Náhodné obrázky


O pramenech Bradavy
oplocenka buku
Počet zobrazení:1549

Hradec
pohled směrem k oboře Aglaia na západ
Počet zobrazení:2932

Stanislav Čechura
rozcestník Hřebenka
Počet zobrazení:2671
Hlavní stránka arrow Brdské cestopisy arrow Jak se chodí po středních Brdech
Jak se chodí po středních Brdech | Tisk |  E-mail
Napsal Martin Adámek   
Pondělí, 24 březen 2008

Střední Brdy jsou svoji rozlohou a relativní opuštěností krajem tichých a lehkonohých tuláků. Jako cíl pěších cest nejsou zas až tak dobře a snadno dostupné jako Hřebeny či Radeč. Nejsou zde defacto žádné "turistické atrakce", k lidem je odtud daleko a kdo se chce krajinou protoulat, musí se spolehnout jen sám na sebe a uskromnit ve svých potřebách - vše potřebné si musí nést s sebou, na svých vlastních bedrech. Přejít střední Brdy na jeden zátah od severovýchodu k jihozápadu vyžaduje dobrou fyzickou kondici, prochodit je křížemkráž navíc dobrý orientační smysl, pokud možno ještě podpořený dobrou znalostí terénu?

V samotném srdci Brd ...

Veškerý pohyb po středních Brdech se odvíjí od základního, vše předurčujícího faktu: do středních Brd - vojenského výcvikového prostoru - je zakázán vstup. Kdo chce krajinu středních Brd i přesto na vlastní oči spatřit a na vlastní smysly procítit, na sebe bere porušením tohoto zákazu veškerou zodpovědnost za následky svého počínání. Musí počítat s tím, že bude-li v Prostoru odchycen, čekají ho úřední potíže a tučná pokuta. Musí být připraven i na to, že může přijít k úrazu, či že se taky už nemusí více vrátit.

Pro bezproblémový pohyb po středních Brdech je vhodné dodržovat několik jednoduchých, ale velmi účinných zásad:

  • maximální přehled o dění v okolí
  • vidět a nebýt viděn
  • maximální pohyblivost
  • připravenost na všechno

 

Přístupnost středních Brd je poměrně dobrá. Vlakem se sice lze dostat pouze na samotný okraj středních Brd, ale existuje i několik zajímavých - většinou místních - autobusových linek, kterými se dá poněkud přiblížit. Pokud se jede autem, pak není co řešit - zaparkovat se dá kdekoliv, v kterékoliv vesničce na okraji Prostoru.

Prostor je protkán sítí drobných asfaltových silniček. Některé jsou značně fádní (dlouhé rovné silnice, vybudované tak nejspíš dle čáry podle pravítka na mapě "projektanta"), ale jsou i takové, které jsou hezky a přirozeně zasazené do krajiny, poklidné a harmonicky srostlé s okolní přírodou. Silničky jsou dobrým orientačním prvkem v krajině, ale až na výjimky není vhodné po nich chodit - snad jen v noci či při neschůdnosti terénu. Mnohem vhodnější je využívat nesčetných lesních cest, průseků a pěšin vyšlapaných zvěří. Při takovém pohybu, který však vyžaduje dobrý orientační smysl a znalost terénu, toho člověk hodně spatří a bude vždy pánem situace.

Vidět a nebýt viděn ...

VĚTRNÍ TULÁCI (5/95)

Poznáš je snadno... Táhnou krajem ve dnech, kdy jiní sedí doma u kamen a nevystrčí nos ze dveří... Tehdy je můžeš potkat na pláních či zapomenutých lesních cestách - v místech, kde bys za takového dne nečekal živou duši - jak se ubírají kamsi za obzor... Chodí rychle a tiše, obvykle nepozorovaně - daleko dojdou, chtějí-li... Jen podvečerní vítr, syrová oblaka letící divoce po obloze a sněhové přeháňky je doprovází... Koruny smrků temně hučí do jejich kroků, jdou odněkud někam, nevíš odkud a kam, nemluví, z výrazů jejich tváří to nepoznáš... Nejseš-li jedním z nich, nerozeznáš je na první pohled od jiných tuláků...

Na svých cestách se připodobňují zvěři... Hledají klidná a opuštěná místa, stranou od lidí... Nestojí o pozornost druhých, jen málokdy o jejich společnost - snad ještě v zimě - ale jinak jsou nejraději sami se sebou a sami pro sebe... Pocítí-li nebezpečí, zastaví se a větří, řeči lesa a větru naslouchají... Jsou ve střehu, když vítr zanese k jejich uším něco neobvyklého... Jsou ve střehu, i když by být nemuseli, chtějí mít přehled... Ve chvílích nejistoty jednají podvědomě, tak jak se to za léta naučili... Cítí se nejbezpečněji, když soumrak zahalí kraj zapomněním... Noci se nebojí, vědí že nikoho nepotkají, vědí co mohou očekávat ...

Oheň málokdy rozdělávají, jen na bezpečných místech anebo když musí, aby ze sebe vysušili stopy deště, v létě téměř vůbec... Dávají přednost kouzlu soumraku, rádi pozorují kraj, vnímají jak se noří do ticha, pozvolna usíná a opět se probouzí... To však neznamená, že by oheň neměli rádi, naopak... Když jejich ohně hoří, pak obvykle dlouho do noci - až nad ránem dohasínají, málo popela v nich zbyde... Přitom nepotřebují ani pilu, ani sekeru - nalámají rychle větve spadané z buků či borovic o pařez nebo kámen čnící ze země... Kdybys nahlédl do jejich batohů, viděls bys, že s sebou netahají na zádech žádné zbytečnosti, dobře vědí, že podstatná je užitná hodnota věcí a operativnost pohybu v terénu... Dobře vědí, že těžký batoh svazuje, otupuje smysly a snižuje pohyblivost... Stan ani celtu nenosí - vyspí se obvykle v některém z nenápadných seníků, kterých znají spousty - nebo načerno v lesáckých chatkách či opuštěných domech... Trempským kempům a potlachům se vyhýbají - lákají je kopce, husté lesy a syrový vítr v korunách stromů... Také slunce a letní bouřky, podzimní plískanice, zimní ticho i jarní zpěv ptáků... Nehledí na roční období, jsou stále na cestě, neumí jinak... Znají sucho i déšť, provlhlou mlhu, bezvětří i vichřici, mráz i plískanice... Nepřeje-li jim počasí, v duchu reptají a nadávají - ale stejně pak jdou, na cestě se všechno poddá...

Zeptáš-li se jich, neodpoví... Sami často nevědí... Hledají... Někdy se jim zdá, jakoby přesně věděli PROČ, jindy pochybují, přehodnocují, odpověď neznají... Většinou vidí a cítí, co jiní nevnímají... Chápou, co jiní nechápají, váží si hodnot, kterými jiní pohrdají... Nedokážou říci, KAM vede jejich cesta - ale vědí, že JE TO CESTA, že Život je Cesta - někde mezi počátkem a koncem - počátkem bez počátku a koncem bez konce...

Jsou skromní, vystačí s málem... Stačí jim tichý a klidný kout, v kterém mohou být sami sebou a cesty, po kterých mohou kráčet... Chůze je jejich životním projevem, jejich potřebou a nutností, prostředkem i cílem, vzpomínkou i zapoměním, radostí i utrpením... Za chůze žijí a přemýšlejí, sní a rozjímají, meditují i odpočívají... Žijí z větru - a jeho písně v korunách stromů, z divokých oblak a syrových vůní...

Půjdeš-li napříč Brdskými lesy, dívej se dobře kolem sebe... Bude-li Ti štěstí přát, setkáš se s nimi... Je jich už jen pár, možná posledních - s léty jich ubývá, tak jako listí v korunách stárnoucích buků... - Jednou přijde den, kdy i jejich cesty zazejí prázdnotou... Pak Hory osiřejí, smrky ztichnou a vítr se utiší... Co pak zbyde na tomto světě?

Naslouchej jejich větrné Písni, Písni větru v korunách stromů - Písni větrných tuláků, tuláků noci... Dnes ještě vychází nad obzorem měsíc...

Brdský hotel ...

Upozornění:

Území středních Brd je využíváno jako vojenský výcvikový prostor a vstup do něj je přísně zakázán, resp. povolen pouze na speciální propustku (kterou může udělit pouze Újezdní úřad vojenského újezdu Brdy v Jincích). Jakýmkoliv neoprávněným vstupem do prostoru vojenského újezdu na sebe berete riziko finančního postihu a možnosti vážného úrazu. Autor tohoto textu v žádném případě nenabádá k porušování zákazu vstupu do VVP!

text a foto: Martin Adámek

Zobrazení: 13170

Komentáře (2)

RSS feed komentářů
Autor
Autorem je Martin Adámek.
Michal , leden 27, 2014 | url
...
Ahoj, mohl bych se prosím zeptat, kdo je autorem Větrných tuláků ? Je to krásně napsaný...taky to tak nějak cítím.....díky moc, smilies/wink.gif Pavel
Pavel Dufek , leden 26, 2014

Přidat komentář

menší | větší
security image
Opište zobrazená písmena

busy
 
© 2017 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů