|
Voda je pro les jako krev pro člověka. Protože se v posledních letech hodně hovoří o změnách v koloběhu vody, chtěl bych se tímto článkem zamyslet nad organismem, kterým je les, a zejména nad jeho vodním režimem.
Všeobecný popis
Průzkum horní
Bradavy jsem si nezvolil náhodou. Jde o typický brdský potok s množstvím
drobných přítoků a hustou cestní sítí v širokém plochém údolí srovnatelném
například s Obecnickým potokem nebo s pramennou oblastí Padrťského
potoka. Tato oblast historicky zasahuje do poříčského, rožmitálského a
zbirožského panství. Jejich hranice nerespektují přirozená rozvodí. V současnosti
zde hospodaří Arcibiskupství (dříve Lesy ČR) a VLS.
Na půdorysu jednoho
typicky brdského potoka, pramenícího na slepencích a buližnících,
v kyselých smrkových monokulturách i v listnatém lese, vrchovišti i
suťovými prameny, jsem se pokusil pochopit zákonitosti vlhkosti lesa, srážek a
odtoku. Snažil jsem se popsat způsob, kterým člověk zásadním způsobem ve
zdejším prostředí ovlivnil tyto veličiny a zároveň jsem hledal širší
souvislosti mezi hospodařením člověka v přírodě a změnou projevů
lokálního klimatu. Ponecháme stranou vyšší sluneční aktivitu, vlivy
skleníkového efektu a další globální záležitosti velmi těžce ovlivnitelné.
Bradava jako
nejvýznamnější pravý přítok Úslavy je 28 km dlouhý vysychavý tok
s tendencí bleskových povodní. Největší přítoky jsou v polovině toku
zleva Mítovský potok a zprava Bojovka. Vlastní jméno Bradavy je keltského
původu a znamená řeka lososů. Pokud je mi známo, říčku obývají pstruzi. Ale
lososi se prý v minulosti na Mži a na jejích přítocích hojně vyskytovali.
Mimochodem, Úslava, nebýt chyby v 18. století při rytí Vogtovy mapy, by se
dodnes jmenovala svým původním jménem Bradlava, kterýžto název zůstal alespoň
na jejím pramenném potoku. Na těch lososech v téhle oblasti tedy něco
pravdy bude.
Jako pramen Bradavy je označován potok
pramenící nad Míšovem. Jenže který? Jednou je to Bílý potok pramenící pod
kótou 718, jindy je to jakýsi potok na různých mapách různého tvaru a směru
pramenící jihovýchodně od Míšova, na starých mapách zvaný Červený. Aby toho
nebylo málo pro dokonalé zmatení, mnohdy se část Bradavy nebo i pramenný potok
jmenuje také Koukalka. Na mapách se to pak všelijak kombinuje. Jeden aby se
v tom vyznal.
Pro další povídání
jsem si dovolil situaci zjednodušit tím, že Bradavou budu nazývat potok vzniklý
soutokem Bílého (od kóty 718) a Červeného potoka (ze severních svahů Marásku).
Problém skutečného pramene Bradavy tak přesuneme dál, a to na hledání pramenů
těchto dvou potoků.
Zájmová oblast je
uzavřena odtokem Bradavy od rybníka Koukalka a průtokem levostranného přítoku
od úpatí Planinského vrchu skrze propustek pod silničkou z Dolního Borovna
na východ.
HISTORICKÉ STOPY
Vyměřování lesů
Odpradávna se panské
hranice v lesích značily kamennými valy a hlavně příkopy, ty byly a stále
jsou pro tekoucí vodu drenáží, sběračem a následnou vodotečí. Při průzkumu
potoků jsem se nevyhnul ani těmto místům a našel jsem v těsné blízkosti
hranice panství Rožmitál další tři body rožmitálské lesní vyměřovací sítě, vždy
s koncem průseku z rožmitálské strany tak, jak je to běžné i u jiných
již nalezených okrajových bodů. To, že se lesy
vyměřovaly nejen na rožmitálské straně, dokumentuje nález čtyř kamenných
mezníků na křižovatkách průseků poříčské sítě. Všechny jsou ve vyšších partiích
svahů Marásku, jeden na mitrovické straně.
Jak známo,
intenzivnější využívání lesů i díky provedeným měřickým pracím vedlo
k přeměně smíšených lesů v současné monokulturní.
Využívání vody
Od podrobného
průzkumu potoků nad bývalou míšovskou skelnou hutí jsem si sliboval nalezení
alespoň nějaké další stopy vedoucí k přesnější lokalizaci někdejší
sklárny. Nenašel jsem žádné prokazatelné svádění vody z jiných drobných
povodí sousedních potoků, ani žádnou starou zapomenutou hráz pro zadržení tolik
potřebné vody. Snad to ukazuje na její dostatek v 17. a v 18. století?
Možná.
Jedinou výjimkou
může být dnes spíše tušená vodoteč z povodí 18 do povodí 12+13. Na
některých starších mapách je zakreslen průběh potoka 18 právě touto cestou.
Bohužel v terénu je znatelná pouze druhá polovina této trasy, zřejmě
mezitím uměle prohloubená. Částečně lze potvrdit podle výskytu olší
kopírujících obvykle trasy potoků i první polovinu, ale terén nenapovídá tomu,
že by vodu odváděla umělá strouha. Spíše se zdá, že voda potoka 18 tekla ve
vzdálenější minulosti do povodí 12+13 přirozenou cestou, a teprve zásahem lesy
odvodňujícího člověka byl potok 18 sveden do povodí 23+. Není tedy jasné, zda
sklárna tuto vodu navíc využívala.
Vodítkem
k umístění sklárny by mohla být stará pozapomenutá cesta vedoucí od dnešní
státní silnice (dříve se napojovala od jihovýchodu na míšovský Bělehrad) na
začátku stoupání na Teslíny vpravo. Drobně se vlnící zemní těleso po 250
metrech dospěje k bývalému okraji louky, po jejímž okraji cesta
pokračovala dál. Dodnes les lukám sebral asi 40 metrů a tato cesta se na
dalších 150 metrů jižním směrem stala cestou lesní. Prohlédneme-li si letecké
snímky z poloviny minulého století, zjistíme, že v obdobném směru
(tedy na jihojihovýchod) se na rozlehlé podmáčené louce nacházely, na rozdíl od
dnešního stavu, stromy tvořící spolu se stopou v obhospodařované louce
jasnou linii pokračující cesty. Pohled do mapy stabilního katastru z roku
1838 však nic takového nepotvrzuje. Snad jen z porovnání s mladším
snímkováním si můžeme vzít ponaučení o expanzi lesa do lučních společenstev,
zvláště pak migrace olší podél lučních vodotečí.
Významnější stopy
po sobě zanechala činnost vodního mlýna. Stál ještě v 50. letech minulého
století asi půl kilometru pod Míšovem. Využíval už vody z obou velkých
míšovských potoků Bílého a Červeného a jímal ji do půlhektarového rybníka. Ještě
dnes najdeme výrazné zbytky hráze se starou lípou, drobné pozůstatky
základů budov, zpevnění břehů a odpadní náhon.
OTISKY SOUČASNOSTI
Stavby v lesích
Z dnešních
staveb mimo míšovský intravilán jsou významnější Míšovský domek na rozcestí pod
Maráskem, chata na osmihektarové Kuťkovské louce pod Břízkovcem a sedm většinou
již dožívajících seníků. Intenzivně pěstovaná myslivost se v tomto širokém
údolí prezentuje množstvím posedů s širokou škálou výbavy - od
těch, co se skládají z žebříku a nosné konstrukce pro krycí chvojí až po
uzamčené prosklené hotely.
Kromě staveb
sloužících k úkrytu člověka v lesích od dob prvního vyměřování
přibylo velké množství cest. Při jejich stavbě byl
respektován směr průsekové rozdělovací sítě, cesty vedou přirozeně vějířovitě
od sídel, mezi sídly, hřebeny překonávají v sedlech. S jejich výstavbou vznikla
potřeba zabývat se vodou podle cest už kvůli jejich životnosti. Přibyly
propustky, mosty a dlouhé umělé vodoteče podél cest. Ty byly původně skládané
z kamenů, kterých je po lesích hojnost. Ještě dnes najdeme pod mechovou
vrstvou nejednoho nepoužívaného průseku pevný kamenný podklad. Postupně byly
s rozvojem dopravy a zejména svozu dříví štěrkovány a nakonec asfaltovány,
přičemž se v trendu asfaltování pokračuje. Při stavbě cest a odvodnění
v jejich blízkosti ve vzdálenější minulosti nikdo nepočítal s tím, že
by po nějakém čase mohla tato umělá zařízení nedostačovat přívalům vod.
Propustky a podélná koryta i samotné cesty jsou často terčem nevybíravých útoků
vodních mas pocházejících z odvodňovacích koryt v přilehlých lesních
porostech, ale to už je zase jiná kapitola.
Skladba lesa a
stromoví velikáni
Pomineme-li 13%
ploch luk, polí a zastavěné plochy v zájmovém povodí, jsou lesy
zejména smrkovými
monokulturami. Netroufám si odhadnout, kdy jde ještě o 100% monokulturu a kdy
je do kyselého jednotvárného a druhově chudého lesa již významně vtroušen jiný
prvek tak, aby už bylo možno porost nazvat smíšeným, přesto je jasné, že další
druhy stromů jsou zastoupeny spíše sporadicky. Borovice najdeme v nižších sušších a neinverzních expozicích,
na jihozápadě a severozápadě zájmové oblasti. Jedle se dají najít izolovaně a omezeně v celém povodí, snáze
v příkřejších svazích Marásku, ale nevyhýbají se ani inverzním polohám u
potoků. Lze objevit i jedlové oplocenky, i když jich není tolik, kolik by si
milovník jedlí třeba přál. Modřín se
vyskytuje v izolovaných skupinách, často jednotlivě u cest nebo průseků. Douglaska je rovněž zastoupena. Zaregistroval
jsem skupinu asi padesátiletých douglasek ve výšce 620 metrů, a pak dvě skupiny
vzrostlých stoletých douglasek na jižním a severním okraji zájmového území.
Dají se objevit i
oplocenky buků, i u nich se dá
uvést, že jich není zdaleka tolik, kolik by jich mělo být, pokud by se měl
zvýšit podíl buku ve zdejších lesích, tím spíše, když se přirozené zmlazení
buku dá využít pouze v omezených plochách, právě vlivem nenarušených monokultur
smrku. Vzrostlé bučiny, bukové skupiny a jednotlivé buky jsou až na výjimky
výše než 700 m n. m. Javory kleny se vyskytují prakticky pouze u
cest nebo průseků, významnější porosty jsem nezaznamenal. Přitom javor klen je
tak krásný strom. Duby se vyskytují
obdobně jako javory kleny v blízkosti cest, výjimečně izolovaně v porostu
ve výškách do 750 m n. m. Břízy jsou
rovnoměrně ve všech výškách. Konkurují na světlinách a na podmáčených
prameništích zmlazujícímu smrku, ale starších bříz bývá ve smrčinách jen
několik posledních kusů. Asi největší rozšíření z listnáčů má paradoxně olše, která doslova stopuje i ty
nejdrobnější prameny a potoky. V nivách větších potoků nebo na některých
rozlehlejších podmáčených prameništích lze hovořit o olšinách se zajímavým
podrostem včetně lýkovce jedovatého, zejména v povodí Bílého potoka. V některých chvílích stopování potoků jsem si říkal, že vlastně
chodím po liniích výskytu olše.
Vzhledem
k tomu, že se stromoví velikáni často nachází v těsné blízkosti
potoků, nemohly mi ujít některé mohutné kusy. Našel jsem velké jedle nebo smrky
s průměrem kolem jednoho metru u dolního míšovského mlýna a množství tzv. údolních
smrků. Tento pojem si zasluhuje vysvětlení. Jedná se o moje pojmenování, o původně
zřejmě solitérní smrky, které mají relativně silné větve asi tak 3 metry dlouhé
přímé vějířovitě rozmístěné už i těsně nad terénem. Okolní stromy si zpravidla
udržují odstup. Údolní smrky jsou mohutnější, baculatější, kmen nemají hladký a
zcela pravidelný, ale jaksi nabobtnalý. Většinou se vyskytují samotářsky, někdy
v malých řídkých skupinách.
Nejde zde nezmínit
velkou jedli v Míšovských bucích, jedli pod Břízkovcem na severozápadním okraji zkoumaného povodí (342 cm; 2019) a pak bukové enklávy na samotných
hranicích povodí reprezentující fragmenty původního lesa. Skupiny vzrostlých
buků najdeme v blízkosti vrchu Teslín (718 m), a pak pod vrchem Na skalách
(744 m) s rezervací, v blízkosti kóty 761 m (severní a západní okraj
sloučené rezervace Getsemanka) a další jednotlivé stromy jako například buk
dvoják nad Kuťkovskou loukou (458 cm; 2019).
OBECNÁ ZPRÁVA Z
PRŮZKUMU
Mapování potoků
Na horní Bradavě
jsem měl už léta jistý nepořádek v potocích. Zdálo se mi, že je zde nějak
hodně potoků a že se v drobných přítocích nedokážu vyznat. Na všech
dostupných mapách včetně lesnických byly potoky zakresleny jen rámcově, navíc
pouze některé a ne vždy ty nejvodnatější. Zároveň s touhou popsat, kolik a
kudy protéká, jsem měl chuť najít a udělat si představu o místech, kde potoky
pramení. Nalézt třeba další studánky nebo zajímavá pramenná místa. Prochozením
všech drobných potoků jsem chtěl objevit i nějaké další závislosti jejich
vodnatosti na tvaru reliéfu, sklonu, expozici, nadmořské výšce a porostu.
Vektorizací
mapových podkladů jsem si vytvořil výškopis, základní vodopis, cestní síť,
rozhraní lesů a luk a vydal se na průzkum. Brzy jsem zjistil, že to nebude
záležitost několika dnů. Stopování sotva kapajících potoků často se
ztrácejících v kamenných náplavách, hledání nejvíce únosných trsů trávy
uprostřed podmáčeného prameniště, procházení smrkových houštin (nejlépe téměř
po čtyřech) je velmi vysilující. Naproti tomu sledování vodnatého potoka je
vcelku zábavné. Můžete si tipnout, jaký byl poměr těchto dvou zmíněných typů
potoků. Leč odměna byla občas velmi lahodná. Potoky už jsem okoušel před 20
lety, proč bych nemohl i teď, a to přímo v jejich pramenech, tím spíše v suťových vývěrech.
K zaměřování
potoků jsem nepoužíval žádné záznamové zařízení, pouze tužku a papír, občas
jsem krokoval. Záznam do náčrtu jsem pořizoval okamžitě a po
jednodenní výpravě jsem tato data neprodleně digitálně překresloval
s přihlédnutím ke georeferencovaným leteckým snímkům. Při zákresu jsem
samozřejmě respektoval kartografické libůstky jako je zvětšování skutečného
odstupu dvou přilehlých rovnoběžných prvků polohopisu (potok teče příkopem cesty
1 m vedle ní, v měřítku mapy by čára cesty a potoka splývala. Potok jsem tedy
odsadil dále jako by byl např. 50 m od ní) atp.
Měření průtoků
Spolu se zákresem
vodotečí, jejich pramenišť a soutoků jsem si značil místa, kde by se dal
relativně snadno měřit průtok. Byly to propustky, kterých jsem k použití
našel desítky. Aby však taková měření měla smysl, bylo třeba prochodit celá
dílčí povodí a stanovit podle posledních nejvyšších vlásečnic pramenících
potoků jejich vzájemná rozvodí. Začal jsem zkoumat, jak co nejpřesněji určit
specifický odtok (litry za sekundu z kilometru čtverečního), který nejlépe
vypovídá o odtoku z lesů. Jeho průměrné hodnoty
by se měly pohybovat nad 10 l/s/km2 v horských oblastech, zde
jsem odhadoval tak 7-8 l/s/km2. To se potvrdilo o poznání později až
po sérii provedených odečtů na horní Bradavě, které jsem porovnal s údaji
ze stanice Žákava těsně před ústím Bradavy s časovým zpožděním podle
rychlosti toku. Tak jsem zjistil, že průměrně 20% vody v této říčce
pochází ze zájmového povodí. Následně z průměrného průtoku této stanice
ČHMÚ 0,59 m3/s bylo možno vypočítat průměrný odtok ze sledované
plochy 118 l/s, což pak následně v poměru s její výměrou 14,85 km2
činí 7,9 l/s/km2.
Dílčí měření na
horní Bradavě nejprve záviselo na přesnosti měření průtoku v betonových
troubách o průměru 40 až 60cm, které se zde nejčastěji vyskytují, na výpočtu
obsahu zaplavené kruhové úseče podle měřené výšky rychle proudící hladiny a na
výpočtu rychlosti proudění podle času průtoku celou délkou propustku. Byla
místa, kde nebyl propustek jaksi k mání, byť by byl potřebný, a tak jsem musel
zhotovit umělá dřevěná stavítka. Spolu s průtok snižujícím násobným koeficientem
odporu a vnitřního tření jsem obdržel u dílčích povodí první čísla.
Čísel přibývalo.
Zjistil jsem, že pro přesnější stanovení specifického odtoku je vhodné povodí
velikosti řádově cca 1km2 a větší.
Zároveň však na potoce, který byl měřen ve třech profilech nad sebou,
jsem jasně viděl, s jakou přesností hodnoty průtoků získávám. Hodnoty
průtoků sobě někdy neodpovídaly i o 1/3. Podobně nefungovaly ani součty průtoků
dílčích potoků kontrolované měřením pod jejich soutokem. Na řadu tedy přišlo
přímé měření průtoku nádobou. Nejlépe se v dobách sucha osvědčila nádoba o
objemu 1 litru se stupnicí po 100ml, kterou jsem buď naplňoval celým průtokem,
polovinou nebo jeho čtvrtinou (polovina nebo čtvrtina profilu se dala snadno
odhadnout) s tím, že jsem takové měření dělal 3-4x, až jsem došel k cca
průměrné hodnotě. Měřil jsem pak již jen vodočty, které uzavíraly správně
stanovená a ideálně rozlehlá povodí. Současné měření na všech podstatných profilech
jsem prováděl v co nejkratším časovém rozmezí, neboť už tehdy jsem si byl
vědom, že setrvačnost brdských potoků je minimální. Zejména za vyšších průtoků
po nebo při srážkách jsem používal nádobu o objemu 8 litrů a jízdní kolo k rychlejšímu přesunu. Větší průtoky (zpravidla nad 60
l/s) jsem odhadoval pouze podle průtočného profilu a rychlosti proudění.
Vybral jsem si špatný rok? Malé srážky, malé
průtoky
Bohužel (nebo
naštěstí?) jsem si na takový průzkum vybral období, při kterém v průběhu
listopadu 2013 až dubna 2014 spadl pouze asi třetinový úhrn srážek. Nebýt
srážek v březnu a v dubnu, bylo by to pouze 20 % průměrného úhrnu za zbylé
4 podzimní a zimní měsíce. Vypisoval jsem si totiž podle srážkoměrné stanice
ČHMÚ umístěné v horním Míšově denní úhrny a porovnával jsem měsíční úhrny
s průměrnými. Průměrné jsem získal tak, že jsem z údajů ČHMÚ
z let 1998 až 2013 vyinterpoloval na mapě roční úhrn, a průměr těchto úhrnů
vyšel 742 mm/rok. Tuto hodnotu jsem rozdělil mezi 12 měsíců podle poměru srážek
v jednotlivých měsících dle údajů ČHMÚ. Tak například vyšlo, že
v prosinci 2013 spadlo jen 6 mm namísto očekávaných 53 mm nebo v únoru
2014 jen 1 mm místo 42 mm.
Snadno pak uvěříte,
že některé mnou vybrané vodočty zvláště s menším a níže umístěným povodím v průběhu
jara 2014 zcela vyschly nebo prostě nebyly měřitelné. Vždyť ani běžkařská
sezóna 2013/14 nestála na Brdech za řeč. Specifické odtoky u měřitelných
profilů se pohybovaly průměrně kolem 0,5-2 l/s/km2. Jen při měření
po srážkách jsem se u několika vodočtů dostal nad hodnotu 4 l/s/km2.
Našel jsem však i povodí, ve kterém vycházelo i v období sucha téměř 9
l/s/km2. Postupně jsem si uvědomoval a ověřoval, jak souvisí podoba
a průběh vodních srážek s následným průtokem. Samozřejmě prudký příval
trvající 30 minut způsobí rychlý vzestup a následně poměrně strmý pokles
průtoku (maximální intenzita srážek byla do května 21.4.2014 6,5mm/h a
26.4.2014 7,2mm/h). Na rozdíl od drobného mžení rozloženého do celého dne,
který v průtocích potoků lze zaznamenat po několika hodinách slabým
zvýšením hladiny a po opadnutí srážek neznatelným snižováním průtoku. I
silnější srážky do 5mm úhrnu se na odtoku chovají podobně.
Pamatujíc si loňské
jaro s několika významnějšími vzestupy hladin (nemyslím červnové povodně,
ty by nebyly objektivně měřitelné) vlivem opakovaných srážek kolem 15-30mm jsem
i letos očekával během dubna takové srážky. Leč marně. K orientačnímu
porovnání vzestupů hladin jsem používal také údaje ČHMÚ ze stanice Žákava téměř
u ústí Bradavy do Úslavy. V pozorovaném období do dubna 2014 ani tady
nepřekročil průtok 1m3/s, což odpovídá tomu, že nebyly zaznamenány
žádné velké přívalové srážky (nad 30mm/h) ani žádné trvalé intenzivní deště,
které by způsobily významnější vzestup hladin.
Na druhou stranu
právě díky suchému období jsem byl schopen bezpečně lokalizovat odtokově nejzdravější
lokality a zároveň poměrně přesně změřit průtoky všech potoků. Asi bych měřil
velmi špatně průtoky za naopak stálého nadbytku vody a navíc by mnou zjištěná
tekoucí síť potoků byla o mnoho desítek kilometrů odvodňovacích příkopů delší.
Prší málo?
Podle některých
studií prší dost, snad i o něco více než dříve. Třeba studie Karla Matějky "Vývoj
teplot a srážek v ČR od roku 1961" ukazuje, že stoupá roční úhrn srážek o
2,5 mm/rok. Zároveň však klesají srážky v jarních měsících a narůstají
v červenci. Studie poukazuje na trend častějšího výskytu vysokých
srážkových úhrnů, v rámci přívalových srážek, někdy i lokálních. Spolu se
srážkami se autor zaměřil i na teploty, a ty vykazují rostoucí tendenci zejména
v dubnu, v květnu a pak v červenci a v srpnu.
V Matějkově práci jsou uvedeny vysoké denní srážkové úhrny v květnu 1965 (141
mm), v únoru 1970 (87 mm), v prosinci 1974 (104 mm), v lednu 1976 (104 mm), v
červenci 1997 (204 mm), v březnu 2000 (117 mm), v srpnu 2002 (177 mm), v
květnu 2010 (133 mm) a v červnu 2013 (146 mm). Souvisí to zřejmě s trendem
růstu světových teplot vlivem zvyšující se sluneční aktivity v posledních zhruba 100 letech, což má za následek
zvyšování koloběhu vody, tedy výparu a úhrnů následných srážek. Oscilace extrémů souvisí rovněž z jedenáctiletým cyklem sluneční činnosti.
Jiné prameny
zdůvodňují ovlivnění srážek v Evropě vlivem čínského znečištění a převládajícího
západního proudění, kdy prachové částice coby kondenzační jádra dají vzniknout
srážkám nad americkým kontinentem a na vzdálenější Evropu efektem jakéhosi
srážkového stínu v určitých fázích roku nezbyde. Při jiném proudění je to
právě naopak.
Rok 2014 stejně
výjimečný jako rok 2003?
Řekněme tedy, že bylo
letošní jaro 2014 výjimečné podobně, jako bylo suché třeba roku 2003. Na sucho
v roce 2003 ukazuje nejen statistika srážek (na horní Bradavě 480 mm/r.
2003), ale ukazují to i letokruhy na zde rostoucích smrcích, které v chudém
roce na srážky nepřirůstají zdaleka tolik, jak přirůstají v mokrém. Smrk
je totiž strom, který miluje zimu a vlhko. To, že je vysazován do nižších
(teplejších) stanovišť nejen v Brdech, a že je o vodu obírán odvodněním, jsou
fakta, která nemůžeme pominout už z toho důvodu, že je smrková monokultura
základním porostem našich lesů podobně jako v současné době třeba řepka na
polích. Kdyby mohly smrky chodit, na Brdech by jich moc nezůstalo.
Jsme tedy opět u
vody a u jejího významu v lesní půdě. V roce, ve kterém je málo
srážek, je voda obzvlášť cennou surovinou. Pročetl jsem si několik studií
zemědělské fakulty na Jihočeské univerzitě, kde se na katedře biologických
disciplín věnují i tomuto tématu. Jaký div, že v dnešní době podvodů a
okamžitých zisků alespoň někdo dokáže zásadní a existenční problém pojmout,
definovat a upozornit skrze něj na zvrácenost lidského počínání.
Studie prokázaly,
že se na vodou zásobeném povrchu, což může být rybník, mokrá louka nebo vlhký
les, spotřebuje asi 75 % sluneční energie na výpar, kdežto na suchém povrchu se
75 % této energie odrazí v podobě tepla. Dobře je vlhkost míst viditelná na
infračervených snímcích povrchu, tj. místa přehřátá a místa chladná. Z mnou
projitých cca 100 km dlouhých vodotečí jich naprostá většina teče uměle
vyhloubenými koryty. Výjimky představuje několik málo drobných pramenů a pak
několik kilometrů větších potoků, jejichž síla (posílená právě umělým
odvodněním jejich přítoků) si koryto hloubí sama. Když mám na mysli naprostou
většinu, troufám si odhadnout, že jde nejméně o 95 % délky všech potoků. Navíc
bych připomněl, že i jejich suché přítoky, respektive suchá odvodňovací koryta,
jsou umělá a v případě zavodnění ani ty nejsou přírodními koryty. Hloubka
těchto umělých struh je většinou výrazně přes 30 cm, spíše někde kolem 60-100 cm.
Odvodněním se zvyšují rozdíly teplot mezi dnem a nocí, zvyšuje se tak i
rychlost proudění vzduchu, ubývá srážek malých a častých, přibývá velkých a
prudkých. V přívalových srážkách pak i díky umělým korytům dochází
k odnosu živin. Umělá koryta drenážují okolní les a vysušují půdu. Tím
spíše, že kořeny smrků jdou do hloubky maximálně 30 cm. Na vodu pod touto
hloubkou prostě nedosáhnou. Studie říkají, že při přerušovaném průtoku vody
v korytě se významně zvyšuje vyluhování látek z říčních sedimentů,
což platí i u půdy. Vodou nasycená půda má minimální odtok rozpuštěných látek.
Je tím myšlen zejména toxický hliník, který následně způsobuje odumírání
porostů, což lze pozorovat na množství a stáří jehlic u smrků. Bohužel poměrně
úspěšně.
Spočtete si někdy
na Marásku, kolik ročních přírůstků s dosud zelenými jehlicemi na větvích
najdete. Tři? Čtyři? Představte si pak, kdyby přišly po sobě třeba dva tři
nepříznivé roky.
Aby toho nebylo
málo, méně časté a o to prudší přívalové srážky nedotují vodou, která se
nestačí vsáknout, podzemní vodu, čímž se její hladina trvale snižuje. Hnutí
Duha vydalo materiál "Role lesního hospodaření při retenci vody v krajině",
který poměrně komplexně popisuje celý problém, včetně návrhu jeho nápravy.
Dokument říká, co člověk s krajinou provedl: voda odtéká rychleji do
moří, minimalizuje se koloběh výparu z místních srážek, ubývá mlh
(vodorovných srážek) a rosy. Asi nejdůležitější definicí rodícího se stavu je,
že na suchou půdu neprší. Údajně studiem sedimentů evropských řečišť se
prokázala existence povodní už v raném středověku, což bylo způsobeno
odlesněním horských oblastí. V českých zemích se objevují první záplavy
s rozvojem hornictví od 13. století. Nelze tedy říci, že by povodně byly
výsadou posledních dekád nebo staletí, pouze jsou povodně ničivější díky
kombinaci podobného vlivu mnoha různých faktorů, z nichž některé se ve
vzdálenější minulosti nevyskytovaly.
Co zadrží vodu?
Problém tedy není
v tom, že by ubylo srážek, pouze jsou srážky díky hospodaření lidí jinak
rozloženy a lidé je neumí využít. Krátkozraká je samozřejmě výstavba přehrad, o
které se hovoří vždy po významnějších povodních. Nikam (alespoň v českém
prostředí) nevedou ani drobné snahy o dotace na výstavbu nebo obnovu menších rybníků.
Téměř vždy se dotační finance zneužijí k intenzivnímu chovu ryb a nikoliv
k posílení ekosystémové diverzity a ke zvýšení retence. Místo zvyšování
retence krajiny tak tečou evropské miliardy chovatelům kaprů a stavebním
společnostem. Také regulované zabetonované a narovnané toky ve volné krajině jdou
jen těžko vrátit do původního stavu, většinou tomu brání majetkoprávní vztahy a
samozřejmě finance, kupodivu třeba zrovna ty, které byly zneužity chovateli
kaprů a stavební lobby. Nezbyde tedy než počkat na velikou povodeň, která si
s betonovými bloky poradí, a pak doufat, že nikdo nesežene peníze na
obnovu původního nesmyslného koryta pod líbivou záminkou opravy škod po
povodni.
Nutnost zadržet
vodu v krajině ilustroval i pořad Nedej se České televize ze 7. 7. 2010, kde
je popisována denní a noční situace teploty a vlhkosti ve vzrostlém lese za
letních dnů. Ve dne je u povrchu například 20°C s rosou na podrostu,
v korunách stromů 30°C, což je vlastně inverzní situace. V noci,
protože dojde k výparu z jehliček a z listů, je koruna stromů
chladnější než okolní vzduch, a tak se na hranách jehličí a listů sráží vodní
pára z teplejšího vzduchu kolem, čímž les přisává vzduch a vodní páru
z širšího okolí. Takto probíhá vodní zásobování krajiny i za suchého
období. Avšak odvodněný porost takto nefunguje, nemá, co vypařovat, a tak se na
něm nic nesráží, a dále vysychá. Ve stejném pořadu se říká, že jeden vzrostlý
listnatý strom funguje jako klimatizace o výkonu 25 kW.
Ve výše zmíněné
studii hnutí Duha se uvádí, že nejvíce vody váže tlející organická hmota, má
největší povrch (1 kg humusu zadrží až 3 litry vody, 1 kg suchého písku jen 0,2
litru vody). Jenže, kolik tlející organické hmoty v lesích máme? Všechna
je odvážena. Dále se tam říká, že v pralesovitém porostu jsou přirozené
mokřady, v hospodářských lesích jsou umělá odvodňovací koryta často až na
matečnou horninu s tím, že tyto vodoteče i zcela vysychají. Přirozené
zvodně, které ve vyšších nadmořských výškách zásobují systémem zlomů a puklin
níže položená místa podzemní vodou, jsou odvodněné, a tak podzemní vody ubývá.
Studie upozorňuje na drastické účinky uměle zahloubených nebo vlivem zvýšeného
průtoku zahloubených koryt na okolí. Situaci samozřejmě nezlepšují ani kyselé
deště, kterým do určité míry odzvonilo, těžká mechanizace, která hutní podloží,
snižuje pórovitost a produkuje erozní rýhy. I cestní síť není zrovna pozitivním
činitelem. Nejhorším faktorem však zůstávají smrkové monokultury a holoseče (i
nově ty malé). Porost buku je schopen pojmout až 250 mm intenzivní trvalou
srážku bez většího odtoku, porost smrku už po 5mm srážce nezadrží nic a vše
nekontrolovaně odtéká s tím, že v hloubce 15 cm pod povrchem zůstává půda
suchá.
Řešení je známo
Jedním z čátečných řešení je zlepšení
druhové skladby. Už 20 % buku v jinak smrkovém lese významně snižuje odtok.
Řešením je rozvrstvení věkové struktury lesa, zákaz holosečí, tedy směrem
k přirozené obnově. Řešením je ponechávání ležících kmenů.
V zahraničí je to často řešeno předpisem, na určitou rozlohu lesa je nutno
ponechat určitý počet ležících a starých stojících stromů. Řešením je podpora
mokřadů a přirozených toků. V zahraničí se to dělá i tak, že se
v blízkém okolí vodních toků ponechávají všechny padlé stromy, které by mohly
zasahovat do vodoteče.
Měla by vzniknout
zonace lesů na hospodářsky utlumené (svahy, náchylné půdy) a hospodářsky
intenzivní (hluboké půdy, roviny). Měly by se zrušit nadbytečné cesty, nevhodně
vedené. Měly by se preferovat cesty štěrkové před asfaltovými a jejich
odvodnění by mělo být do zasakovacích pásů a skrze lapače sedimentů.
Je třeba se tedy
vyhnout velkoplošné těžbě na chudých půdách (písčité, kamenité, s vysokou
hladinou vody), kácení i odvoz by se měl plánovat a uskutečňovat v období
vegetačního klidu a mimo období dešťů. Mělo by se ponechávat více solitérních
stromů (výstavků) po těžbě, i souší, to samé platí o padlých kmenech. Neměl by
se odvážet klest a zbytky po těžbě, tento materiál by se neměl pálit a ani
kupit. Vodní toky by se neměly (mimo dosah lidských obydlí) čistit od mrtvého
dřeva a klestu.
K podobným
závěrům dospěli vědci, kteří v roce 2006 vydali dokument "Stav lesů,
stanovisko vědců a odborných pracovníků k ochraně lesů". Dlužno dodat, že
zdaleka nejen k ochraně lesů. Popisují současný stav: smrkové monokultury
trpí nadbytkem dusíku, který produkují automobily, dusík způsobuje nadměrný
růst, smrky se lépe lámou a dusík přitahuje hmyz a houby. Příčiny současného
stavu vidí v holosečích, v druhovém složení. Smrk i nadále po
omezení spadu kyselých dešťů trpí opadem jehličí, drží kyselou půdu, jehličí se
hůře rozkládá, což hutní lesní půdu a snižuje obsah živin v půdě. Špatné
je i vysazování smrku ve středních polohách, smrk chřadne a odumírá. Další
faktory jsou přemnožená zvěř, chybějící zbytková dřevní hmota (vše se
z lesa odváží) a věková skladba porostů.
Doporučují zákaz
holosečí, obnovu přirozené druhové skladby, ponechávání starých stromů a
mrtvého dřeva, zákaz vápnění a hnojení, snížení stavu zvěře a apelují na
ochranu přírodních procesů v rezervacích.
Někdo by namítl, že
přece již i podle toho, co vykazují lesní hospodáři, se vysazuje smíšený les.
Ale až na výjimky to dopadá tak, že se při následné péči o listnáče nejeví
zájem, a tak se v těchto zamýšlených smíšených porostech stává "nejlepším
listnáčem pro pěstování" opět smrk. Na velmi zajímavé video a následně celý soubor videí věnovaných odtoku vody ze zemského povrchu jsem narazil na youtube.com - Štefan Valo poměrně názorně demonstruje účinky hutnění půd zemědělskou a lesnickou technikou jako také nevhodné vedení lesních cest a svážnic. Půda je stlačená, nic nevsákne, voda tedy odtéká. Naopak se pak přesušuje, čímž se opět hutní. Doporučuji shlédnout.
Zvrácená ekologie
Přečtěte si zprávu:
Elektrárna Hodonín patří mezi nejstarší provozované elektrárny v České
republice. Po řadě úprav a po modernizaci v letech 1992-1997 (2 fluidní
kotle) od ledna 2010 jeden z kotlů slouží pouze ke spalování biomasy.
Spálí denně kolem 1000 tun dřevní štěpky a dalších materiálů rostlinného
původu. Elektrárna je největším producentem tohoto druhu zelené elektřiny
v rámci skupiny ČEZ. Zařízení s instalovaným výkonem 30 MW může
pokrýt zelenou elektřinou spotřebu 50 000 domácností. Jak vám to zní při
znalosti všech dalších souvislostí? Máte také rozporuplné pocity? Nespláchne
tuhle antiekologickou elektrárnu jednou velká voda?
Dalším paradoxem může
být stále méně jistá investice do malé vodní elektrárny na menším vodním toku
(větší a lukrativnější lokality jsou již rozebrány). Na první pohled by se
zdálo, že je to investice rozumná, ale při uvědomění si měnícího se chování
počasí se může počáteční nadšení změnit ve zděšení nad nenávratnou investicí.
Po léta pečlivě zaznamenávané hodnoty průtoků na vodočtech vytvořily dlouhodobé
normály průtoku, které již zdaleka neplatí. Většina vodních toků má průtok
rozdělen do období sucha, kdy by elektrárna bez zásobního prostoru nemohla
pracovat, a do období povodní, na které buď není elektrárna uzpůsobena, nebo
které elektrárna využije pouze po dobu jejich trvání po několik dnů
v roce. Hovořit pak o tom, že by se přes jez u elektrárny mělo pouštět
určité procento vody do původního koryta pro pokračování života ve vodním toku,
začíná být i u existujících malých vodních elektráren utopií. Asi málokdo
z nás ještě neviděl zcela suchý jez s dřevěným hrazením pro zvýšení
retenční schopnosti. Na povolení k takovým úpravám a režimu na jezu je
lepší se asi u provozovatele neptat. Je to zoufalý boj. O normální vodu.
KONKRÉTNÍ ZPRÁVA Z PRŮZKUMU
Při toulkách horní
Bradavou, kdy mne potoky odvedly do míst, kam bych se jinak asi v životě
nepodíval, jsem našel spoustu zajímavých věcí. Původně článek obsahoval i informace o výskytu česneku medvědího, ale protože je po něm každé jaro stále větší sháňka a zároveň jsou jeho plantáže stále více poškozeny necitlivým sběrem listů, a nejen listů, i málo konkrétní údaje jsem v r. 2017 odstranil.
Meteosonda
V březnu 2014 jsem
nalezl poblíž měrného profilu č. 22 bílou krabičku se silonovým provázkem,
padáčkem a fragmentem jakéhosi balónu. Z krabičky čouhaly anténky a drátky, byl
jsem tedy zvědav, co ukrývá. To, že jsem jí otevřel způsobem, který mi později
znemožnil zjištění totožnosti tohoto předmětu, jsem při ulamování plastových
oušek víčka netušil. Uvnitř jsem objevil tištěné spoje a alkalické baterie,
čímž jsem nabyl dojmu, že to společně s igelitovým sáčkem nesoucím popis
"Radiosonde" podrobím později bližšímu zkoumání.
Protože jsem
považoval silonové provázky a alkalické tužkové baterie za dílo nějakých
amatérských radionadšenců, dočkal jsem se při návštěvě odborných webových
stránek ČHMÚ, VAISALA, RADIOSONDA a dalších poměrně velkého překvapení. Jde
totiž o profesionální meteosondu, kterýžto typ sondy je vypouštěn 3x denně z
Prahy-Libuše (původně z Kbel a z Ruzyně) do výšky několika desítek kilometrů už
od roku 1957 pro získávání údajů o atmosféře. O půlnoci, ráno a v poledne.
Tato sonda o váze
300 g byla zavěšena na několik desítek metrů dlouhém silonovém lanku pod 800 g
těžkým nosným balónem. Obsahovala čidla tlaku, teploty a vlhkosti, radiovou
anténu a GPS anténu. Padáček měl za úkol brzdit pád po prasknutí balónu, k
čemuž dochází po cca 90 minutách letu. Protože vane v Čechách nejčastěji vítr
jihozápadní, sondy mají tendenci dopadat severovýchodně od Prahy. Údajně ale
bylo možné sondy najít i v Polsku nebo i v Rakousku. Tyto klasické sondy jsou
používány jednorázově, i když se jejich pořizovací cena pohybuje nad 5 tisíc Kč
za kus.
Výrazně cennější
sondy obsahují i čidlo pro sledování ozónu, jsou větší, těžší a jejich
vypouštění je i méně časté. Toto čidlo se zpět vykupuje za nálezné. Údajně se
zpět vrací asi 2/3 těchto ozónových sond, a to zejména díky radioamatérům,
kteří sledují celou dráhu letu (při známých časech vypouštění a frekvence
vysílání dat o GPS poloze, výšce a naměřených veličinách) a následně dopadnuvší
sondu dohledávají.
Sondy bývají po
dopadu v různém stavu poškození, často stále vysílají až do úplného vybití
baterií. Nález sondy cca 70 km jihozápadně od Prahy je tedy poměrně raritou.
A tak všem nyní
právě začínajícím radioamatérům přeji hodně štěstí při časoprostorové
stopovačce.
Rochniště
Kdo neviděl,
neuvěří. To, že jsou v lesích poměrně slušně přemnožená divoká prasata, mi
bylo jasné. To, že mají rochniště, to také. Ale že budou mít takovou podobu a nakonec
i četnost, to jsem netušil. Černá zvěř v noci zřejmě docela obstojně
migruje. Stahuje se na denní dobu do houštin právě v blízkosti těchto
rochnišť. Jsou to povětšinou ještě málo tekoucí potoky, pár set metrů od svých
pramenů, často v blízkosti drobnějších nebo i rozlehlejších olšin.
Voda po proudu
v takovém potoce je našedlá. A tato barva nás upoutá i v samotném
rochništi. Koryto potoka se rozšíří na 2-3 metry a v délce tak 3-5 metrů
je několik jezírek světle šedé barvy. Jako bezpečný indikátor správného
rozpoznání rochniště jsou pak stejně šedé stromy a jejich kořeny do výšky
zhruba 50cm od terénu po blízkém, ale někdy i po docela rozlehlém okolí.
Prasátka se totiž po důkladné koupeli v bahně o stromečky a jejich kořeny
drbou.
Upřímně řečeno, v jarním
a předletním období jsem se v těchto místech pohyboval s větší
opatrností.
Provazovka
Byly doby, kdy byla
provazovka (usnea) všech rodů poměrně vzácná a my jsme o ní mohli jen snít
v knížkách pana Čáky. Samozřejmě jsem znal po celých Brdech několik
míst, kde provazovka rostla. Ale po poctivém projití pramenné oblasti Bradavy
se zas na několik let o její rozšíření a další existenci nebojím. Našel jsem
celkem 25 míst, kde provazovka roste. Zpravidla jde o skupinu stromů u cesty
nebo průseku, někdy i uvnitř porostu. Našel jsem ji jen v určité nadmořské
výšce, zhruba od 600 do 690 m n. m. Poctivě se drží pouze inverzního severního
mírného svahu Marásku a až na jednu výjimku pouze v povodí Červeného
potoka.
Byly doby, kdy jsem
měl za to, že se provazovky vyskytují pouze na břízách a modřínech. Později
k nim přibyl i dub (u hradu Lopata nebo u Nahořova). Nyní vím, že lze
provazovku najít i na javoru klenu (v povodí sousední Bojovky), také na olši nebo výjimečně na jasanu (u bývalé hájovny Tři Trubky).
Podle četnosti výskytu je na horní Bradavě hostitelem nejvíce modřín, pak dub,
bříza, a velmi výjimečně javor klen a olše.
A nyní konečně k vodě: jímání vody
V povodí
Bílého potoka se nachází míšovská vodárna. Když se prochází kolem, je někdy
slyšet tepání dávkovacího čerpadla na výtlaku z vrtu nedaleko potoka.
Několik set metrů pod soutokem Bílého s Červeným potokem jsem objevil i
jímání pro vodárnu vojenského objektu Javor 51 Borovno. Přirozené široké koryto
Bradavy je tu násilně vměstnáno do betonových přepadů, což už mu po dlouhých
letech fungování moc nejde. Jen pár metrů vedle jednoho z umělých jezů je
jímací šachta.
Vzhledem ke
kapacitě a skutečnému odběru obou vodovodů jsem nepovažoval pro výpočty
specifických odtoků dílčích povodí existenci jímacích objektů za významnou.
Kopečkové prameny
Při stopování
pramenů jsem se ocitl v místech, kde voda vyvěrala prakticky
z nejvyššího místa jinak kolem nižšího okolí. Nejprve jsem to považoval za
nějakou místní raritu, ale potom, co jsem těchto míst objevil na horní Bradavě
celkem osm (2 v povodí Bílého a 6 v povodí Červeného potoka), jsem nabyl
dojmu, že jde o opakující se jev v těchto končinách normální.
Představte si, že
jdete vyprahlým lesem proti proudu potoka s průtokem kolem 1 l/s. Takový
potok ještě docela slušně zpívá svému okolí a nelze pochybovat o tom, zda vůbec
teče. Zdá se, že podle potoka půjdete ještě dlouhou dobu, protože kde by tak
najednou vzal potok tolik vody. Opak je pravdou. Podélný spád potoka se ještě
nestačí zvětšit, když se potok dělí na dva, někdy prstovitě i na více pramenných
potoků. Přichází prudší spád, vycházíte potokem proti jeho proudu do prudšího
svahu. Kdybyste neměli před sebou staženou oponu z lesního porostu, viděli
byste malý nevýrazný val nebo pahorek a váš pramenný potok ho buď obchází zleva
nebo zprava. Vězte, že na druhé straně teče něco obdobného tomu, co právě stopujete.
Hned, jak překonáte vrchol několikametrového stoupání, zjišťujete, že potůček
teče z nejvyššího místa oběma potoky obepínaného pahorku. Docházíte do
míst, kde na třech čtyřech čtverečních metrech všechno vytéká nebo vyvěrá (to
jak kdo chce). Prohlédnete-li si celý pahorek, který nebývá rozlehlejší než 1ha,
zjistíte, že se na něm vlastně strašně špatně chodí, neboť je celý podmáčený.
Tyto výše popsané
tvary s různými obměnami rozlohy, tvaru, vodnatosti, zalesněnosti se
vyskytují roztroušeně v jinak mírném svahu. Co dostane tu vodu nad okolní
terén? A proč často pramení potoky zrovna tímto způsobem? I vzhledem
k podobě reliéfu v těchto místech, říkám si pro sebe, to bude
pravděpodobně geologií. Představuji si, že by to mohly být malé téměř na povrch
vykukující enklávy nerozbitného starohorního buližníku vměstnané mezi prvohorní
slepence a pískovce, které v minulosti, obrazně řečeno, zalily svými
usazeninami špičatě kopcovité buližníkové pole. Buližníkové špice pak byly
silou, která slepence rozpraskala jejich vlastní vahou, a to nejčastěji směrem
právě k těm překážejícím špicím. Těmito puklinami v závislosti na
jejich směru vůči okolní morfologii pak proudí směrem k buližníkovým
špicím (k našim kopečkovým pramenům) tu více tu méně vody, která tlačená další
vodou je schopna vystoupat i o pár metrů výše a vyloupnout se zrovna tam, kde
buližník v cestě nejvíce překáží.
V průběhu zimy
2013/14 jsem se těšil, že si na takové a ještě na některé další prameny udělám
výlet někdy za velkých mrazů, avšak ty v právě uplynulé zimě nepřišly.
Následně se mi ale shodou
okolností dostala do ruky mapa lesních typů. Při jejím podrobnějším zkoumání
jsem zjistil, že se moje kopečkové prameny téměř přesně shodují s půdním
typem středně bohatých rašelin. Začal jsem tušit, že původní představa o
původu těchto pramenů bude jen málo souviset s tou novou, zajisté
správnější, a že shoda s tou původní bude pouze v nepropustném
horninovém podloží. Jsou to:
...Vrchoviště (zdroj 16%
vody v potocích)
Máme tedy co do
činění s vrchovišti. Ta vznikala v místech původních jezer a jezírek
nebo stojatých mokřin na plochých nebo málo ukloněných plochách, kde se biota
postupně dorůstáním rašeliníku vyklenovala nad okolní terén. Existovaly tak
zamokřené mechové kupy s rašelinnými jezírky. Dnešní doba intenzivního
pěstování lesa však tyto zásobárny vody i pro velmi suchá období odvodnila,
rašelinná jezírka prakticky zmizela, rašeliník přestal dorůstat, mnohde zcela
zmizel a nastoupil smrk.
Z nalezených vrchovišť
usuzuji, že ač v dnešní době zaujímají zanedbatelné rozlohy celkově cca
10ha, pro vodní režim na horní Bradavě určitě v minulosti měly rozhodující
pozitivní vliv. Bohužel díky necitlivým zásahům se tento vliv značně oslabil.
Přesto jsou tato místa často pro jejich neprostupnost útočištěm pro lesní zvěř.
A) 1,5 ha rozlehlé vrchoviště 850 m jižně od rybníka Koukalka je částečně aktivní s malým
stupněm odvodnění. Rašelinka je jedním z hlavních zdrojů vody
v podpovodí č. 26.
B) Vrchoviště menšího rozsahu 700 m západoseverozápadně od Dívčí studánky patří k těm již
neaktivním. Vydává vodu z vydatnějšího pramene obklopeného mladší smrkovou
monokulturou a je hlavním zdrojem vody v povodí č. 6. Je zajímavé, že se
po větších srážkách pravidelně objevuje asi 150 m jižně od tohoto vrchoviště
silný suťový pramen s vydatností i 2 l/s. V dobách sucha zcela
vysychá.
C) 1000 m jihovýchodně
od rybníka Koukalka je další rozsahem drobná neaktivní rašelinka okupovaná
černou zvěří.
D) 1 ha rozlehlé a umělými strouhami velmi odvodněné
vrchoviště lze najít 1350 m jihovýchodně
od rybníka Koukalka. Toto vrchoviště by snad ještě mělo sílu růst.
E) 300 m
severoseverovýchodně od Dívčí studánky se nachází další, tentokrát poměrně
svažité vrchoviště. Voda z něho odtéká na dvě různé strany dvěma potoky,
které poté obtékají ze stran výše zmíněné vrchoviště D a i s jeho vodou
jsou hlavními zdroji v povodí č. 1.
F) 850 m jižně od domků
míšovské Huti lze najít vysokými smrky zalesněný nevýrazný pahorek, na jehož
vrcholu a těsně pod ním se nachází dvě malá vybublávající jezírka, z nichž
vytéká potůček. Jde o pozůstatek dalšího vrchoviště.
G) 1000 m jihozápadně
od Teslínů se nachází dvouhektarová olšina. Je odvodňována na vodu bohatým
potokem, který je jednou ze dvou hlavních zdrojnic vody v povodí č. 12+13.
Esteticky a možná i botanicky lze v těchto končinách prožít příjemný
zážitek díky výskytu podbílku a kyčelnice. Vrchoviště je
částečně odvodněné, leč členitý a kopcovitý tvar si zachovává dodnes.
H) 950 m východně od rozdvojení asfaltových cest
v dolním Míšově lze najít nedávno odlesněnou menší rašelinku. Mezi
několika většími smrkovými pařezy jsou na jasně viditelné podmáčené vyvýšenině
vysázeny jasany. V rašelinném podkladu se tu daří kozlíku dvoudomému.
Současným
hospodařením se rašelinných půd zbavujeme, krajinu si tedy dále vysušujeme.
Přitom se rašelina tvoří rychlostí asi 1 mm výšky/rok. Jejich obnova pro
případné zvýšení retence vody v krajině není přitom nijak extrémně
finančně náročná. Stačí prkny přehradit vybudovaná odvodnění a odepsat zásoby
dřeva (beztak nekvalitního a často nedostupného) v těchto lokalitách. Rašeliny
se na našem území vyskytují v horských oblastech nebo v oblastech
s vyšším srážkovým úhrnem ve středních polohách. A právě tady by se měla
voda zadržet místo toho, aby se odvodněním rašelinišť retence hor a vrchovin
snížila. To, co příroda po tisíce let pro vodní blaho krajiny tvořila, člověk
během posledních staletí téměř úplně zničil.
Suťové prameny (zdroj
7% vody v potocích)
Vedle již zmíněných
vrchovišť, odkud v dobách sucha odtéká asi šestina veškeré vody, jsou na
horní Bradavě i suťové prameny. Když
jsem začínal se stopováním potoků, měl jsem za to, že takových pramenů najdu
větší množství. Opak je pravdou. Jsou vzácné. A kupodivu nesouvisí
s výskytem studánek. Ty jsou často průtočné a potoky v nich jímané
pramení i o několik desítek metrů výše.
Hledáme-li suťový
pramen, musíme se po potocích vydat v dobách středně dlouhého sucha, s
čímž nebyl na jaře 2014 žádný problém. Suťový pramen má ještě dostatek vody a
přitom povrchové prameny ve stejném povodí sotva tečou. Dva takové prameny jsem
našel v povodí č. 18.
Jeden z nich
se nachází na samotné severní hranici nedávno sloučené rezervace Getsemanka a
přitahuje množství zvěře z okolí, a tak se spíše podobá rochništi bez
drbacích stromů. Vysoký řídký částečně smíšený les s bohatším podrostem,
kamenitá půda s výchozy skalek, nadmořská výška 725m. Voda zde pramení pod
nevýrazným svážkem a uměle vyhloubenou strouhou rychle odtéká severním směrem.
Vydatnost v době sucha byla asi 0,7 l/s. Jde o jasně definovatelný,
nejvyšší, nejjižnější a zároveň poměrně stálý pramen s předpokladem jeho
další existence pro jeho relativně zdravé okolí. Proto ho vnitřně považuji za
hlavní pramen Červeného potoka, a vzhledem k průměrným průtokům a rozloze
povodí sousedního Bílého potoka, i za hlavní pramen Bradavy. Nedaleko mnou
nalezená kyčelnice cibulkonosná jako by byla toho důkazem a potvrzovatelem.
Druhý z nich
se nachází v nadmořské výšce 700 m o něco dále na severovýchod. V prudším
svahu pod rezervací Na skalách, v hůře prostupné smrkové monokultuře.
Z jakési přírodní vaničky vytéká slušný potok
s vydatností v době
sucha 1,0 l/s.
Rašeliniště
v suťových pramenech u Míšovského domku (zdroj 34% vody v potocích)
Podíváme-li se na
mapu potoků na horní Bradavě, upoutají nás dvě přímé západovýchodní linie
pramenů u severní paty Marásku. Jednak je to 1 km dlouhá linie méně vydatných
pramenů v povodí 5, 6, 7 a 1 kolem nadmořské výšky 650 m, kde se nachází
dvě výše uvedená vrchoviště B a E, a pak je to 1,7 km dlouhá linie vydatnějších
pramenů v povodí 7, 1, 9, 22 a 15 kolem nadmořské výšky 680 m.
Na tuto druhou
oblast se zaměříme podrobněji. Její výměra je zhruba 30 ha a průměrná šíře asi
175 m. Co je nejzajímavější, je to, že v této plošně zanedbatelné oblasti (2%
z celkového zkoumaného povodí horní Bradavy) pramení celkem asi 34% vody
v období sucha (8,4 l/s) a asi 13% vody v období dešťů (25,9 l/s).
Zhruba čtvrtina rozlohy pramenné oblasti je špatně prostupná mokřina plná
rašeliníků a mokřadní trávy. Vyskytuje se zde suchopýr pochvatý, sedmikvítek
evropský a vrba ušatá. Z těchto údajů a též z průzkumu v terénu
usuzuji, že se jedná o kombinaci suťových pramenů s vyvinutými rašeliništi
v jejich blízkém okolí. Na rozdíl od vrchovišť popsaných výše jsou rašeliniště
dotována kromě srážek také z podzemních pramenů, které čerpají vodu z
nepropustného skalního podloží Marásku. Jako rašelina je oblast rovněž vedena
na hydrogeologické mapě ČSSR v měřítku 1:50000 podobně jako například
rašelina nad rybníkem Drahota u Nových Mitrovic (suť pod Zeleným vrchem) nebo i
zde popisované vrchoviště A.
I tato oblast je
intenzivně odvodněna. Jako demonstrace někdejší síly zdejšího právě
pohřbívaného rašeliniště hovoří několikametrová mocnost odhalená na pár
místech tam, kde se dravá voda vlivem odvodňovacích snah člověka zavrtala a
vyhloubila hluboká koryta s podivně baculatými černými a mokvavými břehy.
Na některých zdejších vrchovištích lze s úspěchem sledovat účinky
výraznějšího zadupání v podobě houpavých otřesů.
Rašelina byla
údajně v minulosti těžena poblíž cest severovýchodně právě od Míšovského
domku. Používá se jako palivo, hnojivo, stelivo, potravinářské aroma, izolant,
aj. Dokonce prý někde jižně od míšovské Huti byly rašelinné lázně. Faktem je,
že v 19. století bylo rašelinných lázní v našich zemích poměrně
hodně. Rašelina léčí nemoci kloubů, akné, ekzém, bolesti zad a artrózu.
Zajímavý úkaz je v
povodí č. 22. V suchých obdobích se voda rodí v rašelinných
prameništích popsaných výše v 680 m n. m. Ve vlhkém období se probouzejí i
potoky v 750 m n. m., které po naplnění suchých koryt významně zvýší odtok
z povodí. Následně tyto vodoteče vysychají odspodu. Potoky již nedotují
celkový odtok, ale jejich prameny ještě dlouhé období tečou. Tato plošně
významná oblast, ze které povrchově stékají pouze intenzivní srážky, by si
zasloužila péči směrem k zachycení a zpomalení odtoku. Nesprávně zde
působí spádnicová cesta s turistickou značkou vedoucí od rozcestí nad
Míšovským domkem na Marásek.
VÝSLEDKY A ZÁVĚR
Sečteme-li
příspěvek ze zanedbatelné rozlohy vrchovišť, rašeliniště a suťových pramenů,
jsme někde na polovině celkového odtoku za suchého období ze zkoumaného povodí.
Chceme-li do budoucna snížit kulminace velkých vod a zvýšit vlhkost lesů,
musíme provést výše doporučovaná opatření nejen na ostatních vysychajících
tocích, ale i zde. Voda z pramenů a rašelinek bez zastávky rychle odtéká
přímými koryty. Z vrchovišť se často nemá, kdo napít. Smrky na stálou
minimální hladinu vody svými kořeny nedosáhnou a odumírající dřevní hmoty,
která by do sebe nasála část vlhkosti ze svého okolí, je minimálně. Chci
zároveň zdůraznit, že současný stav hospodaření vede k postupnému zániku i
těchto posledních významných zdrojnic, což by představovalo další přesušení
lesů, vysychání všech toků a ještě menší retenční schopnost.
Odtokové poměry
pramenů Bradavy
Všechny potoky
pramenící rašeliništěm (9, 22, 15), vrchovištěm (26+, 1, 12+13) nebo suťovými
prameny (18) v době mého pozorování nevyschly. Naopak, do stojatých louží
vyschly během začátku dubna 2014 zcela potoky odvodňující povodí 5 a 17. Potok
5 pramení drobnou mokřinou v prudším severozápadním svahu Marásku.
Odvodněná mokřina, skrze kterou prochází průsek rozdělovací sítě, kromě
několika drenážních svodů podél cest nedokáže sama zásobit tok dostatečně
vodou. Přispívají k tomu samozřejmě nižší srážky vlivem nižší nadmořské
výšky a konfigurace terénu výše položeného povodí. Potok 17 odvodňuje úzkou oblast
mezi rašeliništěm u Míšovského domku a suťovými prameny pod rezervacemi
Getsemanka a Na skalách. V jeho povodí se nevyskytují žádná vrchoviště.
Daleko
k vyschnutí nemá v suchých obdobích ani potok odvodňující povodí
32+33 zvaný Bílý. Na některých mapách je kupodivu uváděn jako pramenný potok
Bradavy. Odvádí vodu z jihozápadních vysychavých svahů, z více než z
poloviny z bývalého VVP. V jeho povodí je pouze menší vrchoviště H. Za zmínku
stojí snad pouze tři prameny. Jeden vytéká ze studánky U Kropenky a protéká
kolem Kuťkovské louky (tento bych považoval za nejstálejší, pramenný), druhý
pramení nad malým rybníčkem (jižně od něho byla ještě nedávno asi 1 ha louka) neznámého
původu pod vrchem Teslín a jeho tok tvoří osu povodí v bývalém vojenském prostoru a
třetí pramení pod Teslíny poblíž dřevorubeckého pomníčku a dále po proudu ho
napájí zmíněné vrchoviště. Jeho velmi hustá pramenná síť v suchu trpí
dílčím vysycháním, kdy prameny tečou, ale o kilometr níže je již pouze vlhké
koryto. Specifický odtok se zde pohybuje za sucha kolem 0,7 l/s/km2.
Pro velké vysušení povodí způsobila první větší srážka po dlouhém suchém období
dne 17. 5. 2014 (cca 26 mm) odtok odpovídající 53 l/s/km2, což bylo
3x více než u všech ostatních sledovaných dílčích povodí. Odpovídala tomu také
žlutohnědá kalná voda v tomto potoce v porovnání s čirou vodou u
jiných potoků. Pravdou je, že tomuto povodí louky a část intravilánu obce Míšov
v mírnějším odtoku a čirosti vody nepomohou. Na katastrofálně minimální
retenční schopnosti tohoto povodí si vzpomínám při povodni v červnu 2013, kdy se množství vody v místě soutoku Bílého a Červeného
potoka dalo srovnat a zdálo se dokonce, že Červený potok má vody o něco méně.
Tehdy jsem odhadoval průtok v obou potocích dohromady v místě bývalého
mlýna na 7 m3/s, z čehož by vyšel specifický odtok po
odečtení potoka 12+13 pro povodí 32+33 asi 850 l/s/km2.
Dalším a už
posledním ale jen mírně zakaleným potokem byl při výše uvedené srážce potok
odvodňující dílčí povodí 12+13. Pramení v drobných mokřinách a
v rozsáhlejším vrchovišti G na západním svahu pod Teslíny a protéká místní
částí Huť a menšími loukami v okolí. Tento tok má rovněž omezenou retenční
schopnost, protože při další menší srážce 24. 5. 2014 (cca 14 mm) významně
přispěl k celkovému odtoku z celého povodí horní Bradavy. Zde jsem
vycházel z poměrů specifického odtoku dílčích povodí vůči specifickému
odtoku celého povodí. Zatímco pro tuto vodoteč dopadlo srovnání v momentu
srážky 17. 5. 2014 příznivě (došlo k naplnění povodí vodou), tak srovnání
k 24. 5. 2014 ukázalo na neschopnost povodí zadržet další srážky. Ještě
hůře se v této situaci samozřejmě choval potok 32+33.
Sklon k vysychání
po delší době sucha a nedobrou retenci mají i povodí 17 a také 18, které
obsahuje oba zmíněné suťové prameny. Ty v dobách sucha zajišťují dobře
tekoucí vodu v horních částech větveného toku, v následném širším
kamenném korytě se za delšího sucha voda téměř ztrácí.
Tok, který také
není schopen delší dobu přijímat srážky bez významného znásobení odtoku, je
označen jako 6. Odvodňuje zejména vrchoviště B a má odtokové vlastnosti při
vyšších srážkách podobné sousednímu vysychajícímu povodí 5, pouze s mírným
vylepšením.
O málo lépe je na
tom sousední potok 7 odvodňující oblast Dívčí studánky. Je již napájen západní
částí rašeliniště u Míšovského domku, ale odtoky jsou rozkolísané.
Nejlépe dopadla
povodí potoků 1, 9, 15 a 22 odvodňující buď významná vrchoviště (1 ... D, E) nebo
odvádějící vodu z rašeliniště v pramenné patě Marásku kolem
Míšovského domku. Zatímco za sucha 19. 4. 2014 dodávaly potoky celkem 39% vody
z celkového odtoku z povodí horní Bradavy, v době po srážkách 18.
5. 2014 to bylo pouze 15%. Pomineme-li potok 1, kde se průtok oproti suchu
zvýšil 6x, u potoka 22 došlo ke ztrojnásobení. U potoků 9 a 15 došlo dokonce
pouze ke zdvojnásobení. Pro porovnání: většina výše zmíněných potoků znásobila
svůj průtok 10x, Bílý potok 30x. Nejhůře Bílý potok ve sledovaném období dopadl
v poměru průtoků 10. 5. 2014 (2,1 l/s) a 17. 5. 2014 (180 l/s) ... 85x.
Povodeň
Až sem jsem měl
napsaný článek před koncem května 2014. Ještě jsem chtěl napsat něco o
krupobití, které se kupodivu i podle svědectví míšovských usedlíků Míšovu
vyhýbají, a které si zřejmě vybírá jen blízká místa místům extrémně prohřátým,
což zřejmě v okolí Míšova nikde není (asfaltové a betonové plochy, lomy,
velká urbanizovaná území). Na závěr jsem chtěl uvést pár řádek k čápu
černému, který se do těchto končin každoročně zatím rád vrací, možná něco
k loňským povodním, které postihly velkou část ČR na přelomu května a
června. K povodním jsem měl připraven opis konstatování pana Václava Cílka,
který k povodním říká, že ještě v 80. letech 20. století přicházel
pozvolný nástup povodní po 2-3 dnech vytrvalého deště, cca od roku 1995 je
nástup povodně prudký, a to už po 1-2 dnech.
Beru zpět, že jsem
se v letošním květnu nedočkal významných srážek, ve kterých by se dal
pozorovat výrazný vzestup hladin. Přišel totiž 27. květen 2014.
Zhruba do 20. dubna
trvalo suché jarně-letní počasí s absencí vody z tajících sněhových zbytků
v nejvyšších partiích povodí (sníh prakticky letos žádný nebyl). 21. 4.
přišla první bouřka s 10 mm úhrnem, pak 24.-28. 4. menší, ale pravidelné
denní srážky v úhrnu asi 20 mm. Lesy pookřály, jako by do přírody teprve
teď přišlo jaro, ptáci začali zpívat jiným způsobem. Následovaly drobné
vytrvalejší deštíky 1. 5., 7. 5. a kolem 10. 5., celkem asi 20 mm. Počítáte-li
se mnou pozorně, zjišťujete také, že průměrná denní dotace srážek v tomto
období je asi 2,5mm. V tomto období jsem stále čekal, že vydatnější srážka
rozkolísá výšky hladin na Bradavě. K tomu nedošlo ani při lokální bouřce
13. 5., kdy večer spadlo 9 mm. Alespoň jsem zjistil, jak dlouho a jak rychle
teče voda do mnou virtuálně sledované vodoměrné stanice Žákava. 18 km urazila
voda za 18 hodin, tedy 1 km/h.
Významného
srážkového úhrnu jsem se dočkal kolem 17. 5., kdy s předchozím večerem a
následujícím dnem odpoledne napršelo 38mm. Protože jsem měl k dispozici
dvě srážky a dvě kulminace, zjistil jsem i s kontrolou, že voda při menší
povodni má rychlost asi 3 km/h, v Žákavě se to projevilo o 6 hodin později
kulminací 1,66 respektive 1,73 m3/s. Byl jsem rád, že jsem se dočkal
zvýšených průtoků, na kterých jsem mohl založit úvahy nad zkoumaným povodím při
vlastním odečtu na dílčích potocích. Lesy byly plné louží, příkopy začaly
ožívat a i potoky bylo z dálky slyšet. Očekával jsem, že se jako vloni
zhruba po týdnu budou opakovat obdobné srážkové epizody. První další skutečně
přišla, 24. 5., bouřka s 13 mm srážek.
Po dvou dalších srážkově
prázdných dnech přišel ale den 27. 5. 2014. Ráno spadlo v drobném deštíku
necelých 5 mm. Během dne se utvořila šedivá nízko sedící oblaka, aby se
z nich večer pomalu spustil déšť. Začalo to nenápadnými hodinovými úhrny
kolem 1 mm. Pak se však najednou oblaka protrhla a všude se spustil lijavec s vydatností
nejprve 15,9 a pak 23,1 mm/h. Tato srážka spolu s následnými stále ještě významnými
hodinovými úhrny kolem 2-9 mm/h způsobila v Žákavě více než 5tiletou vodu
s průtokem 26 m3/s, což by odpovídalo odtoku minimálně 5-6 m3/s
ze zájmového území.
Celkem napršelo od
večera 27. 5. 2014 během následujících 24 hodin 107mm srážek, což
představuje celou jednu třetinu srážek ve sledovaném období listopad 2013 až
květen 2014. Zatopené zahrady, chaty, silnice apod. Epizoda velmi srovnatelná
s loňskou v podobném období.
Zpráva pro lobbisty
Chtěl bych se teď
zeptat všech lobbistů pro budování přehrad a poldrů, zda jsou si vědomi, že
celkový objem této povodně na Bradavě je určitě nad 1 mil. m3. Chtěl
bych jim říci, než začnou opět vystrkovat do novin titulky o potřebnosti těchto
umělých staveb, že tím zaberou v případě Bradavy nejméně 0,5 km2
zemědělské a jiné půdy. Také, že srážka v řádu 100 mm je spíše menší
v porovnání s jinými zaznamenanými extrémy, které uvádím výše. Dále,
že hodinový úhrn 23,1 mm je relativně nízký v porovnání s úhrny
zaznamenanými (zatím) jinde, kde bylo i 70 mm/h. Aby jim pak ta hráz nebyla moc
malá a aby nezpůsobila za 10 nebo 20 let více škody než užitku.
Možná by se daly
stamiliony korun investovat lépe - do jiného hospodaření v lesích. Třeba
by se investované peníze do lesů vracely lépe, a bez zastavování zemědělské
půdy, bez povodňového ohrožení lokalit nad případně jinak stavěnými přehradami
a poldry, s menší rozkolísaností toku, nakonec i s vyšší produkcí
dřevní hmoty smrku v okolních hospodářských částech lesa. Třeba by se
podobně dalo zauvažovat i na polích nebo loukách a konečně uvěřit tomu, co už
se v zahraničí dělá léta, zemědělci by pak nepotřebovali finanční injekce
za nepředvídaná sucha nebo za úrodu sklizenou povodní. I oni by měli bez
každoročního splavování živin vyšší výnosy. Obyvatelé obcí by nemuseli stále
odbahňovat sklepy a pytlovat hráze.
Jde jen o to, chtít
změnit náhled na lidské konání a snažit se řešit příčinu, nikoliv až nesmyslně
dohánět důsledky. Jsem zvědav, jak vyhodnotí obdobnou situaci na sousedním Padrťském
potoce všichni ti současní nebo budoucí ochranáři. Pokud se nad Strašicemi bude
kvůli tomu kácet, bude mně a asi i vám, čtenářům, jasné, že zase vyhrály
okamžité peníze někomu do kapsy a že s ochranou proti povodním to má
společnou pouze tu vodu. Přestože ve zkoumaném povodí hospodaří dva různé subjekty (VLS a církev - dříve LČR), neshledal jsem v jejich počínání v lesích rozdíl.
Na řadě je Getsemanka?
Projděte se po lese
a rozhlédněte se, jestli má voda ještě vůbec někde místo malého plošného
rozsahu, kde by se mohla dlouhodobě zdržet, kde by z ní mohl nějaký strom
nebo nedej bože nějaká bylina sát vláhu. Mrzí mne, že v Brdech nejsou
opravdu velké uměle neodvodněné plochy listnatého nebo vhodně smíšeného lesa, kde
by se dala velká část naší úvahy ověřit. Snad to je možné nebo relativně brzy bude
v sousedním povodí Vlčavy, pod Getsemankou nebo pod rezervací Na skalách.
Přesto, že studie tohoto typu existují, by možná bylo zajímavé je provést i v brdských
podmínkách. Tak, kdybyste nevěděli, o čem budu možná příště psát.
 |
. 
