Tak jsme se s Tomášem rozhodli, že se konečně poznáme, když už děláme půl roku ty naše stránky, tak ať se nevídáme pouze po mailech. Ne že bychom to už neplánovali, ale konečně to taky dovolil čas nás obou a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme na malý vandr do oblasti bájného Třemšína. A tak Vás nyní zveme prostřednictvím naší reportáže do hlubokých lesů rozprostírajích se vůkol jednoho z nejslavnějších brdských vrchů.

Tento příspěvek je popisem jedné reálné "expedice" do nitra jihobrdských pralesních hvozdů. Vedle obecného popisu krajiny tedy obsahuje i stručný popis skutečného vandru. Doufáme, že vám tento osobní přístup nebude vadit.

Autor: Jakub Kencl ( v některých pasážích jsem si dovolil vzít na pomoc k ruce knihu Jana Čáky - Toulání po Brdech ) , poznámkami doplnil Tomáš Krumphanzl; Foto: Jakub Kencl (počasí bylo krásné, leč pro focení nevhodné, proto prosím omluvte příliš kontrastní fotky)

Tak jsme se s Tomášem rozhodli, že se konečně poznáme, když už děláme půl roku ty naše stránky, tak ať se nevídáme pouze po mailech. Ne že bychom to už neplánovali, ale konečně to taky dovolil čas nás obou a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme na malý vandr do oblasti bájného Třemšína.

Trasa 1. dne našeho putování

Vzhledem k tomu, že se můj syn Mates již taky začíná o toulky přírodou zajímat, nabalil jsem batoh pro dva lidi a v sobotu ráno jsme vyrazili na místo srazu - Rožmitálské autobusové nádraží. Autobus s Tomem a jeho dvěma přáteli Milanem a Alenou (vlastně třemi - cestoval s nimi i jejich pes Kuba) dorazil přesně dle jízdního řádu, takže jsme mohli nerušeně s Matesem přistoupit a společně pokračovat na na zastávku Teslíny.

Teslíny  jsou vesnička na západním okraji někdejšího rožmitálského panství, na cestě z Rožmitálu do Spáleného Poříčí. Do šedesátých let tady ještě stály krásné roubené stavby hájovny a hospůdky z 18. století. Je to i zároveň jedno z nejstarších doložených jmen jižních Brd. Původ jména je snad dle tesliti - tesati. 

Tady již končila ta pohodlnější část výletu, kdy jsme se vozili a začíná sice únavnější, ale o to krásnější pěší část. Vyrážíme po zelené turistické značce Teslínským polesím na Spálenou boudu. Počasí nám přeje a spíše se obáváme přílišného tepla než mokra v botách.  Na lesní cestě je však velice příjemně. Potkáváme tu také prvního obyvatele místních lesů, před námi přes cestu přelétá krásný a obrovský dravec. Bohužel je to tak krátký okamžik, že ani nestíháme tohoto dravce identifikovat, ale chlapci vyndávají dalekohledy a přemísťují je z brašen do pohotovostní polohy na krk.

TK: Ta lesní cesta (zvláště v části blíže k Teslínům) je roubena kmeny nádherných věkovitých buků, takže si zvláště dendrologové přijdou na své.

Mraveniště - Na skalách	Takové skalky naleznete Na skalách	Zatím sedí, ale mravenci již pomalu útočí

U Spálené boudy opouštíme turistické značky a vydáváme se jihozápadním směrem k 744 m vysokému hřebeni a vrcholu Na skalách. Je to krásný skalnatý hřebínek na kterém převládá porost borůvčí. Jeho svěže zelená barva mě fascinuje a připadá mi až neskutečně jedovatě zelená. Velkou zvláštností této části lesa je obrovské, a za tímto slovem si stojím, množství mravenišť. Jakmile se zastavíte v borůvčí máte lýtka plná mravenců. Nejhůře tuto skutečnost snáší nejmenší člen výpravy - Kuba. Chvílemi poskakuje jak malé kůzle a snaží se setřást dotěrné mravence ze svého kožichu. Je to sice legrační pohled, ale radši se dáváme na ústup a necháváme mravence v jejich teritoriu v klidu žít. Postupujeme dále po hřebenu k jihovýchodu, překračujeme žlutou a vstupujeme do další části lesa, která se nazývá Getsemanka I. Jsou zde pěkné buky, ale to nejlepší nás ještě čeká. Jdeme dál směrem na Míšovské buky a po přechodu asfaltové cesty nás překvapuje, krásná laň, která probíhá hustým porostem vedle cesty a následně se nám ukazuje ve své plné kráse při přebíhání cesty.

TK: Hřeben Na Skalách stojí opravdu za to vidět. Zvláštní symbióza borůvčí, mravenišť, skalních útvarů a smíšeného lesa je skutečně nádherná. Navíc na jihovýchodní straně hřebene se otevírá krásný pohled na údolí Kotelského potoka zvané Myší díra, za nímž se na jižní zdvihá výrazný pás Henště, Holého vrchu, Křemele a Třemšína. Na východě můžete naopak vidět Štěrbinu a Hradecký hřeben. Takže tady si na své přijdou i milovníci výhledů do kraje, mezi které se také počítám. Zkrátka a dobře - je to tu bezva.
Getsemanka I moc věkovitě nepůsobí. Bukový porost je tu tak dominantní, že působí až trochu fádně. Ve "dvojce" jsme tentokrát ani nikdy předtím nebyli, takže nám srovnání chybí.

Míšovské buky jsou pro nás trochu zklamáním, jelikož zde vlastně ani žádné pořádné buky nenacházíme. Až po chvíli narážíme na polorozpadlou cedulku s nápisem Památný strom, ale ať se rozhlížíme jak nejvíce umíme, žádný strom, kterému by patřilo toto označení nevidíme. Až asi 30m vpravo od cesty nacházíme v trávě ležet torzo tohoto velikána. Za svého života to musel být pořádný kus. Pokračujeme dále severozápadním směrem až na zelenou a po ní vystupujeme až na 800 m vysoký vrchol s vyhlídkou do kraje - Nad Maráskem.

TK: V případě Míšovských buků mám podezdření, že jsou v mapě (KČT 1:50000) špatně zakresleny. Neměli jsme ale moc času tuto skutečnost zkoumat a vlastně jsem si ji stejně uvědomil až po návratu.

Nejmladší a nejmenší na vyhlídce Nad Maráskem	A "rada starších" se kochá pohledy do kraje

Na starších mapách můžeme také číst název U pyramidy. Co je tedy správně? Nic! Původně byl vrchol, dle lesnických map, které vytvořil František Herda v roce 1831 pojmenován Nad marastem což znamená nad bahniskem a to by i nejvíce odpovídalo skutečnosti. V polovině 19. století tady byla postavena dřevěná pyramida, která sloužila buď jako zeměměřičská nebo vyhlídková a ta dala vrcholu jeho druhé jméno. Dnešní název je pouhou zkomoleninou původního Nad marastem. Po pyramidě a po marastu už tu nejsou ani památky, ale výhled jižním až jihozápadním směrem je krásný i dnes a tak shazujeme batohy a místo nich nasazujeme dalekohledy a kocháme se nádherou, zvláště pak dominantní Zelenou horou u Nepomuku. Trochu protikladu nalézáme při pohledu na jihovýchod, kde z lesa vyčuhuje moderní konstrukce jakéhosi převaděče, který byl vybudován na křižovatce Na Burku.

Vysílač Na Burku

Po dostatečném pokochání se odcházíme směrem k tomuto novému vysílači a trochu ve skrytu duše doufáme, že by nemusel mít dole zamčené žebříky a dalo by se z něj někam dohlédnout. Vysílač je ovšem za plotem, kovový žebřík je zajištěn a navíc je totálně nejištěný (bez ochranných skruží) a ještě k tomu jsou tam tři chlapi. No ale řeknu vám, že tam bych asi nelezl ani kdyby to šlo, ten žebřík bez skruží vypadá dost děsivě. Dáváme se do hovoru s obsluhou a dozvídáme se velice cenou informaci. Asi 300 m odtud je studánka, která není zakreslena na mapě.

Pramen Pod Burkem

Ke studánce se dostanete poměrně snadno. Po příjezdové cestě půjdete cca 200m jihozápadním směrem. Dorazíte na rozcestí ve tvaru T, kde se dáte doprava (na severozápad). Půjdete po lesní cestě z kopce asi 100m a tam narazíte na ceduli na stromě, která vás už zavede k prameni Pod Bůrkem. Je to na levé straně. Tady i my doplňujeme zásoby vody do těla i do lahví a po krátkém odpočinku pokračujeme opět lesem dále k jihu na Fajmanovy skály.

Prales na Fajmanových skalách

Tady už se Třemšínské pralesy nezapřou. Opět je tu jedovatě zelené borůvčí, ve kterém se povalují staré padlé stromy. Nad námi se tyčí mohutné smrky, borovice a hlavně nádherné a obrovské jedle. Tohle by mohli závidět i na Boubíně. Pomalu se touláme touto nádherou a směřujeme na asfaltku, která by nás měla dovést k Chýninským bukům . Na tu po chvíli dorážíme a jdeme po ní necelý kilometr jihovýchodním směrem až k jejímu dalšímu pravoúhlému zlomu k jihozápadu. Tady ji opouštíme na druhou stranu než se otáčí a již před s sebou vidíme hradbu krásných buků. Ještě než do nich vkročíme, tak na důraznou žádost nejmladšího člena výpravy zastavujeme a děláme malý piknik u cesty. Musíme dát Matesovi za pravdu, každému nějaký ten chleba přišel vhod a konec konců nejsme na závodech a tak lenošíme asi půl hodinky v trávě a připravujeme se na vstup to té bukové nádhery.

TK: Prostředí Fajmanových skal je trochu podobné prostředí hřebene Na skalách. Ty jedle jsou ale opravdu jedinečné. Bohužel tu není nikde vidět moc jejich nástupců, takže to trochu vypadá jako labutí píseň tohoto druhu porostu.

Krasavec v oblasti Chýninské buky

Chýninské buky jsou nejstarší bučinou celého brdského pohoří a od roku 1903 sem má zakázaný vstup jakékoli dřevorubecké náčiní. Označení Brdský prales zde vůbec není nadnesené. Díky své odlehlé poloze na hranici někdejšího Prácheňského a Plzeňského kraje, a skutečnosti, že sem nevedla žádná cesta, která by umožňovala těžbu dřeva byly tyto bukové lesy zachovány. Po té co lidé cestu vybudovali si i naštěstí uvědomili nutnost ochrany takovýchto skvostů a tak se jimi můžeme kochat nyní i my. Stromy jsou tu kapitální a tajemné zelené příšeří dodává lesu vážnost a tajuplnost, jen občas pronikne sluneční paprsek hustými korunami a vytvoří nádherný světelný efekt. Na východní straně pralesa, tam kam směřujeme, je tento lemován mladým, díky tomu však velmi hustým porostem. Po krátkém váhání se pouštíme do tohoto podrostu a prodíráme se na asi půl kilometru vzdálenou asfaltku se žlutou značkou. Po chvilce pomalého postupu narážíme na světlinu, která je vyplněna malou leč krásnou skalkou vhodnou pro nerušené přespání. O tom, že tu už někdo byl svědčí i malý křížek s vánoční výzdobou, který asi patří někomu z neopatrných obyvatelů této skalky. Pokračujeme dále hustníkem až narážíme na travnatou cestu vedoucí k asfaltce. Je vyhráno, prodrali jsme se. Zastavuje nás až můj výkřik a lehký ústup. Na cestě v trávě na mě čučí zmije. Jsem znám svojí "láskou" k hadům a po prohlídce ji velkým obloukem obcházím aniž bych vytáhl foťák a tento nález zvěčnil.

TK: Skalka uprostřed mlází by asi nadchla každého. Nutno říci, že jsme ji objevili vyloženě náhodou. Kdybychom šli o 20 metrů vedle, asi bychom ji minuli. Nebýt toho křížku, věřil bych, že tu od dob výsadby porostu ani nikdo nebyl. Docela by mne zajímalo, jestli o ní někdo něco nevíte.

Les na Nahořově

Po napojení se na žlutou pokračujeme po asfaltce, což je docela otrava, na rozcestí s červenou a dále po červené přes buk Dvoják, který jsme nějakým nedopatřením přehlédli a nemíníme se již teď k večeru k němu vracet a tak jdeme dál až na modrou. Po té jdeme jen kousek a když začíná stoupat vlevo na Třemšín pokračujeme po cestě rovně až na Salmovu cestu, za kterou by podle mapy měl být potůček. Ten je bohužel jen na mapě a naše pátrání po něm je bezvýsledné. Nevadí vody máme zatím dost i na večer a tak po Salmově cestě pokračujeme dále až ke Gangloffovu kříži.

TK: Po té žluté to tochu nuda je, ale občas se alespoň naskytne zajímavý pohled na slavný pás Henšt - Holý vrch - Křemel - Třemšín. Je zajímavé, jak odsud (narozdíl od pohledu z druhé strany - od Rožmitálu) vypadá tento masiv nevýrazně. Celá oblast je totiž položená poměrně vysoko. Jinak asi v polovině cesty mezi Chýninskými buky a místem, kde se žlutá střetává s červenou, je poměrně rozlehlá lesní louka a u ní pěkná roubená chajda zvaní Moricka (možná lesácká, kdo ví?) s ohništěm. Tam se dá dobře vydechnout. Zajímavé je ještě to, že celá tato oblast by na Jižních Brdech měla patřit k těm nejvlhčím. V době naší výpravy tam však bylo sucho až běda.
Poté co ze žluté přejdete na červenou a obejdete kopec zvaný Nahořov, opět vstupujete do oblasti starobylé bučiny, svým charakterem velmi podobné rezervaci Chýninské buky. Tam je právě i buk Dvoják, který jsme minuli.

No, není to krásná liška?

Zmínil jsem zde dvě jména Salm a Gangloff kdo byli tito pánové, že se po nich nazývají cesty, pomníky, památníky a podobné věci?
Kníže Salm pocházel z rakouského rodu usazeného v Porýní. Rožmitál měl rád a často sem zajížděl. Miloval pořádek a krásu a tak dal upravit cesty a i vrchol Třemšína se dočkal nebývalých úprav. Jednalo se o estetickou, takřka až parkovou úpravu vrcholu. Bohužel tyto úpravy zničily původní stav této památky. Byl zde vykácen porost, založeny nové chodníčky, skládané z kamenů, vystavěno bylo několik altánů a hradní příkop byl překlenut novým mostem.
Karel Daniel Gangloff zvaný též český Archimédes byl význačným lesním hospodářem a vynálezcem 19. století a právě krajina v okolí Třemšína byla svědkem jeho nejplodnější části života. Zdokonaluje zde lesy po všech stránkách, odstraňuje následky různých přírodních kalamit, stará se o chov lovné zvěře, buduje nové cesty, obrací toky pramenů k rožmitálské kotlině, kde jejich vodu potřebují železářské podniky pod jeho vedením. Jeho vynálezecká činnost se nedá také opomenout. Největší vynálezy uskutečnil v oboru měřičském. Největší význam má vynález planimetru, ale ani Gangloffův dendrometr, či Gangloffova šindelka, která je patentována roku 1855, či stroj na výrobu zápalkových dřívek nebo obuvnických floků nelze přehlédnout.

Gangloffův kříž

Gangloffův kříž je zajímavý památník a kdo nezná souvislosti možná ani nepostřehne, že tento kříž vyrobený jakoby z bukových větví není ze dřeva, ale je odlit z kovu. Od tohoto kříže již stoupáme k cíli našeho prvního dne, na vrchol krále brdských lesů na  Třemšín.

Ačkoliv není Třemšín nejvyšší horou Brd, přesto na něj lidé shlížejí s jistou úctou a pojmenovávají po něm různé spolky či sdružení. Tuto úctu nevzbudila jen dominantní poloha ale hlavně i historie místa. Na jejím počátku je tajemný lesní hrad, který stával na temeni hory. Středověký Třemšín byl jen skromným hradem, jelikož patřil pánům s nevelkým majetkem, kterým patřilo jen několik okolních obcí na úpatí hory. Většina staveb na Třemšíně byla ze dřeva, jen vnitřní hradby, bašty a hlavní brána byly z kamene. V roce 1771 je tato památná hora uctěna stavbou kapličky, která stojí dodnes na někdejším předhradí. K této hoře se váže i mnoho pověstí bajek či strašidel. Dnes na Třemšíně nalezneme již jen zmíněnou kapličku, zbytky valů, příkopů a mostu, ale také dřevěnou rozhlednu, ze které bohužel dnes již nic neuvidíte, jelikož stromy v okolí již značně povyrostli a jsou již vyšší než vyhlídková plošina rozhledny.

Pod touto rozhlednou shazujeme bágly a rozhodujeme o tom, že na tomto tajemném místě brdských lesů přečkáme noc. To se sice moc nezdá nejmladšímu účastníkovi, ale po ujištění, že tu budeme s ním a že ho bude v noci hlídat i Kuba nakonec souhlasí a vybaluje spacák. Rozděláváme malý ohýnek k ohřátí večeře a čaje a probíráme uplynulý den. Po setmění sledujeme nádherný měsíc těsně po novu, který je navíc okrášlen popelavým svitem světla odraženého od naší matičky Země. Na obzoru pod námi svítí Rožmitál, Věšín a i vzdálenější Příbram. Nad hlavou je nebe plné jarních souhvězdí. Tak takhle skvěle se mi ještě letos neusínalo.

Tak tady u kapličky na Třemšíně jsme skoro všichni. Zleva: Mates, Tomáš, Kuba, Alena a Milan. Na mě si budete muset asi ještě chvilku počkat.	Večerní pohoda na Třemšíně	Rozhledna na Třemšíně, tak jak jsem ji ráno viděl ze spacáku :-)

TK: A ještě pro milovníky výhledů do kraje: Kdysi zde stála rozhledna vyšší. To co je tu dnes je vlastně jen jakási konstrukce pro mobilní radiotelegrafickou anténu. Pamatuji se, že když jsem tu byl před 5 lety, mezi stromy bylo ještě sem tam něco vidět, hlavně severozápadním směrem. Dnes už zahlédnete jen na severu vrch Kamennou (VVP). Možná ale, že by tu člověk mohl něco spatřit v době, kdy na stromech není žádné listí. Ale Třemšín přesto i dnes nabízí pěkný výhled. Není to z věže, ale z vrcholu kamenného pole na jižním svahu. Je to asi 20 m jihozápadně od věže. Otevírá se tu úžasný pohled na celou rožmitálskou kotlinu. Na levém kraji výhledu dominuje hradba vrcholů Praha (s dvěma věžemi - vojenskou a meteorologickou), Malý Tok, Plešec, ukončená výrazným kuželem Třemošné. U prostřed se v dáli na obzoru rýsují Hřebeny a oblast Příbramska. No a vpravo je to Hradecký hřeben se Štěrbinou a vlastně celé sedlo, které k nim od Třemšína táhne. Jako na dlani taky máte Rožmitál a za ním vykukující Příbram i se Svatou horou.

Pavučina