Náhodné obrázky


Václav Veselý
Červený rybník
Počet zobrazení:2765

O zlatě
výskyt Au v centru Čech
Počet zobrazení:503

Jiří Jiroušek
Hřebeny, poblíž Mníšku
Počet zobrazení:3516
Na Řimbabě | Tisk |  E-mail
Napsal Pavel Wunsch   
Neděle, 03 říjen 2010

Není lepší odměna za publikování článku, než když se na něj díky čtenářům – znalcům a pamětníkům - začnou nabalovat další střípky informací a doplňovat nezbytně neúplnou mozaiku poznání. Tak tomu bylo v případě článku o Struhách, starých příbramských hornických vodovodech, zveřejněného před časem na tomto webu. Podobných kontaktů si velice cením, nesetkáte se každý den s někým, kdo fáral jako horník ještě za provozu polymetalických dolů. A protože veteráni téhle profese drží někdy dost pospolu, otevřela se tím i cesta k bohutínskému spolku Řimbaba, provozujícímu v areálu někdejšího stejnojmenného dolu malé muzeum.

O dole Řimbaba by se dalo bez problémů napsat další pokračování „podbrdského hornického cyklu“, jenže to už za nás v tomto případě učinili jiní a povolanější. Na webu dostupný článek „Hornická historie řimbabského návrší“ byl sepsán členem spolku Františkem Stehlíkem v roce 2009. Vřele jej doporučuji k přečtení, o dané lokalitě se v něm lze dozvědět opravdu hodně, včetně historických souvislostí.

Alespoň základní přehled pro netrpělivé: počátky hornické činnosti na řimbabském návrší lze obtížně datovat, ale minimálně od 15.století zde byly těženy výchozy rudých žil jámovým způsobem, tzv. pinkami. V dalších stoletích byla těžba mnohokrát přerušována a znovu obnovována, takže vznik řimbabské štoly, která nafárala ložisko ze směru od Litavky, je časově dosti neurčitý. Když byla štola v 60. letech 18. století znovu otevírána, byla označována již jako stará. V roce 1843 byla zaražena hlavní jáma, spojená posléze s původní štolou na úrovni prvního patra. V následujících letech sloužila štola jako odvodňovací, avšak jen do roku 1859, kdy bylo dokončeno monumentální dílo – Dědičná štola císaře Josefa II. Ta odvodňovala většinu dolů včetně řimbabského na úrovni 2. patra, tj. v hloubce kolem 90m, takže se stará štola stala nepotřebná a její ústí bylo zasypáno, snad aby bylo vyloučeno zatopení dolu v případě velkých povodní na Litavce. Důl, oficiálně nazývaný dolem Božího požehnání („Segen Gottes Schacht“), byl postupně prohlubován až na úroveň 9. patra (-270m), většina rentabilních dobývek se však paradoxně vyřizovala v poměrně malých hloubkách severně a severovýchodně od hlavní jámy (což vedlo k častým propadům terénu). Konec těžby na dole nastal v roce 1900, sledované žíly sice rudy obsahovaly, ale nikoliv již v dobyvatelném množství. Tím však historie řimbabského dolu zdaleka neskončila. V letech 1942-49 bylo vyraženo mezi šachtou „Rudolfkou“ a částečně zrekonstruovaným dolem na Řimbabě propojení, jehož účelem bylo zabezpečit odvětrávání perspektivních dobývek na 21. patře Rudolfky. Úlohu větrací (výdušné) jámy plnila Řimbaba až do likvidace bohutínského revíru na počátku 90. let 20. století. A nejen to, během 50. a 60. let stihla ještě posloužit jako praktické pracoviště pro Střední průmyslovou školu horní v Příbrami. Dnes slouží hlavní šachta Řimbaby jako jeden z revizních vstupů do dědičné štoly.

Patří se ještě krátce zmínit souvislost se Struhami – od 70. let 19. století odbočovala z hlavního kanálu v lese Hůrka větev mířící na Řimbabu, kde poháněla vodosloupcový čerpací stroj.

 



Řimbabu navštěvuji poprvé na konci července 2010, kdy se zde koná slavnost spojená s vysvěcením a zpřístupněním řimbabské štoly. Je věru co slavit – právě bylo završeno několikaleté těžko představitelné úsilí spolku Řimababa, spojené se znovunalezením zasypaného ústí štoly, jejím odvodněním a vyčištěním, vyzmáháním několika závalů a kompletní renovací portálu. Den s nabitým programem a velkou návštěvností se k prohlídce štoly spojené s fotografováním nehodí, zato je mi však ochotně umožněno vyšplhat na plošinku ocelové těžní věže, pocházející z roku 1964. Jáma dolu není vystrojena, takže obě lanovnice jsou bez lan, přesto se však hladce otáčejí ve svých uloženích. Z plošiny lze přehlédnou většinu významných míst bohutínského revíru. K vyfotografování láká především železobetonová věž „Rudolfky“ (alias dolu 25.únor, ale posuďte sami, které jméno je lepší) tyčící se za Vysokopeckým rybníkem, s hřebeny Středních Brd v pozadí. Pokud uděláme na plošině čelem vzad, uvidíme džungli v místě dlouhodobě vypuštěného Vokačovského rybníka a okraj Příbrami, konkrétně Zdaboř, kde se nacházela jáma August, známější pod názvem Drkolnov, a starší úklonná šachta Wolfgang.

 

Pohled na Zdaboř. Vpravo pod lesem zarostlé dno Vokačovského rybníka Pecovák a železobetonová věž Rudolfky
Šachetní budova dolu Řimbaba
Vlevo viditelná část někdejší strojovny Sbírka lutnových ventilátorů

 

Vzpěry těžní věže vždy neomylně ukazují směr k budově strojovny. Na Řimbabě je v někdejší strojovně umístěna hlavní expozice muzea, pokrývající hned několik témat, hornických i jiných. Osobně považuji za nejzajímavější početné reprodukce historických fotografií a hornických map, každý si však nepochybně vybere oblast zájmu podle svých preferencí. Na budovu strojovny kupříkladu navazuje „hornický byt“, vzniklý v prostorách skutečně používaných na přelomu 19. a 20. století jako obydlí důlního revírníka. Zde si přijdou na své zájemci o národopisnou a regionální historii. Jak je patrné i v době mé návštěvy, na expozicích se průběžně, tak jak dovolí čas, pracuje.

Avšak to nejlepší, co si s Řimbaby odvážím, je předběžná domluva na další návštěvě, spojené se sestupem pod zem.


V určený den v polovině září se pak nedočkavě ženu z pracoviště v Plzni na Vysokou Pec do areálu dolu, v jehož šachetní budově se členové sdružení Řimbaba pravidelně scházejí. Mezi kávou na uvítanou a převlečením do montérek jsem ubezpečen, že přístupná část dolu je dokonale schůdná a žádné vysoké gumáky ani improvizované pytle na fotografickou techniku nebudou zapotřebí. Snad jsem se v koutku duše na nějaké to šplhání komínem se stékající vodou trochu těšil, ale po praktické stránce je možnost vyrazit nalehko velice vítaná. Fasuji nezbytnou techniku – přileb ve správné velikosti je na výběr víc než dost, zato délka většiny opasků u baterií jasně poukazuje na to, že jsou odměřeny pro šlachovité horníky, a nikoliv pro kancelářské krysy. Nakonec ale vítězně zapínám jeden z nich „na poslední dírku“ a společně s Františkem Šimůnkem, který se ujal pro dnešek role průvodce, vyrážíme k ústí řimbabské štoly.

 

Kompletně zrekonstruovaný portál řimbabaské štoly

 

Portál štoly se nachází bezprostředně pod zasypaným náhonem nedalekého Fialova mlýna – už toto křížení je pozoruhodné, protože náhon protékal nad štolou skutečně jen metry od jejího ústí, v místech, kde je štola v nezpevněné zemině zajištěna kamennou nasucho kladenou vyzdívkou. Na malém úseku se tu potkávají nejstarší a nejnovější dílo lidských rukou na Řimbabě. První desítky metrů štoly, vyznačující se nízkým a úzkým profilem, jsou přirozeně nejstarší a nelze vyloučit, že pocházejí již ze 16. století. Naproti tomu portál, ač vypadá velmi autenticky, je kompletní novostavbou, včetně tesaného reliéfu želízka a mlátku nad vchodem.

Denní světlo nám mizí za zády a stejně rychle končí i vyzdívka. Vzápětí procházíme pod prvním světlíkem, který však pochází z moderní doby – jde o betonovými skružemi zajištěný výkop sondy, která měla za cíl zjistit průběh štoly před započetím její otvírky v roce 2007. Štola se postupně zvyšuje a rozšiřuje, takže je možné kráčet vzpřímeně. Počva je luxusně upravená – je nejen odbahněná, ale i sypaná oblázky, takže menší množství vody, které štola nasbírá, ji opustí přímo vrstvou tohoto materiálu. Neodvažuji se odhadnout, kolik koleček tudy projelo celkem oběma směry, ale dozvídám se, že denní výkon se v době vrcholící rekonstrukce pohyboval kolem stovky za den. Jako perličku lze uvést, že se jednalo o kolečka ze strany sešlapaná, protože jinak by úzkým úsekem při ústí štoly neprojela.

 

Vyzdívkou zabezpečené první metry štoly
Ukázka výdřevy a zděných výztuží
Vrtací kladivo na stlačený vzduch s pneumatickou podpěrou
Za mříží se nachází zachovalé hloubení - 60m na 2. patro

 

Asi 50m od ústí se štola napojuje na průběh hlavní řimbabské žíly – místo je krásně patrné i pro člověka bez hlubších geologických znalostí, stejně tak jsou nepřehlédnutelné i různé menší odžilky, které se horníci pokoušeli krátce sledovat. Větší rozrážky najdeme zde na prvním patře dvě, obě jsou ale zavezeny materiálem a tudíž zatím neprozkoumané.

Další světlík, ležící mírně mimo trasu štoly, je již původní, vybudovaný v místě někdejší pinky. Jeho zajištění (nachází se na soukromém pozemku a jevil tendence k propadání) bylo z jedním důvodů zahájení rekonstrukce štoly. Kousek za světlíkem se v chodbě nachází ukázka dvou typů výztuže – klasická výdřeva a vyzdívka prostřednictvím cihlových pásů. Výztuž zde není pouze po okrasu, v tomtéž místě docházelo kvůli určité poruše (laicky se mi jevila jako pás horniny bohaté na jíl) k zavalování štoly.

Přicházíme k místu, kde chodba náhle uskakuje do strany o více než celý metr. Zde se, jak objasňuje František Šimůnek, setkali horníci prodlužující starou řimbabskou štolu směrem od jejího ústí, s kolegy hloubícími druhý úsek od hlavní jámy. Jde tedy o práci z poloviny 19. století, čemuž odpovídá i velkorysejší způsob ražby. Důkaz o dvojím směru postupu najdeme i přímo ve stěnách chodby. Zbytky vrtů do skály, které doposud směřovaly směrem k jámě, jsou od tohoto bodu dále orientovány opačným směrem.

Na trase štoly se nachází několik hloubení, vedoucích na 2. patro dolu. Až na jednu výjimku jsou tato hloubení zasypána, takže člověk si téměř nevšimne, ze prochází místem, kde zela šedesátimetrová svislá propast. Přesto dělají současným správcům dolu určité starosti, protože při intenzivních pracích bylo v těchto místech patrné mírné sesedání terénu, což by mohlo znamenat, že se zde nachází ještě určitý volný prostor pro konsolidaci materiálu, byť pravděpodobnost nějakého většího propadu je po uplynulé době velmi malá. Jediné zachované hloubení leží mírně vlevo od štoly. Přes osazenou mříž nelze dohlédnout dál než na nějakých 10-12 metrů do hloubky. Zhruba v těchto místech se také mění klima podzemní prostory. Jestliže doposud byl vzduch spíše průzračný, odsud dál už je chodba naplněna „důlní mlhou“. V prostředí plném aerosolu se výborně dýchá, ale velmi špatně fotografuje. Vedle mříže hloubení leží na ukázku výhybka důlního kolejiště. Koleje jsou ostatně na počvě osazeny ve většině délky, mají však pouze názorný význam, drážka není v provozuschopném stavu.

Konečně docházíme k samotné šachtě. Nacházíme se nyní 350 metrů od ústí, štola se zde rozšiřuje v menší kavernu. Za ochranným mřížovím je vidět zcela prázdnou šachtu pro klec, veškeré vystrojení bylo v době likvidace jámy demontováno. Vedle šachty, odděleno mříží, se nachází lezné oddělení dolu, tvořené železnými žebříky a povaly. Tudy je dnes možné sestoupit na druhé patro k dědičné štole, procházející celým revírem. Vlhkost vzduchu je zde subjektivně z celé trasy nejvyšší a z hloubky šedesáti metrů pod námi se slabě ozývá šumění vody.

 

Zrekonstruovaný světlíkÚsek štoly bezprostředně u jámy
Nevystrojená šachta dolu Řimbaba, vpravo za mřížemi lezné oddělení dolu

 

Teoreticky bychom nyní mohli vystoupat 30 metrů po žebřících zpět do šachetní budovy, odkud jsme před necelou hodinou vyšli, do lezného oddělení ale dnes vůbec nevstupujeme. Jednak je samostatně uzamčené, především nás ale čeká návrat štolou spojený s fotografováním – stativ vybaluji praktických důvodů až nyní. Teoreticky jsem na podzemní fotografii připraven, nyní přichází praxe. Na marnost používání blesku jsem byl upozorněn už předem a v bílém oparu zdejšího prostředí by mne ho ani použít nenapadlo. Záběry se zaostřují ručně podle nejlepšího odhadu a clona od č. 10 výš zaručí, že hloubka ostrosti překryje případné menší omyly. A zatím co si fotoaparát odbývá svou půlminutovou expozici na stativu, zametáme prostor před sebou pokud možno rovnoměrně světelnými kužely dvou hornických lampiček. Jak se ukazuje později, metoda funguje velice dobře, pouze s tou výhradou, že pro prosvícení scény by to přece jenom chtělo něco silnějšího, než zmíněné hornické čelovky. Půlminutová expozice je z hlediska osvitu stále ještě trochu krátká, přitom však už šum výsledného obrázku vyletí nade všechny meze. Po úpravě a zmenšení na „webovou“ velikost jsou ale výsledky snad použitelné, jak můžete posoudit na přiložených fotografiích.

Zpátky na den se vracím s úctou k předkům, kteří byli schopni podobné podzemní provozy budovat a relativně bezpečně provozovat, a s nemenší úctou k nadšení členů řimbabského spolku, kteří dokázali přetvořit 350 metrů zabahněné a zavalené stařiny v poutavou exkurzní trasu, kterou můžete absolvovat v polobotkách.

 

Odval vzniklý při vyklízení štoly, foto L. Kóňa
Ústí štoly během rekonstrukce, foto L. Kóňa

 

Rád bych velice poděkoval členům spolku Řimbaba – Františku Stehlíkovi, Františku Šimůnkovi, Ing. Josefu Kolářovi i všem ostatním nejen za možnost prohlédnout si řimbabský areál nad i pod zemí, ale také za uvedení některých omylů a opomenutí ve starších textech na pravou míru.

Neméně děkuji příbramskému horníkovi Ladislavu Kóňovi, bez jehož kontaktů a „postrčení správným směrem“ by tento článek nevznikl.

Více informací lze najít na stránkách spolku Řimbaba. Lokální kopie článku o řimbabském dole zde , grafická příloha zde.

Zobrazení: 9285

Komentáře (0)

RSS feed komentářů

Přidat komentář

menší | větší
security image
Opište zobrazená písmena

busy
 
© 2017 Brdy - stránky milovníků brdských hvozdů