmi tiché a studeně mokré. Dvakrát jsem uhnul mezi stromy, abych se vyhnul rychle projíždějícímu automobilu, který bylo slyšet i vidět už zdaleka. Dopravní ruch pravděpodobně souvisel se zámkem a minikasárnami zvanými „Amerika“, které tvoří jedny z mála obydlených objektů uvnitř Středních Brd. Okolo vojenského objektu jsem se protáhl spěšně a tiše, aniž bych spatřil jedinou známku života. Nejinak tomu bylo o chvíli později u Tří trubek, jejichž několik rozsvícených světel se vynořilo a zase zmizelo v šeru. Pokračoval jsem dál stejným směrem, přibližně rovnoběžně s potokem, až na křižovatku cest prosvětlenou z jedné strany rozlehlou pasekou se stodolou uprostřed (dodatek - později jsem byl upozorněn, že nejde o nic jiného než o místo bývalé Třítrubecké hájovny). Tady jsem se dal po silničce doleva přes Třítrubecký potok a ocenil, že se již téměř rozednilo, protože zbývající úsek zahrnoval lesní cesty které, přestože nijak spletité, jsem raději v zájmu rychlosti konzultoval s mapou. Stoupání po úbočí Koruny je rozmanité, různé typy lesa se střídají s holinami a výhledy do údolí které člověk nechává za sebou.





Bez potíží jsem dorazil na vrstevnici pod vrcholem, kde se cesta stáčí doprava a mírně dolů a kde stojí hraniční kámen dvou panství, před pár lety znovupostavený Romanem Poustkou, o čemž bude ostatně ještě řeč dále. Dál už byl směr postupu zřejmý – kamenitým a zalesněným terénem do největšího kopce. Ani ne za deset minut se mezi stromy objevily zrezlé trubky letité konstrukce zeměměřického bodu a byl jsem na Koruně. Zatímco od rána jsem nepotkal živáčka, zde byli živáčkové hned dva, mírně zdachmaní po přestálé podzimní noci. Potřásli jsme si s Martinou a Danem rukama, pochválili si vybalené přístroje a pořídili několik vrcholových fotografií. Vsuvka – během přebalování batohů došlo k přehodnocení nezbytné zátěže, takže cca 25m severovýchodně od věže je pod nízkou smrčinou uložena zcela nezávadná voda v pet láhvích. V Brdech sice o vodu není nouze, ale pokud by se někdo chtěl po namáhavém výstupu nachlemtat či opláchnout.... tak tam jsou.

Během řeči jsem se dozvěděl, že Michal již předešlý den první členy výpravy, kteří nejsou místní, vyzvedl a zavedl na správné místo. Pak ho pohltilo šero, ale je pravděpodobné, že se musí touto dobou pohybovat někde poblíž. Tato naděje se ukázala jako oprávněná, za pár minut se objevil a navíc ne sám – doprovázel ho Roman, další z lidí které jsem dosud znal takříkajíc jen na dálku, přesněji řečeno podle skvělých článků na brdy.unas.cz. Telefonáty zjištěno, že další potenciální spoluspiklenec Martin již míří na Paterák, kde nás bude vyhlížet, zatímco sedmý a poslední člen výpravy Pavel ještě neopustil Příbram, ale myšlenky na vejšlap se dosud nevzdal.

Konečně jsem se tedy navzájem identifikovali a vydali se na cestu. Ukázalo se, že Michal s Romanem vzali průvodcovskou roli doslova, protože ten řetěz zajímavostí který nám přichystali se dá stěží nazvat jinak než – budeme mluvit bez obalu - odborný výklad. Sám se v Brdech jakž-takž orientuji, tohle ovšem bylo setkání s encyklopedickou znalostí – u Michala se zvláštním přihlédnutím k vojenské minulosti a současnosti újezdu, Roman pro změnu do hloubky rozpracoval historii brdských úzkokolejek a důkladně se vyzná v historických souvislostech týkajících se celé oblasti. Protože vrcholem Koruny prochází hranice mezi zbirožským a rožmitálským panstvím, první informační zastavení se konalo ihned, nad příkopem a zbytky kamenného valu, kterým byla hranice v brdských lesích tvořena (ke stejnému účelu sloužil také ten už zmíněný hraniční kámen).

Z Koruny jsme se spustili do údolí Třítrubeckého potoka a opět vystoupali kamsi pod Březový vrch. Za zaznamenání stojí nález očkovací tablety proti vzteklině, základy uhlířského milíře ve svahu nad potokem, kameny označující triangulační body rožmitálské sítě a nakonec zapadlý lesní kout s křížkem nesoucí pojmenování „U sv. Anny“. Cestou jsme nijak nespěchali, protože nemělo smysl dorazit na domluvený sraz se zbytkem výpravy zbytečně brzo. Od velmi zachovalé lesní boudy na průsečíku lesních cest jsme se průsekem začali šplhat na Paterák. Kus pod vrcholem se po pravé straně otevíraly moc pěkné výhledy, ale vzhledem ke „standardnímu“ brdskému počasí byla viditelnost podprůměrná.



 

Na Pateráku už čekal nejen Martin, ale překvapivě i Pavel, který musel překonat vzdálenost z Příbrami v tak úctyhodném čase, že nepochybně trumfnul i můj ranní úprk ze Strašic na Korunu. Opět nastalo potřásání rukou a představování. Mimo to jsme okoukli i další z triangulačních bodů, zde představovaný vzhledem k vyšší důležitosti mimořádně vypečeným a zachovalými nápisy opatřeným kamenem. Po odchodu z Pateráku jsme další cíl vybírali jen velice váhavě (zřejmě ti, co by věděli kudy, přemítali kam; a naopak), což se projevilo několika krátkými procházkami s návratem do výchozího bodu. Nakonec vyhrála bývalá hájovna Na Rovinách, dnes představovaná rozpadajícími se hospodářskými staveními a dodnes využívaným uzavřeným sklepením pod bývalou budovou hájovny. Kousek od hájovny nás Michal upozornil na mohutnou studnu, která spolu s dalšími znaky, mimo jiné zbytky přívodu elektřiny, svědčí o existenci vojenského bunkru v podzemí.



 

Od hájovny jsme po asfaltové silničce malý kousek poodešli ke třem pomníčkům ruských partyzánů, kteří zde padli na samém konci války (souvislost není jistá, ale na nedaleké Praze byla radiová stanice a silná německá posádka). Zde jsme taky jedinkrát za celý den provozovali ukrývání, když se z dálky ozval motor automobilu, naštěstí ale zbytečně – pravděpodobně to byl GAZ mířící k meteorologické věži na Prahu. U posledního z pomníčků jsme uspořádali zastávku. Kromě jídla byly na programu rozhovory o tom, co kdo z nás kdy v Brdech nebo jinde provedl a co se mu případně potom stalo. Mně osobně se nejvíc líbilo přikládání nerozřezané souše do kamen komínem. Kamny se dá tedy v místnosti nejen topit, ale i svítit – snad se mi to bude někdy hodit.

Další pochod nás zavedl opět na Paterák, protože byl tak nějak při cestě. Tentokrát jsme se z něj ale vydali ke Gregorovu kříži – smírčímu kříži na památku hajného ze Záběhlé, zastřeleného pytláky. I o něm - jak také jinak - píše Jan Čáka v knize „Střední brdy - krajina neznámá“. Kdo měl fotoaparát, použil jej a pokračovali jsme na vrchol Kočky. Cestou jsem zapřádal s Michalem hovor na téma GPS, protože chození volným, ovšem převážně neznámým terénem se mi začínalo líbit.



 

Na Kočce, nad strání svažující se do údolí Padrťského potoka, jsme každý uvážili kudy se dát dál. Pavla ještě čekal pochod zpět do Nepomuka k autu, Martina s Danem uvažovali o cestě na opačnou stranu do Strašic a stejný cíl jsem měl výhledově i já. Pro nejbližší chvíle jsme ale zůstali ještě pohromadě, protože sestup z Kočky na strašickou silnici se shodoval s plány všech. Během sestupu jsme měli možnost prohlédnout si Padrťské rybníky a pláně v čase sychravého podzimu. Vzhledem k orientaci úbočí kopce se tu vyskytuje zcela mimořádné množství zbytků munice, přičemž převládají projektily z palubních kanónů a dělostřelecké granáty dvou různých ráží, plněné asfaltem. Snad byly původně mířeny na cíle na Palcíři a skončily zde.V každém případě nebylo nikde ani stopy po ostré munici a všechny nalezené artefakty měly soudě podle podle koroze za sebou nějaké to desetiletí napospas přírodním vlivům. První nalezené kusy jsme podrobně prohlíželi, zanedlouho nám ale pro velké množství zevšedněly. Když jsme vyklopýtali na silnici mezi Záběhlou a bývalou hájovnou U Tří trubek, Pavel se rozloučil a byv ujištěn, že ho nezapomeneme zásobit fotografiemi, pokud nějaké použitelné z tak pošmourného dne budou, vyrazil doleva na Padrť a k domovu.

Za silnicí nastala Romanova chvíle. Lesní průsek, kterým jsme pokračovali k Padrťskému potoku, byl totiž předpokládanou trasou kolvínky – úzkorozchodné železnice vybudované za 2. světové války k likvidaci lesní kalamity, která brdské lesy postihla. Železnice zřízená německými společnostmi za vydatného využití totálně nasazených byla po splnění svého účelu opět rozebrána, materiál odvezen a pravděpodobně použit jinde. Nezachoval se tedy jediný metr kolejí, něco však přece zůstalo.

Je pravda, že bez předchozího upozornění bychom si toho asi nevšimli, ale na samotném průseku bylo něco zvláštního. Profil neodpovídal klasickým dvěma vyjetým stopám pneumatik, klikatícím se mezi stromy. Na zachovalých místech byla vidět rovnější plocha uprostřed, s náznaky malých příkopů po obou stranách. Okraje se v případě potřeby zařezávaly do terénu s nebývalou přesností. Některé úseky byly samozřejmě během desetiletí rozježděny, část dokonce pohltilo uměle vyhloubené koryto odvodňovací strouhy. Jinde se však při velmi pečlivém pohledu a troše fantazie daly vypozorovat již téměř úplně zahlazené negativní otisky vyzvednutých pražců staré úzkokolejky.


 

Zatímco pozorování z průseku by se dala z přemíry skepse zpochybnit, nejpozději u Padrťského potoka bylo jasné, že v případě určení lokality železnice rozhodně nejde o přání jako otce myšlenky. Z terénu zde vystupuje nepřehlédnutelný železniční násep, zdvihá se až k již neexistujícímu mostu přes potok a na druhé straně pokračuje ještě několik desítek metrů, než se pozvolna opět přemění v nezvykle urovnanou lesní cestu. Most byl dřevěný a jeho základy jsou v korytě potoka dodnes. Sledovali jsme trasu železnice dál, až k místu kde se pravděpodobná trasa kříží s nedávno nově vyasfaltovanou spojkou mezi strašickou silnicí a zámečkem U Tří trubek. Tím však naše chůze „po kolejích“ ještě neskončila. Při další cestě pod vrchem Kamenná jsme stále nacházeli ony zvláštní zemní úpravy. Konečně asi po dalším půl kilometru od silnice jsme došli na místo, kde trať běžela rovnoběžně se současným lesním průsekem a kde se asi na dvaceti metrech dochovaly nezpochybnitelné otisky pražců v pravidelných rozestupech, které nemohlo překrýt ani to, že zde dnes stojí poměrně vzrostlý les. Roman označil tento bod jako pravděpodobný konec skutečně položených kolejí, kde stojící nakládané soupravy zatlačily pražce trati hluboko do podloží. Zemní těleso nedokončené větve železnice pokračovalo nicméně dále po úbočí Kamenné, dokonce jsme zaznamenali jednu výhybnu, soudě podle dvojitého vedení trati. Nejlepší úlovek se ovšem podařil Michalovi. Poté co v jednom z malých příkopů lemujících zemní těleso (zde patrně nedokončené dráhy) cosi neobvyklého objevil pod podrážkou, vydoloval ze země přes 60 let staré kolejové spojky. Nelze však říci, že zde byly položeny koleje, poloha nálezu odpovídala stejně dobře kýmsi odloženému a zapomenutému materiálu. Ten hmatatelný důkaz nás ovšem „dostal“ a předpokládám, že v duchu každý spekuloval a představoval si lokomotivu jedoucí po úzké trati mezi naskládanými kmeny...




Ještě jednou jsme se ten den měli setkat s památkami na intenzivní odtěžování dřeva z kalamity během válečných let. V úbočí kopce byly viditelné stopy vyhloubené rýhy, která kopírovala směr prudce se svažujícího průseku a zakusovala se do vyvýšenin které stály v cestě. Byl to pozůstatek skluzu, kterým se klády posílaly z vyšších partií hřebene nad Padrťským potokem dolů do údolí. Kde bylo potřeba, byl dřevěný skluz zakopán, jinde vedl pro změnu na dřevěných podpěrách nad terénem. Dřevo zmizelo samozřejmě beze zbytku, ale otisk v terénu se zachoval.

Pochodem přibližně po vrstevnici jsme se dostali až někam nad Tři trubky, kde se solidní cesta, po které jsme nyní šli, stáčí doleva. Zastavili jsme se u zachovalé lesní boudy, která se zde nachází, a prohlédli si atypickou skalní terasu vzniklou mrazovým zvětráváním nedaleko odtud. Pro Martinu, Dana a mne to bylo zároveň místo rozloučení s ostatními, protože zatímco se oni potřebovali dostat v rozumný čas zpět na Korunu, my měli namířeno do Strašic. Cesta to byla nekomplikovaná, ale Martin mi dal ještě pro jistotu krátkou instruktáž nad mapou, protože už padala tma a případné omyly by nebyly žádoucí. Naposledy jsme mávnuli na rozloučenou a tři brdští mužové, které neodradila vyhlídka vlhké noci nám zmizeli mezi stromy. Naše tříčlenná skupinka se vrátila na cestu a ve velmi slušném čase jsme bez jakýchkoliv potíží seběhli zšeřelým a ztichlým lesem okolo „Ameriky“ do Strašic. Vyzvedli jsme nejprve moje „frajersky“ zaparkované a pak i Danovo auto a vypálili zpět k domovům.

Závěrem musím vyslovit velký dík Michalovi, který si vzal celou akci na starost, Romanovi za roli průvodce a i všem ostatním za skvělou společnost. Způsob putování mimo silničky a často úplně mimo cesty nabídnul zážitky o které člověk jinak přijde, tentokrát to byly opravdu „Brdy nadivoko“.





Bonus pro vás, kdo jste dočetli až sem - Fabiánovy vousy ! ;-)))

Další doprovodné fotky k tomuto článku naleznete v autorově fotogalerii.

Zobrazení: 10564

Komentáře (0)

RSS feed komentářů

Přidat komentář


Powered by Azrul's Jom Comment for Joomla!
busy